středa 24. února 2016

Pohodový začátek dne

Pojďme si udělat krásný začátek dne.

Chápu, že spousta lidí potřebuje k přežití zapnutý telefon, počítač, tablet a kdesi cosi. Nechám to na vás, ale zkuste se do toho chvíli nedívat. Uvidíte, že Vám nic neuletí a bude to taky fajn.

Pokud to sami nezvládnete, tak já vás zvu k nám. Omlouvám se, ale u nás se budete muset zout. Přesto vám nožky zahřejí návštěvní papuče. Uvařím konvici voňavé kávy a čaje, prostřu stůl, talíře ozdobím samými dobrotami od vajíček, šunky, sýrů, zeleniny, ovoce, jogurtů a musli směsí až po něco dobrého upečeného. Doprostřed dám čerstvou kytici (nepřemýšlejte o tom, že je únor, kytice tam bude J). Pustím nějakou veselou hudbu, která nám zvedne náladu ještě o stupeň výš. Třeba takový Stevie Wonder nebo Caro Emerald.




Pokud si s námi nebudete chtít povídat a poslouchat hudbu, tak si můžete vypůjčit nějaký časopis nebo knihu. Vedle v pokoji je křeslo, které zve k posezení a čtení. Nemusíte se bát, že se straníte. Chvilku to bez vás vydržíme. My se zatím budeme smát a vyprávět si vtipné historky.



Až dosnídáme, tak se odebereme na sakrapohodlný gauč a budeme si vyprávět ty nejlepší a nejveselejší zážitky nebo prostě jen zdrbneme nějakou knihu. Možná budeme mít chuť tančit. Meze se nekladou. Až se dosytosti vysmějeme, tak si oblékneme něco teplého na sebe a protože venku svítí sluníčko, tak se půjdeme projít. Nebo si zahrajeme nějakou hru či si rozložíme gauč a pustíme si film. Je dopoledne? Proč ne film? Měla bych chuť na něco veselého a oddychového.  A nebo se můžeme prostě jen plácat do dlaní, sledovat a tlachat. 



A krásný den může začít...


PS: Děti jistojistě hlídá nějaká babička a tudíž se nám nemotají pod nohama . Nikdo nás nežene k pohádkám, netrhá nám kafe z ruky a jídlo od pusy.


I když své děti miluji, tak mi je v tuto chvíli naprosto blaze.


Safienka




sobota 20. února 2016

Pokec u kafíčka VI. - Dennodenní drogy



Jaká je vaše denní droga? Máte něco bez čeho je váš den tak nějak neúplný? Já jsem našla hned několik věcí, s kterými jsem šťastnější, klidnější, pohodovější. Pozn. Víte, že stereotypy jsou částečně známky autismu? :o)

Za poslední tři roky se mi to dost ustálilo. Možná to je jen dočasné, ale každopádně mi to dává určitý podíl vyrovnanosti a hlavně se mám vždycky na co těšit. A že já se ráda těším.

Když to vezmu od rána, tak hned jak se vzbudím, najdu nějakou snídani, se začnu těšit na dopolední kafe. Jako bych měla najednou pocit, že bez něj nepřežiji. Když začne zívat nejmladší z rodiny,ve mně začne pípat vnitřní budík „bude kafe, bude kafe, bude kafe“. Zvládla bych si ho samozřejmě udělat i když by byl vzhůru, ale přeci jen je to takové pohodlnější. Na chvíli si sednu, druhé nejmladší pustím pohádku, a vypiji si kafe! Hned mám lepší den.

S kafem má také co do činění kniha a něco dobrého. Není to až taková nutnost, ale každopádně je to příjemnost. Přečíst pár řádků, zakousnout malý kousek! čokolády nebo schroupat „pár hrstí oříšků“. Ještě kdyby k tomu byl nějaký pohodlný flek, měkký polštář a klid. To by byla vůbec paráda. Ale nemůžu mít zase všechno.

Kniha ke kávě, kniha večer, kniha v tramvaji, kniha v koupelně...prostě kniha, kterou mám čas číst. Alespoň chvíli každý den. Když to nemám, jsem nervozní. Pokud si něco přečtu, hned mám lepší den.

Dalším takovým prvkem, věcí, činností je cvičení. To není úplně tak pravidelné a stereotypní, ale když už se do něj pustím, tak mě drží a já ho potřebuji. Když mám odcvičeno, jsem nabita energií, pozitivní náladou a hlavně pocitem, že jsem pro sebe něco udělala. Teď mě skolila rýma, takže si dávám pauzu, ale hned v pondělí zase naskakuji do pravidelného režimu. Je k tomu potřeba hodně motivace (znáte to, je to jako se sprchou), takže pokud ji najdete, bude vás to bavit stejně jako mě. Ale zase nebojte, někdy se mi taky nechce...to se pak vymlouvám na Gilmorky. Ty jsou totiž krásné, vůbec necvičí, pijí litry kafe a pořád něco jedí.

A pak v poslední řadě tu jsou maličkosti. Naučila jsem se to u Vivi na blogu a musím říct, že mi ten den dělají taky hezčí a úžasnější.  Lepím, maluji, zapisuji, co se mi stalo přes den báječného a když na to přijdu, což je občas dost fuška, tak je mi hned líp. Fakt. Vědět, že jsem prožila něco naplňujícího, něco co mi vykouzlilo úsměv na tváři, to je opravdu skvělé.

A co vy? Jak jste na tom se svojí denní drogou? Máte nějakou, nějaké, jaké?



Safienka

čtvrtek 18. února 2016

Na chvíli v jiném těle (Tvůj báječný život - Liz Fentonová, Lisa Steinkeová)

Téměř každý má v dnešní době účet na nějaké sociální síti, která ho nenápadně nutí sdílet svůj život s ostatními. Nahráváme fotky, píšeme statusy, lajkujeme, komentujeme a prostě se snažíme zapadnout a žít.


Kromě toho, že si občas postěžujeme nebo chceme vyjádřit svůj názor, se snažíme povznést náš život do pozitivních a úspěšných rovin. Vyjadřujeme to pomocí slov, která jsou mocná. Rolujeme status po statusu, klikáme a nasáváme.

A pak se to stane. Máme špatnou chvíli. Přijde krize a do toho se mají všichni tak báječně a vše jim vychází .Jenom my máme tak nudný, energiivysávající život, který není obohacen o nic zajímavého. Aktuální pocit, který dokáže potrápit. Může nás dostihnout závist, mrška jedna proradná, která nás nutí uvažovat sobecky. Chceme se mít jako ti druzí. Protože oni se mají nejlíp, když to píšou a sdílejí, no ne?

Stejně tak to má Casey s Rachel v knize Tvůj báječný život. Dvě kamarádky, které žijí rozdílné životy a závidí druhé její  mnohem lepší život. Casey je přeci nejoblíbenější moderátorkou, která má spoustu peněz, volného času, poblíž samé krásné chlapy. A co teprve Rachel a její rodina, která ji dává ten naplňující pocit. Každá má svůj problém, v kterém zabředává a dostává se do krizové chvíle, kdy vše vypadá naprosto neřešitelně a to nejjednodušší je závidění.

Skvělé téma, které je už tolikrát ohrané, ale stále aktuální. Nabízejí se nám otázky, zda-li vše děláme tak, abychom z toho měli radost a nebo protože máme pocit, že musíme. Neženeme se jen za něčím, co nám dává pocit dokonalosti a naplněnosti?

Žádný pohledný barman nám ale nenamíchá fialový koktejl, který nás přenese do jiného těla. Protože takováto zkušenost je ta nejlepší. Pěkně si to vyžrat a prožít naplno.

I když můžeme mít pocit, že nám ujíždí vlak pod nohama, tak je spousta věcí, která nám dělá život krásným a úžasným. Jen si to bohužel v tento moment neuvědomíme. Bez ostychu to zastrkujeme někam do pozadí a rochníme se ve stavu ublíženosti a nenaplněnosti.

Dovedli byste si s někým vyměnit život? Casey i Rachel to zvládají celkem bravurně. Ze začátku mají menší problémy, ale pak si to dokonce i užívají. Chvílemi to vypadalo, že se jim v jiném těle zalíbí a že je tam autorky nechají.  

Myslím si, že by se nakonec chtěl každý vrátit do toho svého těla. Máme naloženo podle svého, svých možností, schopností a podle toho, co jsme schopni zvládnout. I když nám některé naše problémy přijdou jako naprosto nevyřešitelné nebo ty nejhorší z nejhorších, tak pořád nás mají posunout někam, kde nám bude mnohem líp. Do toho pocitu, z kterého budeme juchat, tančit a smát se.

Stejně tak jako konec knihy je i tento článek v duchu motivace a inspirace. Žijme přítomností. Neřešme tolik minulost a neupínejme se na budoucnost. Obklopujme se jen věcmi, které nás dělají šťastnými ať už se jedná o tu nejmenší prkotinu. 


Název: Tvůj báječný život
Autor: Liz Fentonová, Lisa Steinkeová
Vydává: Ikar, 2016

Knihu k recenzi věnoval portál www.bux.cz

pondělí 15. února 2016

Když má kniha vlastní život (Kniha života - Deborah Harknessová)

Tak jsme se konečně dočkali! Po dvou letech je tu závěrečný díl s prapodivným vztahem mezi čarodějnicí a upírem. A musím říct, že se povedl. Jsem spokojená.

Kniha života je otázkou pro všechny nadpřirozené bytosti. Každý se bojí, co všechno by o něm mohla prozradit a zároveň ji chce každý vlastnit a být tak nejmocnějším tvorem.

Diana se k ní jednou náhodně dostala  a tím tak odstartovala změť následných událostí. Setkala se s Matthewem, dostala se do minulosti, objevila svoje skryté schopnosti a dovednosti a založila si rodinu. Zpět do přítomnosti se tedy vrací bohatší nejen o spoustu zkušeností, ale též i o těhotenské břicho (opravdu jsem jí ho nezáviděla).

Začátek knihy byl pro mě náročnější. Několik prvních stran jsem byla značně dezorientovaná, neboť se tam najednou objevovalo přehršle postav, které mi upadly v zapomnění. Pokud chcete být na čtení připraveni, určitě nahlédněte do předchozího dílu nebo oprašte svoji paměť.

Musím říct, že v tomto díle se u mě odehrávalo nejvíc emocí z celé trilogie. Zasmála jsem se, slzy jsem měla na krajíčku, zavzpomínala jsem na svoje porody, občas jsem se i rozzuřila, nechápavě jsem kroutila hlavou a hlavně jsem se nemohla odtrhnout.  Fascinovalo mě provázání minulosti, přítomností a budoucností. Ty následky, které vám dochází až teprve při čtení řádků a můžete si říct: "Nojo,aha, jasně.".

Mezi ostatními věcmi jako hledání  zbylých stránek z knihy, seznamování se s novýma příbuznýma, rozením dětí, odlučováním a slučováním,  zakládáním nové linie, nám Deborah naservírovala i podrobněji rozebírané téma Varu krve, které vlastně tvoří jedno z témat tohoto příběhu. Potkáváme spoustu nových hrdinů, ztrácíme staré a hlavně konečně objevujeme to, co je v té zatracené knize.

Otázky, zda-li mohou a budou Diana s Matthewem spolu i v budoucnu, jestli se spolčí všechny čarodějnice, upíři a démoni nebo se dřív pozabíjejí, v tomto díle určitě najdete.

Tato série stojí za přečtení. Kromě krásné obálky obsahuje poutavý příběh se zajímavou zápletkou a napínavým dějem.

Nenechte si to ujít.
Stojí za to.



Název: Kniha života
Autor: Deborah Harknessová
Vydává: Knižní Klub, 2015

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz

čtvrtek 4. února 2016

Pokec u kafíčka V. - Seriál jako motivace?

Když jsem byla mladší, moje babička koukala neustále na seriály. V televizním programu měla ty své zakroužkované a i když měl každý už dvoutisící díl, tak ho musela vidět. Můj bratr ji jednou nazval Seriálovou královnou J

Neznám člověka, který by nikdy neviděl seriál. Pár minut, kopa srandy nebo napětí a člověk je lapen. Oni vědí proč to ukončovat otevřeně. Naše zvědavost je dost často silnější než my a ten další díl prostě musíme vidět. A pak další a další a další. A co teprve, když jsme seriál objevili teprve nedávno. To je zlo. Musíme vidět všechny série pěkně od začátku, abychom věděli o co go přeci.
Mám pár svých seriálových oblíbenců, které jsem viděla několikrát a které si můžu pouštět pořád dokola a neomrzí mě. Mám takovou svatou pětici, která mě dokonce i motivuje k dalším činům.

Například Gilmorova děvčata. Už ani nevím, kolikrát jsem je viděla dokola. Kdo by nemiloval Stars Hollow, Lorelai a Rory? Jejich neuvěřitelně rychlou řeč, litry kafe a úžasný vztah matky s dcerou? Já jsem jejich velkou fanynkou. Nevím z čeho jsem v seriálu víc nadšená. Ani mi nevadí, že je jeden díl tak dlouhý. Jedno vím, ale jisté. Když začnu sledovat Gilmorova děvčata, zvětší se moje touha po kávě.
Zdroj
Druhým seriálem, který už jsem viděla nespočetkrát jsou Přátelé. Rachel, Phoebe, Monica, Ross, Chandler a Joey? New York? Tento seriál si můžu pustit i jako kulisu. Už to znám tak zpaměti, že nepotřebuji vidět vše dopodrobna, ale stačí mi zahlédnout a zasmát se u pár momentů (několik x momentů :o) Ani nevím, koho mám nejoblíbenějšího. Všichni jsou jako skupina úžasní. A skvělá je taky ta jejich kavárna pod barákem, kde se všichni scházejí na kafe! Při sledování tohoto seriálu se mi zvětšuje potřeba zajít někam do kavárny a pořádně si pokecat s přáteli. Jen ten Ganter by tam být nemusel :D
Zdroj
Třetí seriál jsem viděla dokola asi jen dvakrát, ale to se určitě zase brzy změní. Muži na stromech mě okouzlili. Ani nevím, jestli to bylo ta úžasná Aljaška a nebo místní rádio, v kterém má skvělý pořád hlavní hrdinka Marin Fristová (Anne Heche). Při koukání na tento seriál mám neustálý pocit něco psát a nad něčím se zamýšlet. Jednou už jsem i začala psát knihu. Prostě můj psací seriál J
Zdroj
Čtvrtým, humorným seriálem, je Město žen. Parta z konce ulice, která má podobný humor jako Přátelé. Dokonce hlavní hrdinku Jules hraje Courtney Cox. A kdo by nemiloval Ellie? Hlavně se tam pořád pije víno a hraje plechovka. A skoro vůbec nikdo nechodí do práce. Snad tomu odpustím i ten palmový a načančaný styl. Spotřeba vína se mi při tomto seriálu zvětšuje stoprocentně. Plechovku už jsem si doma taky párkrát zahrála. I když to nebylo s mincí ani s plechovkou :o).
Zdroj
Posledním seriálem, který mě dostal, který jsem teda viděla zatím jen jednou, ale prostě mě dostal, je Chicago fire. Můj muž je u dobrovolných hasičů a tudíž se ani není čemu divit, že si tento seriál oblíbil. Já jsem na něj nejdřív vůbec nechtěla koukat a jeho závislácké sledování jsem přecházela, ale pak jsem to zkusila. On mi říká, na to se koukni, to se ti bude líbit. Měl pravdu, chlapec. Líbí se mi to a dost! Bohužel to jsou také delší díly, ale stojí za to. Občas tam člověk najde situace, u kterých si říká, jak by je řešil sám. Doma naštěstí nic nehasím, do hasičárny zajdu jen párkrát za rok, ale mám se na pozoru.
Zdroj
 Když píšu tento článek, napadá mě ještě spousta dalších seriálů, které mě zaujaly a které jsem viděla dokonce i víckrát (např. The big bang theory, V těle boubelky, Četnické humoresky, Vraždy v Midsomeru, Sex ve městě ). Přesto je tato pětice mou nej.


Jací jsou vaši oblíbenci? Který seriál vám nutí svoje vlastnosti? 

pondělí 1. února 2016

Kam jste se mi všichni ztratili? (Kam se poděla Elizabeth? - Emma Healey)



„Musím něco udělat.Teď si zrovna nemůžu vzpomenout, co to je, ale vím, že je to důležité, a když se zeptám, někdo mi to prozradí.“

Maud je 82 let a začíná zapomínat. Nebylo by to nic divného, kdyby se jí ale všechno nepletlo a její paměť ji nevyřazovala spoustu informací tak, jak se ji zlíbí.
Díky rodině a všudypřítomným papírkům, které jí jsou na blízku, dokáže existovat. Udrží svoji myšlenku alespoň do té chvíle, než zapomene, co dělá a nebo chce udělat.

„Zapnu konvici. Vím, která je to zástrčka, protože na ni někdo napsal KONVICE.“

Přesto ji některé změny v životě vyvádějí z konceptu a je pro ní náročné si zvyknout. Pro její bezpečnost si ji bere dcera a vnučka na starost.Chtějí pro ni udělat první poslední, ale Maud je uzavřená ve svém světě a občas se stává nebezpečím sama pro sebe.

Hlavu jí zabírají dvě životní situace, které ji hodně zasáhly a které se jí bohužel dost motají. Minulost a přítomnost, jedna přes druhou.

První z příběhu je zmizení sestry Sukey, kterou nikdo nikdy nenašel a které je pro všechny záhadou.  Stalo se to jednoho dne a jediný člověk, který ji naposledy viděl, byla bláznivá ženská. Pořád mluví o tykvích a ptácích. Prapodivné vztahy v rodině ničemu nepřispívají. Každý má spoustu otázek a obvinění.  

Druhá událost se týká její nejbližší kamarádky Elizabeth, která se jí ztratila. Maud se snaží přijít na kloub záhadě, která je už tolikrát vyřešená. Hledá kamarádku na svoji vlastní pěst, ale bohužel neúspěšně. Její paměť selhává a ona se ztrácí. Nikdo Maud nerozumí a nechápe její strach o přítelkyni, s kterou vyváděla tolik bláznovin.

„Zahnu doleva, ještě jednou doleva a ocitnu se v kuchyni. Takhle to mám napsané.“

I přes všechno vyřešené je Maud opět zmatená. Kam se poděla ta Elizabeth?



Obecný článek ke knize Kam se poděla Elizabeth od Emmy Healey, vydává Knižní Klub, 2016