Pokec u kafíčka X. - Hýčkání je potřeba

Je zajímavé, co si každý pod slovem hýčkat představí :-) Každopádně už od prvního poslechnutí slibuje něco příjemného! A kdo by se nechtěl nechat hýčkat? Neznám takového člověka. Stoprocentně každý se ve skrytu duše chce nechat rozmazlovat. (Chápejte mě, před chvílí jsem přišla z dvouhodinové voňavé kosmetiky obličeje...správný smajlík k vyjádření mé nálady tu není :o))

I když se snažíme, aby se měli ostatní dobře a bylo jim fajn, tak sami to potřebujeme ještě o 100% víc.
Ne nadarmo se říká, že je nejprve potřeba začít u sebe, aby bylo vše v tom nejlepším pořádku.
Buďme tedy alespoň trochu na chvíli sobci a nechme se hýčkat. Určitě to bude fajn!

Pamatuji si jedné trefné moudro z knihy Bludná sdělení, kde jistá paní sdělovala hlavní hrdince, že kdyby byly ženy tak sobecké jako muži a děti, svět by byl hned vyrovnanější a lepší. Všichni by byly spokojenější a možná by došlo k jisté rovnováze.

Mám to tak podložené svou vlastní zkušeností. Jako matka dvou dětí a manželka jsem nejmíň sobecká z celé rodiny. Už i ta kočka je na tom líp. Tak nějak přirozeně dělám pro druhé první poslední. Je pravda, že v posledních dnech si to snažím vynahradit, krájím si svůj díl a nechávám se hýčkat(mani, pedi, kosmetika, něco dobrého do sebe, na sebe, něco voňavého, něco krásného a úzasného...masáž, atd.)

Je docela vtipné, že k tomuto tématu hýčkání jsem přišla na kurzu Hýčkej svoji hostitelku, kterou pořádá firma JUST&NAHRIN. Učím se tam, jak hýčkat a dopřávat, místo, aby hýčkal někdo mě :o) Takže kromě mě, se můžete těšit i vy ;-)

Je pravda, že když se člověk dostane na své pomyslné dno, má se alespoň od čeho odrazit. To dno je takovým startem, který nám dodává spoustu nového a třeba i lepšího.
Nikdy bych nevěřila, že se pocitím, co to ta deprese je. Nikdy jsem ji moc nechápala a nepřišlo mi to jako velké zlo. Ale ono je. A je taky pravda, že někdy se z toho člověk prostě nevykope sám. Zkusí si říct o pomoc a buď to padne na úrodnou půdu a nebo nikoliv.

Mě z toho stavu pomohla kamarádka. Jedna, která se v tom kdysi plácala stejně a ví jak na to. Její rady padly na úrodnou půdu a já najednou měla pocit, že na to nejsem sama. I když to byly jen slova, tak to stačilo.
Čím víc jsem se v tom plácala, o to víc jsem měla pocit, že pro sebe musím začít něco dělat. Hýčkat se. A že jsem to potřebovala jako sůl.
Ona jen řekla, prostě vypadni. Nech děti doma s manželem a vyraž ven. Nebo můžeme spolu. Každopádně vypadni. A já vypadla.

Začala jsem tím, že jsem vyrážela ven na kafíčko. Buď s někým nebo sama s knihou. Alespoň jeden den, jeden večer v týdnu. A pak jsem tomu propadla a vyžaduji to víc a víc. Můj kalendář se plní. Je to teda všechno s mírou a podléhá to určitým pravidlům, ale i z toho se dá těžit a cítit se trochu svobodněji.

Najednou jsem měla pocit, že se potřebuji vyloupnout z té rodičovské skořápky, která podléhá sakrapohodlným teplákům a nemytým vlasům. Prostě stavu, je mi jedno jak vypadám, co nosím a co se sebou dělám. Protože prostě na to není čas.

I když je to hýčkání stavem krátkodobým, tak to s námi dělá divy. Odpočinout, relaxovat, nic nedělat a věnovat se jen sám sobě. Dělat něco jen protože se nám to líbí, nikdo nám do toho nekecá a my můžeme vypnout. Tyto krátké chvlky jsou tím, co nás drží nad vodou a vytváří nám náš krásný osobní svět. Můžou být vlastně jakékoliv. Každému dle jeho gusta.

Protože, když se budeme usmívat my, budou se usmívat i druzí. Je to nakažlivé. Nechte se hýčkat, usmívejte se a bude Vám líp!

Praktičtěji třeba zase někdy příště :-)

A co rozmazluje a hýčká vás? Necháváte se hýčkat? Dokážete být sobci?



Safienka

Užívejme života: knihy, koncert, bylinky

První tři měsíce roku 2016 jsou téměř za námi a já si tak říkám, co všechno jsem stihla udělat, přečíst, uvařit a oblíbit si. Říkala jsem si, že bych to mohla sepisovat častěji, ale tak nějak na to vždycky zapomenu. Nedivte se. Zjišťuji, že na mateřské to není vůbec nic divného, vytěsňovat některé věci. Je toho na mě občas docela dost a abych se z toho nezbláznila, tak mi mozek vypomáhá tím, že občas něco smázne...však to určitě znáte...doufám :o)

Začala bych u knih, mého nejoblíbenějšího tématu :-)

Za předešlé tři měsíce jsem přečetla celkem 13 knih.

1. Smrtící žár – Patricia Briggs

2. Tentokrát to bude jinak – Alexandra Potter

3. Úlovek – Taylor Stevens

4. Kam se poděla Elizabeth – Emma Healey

5. Miláček – Guy de Maupassant

6. Kniha života – Deborah Harkness

7. Tvůj báječný život – Liz Fenton, Lisa Steink

8. Jeden den – David Nicholls

9. Rudá jako rubín – Kerstin Gier

10. Zamilovaná hypnotizérka – Liane Moriarty

11. Odvrácená tvář lásky – Coleen Hoover

12. Marcelo ve skutečném světě – Francesco X.Stork

13. Zimní moře – Susanna Kearsley

Nejvíc stran měla kniha Kniha života od Deborah Harkness v počtu 512.

Nejvíc vytočená jsem byla z knihy Miláček od Guy de Maupassanta.

Nejvíc jsem se zasmála u knihy Tentokrát to bude jinak od Alexandry Potter.

Nejvíc jsem zhltla knihu Odvrácená tvář lásky od Coleen Hoover.

Nejzajímavější téma měla kniha Zamilovaná hypnotizérka od Liane Moriarty.

Nejvíc se mi líbila obálka knihy Rudá jako rubín od Kerstin Gier.

Kromě knih jsem si taky oblíbila několik dalších činností.

Začala jsem si psát deník radostných událostí.

Přestala jsem jíst lepek, nebo se o to alespoň snažím.

Začala jsem více zkoušet nové recepty.

Do svého jídelníčku jsem díky tomu zapojila víc pohanky (pohanka do každého koláče, do sušenek, pohankové palačinky, jako zahušťovadlo) a ovesných vloček (ty jsem prostě vynechat nemohla).

Začala jsem víc cvičit a pořídila si kettlebel.

Oblíbila jsem si písničku Mám boky jako skříň od Ewy Farné. (oblíbily si ji i naše děti)

Má nálada byla jako na horské dráze. Jednou šťastná, podruhé v depce.

Objevila jsem nový blog, na kterém jsem začala být závislá :-)

Mám pocit, že má potřeba kofeinu značně vzrostla.

Začala jsem se víc zajímat o kávu a její přípravu.

Zjistila jsem, že ne všichni přátele jsou napořád.

Napsala jsem první příručku, kterou jsem věnovala kamarádce k narozeninám.

Můj seznam knih, které si chci přečíst se prapodivně zvětšil.

Dostala jsem jízdní kolo, které jsem ještě nevyzkoušela.

Konečně jsem do hlavy dostala představu našeho budoucího obýváku.

Po strááááášně dlouhé době jsem byla na koncertě, který byl naprosto úžasný!

Navštívili jsme s manželem kamarády a zahráli si novou společenskou hru. Opět nadšenost, i když jsem prohrála:o)

Sešla jsem se po dlouhé době s holkama z bývalé práce a dala si medovinu.

Začala jsem se víc vzdělávat v oblasti bylinkového poradenství.

Začala jsem psát víc článků na blog.

Opět jsem začala koukat na Gilmorky a nejsem schopná v televizi sledovat nic jiného.

Po přečtení knih Rudá jako rubín, Jeden den, Miláček jsem viděla i jejich filmové zpracování.

Začali jsme opět keškovat. S dětmi je to větší zábava.

A to je asi tak vše, co mě napadlo mí drazí.

Jak jste na tom vy? Co nejlepšího a nejhezčího vás potkalo v předešlých třech měsících?

Mějte se krásně a užívejte první jarní dny.

 Safienka

PS: Již stokrát přehrané ;-)

Trochu do rytmu...

Trochu k rozjímání...

ŽIvotní styl: Co jíme bez pšenice

žitný chléb s máslem a řeřichou

Jsou to téměř tři měsíce, co jsme ze své stravy vypustili pšenici. Snažíme se to dodržovat co nejvíc, ale stejně nám to občas ujede. Přesto jsme ve svém životě pocítili změny k lepšímu a tento životní styl se nám líbí víc a víc. Můj muž dokonce pronesl, že už se snad ani nechce stravovat jinak.

Protože se nám ale občas chuť na chleba ukáže, rozhodli jsme se do svého jídelníčku semtam zapojit i žito. Zkusili jsme si upéct (vlastně nám byl upečen, neboť mé již tři pokusy vzaly za své) 100% žitný chléb a vůbec nebyl marný. Stejně tak i žitné škvarkové placky a žitná pizza. Neříkám, že si to dáváme denně, spíš jednou za čas pro zpestření jídelníčku. Protože co si budeme povídat, dát si chleba a máslo je prostě nejjednodušší cesta k zahnání hladu. Holt tak to mám v sobě zakořeněné.

Už od začátku jsme věděli, že nechceme používat bezlepkové směsi, které se snaží nahradit lepkové. Takže cílem bylo jíst co nejvíc přirozeně a užívat si to.

Přestože jsme na bezpšeničné stravě teprve tři měsíce, tak mám dost často pocit, že nevím, co vařit. Je teda docela dost možné, že to není chyba v pšenici. Co tak sleduji, tak s tím má problém většina žen v okolí. Motám se najednou v kruhu, který mi dává pocit, že jsem schopna vytvořit jen několik málo receptů. A ono je takových možností. Jen k nim přijít a nebát se je vyzkoušet.

Co se týká našeho jídelníčku, držíme se několika častých modelů:

Snídaně

Mezi mé nejčastější snídaně patří bílý jogurt s domácí musli směsí a nějakým ovocem. Další variantou jsou instantní kaše Nominal (ovesné, jáhlové, pohankové, semínkové, rýžové, lahodné) s rozmixovaným ovocem. Když už mám fakt na něco chuť, tak si ráno udělám lívance s jogurtem a čokoládou a nebo pohankové palačinky s ovocem. Pokud je doma něco upečeno, tak si dám občas i to, ale spíš se držím modelu č. 1. 

Svačina

Jako diabetik jsem byla zvyklá dopoledne svačit. Poslední dobou to ale nějak nestíhám a nebo nemám hlad. Mou svačinou bývá dopolední káva a občas nějaký oříšek. (Ohoho..teď jsem si dala pohankové sušenky.)

Oběd

kukuřičné muffiny se šunkou

Jelikož jsem s dětmi doma, tak obědy bývají rychlovkou. Málokdy mám něco dopředu uvařeno, abych to jen ohřála a mohla servírovat. To ale neznamená, že mě to tak nebaví, naopak. Je to příjemné, když nemusím vařit. Nejmladšímu členu rodiny dělám zeleninové kaše a nám s Maruškou se snažím udělat něco rychlého, chutného a zdravého. Jelikož je holčička dost vybíravá a poslední dobou odmítá cokoliv jíst (co je smíchané, vypadá blbě, nevoní, nechutná a nebo na to prostě nemá náladu) dělám obědy spíš podle sebe, protože, kdybychom měli jíst podle ní, tak budeme mít každý den párek nebo sekanou.

Nejčastější verzí je něco s bramborem a zeleninou. Občas podusím maso a k tomu rýži a nebo uvařím těstoviny s mákem. Pokud musím hustit, hustím instantní kaší. Často zapojuji pohanku, jáhly, červenou čočku.

Svačina

Odpolední svačina bývá takovým „bonbónkem“ v celém dni. Většinou si dáváme něco dobrého, pěkného na pohled nebo něco upečeného. Nejčastěji teď dělám tvaroh s musli a ovocem přelitý čokoládou. Někdy ji odbudeme nakrájeným ovocem, oříšky nebo nějakou tyčinkou ze zdravé výživy.

Večeře

Nejhorší část dne, neboť nikdy nevím, co dělat. Nechce se mi pořád ládovat rýžovými chlebíčky s gervais. Snažím se každý den nakrájet nějakou zeleninu a k tomu něco buď upéct nebo uvařit. Ale...už mě to teda moc nebaví. Večeři většinou vymýšlím několik minut před jejím započetím. Určitě by mi to vyřešil dopředu napsaný jídelníček, ale jak už je u mě zvykem, tak nikdy u něj nevydržím dlouho.

Dost často zapojuji vajíčka na milion způsobů, pečené brambory s nějakým dipem, placky, slané koláče, zeleninové saláty, těstovinové saláty.

2.večeře:

Když jsem byla mladší, tak jsem musela mít kvůli diabetu 2.večeři. Teď je to spíš o chutích, kdy mě prostě honí mlsná. Musím přiznat, že po vysazení pšenice ze stravy je to spíš v hlavě, než bych na něco měla doopravdy chuť. Ale když už, tak si dám občas ještě jogurt s kakaem nebo oříšky. Někdy je blbé období, takže si dám i čokoládu, ale snažím se to zamezit a moc ji doma nemít. 

cottage lívance s jogurtem, lesním ovocem a čok.

ovesný koláč s pudinkem a ovocem

rýže s kokosem, porkem a kešu oříšky

brumíci

makový koláč s tvarohovou polevou

mrkvový koláč s ořechy

pohanková bábovka

A co vy? Jak to máte s jídelníčkem přes den? Píšete si ho dopředu? Vaříte na několik dní nebo děláte jen čerstvá jídla? Co nejčastěji večeříte? Kam si chodíte pro inspiraci?

Mějte se bájově, 

Safienka

Pokec u kafíčka IX. - Kniha nebo čtečka?

Raději čtečku nebo knihu ve vazbě?

Miluji knihy v jakékoliv podobě, ale stejně mám raději ty v papírové, které mohu prolistovat sem a tam, pořádně si je ohmatat, očuchat a pomazlit se s nimi (knihomolové pochopí:o). Ale protože ráda zkouším nové věci, kdysi jsem se rozhodla čtečku pořídit. V té době ještě nebylo tolik variant a možností a mně se vlastně ani nechtělo pročítat všemožné recenze, takže jsem dala na zkušenost kamaráda a pořídila si stejnou jako on.

Moji krásku mi koupil a přivezl z Kanady. Kindle 4 - bezdotyková, tlačítková placička, která mi slouží stále dobře.

Pořídila jsem si k ní lampičku, takže mohu číst i večer, v posteli (teď s dětmi moc ne). Jsem s ní opravdu nadmíru spokojená, neměnila bych. Ale stejně, kdybych si mohla vybrat, tak si vyberu spíše knihu v papírové podobě, protože…

1) Můžu ji zařadit do knihovny, kterou mi tak svou tloušťkou dělá hezčí. :o)

2) Když dočtu, tak se můžu podívat, kde už jsem...jestli už jsem za půlkou, kolik mi zbývá atd. U čtečky mi to hodně chybí...pořád stejná stránka, sakra. :o)

3) U zajímavých stránek si můžu dělat poznámky, dávat papírky...(u čtečky to jde taky, ale není to taková zábava).

4) Můžu používat všemožné záložky, od toaleťáku po krásné zdobené.

5) Má různorodé obálky, které můžu pořád okukovat.

6) Můžu si do knihy nechat dát autogram.

7)Ihned pocítím, jak je kniha tlustá nebo kvalitní.

8)Její výběr je zábavnější - můžu jít do knihkupectví, tam si ji vybrat (jen jednu!jen jednu!) a odnést si ji či je domů. 
9)V knihovně ji mohu libovolně přemisťovat.

 

Čtečka má ale taky spoustu výhod...

1) Když někam jedu, můžu si vzít nepřeberné množství knih, zabere mi to minimum místa a nestrhám se tolik. (Hlavně ji teda nezapomenout :o)

2) Na čtení v jedné ruce ideální.

3) Všechny knihy na jednom místě.

4) Knihy jsou levnější a nebo se dají stáhnout zdarma.

5) Při manipulaci knížku neponičím.

6) Pokud chci, koupě knihy je záležitost několika minut. 

Určitě mě napadne ještě spousta dalších výhod obou variant, ale tyto mi připadají jako aktuálně nejstěžejnější :-)

A jak jste na tom vy? Raději papírovou knihu nebo čtečku?

Safienka

Pokec u kafíčka VIII. - Zaznamenáváte své radosti?

Všední radosti dělají svět krásnějším. O tom to vlastně je. Stavět svůj život na něčem, co vám udělá radost. Pro mě jsou v posledních dnech takovéto okamžiky nezbytné, vlastně spíš nutné. Bez nich bych se zbláznila a jen tupě zírala do zdi.
Nikdy bych nevěřila, že to někdy zažiji, ale je to tak. A já vnímám, že to něco je tak strašně potřeba, že se k tomu úplně upínám a mám z toho o to větší radost. Najít si v každém dni to, co mi ho udělalo hezčím a zajímavějším. Je to docela fuška. Ale ne vždy. Pro to žijeme, no ne? Pro to hezčí a lepší.

Chvilka s diáři :-)

 Když jsem byla mladší, tak jsem si psala deník. No, deník...spíš deníky. Jak už je mým zvykem, tak jsem začala, přestala...pauza...začala, přestala...pauza..a tak dál. Doma mám několik rozepsaných deníků, na které jsem se vždy s chutí vrhla, ale bohužel u toho nevydržela. Ale jo, pomohlo mi to. Dokonce jsme si s kamarádkou vymýšlely i své ultra tajné písmo a psaly si tím dopisy. 

V průběhu života jsem ale deník odložila, začala víc psát na blog. Pak jsem se k tomu zase vrátila, odložila...prostě nenapravitelná :o)

Pastelkovník a Diář pro radost

A jsem u toho zase. Tentokrát to totiž potřebuji víc jak kdy dřív. Na začátku letošního roku jsem si pořídila Diář pro radost, několik samolepek, dala do kupy oblíbené pastelky a začala zaznamenávat. Vlastně těch diářů mám několik, ale tento je jiný. Je totiž o tom, co mi udělalo radost a ne o tom, že mám doktora tehdy a tehdy. Tentokrát se snažím psát opravdu jen to, co mi dělá radost. To, co jsem zažila, to, jaké jsem měla pocity, co jsem napsala, přečetla, jestli svítilo sluníčko, kam jsem šla, kde jsem byla. Barvím, lepím a píši. Snažím se každý den. Zatím držím...a doufám, že i vydržím, protože to potřebuji, chci..musím.


Co mě vedlo k tomuto článku? Ano, správně, něco, co mi udělalo ohromnou radost a z čeho budu žít zase dlouho. Po strašně dlouhé době jsem byla s kamarády na koncertě. A bylo to taková pecka, že nejsem schopná myslet na nic jiného. Hudba je skvělá věc. Pouštíme si ji doma často a dost často na ní tancujeme. I ten náš 10 měsíční prcek tancuje. A je to velká sranda. Nabije nás to vždycky báječnou energií, která proudí celým bytem. Ať už je to Dupy, dupy, dup a Caro Emerald, Stevie Wonder, ZAZ, Waldagang a nebo Radúza. 

Z čeho čerpáte vy? píšete si deníky s tím, co se vám stalo či stane pěkného? Schraňujete drobnosti, nebo třeba jen nějaké útržky? Máte krabici ÚJV? Úplně jiných věcí, samozřejmě těch krásných a důležitých?

Pokec u kafíčka VII. - Obklopujete se věcmi, když máte pocit, že vám něco chybí?

Jedno dítě spí, druhé kouká na pohádku, já si konečně udělala odpolední kafe a jdu si s váma zase pokecat.

Občas, teda vlastně asi dost často, mám pocit, že mi něco chybí. Někdy ani nevím, co je to konkrétně, ale takový prapodivný pocit tu prostě je. Divná prázdnota, která mě nahlodává k tomu, abych ji zaplnila. Bohužel se mi dost často stává, že ji vyplním špatně. Ten neurčitý pocit mám v sobě stále. Pak si říkám, kde jsem asi udělala chybu?

Marie Kondo ve své knize Zázračný úklid tvrdí, že mají lidé tendence podléhat skrblictví a schraňovat u sebe neustále nějaké věci. Staré, nepotřebné, neužitečné. To, co už nepoužíváme, tak dáme stranou a nahrazujeme to něčím novým, lesknoucím se, krásným, občas stále nepotřebným a hlavně neokoukaným. Už jsem o této knize psala (článek zde), což je známka toho, že z ní opravdu ráda čerpám a neustále ji vkládám do svých myšlenek.

Ještě nedávno jsem na tom byla stejně (nemůžu tvrdit, že jsem vyléčená) jako určitě většina z vás. Prostě jsem měla doma věci, které mi tu ležely, prášilo se na ně a i když jsem věděla, že je nikdy neobleču/nepoužiji, radši jsem je zastrčila někam dozadu s ujištěním, že se přeci někdy hodit budou. Co kdybych je někdy potřebovala? Tak přeci je nevyhodím. No ne?

Pak jsem si přečetla kousek zmíněné knihy a bylo vymalováno. Podlehla jsem vymítačské energii a vše lítalo do popelnice. Pořídila jsem si na to černé pytle. Popelnice byly brzy plné. U nás doma se moc nezměnilo. Přesto jsem už jen pocitově věděla, že se pročistil vzduch a zanesl světlo do těch nejtmavších míst.

Pak ale zase přišel TEN pocit! Pocit prázdnoty. A já mu opět podlehla. Listovala jsem na internetu a zjistila, že potřebuji milion věcí. Něco jsem si objednala (samozřejmě zase opět s mírou) a když to přišlo, tak jsem z toho radost měla, ale nebylo to to ono. Nedostavilo se to ulevení, které jsem tak moc čekala.

Kdysi jsem někoho slyšela tvrdit, že když se děti nudí, tak začnou střídat svoje potřeby. Mají pocit, že chtějí mňamku, chtějí pohádku, chtějí napít, chtějí na procházku, chtějí do náruče, ale vlastně se jen prachsprostě nudí a nevědí, co dělat.

Už několik dní si říkám, že budu vyžívat z toho, co mám (knihy do toho nezahrnuji :o) a zkusím najít ten pocit jiným způsobem. Vím, že to něco se neskrývá v hmotných statcích. Že se jedná o okamžiky, zážitky a pocity štěstí. Že to je o tom, poslechnout si pěknou písničku, namalovat si obrázek, napsat článek, přečíst knihu, uvařit dobré jídlo, vidět západ slunce, dýchat čerstvý vzduch,  vyjít do kopce, jen tak si zaskotačit, nechat se nahřívat horkou sprchou, dopřát si masáž, být se svým milým, rodinou, miláčkem, pokecat s kamarádkou, pustit si dobrý film nebo si dát jen voňavé kafe a nohy nahoru. Je toho spousta a občas si ani neuvědomuji, že mi to právě stačí k tomu, abych ten pocit prázdnoty zaplnila.   

Já vlastně všechno vím (neberte mě vážně), ale občas těžce zapomínám a pak se divím, když jsem vyšťavená jak šťovík a hlavně nenaplněná.

Jak to máte vy? Co vás naplňuje štěstím a zaplňuje tu studnu prázdnoty?

Safienka

Bolest sexem nepřebiješ (Odvrácená tvář lásky - Colleen Hoover)

Je to prostě smršť. Nekontrolovatelná emoční nálož, která mě nenechala spát. Obrazně řečeno samozřejmě. Za několik hodin, za necelých 300 stran, se dozvíte pravdu. A věřte, že ji budete chtít znát už od začátku.

Od Colleen Hoover mám doma tři knihy a všechny mě naprosto pohltily. Odvrácená tvář lásky není jiná. Ač se v ní objevuje o 100% víc sexuálních scén než v ostatních, nemohu ji pokládat za něco špatného. Naopak. Miles to řekl jasně, tentokrát tu půjde jen o sex. Všechny ostatní city stranou. Neptej se mě na minulost, neplánuj budoucnost. Budeme si to jen užívat, živočišně, teď a tady. A Tate souhlasila. I když věděla, že tomu naprosto propadne a jeho hluboké modré oči ji pohltí.

"Infiltrátor a Narušitel. Nejspíš to má hodně podobný význam. Byli bychom bezva supertým."

Co je to vlastně odvrácená tvář lásky? Je to něco, o čem víte, že existuje, ale v tuto chvíli to zatlačíte až někam dozadu, neboť jen při pomyšlení by vás to dovedlo rozdrtit.

"Myslím, že když muž jednou pozná odvrácenou tvář lásky, už ji nechce nikdy spatřit znovu."

Miles je pohledný kluk, který pracuje jako pilot. Už šest let se vnitřně trápí, což ho dělá odměřeným, zádumčivým a hlavně nedostupným. Hlavně o tom nemluvit. Jeho svět je jako začarovaný kruh. Nedokáže se z něj dostat ven. Až do té doby, než potká Tate. Hnědookou zdravotní sestru, která se nastěhuje ke svému bratrovi, taktéž pilotovi, kamarádovi přes chodbu.

Když se ti dva potkají, vědí zcela přesně, že musí toho druhého mít, vlastnit, líbat, milovat. Přestože mají oba stejné pocity, jejich minulost je dost odlišná. Každý má za sebou něco jiného. Proto si stanoví pravidla, která říkají, že tentokrát to bude jenom o sexu. Nic jiného ode mě nečekej.

"Lidi jsou při sexu zranitelní. Snadno zamění pocity za něco, čím nejsou, zvlášť když je v tom oční kontakt."

Jak to tak bývá a nedovedu si představit, že by to bylo jinde jinak, tak stanovit si pravidla a dodržet je, jsou věci, které nejsou úplně slučitelné.

Autorka nám nabízí dva příběhy. Jeden v přítomnosti v podání Tate a druhý v minulosti v podání Milese. Díky tomu se pomalu! dozvídáme pravdu o tom, proč tady musí jít jen o ten sex. Proč do toho nemůže přijít srdce a láska.

Věděla jsem, že se mi bude kniha líbit, ale že mě nadchne tolik, to jsem nečekala. Popravdě je tam opravdu hodně sexuálních scén, ale je to tak podané, že kdyby tam nebyly, tak to bude mnohem menší zážitek.

Musela jsem přemýšlet, jak bych to udělala já ve stejné situaci. Protože jsem matka dvou dětí, toto téma se mě dotklo zase o trochu víc. Jak bych se chovala já? Nutilo mě to k otázkám, jestli bych se byla schopná srovnat se situací, která člověka dostane až úplně na dno? Dokázala bych být potom ještě šťastná? 

Autorka skvěle vystihla momenty, které jsou v tomto okamžiku klíčové a které vlastně dokáží rozuzlit celý problém. Některé věci jsou tak jasné, ale my nejsme schopni vidět. Naše bolest nás tak vyžírá, že nám uzavírá náš rozum. Nechceme poslouchat, co nám říká naše srdce. Nechceme pomoc. Potřebujeme se v tom plácat sami, bezútěšně, surově. 

"Bolest a strach už nejsou mým životem. Jsou to jen okamžiky."

Už se těším na nějakou další knihu, neboť Colleen Hoover mě opravdu dostala.

Název: Odvrácená tvář lásky

Autor: Colleen Hoover

Vydává: Yoli, 2016

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz

Já nepronásleduji, já pletu (Zamilovaná hypnotizérka - Liane Moriarty)

Žijte přítomností. Hlavně teď a tady. Minulost nechte za sebou a o budoucnosti myslete jen pozitivně. Věty, které slyším denně a sama si jimi snažím řídit. Bohužel to ale ne vždycky jde. Přeci jen nejsem svatá a dost věcí z minulosti mám nevyřešených.

Když už mám nad něčím hloubat, tak se to týká převážně vztahů s jinými lidmi. Něco, co mi udělalo kotrmelec v žaludku a i když se to snažím vypustit, tak to tam pořád je. V hlavě mi zabliká světýlko a myšlenky se vyřítí ven.

Saskia se jednou hodně zamilovala. Našla chlapa, vdovce s malým klukem, který ji učaroval. Spadla do vztahu rovnýma nohama. Stala se matkou, partnerkou a hlavně nepostradatelnou ženou. Bohužel byla ta, která miluje víc. O hodně víc. Po několika letech dostala kopačky. Z ničeho nic. Rána dýkou přímo do srdce. Vůbec nic nechápala, vlastně to ani nechtěla pochopit. Potřebovala vědět, co se děje v rodině, kde už nemá místo. Stala se stalkerkou.

O hypnóze jsem četla nesčetněkrát. Vždy je to hodně zajímavé, ale maličko děsivé. Nechat se od druhého ukolébat do spánku a nevědět, co se se mnou děje? Nemít kontrolu samu nad sebou? Ač jsem hodně zvědavá, tak můj strach mě vždycky zabrání cokoliv podniknout. I když věřím, že bych se dozvěděla věci, které by mi mohly pomoci.

Ellen je vyhledávanou hypnotizérkou. Žije sama ve starém baráčku poblíž pláže. Její domov je zároveň i místo, kde provozuje svoji práci. Protože by už ale chtěla prožít nějaký vztah, rozhodne se dát šanci seznamce. Potká Patricka a zamiluje se. Po několika měsících chození se dozvídá nemilou skutečnost. Patricka pronásleduje jeho bývalá přítelkyně.

  

Ač by to Ellen mělo být krajně nepříjemné, tato situace ji přitahuje víc a víc. Zajímá ji vše o tom, co se děje a dělo.  Patří mezi zvědavé ženské, které musí znát co nejvíc detailů. Netuší, že je tak blízko pravdě a hlavně Saskii. Jak může někdo tak pohledný a sympatický pronásledovat muže s dítětem?

Nedovedu si představit, že by mě někdo sledoval. Já bych byla strachy...No, prostě by mi to bylo hodně nepříjemné a hodně by mi to kazilo život. Co je horší? Když pronásleduje muž ženu a nebo naopak? Chlap působí víc statečně. Ale co když je to mýlka?

Patrick se snaží žít normální život, ale je díky Saskii roztěkaný, nervozní, často zdeptaný a nešťastný. Ještě s tou okolností, že musí neustále myslet na svoji mrtvou ženu a kohokoliv s ní srovnávat. Colleen to dělala takto. Colleen by řekla toto. Colleen byla nejlepší, nebo snad ne?

Co takhle Colleen konečně pohřbít?

Po několika měsících se ale stane něco nečekaného. Něco, co vše obrátí vzhůru nohama. Situace, která nutí k novým krokům. Měla by to být pozitivní zpráva, ale na první pohled to tak nevypadá. A Saskia je všude. Kam se hnou, tam se hne i ona. A vůbec jí to není divný. Má lehce zatemněný mozek. Nevidí, neslyší. Její vášeň je její potřebou.

Dvě ženy, které jsou si tolik podobné. Mají tolik společného.

Člověk se těžko smiřuje s něčím, co mu není přirozené a co se stane náhle bez upozornění. Každý danou situaci zvládá po svém. Někdo hůř, někdo líp. Všichni máme nějakou slabost, ale naopak i něco, co nám dodává sebedůvěru.

Kam až dokáže Saskia zajít, aby ji konečně došlo, že není úplně v pořádku a potřebuje odbornou pomoc? Dokáže se Ellen stát novou matkou a vypořádat se se situací, že si její partner do nového vztahu bere nejenom mrtvou ženu, ale i stalkerku?

Příběh se pomalu rozjíždí. Chvíli možná budete mít pocit, že se moc neděje, ale to přejde. Téma je skvěle vybrané a hodně zajímavé, i když možná už tolikrát proprané. Neustále jsem musela hledat svoje řešení a očekávala mnohem ráznější a horší konec. 

Líbilo se mi, že může čtenář nahlédnout pod pokličku každého a udělat si tak vlastní obrázek. Chvíli jsme Saskií, chvíli Ellen. Občas je to až matoucí, neboť autorka je mnohdy odděluje pouze odstavcem. Dá se na to zvyknout. Jinak knize nemohu víc vytknout. Jsem nadšená. 

Čtení jsem si užila. Další skvělé dílo od australské autorky.

Zamilovaná hypnotizérka stojí za přečtení :-)

...

To, že nejste paranoidní, neznamená, že vás někdo nepronásleduje.

Název: Zamilovaná hypnotizérka

Autor: Liane Moriarty

Vydává: Ikar, 2016

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz

Recenze psána pro blog IDNES