sobota 30. ledna 2016

Náš Čtenářský klub

Máme Čtenářský klub. Nikdo tomu nechce říkat Čtenářský klub, ale zároveň nikdo ještě nevymyslel jiný název. Já jsem si ho skromě pojmenovala  Klub beze jména (jsem dost originální), ale stejně tomu v praxi říkám pořád Čtenářský nebo Knižní klub. Asi se toho nezbavím.

Jsme tři. Nechala jsem se inspirovat na blogu Knižnípřátelství, podívala jsem se na film Láska podle předlohy a dohodla jsem se s kamarádkou. Jelikož jsme se začaly scházet u kamaráda v kavárně, tak jsme ho přidaly do party. Není nás moc, ale zatím nám to stačí.

Jsme trojka, která chodí diskutovat ke kávičce, cideru, domácí limonádě a občas i k něčemu dobrému. Každý měsíc vybereme jednu knihu, kterou si všichni přečteme a pak o ní diskutujeme. Většinou nám to trvá pár minut a potom se bavíme o všem možném. Pravděpodobně nejvíc času věnujeme výběru knihy na další měsíc. Ale stejně je moc zajímavé vidět názor druhých o stejné knize a dozvědět se třeba i informace či dojmy, které vám v knize utekly. Občas mi toho utíká dost :o)

Cafe Poem
Nevím, jak je to možné, ale dost často končíme u sprosťáren. Ať chceme nebo nechceme, tak to tak je. Nikdo s tím nic neudělá a bohužel teda musím přiznat, že první jsem s tím začala já. Nemyslete si, že jsme nějací úchyláci, spíš nás občas napadne něco vtipného. Zážitky ze života atp.

Na databazeknih.cz jsem si dokonce vytvořila složku Přečteno v čtenářském klubu. Už tam pár knih je a doufám, že ještě hodně přibude. Tento náš soukromý spolek je pro mě báječné odreagování. Přináší mi jeden volný večer měsíčně, spoustu zábavy a hlavně si přečtu knihy, které bych si třeba ani nepřečetla. A nebo jsem si je chtěla přečíst, ale nikdy jsem se k nim nemohla dokopat.

A co vy a „čtenářské kluby“? Máte nějaký? Diskutujete s přáteli o přečtených knihách? Viděli jste film Láska podle předlohy? Byli jste se mrknout na úžasný blog Knižní přátelství?


Abych to ještě uvedla na pravou míru, Láska podle předlohy je romantický film. Nejlepší je před promítáním přečíst celou sérii od Jane Austenové :o)) Já jsem četla snad jen tři knihy a ještě k tomu před hodně dlouhou dobou, takže si moc podrobností nepamatuji. Ale každopádně po dokoukání tohoto filmu mám chuť vše číst znovu a vědět, o čem se konkrétně hlavní postavy baví. 

Doufám, že vás tento článek namotivoval k nějaké diskusi s přáteli...nejlépe u vína či kávy ;-)

Mějte krásný víkend,

Safienka

Cafe Poem

pondělí 25. ledna 2016

Životní styl: Začínáme bez pšenice

Za jednu z nejzajímavějších knih, které jsem četla v roce 2015, považuji knihu Život bez pšenice. Ačkoliv se jedná o odbornou publikaci, celkem jsem ji zhltla. Našla jsem tam spoustu informací, které jsem nevěděla a které mi utvořily nové pohledy na své stravování.

Od roku 1991 jsem diabetikem I.typu. Již od začátku jsem léčená inzulínem, takže si ho musím píchat několikrát denně. Ze začátku jsem se s tím docela trápila, ale myslím, že už jsem si za těch 24 let celkem zvykla. Od začátku, co si snad pamatuji, jsem jedla chleba, pečivo a potraviny složené převážně z pšenice. Je to totiž tak jednoduché. Když nevíte co, tak si vezmete kousek chleba nebo rohlík a hlad je zažehnán. Dokonce i v časopisech, které jsou věnovány diabetu, se pšenice nachází v jídelničku až moc často. Když jsem koukala na jeden vzorový, tak jsem tam našla k snídani chleba, k obědu těstoviny, nějaký rohlík k svačině a pak cosi k večeři. Tzn., že pečivo několikrát denně. Když jsem řešila svůj jídelníček s doktorkou na diabetologii, tak mi byl doporučován chleba. Říkám si, proč?!?

Když o tom člověk neví, nebo jen nepřemýšlí, tak se tolik asi nezarazí, že se pšenice vyskytuje v našem jídelníčku tak často. Od té doby, co jsem si přečetla Život bez pšenice a pročetla několik odborných článků, to ale vidím na každém rohu a jen kroutím hlavou. Nechci tady psát o tom, jak je pšenice v její dnešní podobě pro naše tělo škodlivá a nepotřebná. Ráda bych se spíše zaměřila na to, jak jsme jí v naší domácnosti řekli adié.

Aby se nám to dobře počítalo, tak jsme začali 1.1.2016. Co nás k tomu donutilo? Řekla bych, že nejvíc naše oteklé pupky po vánočních svátcích a potom taky touha po lepším zdraví a bohatější stravě.

Nikdy bych netušila, že se do toho bude chtít pustit i můj muž. Jsem za to neskonale vděčná, neboť je to velká podpora a motivace, když se o něco snaží v rodině dva.

O bezlepkovém stravování jsem přemýšlela a dokonce ho i zkoušela loni, když jsem byla těhotná. Vydržela jsem to ale jen několik týdnů a nakonec se k pšenici zase vrátila. I přes těch pár dní jsem ale pocítila rozdíl, hlavně tedy v hodnotách glykémie. Když jsem diabetologům tvrdila, že mi chleba zvyšuje po ránu cukr výš než cokoliv bez pšenice, tak mi nevěřili. Jen kroutili hlavou a nechtěli připustit jinou možnost než tu, co mají nadrcenou.

Teď už je to skoro měsíc, co jíme bez pšenice. Řekla bych, že to není stoprocentní, ale vědomě se udržujeme u toho, abychom se pšenici vyhnuli a jedli něco jiného. Zařadili jsme více zeleniny, ovoce, tvarohu, pohanky, luštěnin, ořechů, jáhel.

Zdroj

Našla jsem několik stránek, z kterých čerpám inspiraci a kde se motivuji. Hodně mi pomáhají cíle, které jsem si pro tento rok dala. Úplně nejvíc mě ale motivuje to, že se cítím líp a hlavně, že nemám celé dny žravou. Přes den nemám téměř vůbec hlad a večer jsem klidnější a nevymetám všemožné úkryty slaných a sladkých potravin.

Je spousta pozitiv, které nás provází a udržují nás u toho, abychom pokračovali. Nemohu říct, jak dlouho to vydržíme, protože sama nevím. Pšenici vidím všude kolem a je občas těžké vydržet, ale zatím to jde.

Ráda bych s tímto naším příběhem pokračovala v několika dalších článcích, kde bych chtěla zvýraznit své oblíbené recepty, větší zkušenost se změnou postavy, tipy na potraviny a třeba i něco dalšího, co mě k tomu napadne. Doufám, že neskončím, jako jsem začala a nějakou dobu to vydržím, aby to mohlo být trochu inspirativní a motivující.

Uvidíme, držím nám palce.

Mějte se krásně, i když dneska poněkud deštivě.


Safienka

středa 20. ledna 2016

S noži až do Džibuti (Úlovek - Taylor Stevens)

Byla dívka s noži spjatá,
trénovala v rukou kata,
její duše zaprodaná,
dožila se vždycky rána.

Neměla to nikdy lehké,
musela se hodně prát,
život visel na provázku,
nestihla to nikdy vzdát.

Tentokrát jde o díl čtvrtý,
Michael je jako muž,
na lodi je často skrytý,
nikdo neví, co ví už.

Pod tlakem si práci bere,
doufá v klidnou plavbu teď,
proti pirátům vše se mele,
mozek jí říká: „Teď nás veď.“.

Kapitán je padlý v lodi,
možná mrtvý, možná živ,
plán je jasný, plán je krutý,
Džibutsko má velký vliv.

Skrývají se spolu tajně,
přátele z nich nebudou,
nejde všechno dělat snadně,
znalost je její svobodou.

Ti co zemřou, nevinní jsou,
pro někoho možná zvrat,
pomsta krutá, vraždy nutné,
z dívky se stává opět kat.

Přepadení ze zálohy nutí dívku k úskokům,
sotva dýchá, sotva leze,
není konec všem těm dnům.

Spojence si vyhledává,
mačety si bere v bok,
rozehrává velké hrátky,
Rusům stačí ženský krok.

Z muže pirát hned se stane,
chce svou loď zpět bez řečí,
peníze budou, co se stane,
komu se pak odvděčí?


Pořád jako moucha slabá,
snaží setnout hlavu zlu,
minulost jí vypomáhá,
vyhrává tu velkou hru.


Zdroj
Hodnotit čtvrtý díl série není nikdy lehké. Styl psaní autora se nemění, takže nějaké extra výkyvy nemůžeme očekávat. Přesto mi tento díl přijde nejslabší. Ze začátku jsem se nemohla začíst a v průběhu děje jsem se přistihla, že se nudím, ačkoliv by se to dalo k vykreslené situaci očekávat. Celkový dojem z knihy je ale spíš dobrý, jelikož Taylor Stevensové se podařilo zapojit i několik zajímavých momentů.

Pro mě byly nejbližší situace, které se týkaly pozorování postav a zaznamenávání různých řečí těla. Michael byla těžce zbita a musela těžit jenom z toho, co jí bylo dovoleno. V cizí zemi s žádnými spojenci. Našla situace, které ji umožnily přežít a vše odhadnout ve svůj prospěch.

Dalším plusovým bodem bylo alespoň částečné vykreslení džibutské kultury. Právě místní rodina jí podala pomocnou ruku při záchraně života. Máme tak možnost nahlédnout pod pokličku chudých rodin. Oproti tomu jsou zde alespoň částečně vykresleny ruské gangy a systém moderního pirátství.


Pokud jste si oblíbili Lovkyni informací a čtete rádi knihy od Taylor Stevens, tuto knihu byste taky neměli minout. I když má slabší chvilky a není tak dobrá, jako předchozí díly, stojí za přečtení.


Název: Úlovek
Autor: Taylor Stevens
Vydává: Knižní Klub, 2015

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz




úterý 19. ledna 2016

Pokec u kafíčka IV. - Jak důležité jsou začátky?

Život nám nabízí spoustu výzev. Pro každého jsou jiné a každý se s nimi umí a má poprat osobitým způsobem. Každopádně nikdy nemůžeme srovnávat. A to si málokdy uvědomuji. Hlavně nesrovnávat!

Věci, které se nás týkají se dají zahrnout do všech směrů a koutů našeho života. Je zajímavé, kde to všechno najdeme. 

Nedávno jsem se rozhodla dát své postavě do těla a zase cvičit. Po prvním porodu jsem začala asi po půl roce a vydržela u toho celý rok. Byla jsem šťastná, že jsem motivací pro několik dalších lidí, kteří se díky tomu ke cvičení taky dokopali. A hlavně, že byly vidět výsledky. Pak jsem ale přestala, otěhotněla a opět nabrala vše, co jsem předtím pracně shodila. I když mě to štve, tak mi je jasné, že si na to nemohu stěžovat. Mám dvě krásné zdravé děti a váha by pro mě neměla být překážkou. Bohužel jsem ale člověk kritický a své „nedokonalosti“ si dost beru a štvou mě. Takže jsem se hecla a opět začala. A začala jsem zase od začátku. Což je vlastně téma mého dnešního pokecu.

Zdroj
Přemýšlela jsem, jestli už jsem na tom tak dobře, abych pokračovala víceméně tam, kde jsem skončila. Třeba s nějakou menší úlevou, ale v pokročilé verzi. Zkusila jsem tak začít cca půl roku po porodu, ale nevydržela jsem u toho. Nechala jsem si udělat tréninkový a jídelní plán, ale po několika měsících jsem to opět vzdala. Nešlo to. Zkusila jsem cvičit podle svého výběru, ale taky jsem u toho nevydržela. 

Až teprve nedávno jsem si uvědomila, že musím odhodit svoji pýchu a začít opět od nuly. Takže jsem si otevřela Jillian Michaels/30 day shred a jedu 1. level. A jde to. Je fajn vědět, že to zvládám líp než předtím. Hlavně mě hřeje pocit, že jsem nelenila a začala opět od začátku. Vidím v tom lepší start pro posílení vůle než když začnu od prostředka.

U mě se to týká většiny věcí v životě. Vždy je lepší prožít si začátky. Pak člověk aspoň není překvapen, když má dělat něco, co by měl znát. 

Chápu, že ne pro všechny to takto musí být, ale v mém případě to bylo potřeba. Mám to tak například i s knížkami. Mám pocit, že musím vše přečíst poctivě až do konce. Přeskakovat a nebo ukončovat předčasně se mi hodně příčí. Nebo když se učím šít, vařit, malovat. Mám potřebu dělat vše od začátku, poctivě a vším si projít. A když náhodou přeci jen skočím až někam dál, tak se mi to nevyplatí a já s tím končím.

Jak to máte vy? Dokážete začínat od prostředku? Umíte přeskakovat? Jaký Vám to dává pocit?


Mějte krásný mrazivý den,

Safienka




pátek 15. ledna 2016

Sobectví tak trochu na škodu

Zjistila jsem, že jsem sobec a prahnu po moci.

Jsem introvert. Člověk s téměř nulovým sebevědomím a někdo, kdo by chtěl neustále druhým snášet modré z nebe. 

Ale jak řekl pan Dušek ve své knize Tvarytmy, člověk, který chce neustále pomáhat s vysokou pravděpodobností prahne po moci.

Takže to vypadá, že chci vládnout všem.  Snažím se z toho už několik měsíců poučit a druhým radši nic neradit. Je to teda pěkně těžké. Nejradši bych si zamkla ústa pomyslným klíčem. V některých momentech přeci musím říct, co si myslím! Kdo jiný by to dotyčnému vysvětlil, když ne já? Ono se to tak přeci nabízí.

Ne! Prostě ne!

Už se mi stalo několikrát, že jsem poradila. A vím já, jestli to bylo správné nebo špatné? Tahala jsem to z hlavy jen tak z ničeho. Měla jsem neodbytný pocit, že je mě v tomto případě potřeba. Říkala jsem si, jak bych to asi tak udělala a vlastně nenápadně druhým nutila mé postupy.

Začínat stylem: „Já bych to udělala takhle, protože si myslím...“ není úplně ta nejlepší pomoc. Jiný případ by byl, kdyby za námi někdo přišel pro radu a přímo nám řekl: „Poraď mi prosím. Vymysli mi, jak to mám udělat.“  A to se mi snad nikdy nestalo. Nevybavuji si situaci, kdy bych toto slyšela. (Pozn.: V ten samý den, kdy jsem dopsala článek, jsem byla po dlouhé době požádána o radu:-))

Ve většině případů se dotyčný chce jen svěřit. Ani moc netouží po vaší radě, jen chce nějakou vrbu, která by ho vyslechla, přikyvovala a ulevila mu.

Já se vždycky zamyslím a říkám si, jak bych to udělala já. Co by bylo pro mě nejoptimálnějším řešením. Pak to vypustím z úst. Jak jinak. Chyba.

Nedávno jsem si přečetla článek o vztazích, kde se řešilo i toto téma. Problém s tím, že má hodně lidí pocit, že by mělo zasáhnout. Autor článku radí, abychom to nechali na odbornících a nebo alespoň na tom, kdo už to zažil a může čerpat ze svých zkušeností. Nevnucovat svůj názor, ale nabídnout možnou útěchu, aby se v tom dotyčný neplácal sám.

Zjišťuji, že se v dnešní době díky všem možným sociálním sítím lidé uchylují k tomu, aby přenášeli informace, které kdesi vyčetli, nebo je mají z druhé ruky. Abych byla konkrétní, tak prostě drbou.

Mluví o někom a šíří informace, které si myslí a nebo je někde pouze slyšeli. Vytváří řetězovou reakci, která může mít kruté následky. A to by se dalo hovořit o tolika věcech. O knihách, o filmech, o jídlech, o místech, cestování atp. 

Na konec jeden moc pěkný a pravdivý citát od Karla Čapka.

„Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.“


Safienka

sobota 9. ledna 2016

Trochu o mně, trochu knižně


Zdroj
Brečela jsi někdy u knížky?
První knížka, kterou jsi pamatuji, že bych u ní brečela, byla Delfín od australského autora Erica Lamberta. Četla jsem ji někdy v pubertě a vím, že to pro mě byl velký emoční zážitek. Bohužel si vůbec nepamatuji děj, jen tu emoci z knihy.
Stejný zážitek, avšak přesně opačný, brečela jsem smíchy, bylo u knihy od Geralda Durrella Růženka je z příbuzenstva. Opět velký zážitek se slonem, který se stal dědictvím.

Klasická nebo novodobá literatura?
Více čtu literaturu novodobou, ale občas zařadím i díla klasiků. Strašně mě štve, že to všechno neznám.

Jaký je oblíbený hrdina?
Určitě Mercy Thompson z fantasy série od Patricie Briggs.

Která kniha tě nejvíc rozčílila?
 V poslední době to byly Sedmilhářky od Liane Moriarty. Blonďatá mikáda mě přiváděla k varu.

Nejlíp zfilmovaná kniha?
Určitě Harry Potter.

Nejdřív knihu nebo film?
Nejdřív si přečtu knihu, protože je obsáhlejší a dává více prostor fantasii :o) Každopádně se ale ráda potom podívám na film.

Jak často nakupuji knihy?
Jsem knihomol už od mala. To jsem ale knihy nekupovala, ani mi moc kupovány nebyly. Snad jsem je dostávala k narozeninám a nebo od babičky k Vánocům. Chodila jsem hodně dlouho do knihovny. Až jsem začala pracovat v knihkupectví, tak se moje finance začaly nenápadně zmenšovat. Kdybych to měla zprůměrovat, tak se snažím nakupovat jen jednou měsíčně.

Radši nové nebo bazarové knihy?
Miluji vůni nových knih, ale nebráním se bazarovým. Je to tak půl na půl.

Co nejraději piji při čtení?
Nejčastěji čaj, vodu nebo kávu. A k tomu oříšky!

Kde nejraději čtu?
Na gauči pod dekou s rozsvícenou lampičkou.

Která kniha mě nejvíc překvapila?
V poslední době to byl Zázračný úklid od Marie Kondo. Nemůžu si pomoct, ale nečekala jsem, že to se mnou tak zatočí a já se vrhnu do zběsilého gruntování :o))

Zdroj
Jak by vypadala moje vysněná knihovna?
Ač to třeba zrovna Marie Kondo odmítá, tak já miluji být obklopena knihami. Je to takový uklidňující pocit mít je všechny kolem sebe a moct se do nich kdykoliv podívat. Líbí se mi místnosti věnované knihám, kde je i pohodlné křeslo s lampičkou. Bála bych se ale, že bych z tohoto pokoje málokdy odcházela, takže bych volila nějakou pěkně řešenou knihovnu v obývacím pokoji. Nejlépe přes celou stěnu se zajímavými prvky. Potom určitě poličky různě po bytě.

Oblíbená knižní nebo filmová hláška?
Nemám oblíbenou, ale vybavilo se mi jich několik.
„Všichni jednou zemřeme. Některým to jen trvá déle.“ (Patricia Briggs)
„Existence brokolice rozhodně nijak neovlivňuje chuť čokolády.“ (John Green)
„Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.“ (Karel Čapek)


Otevřené či uzavřené konce?
Nesnáším otevřené konce :o)



Jsem poctivý čtenář a nebo se občas kouknu na konec, abych zjistila, jak to dopadne?

Dokážu být u knihy pěkně nervózní, takže abych si ulevila, tak se na konec sem tam podívám. Ale třeba jen na slovo nebo jen tak prolistuji.

Jakou knihu bych doporučila svému nepříteli? 
Nevím, jestli nějakého nepřítele mám, ale kdyby se nějaký přeci jen objevil, tak bych mu doporučila prázdnou knihu. V prázdné knize je vždycky nejvíc otázek.


Tak to bude pro dnešek vše. 

Mějte se bájově,

Safienka

pátek 8. ledna 2016

Pokec u kafíčka III. - Kouzlo přátelství aneb umět správně dávat a brát

Přátelství je součást lidského štěstí. Jan Werich

  Měl to ten pan Werich ale pravdu. Bez přátel dokážeme žít, ale s nimi je to o moc lepší. Jsou to ti, kteří nám dodávají odvahu a ti kteří nám vykouzlí úsměv na tváři.

  Jak ale rozeznat ty správné přátele? Někdy strašně moc chceme, ale přátelé se neobjevují. Máme možná proto pocit, že bychom si měli ty, co máme kolem sebe, víc hýčkat, abychom si z nich vytvořili přátele.

  Ve svém životě znám tři lidi, kupodivu jsou to ženy, které dávají víc než dostávají. Milují lidi a snaží se pro ně udělat první poslední. Chtějí, aby byli šťastni a aby se aspoň na chvíli usmáli a měli pocit, že je má někdo rád. Jsou to ženy, které hodně dávají. I když mi jedna tvrdila, že nečeká nic zpět, tak si myslím, že každý člověk, který dává, chce to samé nazpátek. Nebo po tom alespoň vnitřně touží.

Tou samou měrou, kterou dáváme, chceme dostávat zpět. To mi nikdo nevymluví.

  Věřím v to, že každý člověk je vnitřně sobec. Chce to nejlepší pro sebe a až to na povrch nevypadá, tak i když se může rozkrájet pro druhé, tak nejvíc touží po tom, aby se někdo rozkrájel právě pro něj samotného.

  Přátelé jsou úžasní! Je báječné, že je můžeme mít kolem sebe. Měli bychom ale taky myslet na to, že ne všichni lidé, které bychom chtěli za přátele, jsou těmi pravými. Lidé se kolem nás vyskytují z různých důvodů. Už se mi stalo několikrát, že jsem si myslela, jak skvělého přítele jsem nepoznala a najednou to bylo jinak a já byla bez přítele. Dlouho jsem nechápala proč tomu tak je. Vždy jsem měla nutkání to již vyprchalé přátelství udržovat při životě. Až jsem někde četla (nebo mi někdo řekl), že bychom tyto osoby měli nechat jít. Oni svoji roli v našem životě splnili a teď je načase se posunout dál. 

  Když jsem chodila na základní školu, měla jsem jednu nejlepší kamarádku. Trávily jsme spolu hodně času. Vymýšlely hry, probíraly první poslední. Stejně tak na střední škole. Opět jedna kamarádka, míň času, ale stále jakési souznění. Na vysoké to byla opět jedna osoba a ještě míň času. No a potom to byl chlap. Jak nečekané. Od té doby o přátelství přemýšlím víc a víc. Přemýšlím o tom, co bych chtěla, aby mi dávalo a co jsem proto ochotna dát.

  Abyste mi rozuměli dobře, tak já dávám dle mého názoru víc než dost. Možná si říkám, že dávám až zbytečně moc. A nebo dávám akorát, ale špatným lidem. Škoda, že to člověk zjistí až po nějakém čase. Mohli bychom být optimisté a „promrhanou“ energii brát jako zkušenost.

  Každý člověk by měl mít nastaven hranice, kolik toho chce dávat a jak moc by chtěl brát. Naše přátelství by nás mělo těšit. Měli bychom z něj mít dobrý pocit a ne jen takový, že se neustále někomu vnucujete a on ani není schopen napsat řádku.

  Někdo slavný řekl, že náš život se odvíjí od toho, jakými lidmi se obklopujeme. Vezměme si 5 nejbližších lidí, kteří se pohybují ve vašem okolí. Zaměřte se na ně a zkuste si je trochu popsat. Jsou to lidé optimističtí? Jak se chovají, co říkají, jak jednají? 5 osob, které vás ovlivňují. Naštěstí jsem zjistila, že mezi tyto „autority“ se můžou řadit i lidé, s kterými nemusíte být v kontaktu. Mohou to být herci, zpěváci, spisovatelé, blogeři a jinak známé či neznáme osobnosti.

  Jak to s vámi tedy vypadá? Máte kolem ty správné osoby? Je vaše „pětka“ správně motivující, inspirující a optimistická? Dokáže Vás dobře naladit a vede vaši osobu správným směrem?
Umíte dávat? Jste ochotni brát?

Věřte, že já si tyto otázky kladu dost často.

Mějte krásný víkend,


Safienka

čtvrtek 7. ledna 2016

TOP 10 přečtených knih za rok 2015

  Chtěla jsem za rok 2015 přečíst 50 knih. Ale v prosinci jsem se nějakým způsobem zasekla a nakonec to nedotáhla. I přesto jsem za mých 47 knih ráda. Spousta z nich mě hodně ovlivnila a dala opět nový směr.

  Díky tomu, že se mi v květnu narodil Adámek, jsem své čtení musela více vyšperkovat. Časy, kdy jsem mohla číst celé dny jsou evidentně na několik let fuč. Takže mi musí holt stačit večerní, záchodové, vanové, tramvajové a čekárnové čtení.


10 knih, které jsem vybrala, nemají pořadí. Je to prostě deset knih.



Sedmilhářky – L.Moriarty
  Sedmilhářky mě naprosto uhranuly. Nečekala sem tak dobrou knihu, která ve mně zamíchá tolik emocí. Téma společenských drbů, bohatých paniček a školkových dětí.

Fangirl – R.Rowell  
  V loňském roce jsem od autorky přečetla Eleanor a Park a zamilovala se. Na Fangirl jsem se těšila a nezklamala. I když bych čekala víc vyhrocený závěr, tak se mi líbila. Téma sociální fobie opět zajímavé a pěkně zpracované.

Čas odejít – Judi Picoult
  Další perla. Tuto knihu si musíte přečíst. Tolik informací o slonech jsem snad ještě nikde neviděla. Skvělá zápletka. Napínavé, čtivé a dechberoucí závěr. I duchovní tématika se tam našla.
    

Madame Chic aneb co všechno jsem se naučila v Paříži – Jennifer L. Scott
  Začala jsem číst v porodnici a vlastně jsem ji tam i dočetla. Skvělá motivační kniha, která určitě má šanci změnit alespoň z části váš život. Život Francouzů z pohledu dívky z Kalifornie.

Zázračný úklid – Marie Kondo
  Tuto knihu mám pořád rozečtenou a doufám, že ještě hodně dlouho mít budu. Je to tak velká směsice donucovacích vět k uklízení. Vždy mi stačí odstavec a jdu něco uklízet, vyhazovat, rovnat. Doporučuji všemi dvaceti.

Třináctý příběh – Diane Settergield
Vždycky jsem si chtěla Třináctý příběh přečíst a konečně jsem se k tomu dostala. Parádní kniha. Opět téma dvojčat, duchařiny a knih. Co víc si přát?

Pět – Ursula Poznanski
  Skvělý thriller. Osvěžení geocachingu téměř stoprocentní...zvlášť když místa jsou reálná a opravdu si je můžete prohlédnout! Čtivé, napínavé, zajímavé téma.

Sempre – Navěky – J. M. Darhower
  Young adult s prvky mafie. Ze začátku jsem čekala drsnější průběh, ale příběh se tak nějak příjemně zjemnil. Přesto byl skvěle napsán a doplněn o určitě zajímavá témata z prostředí italské mafie. Láska, pokora, otroctví, touha, naděje.

Malé ženy – L.M.Scott
  První kniha, kterou jsem četla v našem skromném Klubu beze jména (Knižní klub se mi zdá dost okoukaný). I když mi čtení trvalo déle, tak jsem byla překvapená obsahem. Už chápu, proč jsou z ní lidé nadšeni. I přes některé nudnější pasáže má skvělý příběh o čtyř sestrách a mladém sousedovi. Ty si prostě zamilujete.

Život bez pšenice – William Davis
  Čtu občas i odborné knihy. Nedají se hltat najednou, ale jsou v mém životě potřeba. A tato kniha mě nakopla k uvědomění, co v našem životě páchá pšenice. Jako diabetik jsem v ní našla spoustu odborných a zajímavých informací.


Takže to je moje desítka. A jakou máte vy? Která kniha, kterou jste četli v roce 2015, vás nejvíc zaujala?



Safienka