sobota 30. dubna 2016

Pokec u kafíčka (půlnočního) XV. - Proč zrovna já? Co mi to má dát?


Už od mala jsem vychovávaná k tomu, abych myslela pozitivně a ze všeho si vzala jen to nejlepší. Maminka mi vtloukla do hlavy, abych se vždycky omluvila a byla milá. Pozdrav, usměj se a hlavně nějak extra nevyšiluj. No dobře, to si asi pamatuji a myslím já, ale tak nějak to určitě bylo.

Asi je to i typem povahy. Já se řadím mezi ty na první pohled klidné, veselé, optimistické osoby, které se vlastně jen usmívají, se všemi jsou za dobře a nikde nenadělají moc povyku. Hodně lidí mě tak vnímá. Když pak zjistí, že se dokážu i rozčílit, zuřit, mlátit dveřmi, nádobím a prostě být jedna velká špatná nálada, tak jsou dost překvapeni. Týnka? To snad ne! To ty umíš? Nedokážu si to představit. Jooo, kdyby mi viděli do hlavy....

Jsem po tatínkovi lehce cholerik. Je to tak. Melancholik moc nejsem. Něco mám z cholerika, flegmatika a sangvinika. Pamatujete, jak jsme se to učili?

V 6 letech jsem onemocněla cukrovkou a nějak nemohla pochopit, proč zrovna já? Dovedu si představit, že bych byla kulatá jak kulička, kdybych cukrovku neměla. Jen ty hrůzostrašné glykémie mě dokáží zastavit a nežrat. Nebo žrát, ale jen mrkev nebo okurku :o)

Ale zpět k tématu. V životě se mi už stalo docela dost nemilých věcí. Přišly, odešly. A já jsem zjistila, že tu byly zřejmě z úplně jiného důvodu, než jsem si poprvé myslela.

Místo toho, abych byla smutná, ublížená a někde v koutku poplakávala, se snažím na daný stav (který mě ze začátku semele) podívat jiným pohledem. Pěkně se v tom porýpu a hledám něco pozitivního. Něco, co mě šouplo trošku někam jinam. Nebo díky čemu jsem si uvědomila zásadní věc. Začala jsem se chovat jinak. Začala jsem dělat něco jiného. Potkala jsem někoho nového.
Najednou jsem byla za tu situaci vděčná. Nechce se mi vypisovat, co se mi kdy stalo, ale dám alespoň jeden příklad.

Ve třeťáku na střední jsem potkala dívku. Začaly jsme si rozumět. Maturovaly jsme ze stejného předmětu, takže jsme se dohodly, že se na něj budeme učit společně. Pořád jsme se něčemu smály. Poznávaly jsme se víc, dávaly si dárečky. Zjistila jsem, že má doma krásný vztah s rodiči. Moc se mi to líbilo. Vlastně i díky této dívce jsem si podala přihlášku na vysokou školu. A dostala jsem se. Stěhovaly jsme se spolu, bydlely spolu a pak bum. Zlom a konec. Naše přátelství skončilo stejně rychle, jako začalo. Hodně dlouho jsem se z toho vzpamatovávala, ale nakonec to ustála. Až po nějaké době jsem si uvědomila, jak se mi naše přátelství odrazilo do života. Nebo alespoň něco z něj. Víc jsem si rozuměla s našima a dostala jsem se do Liberce. Do města, který mi přinesl spoustu životních událostí.

I když nás život semele, dělá to z nějakého důvodu. Pokud ho najdeme, máme šanci, že se budeme zase spokojeně usmívat :-)

Mami, a kdyby sis vybrala místo tatínka jiného pána, tak bych nebyla na světě? Miláčku byla, ale byla bys trošičku jiná.
To mě vždycky dostane :D




Mějte krásný večer:-)

Safienka

čtvrtek 28. dubna 2016

Pokec u kafíčka XIV. - Vystoupit ze své komfortní zóny



Čeho se bojíš, to pořádně obejmi a drž

Strach a vy. 

Snažte se o to, aby z vás byli nejlepší přátelé. To, že se obejmete, poznáte a budete si dívat zpříma do očí, vás vyléčí.

Občas je potřeba si to prožít.

Strach je brzdičem, který nemá co nabídnout. Jen se umí pěkně kumulovat a vytvářet blbosti. 

Vystoupit ze své komfortní zóny, jo to je teprve něco. Protože představa jistoty, klidu a pohody, to je velice lákavé. Ale nervozita, nejistota, stres, frustrace, bušení srdce, pot, to nejsou moc lákavé vyhlídky. I když po jisté chvíli přináší mnohem víc, než je to pohodlí a jistota.

A mě se nechce, říkám si. To počká. Nevadí, že to neudělám. Svět se nezboří. Ale zároveň se nikam neposouvám, obzory se mi nerozšiřují a lenivím. Možná mi něco uniká? Mám to v hlavě pořád a vždycky se mi to vybaví. Do té doby, než dostanu kuráž a vystoupím. Pápá má komfortní zóno.

Když toto píšu, vynořuje se mi v hlavě takových věcí, proti kterým zbrojím a ke kterým se nechci ani přiblížit. Je mi z nich ouzko a radši je pořád zasouvám dál. Vím, že je to chyba, ale nejsem schopná s tím nic dělat. Zabředávám hluboko a tam se plácám. A říkám si, sakra, kdo mi z toho pomůže. Doufám, že někdo, ale moc dobře vím, že nikdo. Jen já sama. Uff!

Někdo mi kdysi řekl (ehm, spíš jsem někde četla), že už jen přemýšlení o daném problému je krok. Víme o něm, takže jsme o trochu dál než ti, kteří o něm ani netuší. Ale co dál? Ono to chce občas čas a nebo do toho naopak skočit rovnýma nohama, děj se co děj.

Když to překonáme a vystoupíme, máme šanci se ocitnout v úplně jiném světě. Budeme naplněni novými zkušenostmi a začneme se cítit víc jistě. Zvedne se nám sebevědomí a pro druhé začneme být zajímaví. Protože my jsme to zvládli. Jak jsi to udělal? Co jsi pro to přesně udělal? 

Jsme ti, co něco dokázali a nebo jen zjistili, že to není pro ně. Ale udělali jsme ten krok a svému svědomí ulevili. Kdo by to nechtěl?

Jak jste na tom s vystupováním ze své komfortní zóny? Jdete do toho a nebo se raději držíte svých jistot?

Jak nakládáte se svými strachy? Radši je potlačujete (jako občas já) a nebo jim jdete vstříc?



Safienka

úterý 26. dubna 2016

Dva normální příběhy Willa Graysona (Will Grayson, Will Grayson - John Green, David Levithan)


Nic extra nečekejte, přesto vás to možná občas dostane.

Příběh dvou kluků ze střední, kteří se jmenují stejně a kteří mají hodně společného. Seznámí se čistě náhodou kdesi támhle v Chicagu v sexshopu, ani se spolu extra nespřátelí. Přesto díky této „náhodě“ se stane alespoň někdo na chviličku šťastný.

John Green, mladý, oceněný a uznávaný spisovatel. Má na kontě již několik vydaných knih, které psal sám a nebo ve spolupráci. U mě se určitě zapsal s knihou Hvězdy nám nepřály. Další jeho tvorba mě tolik nenadchla, takže jsem byla zvědavá, co se vyklube z této knihy.
David Levithan je autor, který se proslavil hlavně knihou Den co den. Rád zmiňuje téma homosexuálů, takže není podivem, že se zhostil i tohoto zpracování.

Jeden příběh. Jedna kniha. Dva osudy. Dvě postavy. Jedno jméno.

Will Grayson je normálním teenegerem, který má za nejlepšího kamaráda gaye. Drobek se jmenuje. Jeho postava připomíná obra a stává se nejenom láskyplným člověkem, ale zároveň i vášnivým scénáristou a režisérem školního bláznivého muzikálu, jak jinak než o gayích. Jeho život není tak poklidný jako Willův, přesto si tito dva rozumí. Tvoří neodlučitelnou dvojici už od mala. Třebaže je Willův nejlepší přítel obrovská hora, sám se snaží nevyčnívat a řídit se dle svých dvou oblíbených hesel:

1. Na ničem ti nesmí moc záležet.
2. Drž zobák.
A hlavně přežít všechny spolužáky okolo a ustát Drobkův muzikál.

will grayson je jen trošku jiný. taktéž chce přežít, ale je na tom ještě hůř. láduje se tabletami proti depresím a neustále odhání kamarádku Mauru, která by chtěla víc.on je ale jiný, má své tajemství. hledá svoje já mezi reálným světem a světem internetu, kde se seznámí s izákem. Ten mu ukáže úplně jiný svět a dodá mu spoustu nových a děsivých pocitů.

Jednoho dne se ale všechno tak nějak překazí. Jeden Will se zamiluje a druhý se ocitne na samém dnu existence. Naštěstí je přítomen Drobek, zachránce a jedno velké srdce a ucho.
.
Abych pravdu přiznala, tak z této knihy mám rozporuplné pocity. Přesto jsem naprosto chápala emoce, které se vkradly do vybraných momentů a které dokázaly se všemi pořádně zamávat. 

Téma gayů není tak časté, ale je určitě zajímavé. I když si jisté chvíle radši nepředstavuji, přijde mi fascinující sledovat lásku dvou středoškoláků, kteří si ji alespoň na chvíli užívají.

Oba Willové se brání lásce. Moc po ní touží, ale bojí se, že jakmile ji jednou chytí, tak je zároveň zradí a opustí. Díky tomu udělají v životě spoustu kotrmelců, které je semelou, ale donutí opět vstát a jít.

Myslím, že postava Drobka byla nejzajímavější z toho všeho. Ač se nejednalo o hlavní postavu, tak jako by se stalo. O takovém přátelském, zamilovaném a nadaném hromotlukovi by to chtělo víc. Přesto i to, co se vešlo, je povedené a hodně to příběh obohacuje.

Sama vzpomínám na svou střední, kdy jsem chtěla hlavně přežít. Do školy se mi moc chodit nechtělo. V okolí jsem měla jednu, max dvě nejlepší přítelkyně a z toho jsem hodně těžila. Natož když jsem se zamilovala, tak potom to šlo všechno tak nějak bokem. Byla jsem ráda, že jsem ji dodělala a cítila se víc volná. 

V každém z nás je to hodně podobné. Každý prahne po lásce a přátelství, ať už je gay či nikoliv.

Vše je takové prazvláštní, ale dobré. I ta obálka má takovou barvu, i ten text, ty příběhy. Myslím, že by se vám to mohlo líbit.


Safienka




Název: Will Grayson, Will Grayson
Autor: John Green, David Levithan
Vydává: Yoli, 2016

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz

pondělí 25. dubna 2016

Příběh jednoho čtenáře a vtipné hajzldámy (Čtenář z vlaku v 6.27 - Jean-Paul Didierlaurent)

Kousek příběhu, který vám jistojistě vykouzlí úsměv na tváři. Knížka Čtenář z vlaku v 6.27 mi doma ležela už celkem dlouho. Krom toho byla na můj vkus dosti útlá, měla celkem nezáživný obal a vždy jsem ji odsunula na příště.

Když jsem koukala, jak se kniha líbila ostatním čtenářům, tak jsem se dozvěděla, že někomu připomíná Amélii z Montmartru. Jelikož se jedná o film, který jsem viděla nesčetněkrát a který miluji, tak to najednou knihu povzneslo na úplně jinou úroveň. Stačilo tak málo.

Moje čtení bylo provázeno hudbou z filmu a stylem vyprávění. Musím říct, že mě to bavilo snad ještě víc. Krom toho, děj se odehrává v Paříži...takže proč ne :-)

Dle anotace mělo jít o příběh muže, Guylaina Vignollesa, který žije celkem nudný život. Každé ráno nasedá do vlaku v 6.27, v kterém nahlas předčítá úryvky z všemožných listů, které zachránil před zničením. Náplní jeho opravdové práce je obsluhovat jakýsi stroj Zerstor 500, který polyká, cupuje a ničí již odepsané knihy.

Přestože je Guylain hlavním obsluhovačem tohoto drtiče, z celého srdce ho nesnáší. Je pro něj noční můrou. Je to ale jeho život a on ho stereotypně žije. Kolem sebe má jen hrstku přátel, mezi které patří karas z kulatého akvária, Rouget de Lisle. Jeho přátelé jsou dosti prapodivní, ale dílo obohacují o spoustu zajímavých chvil v podobě vášně pro alexandriny nebo zoufalého hledání všech výtisků svých nohou (pochopíte až z textu v knize).

Osud mu ale chystá jiné překvápko. Jednoho dne najde ve vlaku zlatý poklad. USB, která obsahuje životní příběh záhadné ženy, Julie - mladičké obsluhovačky veřejných záchodků.

Život dělá kotrmelec a vše se mění. Děj dostává tu správnou šťávu, která celou knihu posouvá o úroveň výš. Dozvídáme se totiž další příběh. Opět stereotypní, ale mnohem vtipnější. Kdo by kdy čekal takové humorné a trefné poznatky z veřejných záchodků?

Od této chvíle nebudu koukat na hajzlbabky stejně jako doposavaď. Budu mít pocit, že musím spočítat všechny dlaždičky, okouknout, zdali najdu návštěvní knihu a hlavně už nikdy nezapomenu vhodit minci na talířek a usmát se.

Prvotina Jeana-Paula Didierlaurenta mně opravdu zvedla náladu. Ač bylo vše takové prapodivně krátké (na to nejsem zvyklá), tak vše sedělo tak jak má a zanechalo to ve mně nepopsatelný pocit štěstí.

Doporučuji všemi dvaceti :-)


Safienka


Název: Čtenář z vlaku v 6.27
Autor: Jean-Paul Didierlaurent
Vydává: Knižní Klub, 2015

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz
 

sobota 16. dubna 2016

Pokec u kafíčka XIII. - Správná vhodná chvíle


Nedávno jsem se kamarádky ptala, jestli už začala používat voňavku, kterou si kupovala. Ona mi na to odpověděla, že ještě ne, že si ji nechává na lepší příležitost.
A mě tak napadlo, kdy je vlastně ta lepší příležitost?

Zdroj
Znám člověka, který tvrdí, že je potřeba si vše užít hned, protože nikdy nevíme, co se stane. Takže raději teď hned než nikdy. Mám peníze? Tak si koupím něco hezkého teď, nebudu je schovávat na horší časy. Mám volnou chvíli? Teď si ji užiji podle svého a budu si číst. Zrovna teď si to CHCI užít...a měla bych! Protože, co kdyby?
Druhý typ lidí si to ale nepřipouští, že by si danou věc nemohli potom užít. Protože ta pravá chvíle jistojistě někdy bude. Takže teď ne, raději až POTOM. Po čem?

Víc se mi líbí názor, raději si vše užít co nejdřív. Protože proč zrovna dneska není ta správná chvíle? Proč bych zrovna dneska nemohla krásně vonět, i když je jen deštivý den a já zůstanu celý den doma?
Možná mě to odklání od trpělivosti, ale zase mi to dokáže udělat dobrou náladu (pokud tedy nezjistím, že mi ta voňavka nevoní :o)

Máme tu možnost? Hurá do ní!

Z hodně směrů se na nás valí názor, že bychom měli žít TADY A TEĎ. Dost často na to zapomínáme a spíš se zabýváme tím, co bylo, co bychom chtěli změnit, ale už to nejde a nebo tím, co bude, co si naplánujeme a možná třeba uskutečníme.

Ono je to docela těžké neustále si připomínat, abychom „nechali všeho“ a užívali si zrovna toho stavu, v kterém se nacházíme a který tu je z nějakého důvodu. Tlak – čas – spěch – nechce se mi – lenost – před něčím utíkáme – něčemu se vyhýbáme – proč to děláme? - bouchněte nás někdo! – rozsviťte nám někdo!

Nejlíp jsou na tom děti, zjišťuji. To ony nás mají naučit, abychom si prostě hráli, radovali se a hlavně uměli odpouštět a být tzv. splachovací. Jen my dospělí na něčem lpíme, shromažďujeme si to v sobě a pak se z toho sesypeme. Neřešíme hned, necháváme dost často na potom. Protože většinou není čas a nebo kdesi cosi...a pak to rupne a šup, je to venku ve větší míře, než jsme čekali. Zbytné řešte – nezbytné neřešte! 

Hlavně se radujme a užívejme si to! Nedělejme věci, které nás nebaví! No, dobře...něco se dělat musí, co nás nebaví, ale není toho zase tolik :-)

Takže nejlepší vhodná chvíle je prostě teď. Teď se navoním, teď si vypiji to dobré víno, kávu, koktejl, teď si dopřeji chvíli relaxu, teď si budu hrát, teď si budu užívat toho krásného počasí, teď budu zrovna s těmi, s kterými jsem, teď poslouchám, vnímám, tvořím, jsem.

Jj...velké to moudro….JÁ JSEM TADY A TEĎ:-)


Jak to máte vy? Užíváte si rovnou a nebo to necháváte na lepší chvíli?


Mějte krásný víkend,

u nás bohužel prší…



Safienka

pátek 15. dubna 2016

Recepty na mé 3 nejoblíbenější bezlepkové dorty


Od té doby, co jsme se začali vyhýbat lepku, jsem vyzkoušela hodně receptů. Něco dopadlo dobře, mělo to opravdu překvapivou chuť, něco naopak strašně a rovnou to letělo do koše.
Musím konstatovat, že mě víc baví zkoušet sladké recepty – variace různých koláčů, sušenek atp. Slaných receptů jsem vyzkoušela opravdu jen poskrovnu. Možná je to tím, že to víc plácám dle intuice a chuti. Jedná se hlavně o variace již vařených obyčejných jídel. Takže mi to nepřijde tak okouzlující a nápadité :-)

Dneska bych se s vámi ráda podělila o 3 nejlepší sladké koláče/dorty, které jsem dělala...vlastně už několikrát...opravdu mi moc chutnají :-)



První z nich je MRKVÁK, který jsem našla ve velikonočním časopisu Food (03/2016). Recept je od pana Davida Skokana a nazývá se originálně Karotkový dortík s limetkovou kůrou (s lepkem). Já ho přejmenovala jednoduše na Mrkvák a dělám ho bez polevy..nám to takto bohatě stačí :-)Vlastně i množství cukru jsem musela upravit a lehce snížit.


Na přípravu bezlepkového MRKVÁKU budete potřebovat:


150-200g třtinového cukru (já dávám čím dál míň, jak tak zjišťuji :o), původní recept má 300g)
3 vejce
1 lžička vanilkového extraktu
300ml slunečnicového oleje
300g pohankové mouky (dávám většinou kolem 280g, původní recept je z polohrubé mouky)
1 lžička jedlé sody
1 lžička prášku do pečiva
špetka soli
1 lžička mleté skořice
1 lžička mletého zázvoru
100g rozinek
150g mletých mandlí
300g strouhané karotky (dávám normální mrkev)


A jak na to?

Předehřeji si troubu na 180 stupňů.
Nejprve si vyšlehám do pěny cukr, vejce a vanilkový extrakt. Ve vedlejší míse smíchám suché ingredience (mouku, sodu, prášek do pečiva, sůl a koření). Potom obě směsi spojím a vmíchám do nich rozinky, mandle a mrkev.
Vzniklé těsto dávám do vymazané silikonové formy na dort v průměru 23cm.
Syrový mrkvák strčím do vyhřáté trouby a peču cca hodinu.



Dalším vynikajícím receptem, který jsem už dělala také nejmíň třikrát, je MAKOVÝ DORT BEZ MOUKY A CUKRU. Původní recept jsem našla kdysi na nějaké FB skupině. Bohužel nevím, kdo to tam dal, takže nemohu odkázat. Každopádně ale recept byl z bílého maku, který jsem nesehnala. Dělám to pokaždé z modrého a výsledek je skvělý i tak.

Na MAKOVÝ DORT budete potřebovat:

2 vejce
150g pomletého máku
75g jogurtu
35g másla
¼ nastrouhaného jablka na jemno
½ rozmačkaného banánu
1 polévková lžíce medu
½ čajové lžičky prášku do pečiva
špetka soli


A jak na to? 

Předehřeji troubu na 170 stupňů.
V míse vyšlehám sůl s bílky. V další míse smíchám mák s prdopečem, přidám žloutky, máslo (asi by nemuselo být), jogurt, banán, jablko a nakonec med. Přimíchám bílky. Formu velikou v průměru cca 20cm vymažu a vliju do ní směs. Peču cca 35min.
Po upečení a vychladnutí potřu marmeládou, pokladu banány a navrh dávám nějaký krém. Nejčastěji a obyčejně tvaroh vyšlehaný s cukrem.




Posledním, třetím famózním bezlepkovým dortem je DORT ČOKOLÁDOVÝ. Inspirovala jsem se na blogu U nás na kopečku a musím říct, že to je teda něco. Kdo má rád čokoládu (já ji zbožňuji), směle do něj!

Na ČOKOLÁDOVÝ DORT budete potřebovat:

250g másla
200g kvalitní čokolády
100g třtinového cukru (originál recept má 190g)
5 vajec


A jak na to?

Troubu předehřeji na 180 stupňů.
V kastrůlku rozehřeji máslo, čokoládu a cukr. V míse vyšlehám zvlášť bílky a žloutky. Do vychladlé čokoládové směsi přidám žloutky a pak pomalu i bílky. Vymažu formu v průměru okolo 20cm máslem a pak tam vleji ¾ vzniklé směsi. Zbytek si dám stranou. Peču asi 25min. Po upečení na dort vleji zbytek směsi a nechám vychladnout. Poté nechám uležet cca 24hodin (dala jsem tak 12 :o))



Doufám, že se vám recepty budou líbit, vyzkoušíte je a výsledky si užijete  minimálně stejně jako já :-)



Safienka


středa 13. dubna 2016

Letem mým světem I.



Zdá se, že když bude vše dokonalé, tak bude vše naprosto vpořádku, budu šťastná, nejšťastnější! Omyl, dokonalost není cesta ke štěstí!


Maličkosti jsou tak moc důležité. Teprve teď jim přicházím na chuť.

 

Miluji prázdnou myčku. Mám pocit jakési svobody :o)




Když svítí slunce, mám o 50% lepší náladu. Když nesvítí, nálada je o 50% horší.


Jarní slunce mě dokáže zároveň nabít i vybít. Vůbec to nechápu.
 


Není nad to, když vám v té nejnečekanější chvíli dítě řekne, že vás má rádo a nebo vás pevně obejme.




Když zavřu knihu, potřebuji se podívat, jestli už se blížím k půlce, jsem za půlkou, či jsem u konce. Čtečka je v tomto nevděčná.

Výběr knih je fascinující záležitost.


Poslední dobou mám pocit, že bych měla chodit novými cestami. I třeba těmi, které jsou hned vedle mých oblíbených. Vůbec nejlepší je chodit těmi častými pozpátku a nebo se sem tam otočit.



Nikdy bych nevěřila, jak květina nebo příprava kávy zvedne náladu.



Fascinuje mě, že lidé vidí opravdu jen malilililililililičkatý zlomek toho, jak se cítím. Do mé hlavy nevidí, což jim opravdu závidím.

Čím dýl jsem doma s dětmi, tím hůř mluvím ve společnosti. Fakt mi to moc nejde. 



Dost často se musím zastavit, vydýchat se a říct si, že není kam spěchat. 


Tak strašně moc mě ovlivní slova chvály a povzbuzení.


 

Knihy jsou jako lidé, pokud stojí ve frontě, dávají mi falešný pocit nátlaku.



Strašně mě mrzí, když se probudím se špatnou náladou. Omlouvám se všem okolo, ale fakt nevím, kde se vzala.
 
Když jsem byla poprvé těhotná, tak jsem se nejvíc bála přebalování. Jojo, časy, názory a lidé se mění.
 
 

 Safienka

neděle 10. dubna 2016

Pokec u kafíčka XII. - Období

Je prostě období, kdy...

...potřebuji jíst neustále bílý jogurt s obrovským množstvím kakaa a datlového sirupu
...musím jenom číst, zvlášť když čtu napínavou nebo extra čtivou knížku
...potřebuji naopak koukat na seriály a do knížek se mi vůbec nechce
...musím něco tvořit
...potřebuji mít doma čisto, uklizeno, vygruntováno..nikde ani smítko
...se mi chce neustále brečet
...mě najednou popadne takové štěstí, že vlastně ani nevím, z čeho vzešlo
...bych se nejradši jenom válela
...bych byla klidně celý den v pyžamu
...bych se cpala jen a jen čokoládou
...si potřebuji s někým pokecat
...potřebuji být jen a jen sama
...potřebuji slyšet rodiče
...se mi fakt nechce žehlit
...mám chuť pořád něco kupovat
...mám chuť zajít někam na dobrou kávu
...do mě vjede tolik energie, že stíhám milion věcí najednou
...jsem totálně bez energie
...upadám do depresí a nějak se mi z toho nechce ven
...se mi chce pořád něco psát
...potřebuji obdivovat někoho nového
...se potřebuji něco nového naučit
...musím sportovat, sportovat a sportovat
...mám chuť koukat na krásné fotky, lidi
...mám chuť tancovat (obzvlášť tango :-)
...potřebuji říct dětem že je miluji a udělám pro ně cokoliv
...bych potřebovala být bez dětí...
...si uvědomuji, jak úžasného muže mám
...bych nejradši bydlela někde na samotě u lesa

...mám chuť na dobrý film a dobré víno
...se mi chce už po několikáté přečíst celá série s Mercy Thompson
...se mi chce překopat celá knihovna, ale pak se mi zase nechce
...potřebuji psa
...mám pocit, že se mi vůbec nikdo neozývá
...je mi všechno fuk
...mám pocit, že mě někdo sleduje a něco po mně chce
...kdy mám chuť pracovat víc s reiki, shamballou a kyvadlem
...si říkám, že mě třeba i někdo rád čte

A jaké máte obdoví míváte vy? :-)


Příjemné zakončení týdne,

Safienka

 

středa 6. dubna 2016

Pokec u kafíčka XI. - Odkládací místa

Chtěla jsem napsat nějaký článek o tom, jak umím blbě uklízet, ale nějak se mi to rozleželo v hlavě, neboť by vás to určitě nezajímalo. Pak mě napadlo, že bych napsala něco o tom, jak neuskutečnitelné je uklízení při rodičovské dovolené, tedy s dvěma malými dětmi na krku, ale to by bylo tak dlouhé a strašně bych se u toho vytáčela, že jsem to taky zavrhla.

Nakonec se mi ale zalíbilo téma, o kterém píše Marie Kondo (článek zde)..opět a zase...pardon, ale já jsem z té knihy opravdu nadšená :o)

Je to téma záhadných a hlavně temných koutů v našem bytě/domě. Protože, co si budeme povídat, kdo není narozen ve znamení panny s adcendentem v panně a nebo totálně poblázněný pořádkumilovec, tak u toho nějaký ten koutek najdeme…

Když jsem v knize od zmíněné autorky četla o tomto „problému“, tak jsem si řekla, jak hodně mi to káplo do noty. Rozhlédla jsem se kolem sebe a našla hned několik...NĚKOLIK...hrůzostrašných míst...myšleno s nadsázkou samozřejmě :o)



Co to ty záhadné kouty jsou? Abych vás uvedla do problematiky, tak to jsou místa, kde se strašně dobře kupí vše, co vám přijde pod ruku a nebo naopak jen určité věci. Oblečení, papíry, všemožné drobnosti atd. Prostě oblíbená odkládací místa.

Je to jasné, jdu kolem, tak to tam šoupnu. Když uklízím/poklízím/snažím se projít, tak to tam dám. Je tomu tam přeci moc fajn, uklidňuji se v rychlosti. Přeci to za chvíli uklidím a dám na správné místo, ujišťuji se. No, nedám….Najednou je to dotyčné místo jakési zavalené a to, na čem se to všechno hromadí, není vidět.

Konkrétně u nás v bytě je to, když to vezmeme od vchodových dveří, hned první věšák na bundy. Je to ještě po starých majitelích. Takové nepraktické. Na celkem velké ploše je nad sebou asi ve čtyřech řadách spousta háčků. Z toho plyne jediné, všechno se tam kupí na pár háčcích a vypadá to tam monstrózně. Toť místo první.

Manželovu pracovnu radši nepočítám, neboť tam je toho prostě hodně :o) Opravdu hodně. Když najdu něco po bytě, co tam zdánlivě patří, tak to tam odnesu a pokud nevím, kde to má určené místo, tak to šoupnu na stůl. No, udělali byste to jinak? :o)

Když vstoupíte do další místnosti po chodbě, ocitnete se v obýváku. A hned narazíte na další krizové místo. Křeslo. Tak nenápadné, ale plné. Vlastně si na něj málokdo sedne, není kam. Počítám s tím, že na tom dalším křesle se válí kočka, gauč je rozložen a dovádí na něm děti. Jojo, určitě k nám přijďte na návštěvu, budeme sedět na zemi...tam bývá většinou...spíš večer...místo.

Následuje cesta do kuchyně a hned jsou tu dvě, možná spíš tři místa, která patří mezi horké kandidáty na zavalení. Když uklidím jedno, zaplní se druhé. Občas jsou zavaleny všechny tři a málokdy je uklizeno všude.

Při dalším putování snad ani nemohu počítat kuchyňskou linku. Zde je přes den neustálý svinčík. Já bych ho tak ráda uklidila, ale prostě to nejde. Když už jsou děti v klidu (spí, nečekaně si spolu hrají, koukají na pohádku), tak si jdu radši číst nebo něco psát a uvařit kafe, místo abych poletovala po bytě a gruntovala. Jako jo, mám slabší chvilky, ale už nejsou tak časté...po dvou dětech.... Takže prostě nožky na stůl, uklízet se bude až večer a nebo až bude manžel doma.

Koupelna je u nás tak miniaturní, že se nedá počítat, takže se rovnou přenesu do chodby, kde je další kritické místo. Koš na prádlo. Teoreticky by mělo být špinavé prádlo uvnitř. Praxe bývá jiná. 

Následuje dětský pokoj. O tom snad ani nepřemýšlím. Snažím se přežít, když do něj vcházím a občas v čirém zoufalství uklízím vše, co se dá. Když nejsou náhoou děti doma, všechno pěkně roztřídím a vyfotím, abych se do budoucna mohla uklidňovat pohledem alespoň na fotku. Chápu ale, že bordel v bytě, šťastné dítě. A nedávno jsem slyšela, že v dětském pokoji se odehrává všechno možné od těch nejmenších fantazií, takže to beru a jdu dál. Bohužel nemůžeme vymluvit dětem, že jejich pokojíček je opravdu jen v jedné místnosti. Tak snad časem.

Posledním možným kritickým místem je ložnice. Ještě nedávno jsem měla od kamarádky vypůjčený dětský koš, který byl tak velkým lákadlem na zabordelení. Naštěstí jsem ho musela vrátit.

A to by bylo tak nějak vše z našeho bytu. Ještě bych mohla mluvit o půdě, sklepu a zahradě, ale to snad ani ne.

Když jsem dočetla knihu Zázračný úklid, vycídila naše temné kouty, tak ke mně přišel jistý druh nirvány. Najednou jsem byla v klidu, a měla pocit, že je všude čisto a uklizeno. Trvalo to tedy bohužel jen chvíli. Vše jsem poctivě dávala na svá místa, snažila se to neodkládat na to jedno. Bylo si kam sednout. Netrénovala jsem to bohužel moc dlouho, takže se po několika týdnech vrátilo vše do normálu.

Už jako kladný bod beru fakt, že o těchto místech vím, sem tam je opravdu uklidím a ona jsou pak čistá a volná. Jak už to je ale zvykem, tak pohodlnost dělá své a za nedlouho je vše na kupě.

Jak to máte vy? Máte své temné kouty? Překročíte počet mých?Snažíte se je zlikvidovat a nebo si jich radši moc nevšímáte?Pochlubte se, ať vím, že v tom nejsem sama :D

PS: Fotky našich odkládacích míst sem raději nedávám...chápejte...to nejde :o)


Safienka

úterý 5. dubna 2016

Když ti minulost klepe na rameno (Zimní moře - Susanna Kearsleyová)


Hrad Slains

Můj otec mi vždycky říkal, že mám moře v krvi. Narodila jsem se a vychovali mě vedle něj na pobřežích provincie Nové Skotsko a já nikdy nedokázala odolat vábení jeho sirén.“

Carrie McCllelandová je známou a oblíbenou spisovatelkou historických románů. Její vášní je zaznamenávat co nejvěrnější historická fakta, která promítá do romantických příběhů.
Ráda by napsala něco z doby vlády královny Anny Stuartovny, tedy téma 1.poloviny 18.století.
Jednoho dne se vydává za svou agentkou do Skotska, kde vidí tu správnou scenérii. Skotský hrad Slains s bouřícím mořem v pozadí. Něco ji táhne na toto záhadné místo. Její pocity jsou neodbytné. Touží napsat novou knihu a právě toto místo jakoby jí říkalo, že je to pravé. Magická síla způsobí, že se rozhodne ve Skotsku zůstat, probádat místní historii a napsat svoje další dílo.

Jediné, co stihne Carrie vymyslet, je jméno hlavní hrdinky - Sofie Patersonová. Od té chvíle se vše začne odvíjet závratnou rychlostí. Příběh se jí vynořuje samovolně a spisovatelce nezbývá nic jiného, než psát. V jakoukoliv denní dobu. Život podléhá nově se utvářející knize. Po nějaké době zjišťuje, že se její nápady slučují s fakty, které se kdysi opravdu odehrály. Přestože se to může zdát zastrašující, Carrie se nevzdává. Vytrvale usedá k psaní vždy, když jí do hlavy vpluje pokračování.

Hluboko v podvědomí jsem ucítila zamrazení a znovu jsem v mysli uslyšela tichý ženský hlas: „Tak vidíš, mé srdce navždy patří tomuhle místu...“ Až na to, že hlas, který jsem tentokrát slyšela, nepatřil Sofii. Byl můj.“



Sofie to neměla v mládí lehké. Proto, když jí onemocní poslední člen rodiny, přijde pozvání od vzdálené hraběnky z Errollu na hrad Slains, neváhá. Na hradě se stává společnicí nejen hraběnce, ale i sympatické komorné Kirsty, v které objeví blízkou přítelkyní.

Jelikož se děj odehrává v období franko-jakobitské invaze, hrad je neustále plný návštěvníků, generálů, kapitánů a plukovníků. Vše podléhá velkému utajení. Chystá se invaze a tudíž nikdo nemůže věřit nikomu. Sofie je chytrou dívkou, která dokáže udržet tajemství. Přestože se zdá jako neznalá, ostatní ji začnou považovat za důvěryhodnou osobu a oblíbí si ji.

Hlavním příběhem je ale jiná linie. Láska mezi Sofií a Johnem Morayem, věrným vojákem, se objeví náhle a nečekaně. Ti dva jsou k sobě přitahováni a jejich osud se naplňuje. Jdou do toho i přes to, že ví, že to není na pořád. Jsou si vědomi, že je povinnosti rozdělí, stále ale doufají.
Jak čekali, tak dostali. John musí odplout a Sofie zůstává sama. Její srdce je láskou přeplněné a ona musí udělat těžké rozhodnutí, které by ji nezáviděla žádná žena.

Láska v minulosti se nezvykle kloubí s láskou přítomnosti. Život Carrie je plný nových známých a hlavně pohledných nápadníků, stejně tak jako u Sofie. Jak Carrie zjistí, tak celou dobu píše o své předchůdkyni, která ji teď klepe na rameno a chce, aby i ten její životní příběh někdo znal.

Šílenou rychlostí vzniká nová kniha, která všechny lapí svou krutostí, severským chladem, ale i tou myšlenkou, že může dojít na šťastný konec.



Protože teď věděla, že měl pravdu – pole snad leží ladem a ptáci možná na chvíli přestanou zpívat; to, co roste, třebas zahyne a v tichosti leží pod sněhem, stejně jako zimní moře nasadí tu tvář bouří, smrt a ztroskotaných nadějí...a přesto pod vlnami proudí neviditelný teplejší proud a ten, až přijde čas, s sebou přinese jaro.“



Safienka


Název knihy: Zimní moře
Autor knihy: Susanna Kearsleyová
Vydává: Ikar, 2016
Psáno pro bux.cz