pátek 25. listopadu 2016

Pokec u kafíčka XXIX. - Pokud něco dáváte, vždycky něco chcete


Nevěřím tomu, že když někdo něco dává, tak nikdy nic nechce. Myslím se, že to musí být jako se vším. Na obou stranách musí být rovnítko, aby se nic nepřevrhlo, nic nezvrátilo, všichni byli spokojeni a vše bylo v harmonii.

Mám s tím už několik zkušeností a vlastně i vlastních zážitků. Tvařme se nevinně, ale vždycky musí být stejně na na obou stranách. Když to tak není, tak dochází k nespokojenosti a nebo nějakým nešvarům.

Já opravdu nic nechci. Dělám to vlastně všechno jen pro své potěšení. Já jsem šťastná, když jsou ostatní šťastní. Já taková prostě jsem. Smířila jsem se s tím, že dávám jen já.“

Fakt to tak je? Sáhněte si na své svědomí. Opravdu nechcete nic za to, co dáváte?
Myslím, že ne.

zdroj
Stejné je to snad ve všem. Ve vztazích, ve zdravém životním stylu, ve vzdělání, v rodině, na celém širém světě. Všude. Je až k pousmání vidět, že se to dotýká opravdu všeho. Abychom byli šťastni (o štěstí už třetí článek v pořadí ;-)), tak potřebujeme, aby to bylo vyrovnané na obou stranách.

Prahneme po lásce, po pozornosti, po štěstí, po objetí. Každému dle potřeb. Toužíme po tom, že někdo k nám bude stejně tak pozorný, jako my jsme k němu. Alespoň někdo by mohl být, no ne?

Uvědomila jsem si, že nejvíc se mohu dát do pohody sama. Protože já jsem jistota. Abych byla šťastná, tak se potřebuji nějak vyvíjet. Ano, určitě nás ovlivňují lidé kolem nás a to, jestli máme rodinu a co to pro nás všechno znamená. Ale na úplnou dřeň je to jen a jen o nás samotných. Sebeláska. Jojo, doma mám učebnici sebelásky a teď mě tak napadá, že ji mám rozečtenou už pěknou dobu.

Možná máme pocit, že když budeme hodně dávat a nic za to nebudeme chtít, tak nám to pomůže. Nepomůže. Nemůžeme si nic nalhávat. Buďme trošku sobečtí. My potřebujeme dostávat. Čím víc budeme dávat, tím víc potřebujeme dostávat.

V osobním životě znám několik případů, kde si osoba myslí, že to je její přirozenost všem dávat. Ale když ji posloucháte, tak to tak není. Ač nic nemusí říct, tak nám může dávat najevo, že ona je tu ta, co potřebuje něco dostat. Její pomyslné misky vah jsou nakloněné k jedné straně.

Už jsem o tom kdysi psala a pořád si za tím stojím. Pokud dáváme nějaký dárek (ať už je to cokoliv od hmotných věcí po ty nehmotné), tak dáváme to, co nejvíc chceme a nebo co bychom chtěli. Málokdo umí dávat dárky takové, které se nás netýkají. Když se tedy zaměříme na to, co dostaneme, tak se dozvíme strašně moc. Vůbec jsem původně nechtěla dávat takový příklad, ale když budou ty Vánoce, tak proč vlastně ne.

Myslím si, že nejvíc se tento problém týká žen. Ženy jsou tady ty něžnější, které mají v přirozenosti někoho obdarovávat. Doma jsou to většinou ony, co někomu něco vaří, žehlí, perou, uklízí. Jsou to ty, které umí dělat několik věcí najednou. Neznám snad žádného muže, který by měl měl podobné nesrovnalosti. Prostě jiná planeta.

Sama jsem typ člověka, který by se pro druhé rozdal a pak občas trpím. Fakt to tak musím napsat, protože to tak je. Můžu si nalhávat kde co, ale uvnitř moje duše či mé já prahne po tom, aby mu bylo dáváno stejně jako dává samo. A ono to tak občas není. A já si pak akorát říkám, že na mě všichni kašlou. Chyba

Každý dává podle svých možností a dle toho, jak to sám vnímá. Nemůžeme nikoho nutit, aby nám dával víc, než je mu přirozené. Pokud nechce. A když chce, tak to je pak krásná energie.

Je období, kdy zjišťuji, jak se všechno týká jen nás samotných a my to nějak úplně přehlížíme. Řešíme spíš okolí, než abychom pomáhali sami sobě. Dáváme energii do toho, co se nás netýká. Kde je ta pravda a to pomyslné rovnítko?

Jak to máte vy? Máte pocit, že dáváte víc nebo málo a nebo to vůbec neřešíte? :o) Protože to je taky možné. Všichni nejsou stejní.


Mějte se krásně,

Safienka 

zdroj


Žádné komentáře:

Okomentovat

♥ Děkuji za milé komentáře ♥