středa 16. prosince 2015

Pokec u kafíčka II. - Zaplatit nebo radši sami?

Chtěla jsem si uvařit kafe, ale neteče voda. Tak si říkám, jestli já to vydržím bez kafe. Normálně bych to samozřejmě vydržela, kdyby voda tekla. Ale ona neteče! A mě v hlavě bliká poplašný maják...POTŘEBUJU VODU! POTŘEBUJU KAFE!

No nic, ze vzduchu ho neudělám :o)

Jak se máte?

Nedávno jsme s kamarádkou narazily na jedno téma, u kterého jsme měly rozdílné názory. Zajímalo by mě, co si o tom myslíte vy.

Určitě se shodneme na tom, že všichni by teoreticky mohli dělat všechno. Každý by to zvládl po svém, v jeho silách by byla schopnost udělat téměř cokoliv. Můžeme se vymlouvat jen u něčeho, že to opravdu nezvládneme. Převážná většina činností je ale pro průměrného člověka proveditelná.

A teď jde o to, jestli byste s touto myšlenkou byli schopni zaplatit někomu jinému za něco, co byste byli vlastně schopni udělat sami?

Jsme šetřivý národ. Spíš bych řekla, že jsme dost skrblíci a když je něco zadarmo, tak to bereme všemi dvaceti, ať už to chceme, potřebujeme či nikoliv. Hromadíme vše, co bylo zadarmo a nebo ve slevě.

Toto téma se toho vlastně i trochu dotýká, neboť když si představíme, že bychom něco zvládli sami, tak se nám to platit nechce. To si přeci udělám sám. Nebudu si to kupovat, když to zvládnu vyrobit, vymyslet, okecat atd. Pocit z vlastně vyrobené práce bude určitě lepší.

Já se čím dál tím víc kloním k tomu, že někomu udělám radši kšeft, když se mi to opravdu líbí a koupím si to, než abych se s tím "plácala" sama.  Nemám s tím problém. Ano, v hlavě mi běží myšlenka, že bych si to mohla udělat sama, ale pak se mi tam vtlačí ten názor, že bych to udělala, ale kdovíkdy. Dám prostor těm, kteří se tomu věnovali a nyní mi to nabízejí. Samozřejmě, když to u mého vnitřního kritika obstojí :-)

Jak to máte vy? Zaplatíte za to, co byste zvládli udělat sami a nebo si to radši sami uděláte a tudíž kšeft druhým neuděláte?


Safienka




středa 2. prosince 2015

Neuklízený pokoj = Neuspořádaná mysl

Jak mě ovlivnila metoda KonMari aneb uklízení účinně a trvale.

  Nikdy jsem moc před svátky uklízení neřešila. Když jsem ještě bydlela u rodičů, tak jsem měla za úkol uklidit si v pokojíčku a občas něco vypomoci po baráku.  Jelikož ale moje uklízení dopadlo tak, že jsem se ocitla ještě ve větším bordelu, tak jsem to dost často vzdala. Pamatuji si zoufalý výraz mého tatínka, který se šel podívat, jak mi to uklízení jde a skoro se do pokoje ani nedostal. Přes velké kupy věcí nemohl otevřít dveře. Brala jsem to prostě důkladně. Rukou mi musel projít každý papírek, každá blbost, takže jsem se ve většině případů prostě zasekla u čtení nějakých starých dopisů nebo prohlížení alb. Pak jsem to všechno narychlo naházela na nejvíc temné a ukryté místo a tvářila jsem se nad věcí.

"Rodiče od nás vyžadovali, abychom si ve svém pokoji uklízeli, ale ani je nikdo neučil, jak to dělat. Co se týče uklízení, jsme všichni samouci."

  Teď, když se mám starat o vlastní bydlení, je to jiné. Nemám na starosti jenom jeden pokoj, ale hned celý byt, který není nikterak malý. Každý kout na mě útočí svými němými výkřiky.

  Abyste mě dobře pochopili, tak mé uklízení je často povrchní. Je toho moc, takže prostě uklidím jen to, co vidím a ostatní nechávám na někdy jindy. Prach setřu, kde ho vidím, vyluxuji jen to, co je vidět atd. Můj manžel je přesný opak. Ten, když už jde uklízet, tak to bere z gruntu. Vše se následně leskne jako psovi kulky. Občas mám pocit, že mě dostatečně nechápe a jakoby mi vyčítal, že uklízím opravdu jen tak letmo. Já bych se ale pomátla, kdybych měla uklízet všechno pořád důkladně.

  Někdo chytrý tvrdí, že když si člověk potřebuje udělat pořádek v sobě, nejlepší cesta, jak toho dosáhnout, je uklidit své okolí. Nebo něco, co nejčastěji používáte. Kabelku, peněženku, skříňku, stůl, byt, zámek..:o) Je to pravda! Mám to vyzkoušené. A bohužel to mé povrchní uklízení na to vůbec neplatí.

  Poslední dny mám pocit, že jsem se zbláznila. Nebo spíš se snažím nezbláznit. V hlavě mi lítá nehorázné množství neuchopitelných myšlenek, které mě uvádí do šílených stavů. Navenek možná působím klidně, vyrovnaně a šťastně, ale uvnitř jako bych byla roztříštěná, roztěkaná, zmatená a hlavně dezorientovaná.

  A pak to přišlo. Do ruky se mi dostala kniha Zázračný úklid od Marie Kondo. Když jsem ji viděla poprvé, tak jsem byla spíše zvědavá. Co by kdo mohl o uklízení vtěsnat do knihy? Jak jsem se mýlila. Jsem teprve v půlce a musím říct, že už nemám doma téměř co uklízet. No, to kecám vlastně. Pořád toho je dost. Ono při dvou dětech to ani jinak nejde. To mé snahy vydrží vždycky tak 5 minut a pak je to opět postaru. Ale takové to uklízení až na dřeň, to už mám téměř hotové. Už mě čeká jen pár hříšných míst a potom půda, sklep a zahrada. A pak samozřejmě to normální. Umýt okna, utřít prach, vytřít, vyčistit...

  Mně je najednou tak nějak líp. Nikdy bych netušila, že vynášení odpadkového koše pro mě bude taková přínosná činnost. Včera jsem byla v popelnici minimálně 10x, protože jsem měla vždycky pocit, že už mám dost, ale dost jsem toho ještě vůbec neměla.

  Říkala jsem si, že bych vyfotila svoje dílo před a po, ale usoudila jsem, že by to vlastně ani vidět nebylo. To totiž vidí jen ti vyvolení, kteří mohou otevřít šuplík či dvířka a to vy, nezlobte se na mě, nejste.

"Lidé nedokážou měnit své návyky, aniž napřed změní způsob myšlení."

  Paní Marie toho ve své knize o uklízení píše opravdu dost. Ne nadarmo je to jedna z nejvlivnějších žen, která mnoha lidem přinesla úlevu. Zbavila je spousty věcí, které si hromadí pro horší časy. Její krédo zní: Mějte doma jen ty věci, z kterých máte radost. Ostatní vyhoďte.

  Jako jo, je spousta věcí, které doma prostě musí být. Dejte si ale ruku na srdce, že doma máte většinu věcí jenom kvůli tomu, že si myslíte, že se vám budou hodit, nevíte kam byste je dali, je vám jich líto a nebo je prostě musíte mít ani nevíte proč.

"Mnozí lidé pociťují potřebu uklízet, pokud jsou pod nějakým tlakem, jako například těsně před zkouškou. Ale tato potřeba nevzniká, že by si museli uklidit pokoj. Vzniká proto, že potřebují nastolit pořádek "v něčem jiném"."

  Řekla bych, že tato kniha by se měla číst po celý rok, nejenom o Vánocích, kdy mají lidé pocit, že musí vygruntovat nejvíc. Člověk by do ní měl nahlédnout každý měsíc, aby se možná jen ujistil a namotivoval k ujištění, že doma není nic, co by tam být nemělo a nebo co se tam z neznámých důvodů nahromadilo. Mně samotné si stačí přečíst třeba jen odstavec. Potom zaklapnu a díky vlně energie jdu uklízet. Při čtení už mi běží seriál toho, jak to budu dělat, co kam dám a co vyhodím. Dokonce jsem si pořídila velké černé pytle. Sice si přijdu jako ten největší zločinec, když jdu vyhazovat velký plný pytel do popelnice, ale snad to sousedé pochopí. Já své děti opravdu nevyhazuji. Ani zvířátka!

"Uklízení přináší viditelné výsledky. Uklízení nikdy nelže." 
Zázračný úklid, Marie Kondo
Knižní Klub, 2015

úterý 1. prosince 2015

Pokec u kafíčka I.

O podzimní depresi a lehce o Vánocích ...


  Říkám si, že bych měla víc psát. Víc se vypsat (vyspat taky), abych byla víc živá. Poslední dobou jsem vyšťavená jak pomeranč. Totálně seschlá a bez energie. Na týden jsem s dětmi odjela k rodičům s myšlenkou, že si tam odpočinu, naberu síly a zotavím se. He...Aniž bych cokoliv řekla (možná jen potají a potutelně potichu), tak mi děti udělaly obrat v plánech. Špatně spaly, potřebovaly mou neustálou přítomnost a ač jsem si to tam do jisté míry užila, tak rozdíl oproti domovu to moc nebyl. Mé úkryty byly odhaleny a já nacházela chvilky až po večerech, kdy jsem konečně zasedla ke knize a nebo youtubu a doháněla své plány.

  Takže po týdnu změny prostředí jsme opět zpět a mám pocit, že dodělávám. Nevím proč se uklidňuji myšlenkou, že mě čeká ještě měsíc a bude konec tomu utrpení. Jak naivní! Naštěstí po několika konverzacích s kamarády se mi ulevuje, neboť zjišťuji, že jsou na tom všichni stejně. 

  Nutně potřebuji slunce a zpět svoji chuť do všeho. Snažím se najít rovnováhu mezi tím, abych se věnovala dětem, dělala domácí práce a ještě nezanedbávala sebe. Chápu, že poslední bod je posledním oprávněně, ale jakoby to nechápal a já mám čím dál tím víc pocit, že potřebuji čas jen pro sebe. Nejradši bych si vzala dovolenou! Dovolenou od mateřské dovolené. Matky dvou a více dětí určitě pochopí.

  Víte, když jsem si plánovala, že chci dvě děti brzo za sebou, nějak jsem moc nedumala nad tím, jak moc náročné to bude. Ano, věděla jsem, že procházka růžovým sadem to nebude. Ale prostě to je stejné jako s porodem. Víte, tušíte, ale když na to přijde, tak je to úplně jiné. Překvápko!

  Já ani nemám chuť na cvičení. I když chodím dennodenně kolem zrcadla, kde mi zrak padne na nelichotivé partie, tak stejně na to dlabu. Na něco se pořád vymlouvám a obdivuji ta krásná těla všech okolo. Říkám si, že jednou tu svou vůli zase objevím, zatnu zuby a pustím se tvrdě do toho. Protože jinak to opravdu nejde. Neumím to dělat vlažně. Buď to musím dělat a nebo nemůžu. V tomto jsem černobílá. Bohužel.

  Ale abych vás nenakazila mou unavenou náladou, tak se opět po roce nesmírně těším na Vánoce. Dneska jsem začala s perníkovým stromečkem a jestli mě neklepne pepka, tak se pustím i do chaloupky. Na výsledek jsem opravdu zvědavá, neboť jsem ve zdobení cukrátek opravdu „nadaná“. Chuťově to jde, ale na pohled nic moc. Každý rok si říkám a dávám si cíl, že se do příště zlepším. Už to praktikuji několik let a přijde mi, že je to pořád stejné. Naštěstí se mými díly nějak extra zvlášť nechlubím. To, co se upeče doma, se doma taky sní. Pokud po mě bude vyžadováno, abych někam něco poslala, tak si pořídím neprůhlednou tmavou krabičku, která bude s pevným zámkem, číselným kódem a cedulkou Na vlastní nebezpečí.

  Do oken už jsem nandala zelené jehličí. Jedno roští už jsem dokonce i ověsila ozdobami, na dveře dala cinkátka a na netu lovila rady a tipy, co a kdy péct. V sobotu jsem dokonce i viděla sníh. Opravdu se za okny na chvíli objevil. Sice záhy opět zmizel, ale byl tam. Začala jsem juchat a ještě o to víc se těšit na Vánoce, stromeček a dárky. Všude začínají svítit světýlka a lidé začínají bláznit. 

  Pevně doufám, že mě vánoční nálada z pochmurné nálady vyseká a já to ten měsíc ještě přežiji. Neberte mi prosím iluzi, že to bude po Vánocích lepší. Bude! Věřím v to :o)


Safienka