Pokec u kafíčka XXVIII. - Jednoduše ležérně a taky trochu o módním stylu

Tak koukám na datum posledního příspěvku a ono už je to víc jak týden, co jsem něco publikovala. Páni, to to letí. Abyste si nemysleli, tak já vůbec nezahálím, i když bych mohla, ale stejně to nejde. Vždycky chytnu nápad, začnu psát, ale ono to nějak vyšumí. Fakt. Zjistila jsem, že jakmile něco nenapíšu hned/rovnou/za pár hodin a nehodím to rovnou na web, tak se k tomu těžko vracím. Spíš vlastně vůbec. Málokdy vytáhnu nějaký článek ze šuplíku (a že jich tam mám požehnaně) a nebo ho píšu týden. Kdybyste slyšeli všechny moje názory, myšlenky, chaotické pobíhání od jednoho k druhému, tak by se vám pěkně zamotala hlava.

Takže jsem uspala dítě (druhé kouká na pohádku), uvařila si kafíčko a rozhodla se, že něco opět napíši – rozumějte, publikuji na web. 

 

V poslední době se toho událo tolik, že vlastně ani nevím, čím začít. Kdybyste viděli náš byt, tak byste pochopili. Neustále se tu něco hromadí (čistota je několikamálominutová, dýl tu nevydrží) a já si říkám, že teda musím mít v hlavě pěkný nepořádek, když se mi to tady děje. Jo, jako hodně toho hodím na děti, protože lego kostičky, kaštany, papírky, pastelky, knížky, rozřezané kartony, několik dek a polštářů, převrácené židličky, nedopité hrníčky, obrázek, který byl hodně vysoko, ale ocitnul se na stole ??, v rychlosti sundané oblečení ... přesně za to mohou děti. Zbytek je víceméně můj a muže. Dobře, můj.

Jak už jsem psala v minulém článku, tak teď se hodně zaměřuji na sebe a své zdraví a většinu času někde něco pročítám, vymýšlím (co budu vařit/odšťavňovat/mixovat/míchat a přidávat) a pak se snažím uklidit, semtam něco vyrobím či mě popadne čtecí nálada (jednu knihu mám rozečtenou nějak podezřele dlouho).

Takže kromě tohoto mě ještě občas přepadne něco nového, blyštivějšího a zajímavějšího a já tomu dám přednost (až svědomí pláče) a jsem strašně nadšená a uchvácená a pořád o tom mluvím a tak. Určitě to znáte. Doufám.

Jednou úplně náhodně (jak jinak) jsem narazila na projekt MÓDA A DUŠE od Táni Havlíčkové (majitelky projektu a módní návrhářky). Vyběhnul na mě stylový test a tak jsem ho prubla. Několik otázek typu, co nosím nejčastěji za boty, co nejčastěji nakupuji či co najdete u mě ve skříni, jsem vyplnila celkem rychle. Za nějakou dobu mi přišel na email výsledek. Musela jsem se smát, neboť to na mě sedlo naprosto skvěle! Po čase mi do schránky přilítla informace o online webináři, který moderovala Táňa a já si říkala, že to zkusím. Skoro tři hodiny času, který se docela táhl, ale nakopl mě k tomu, že o tom chci vědět víc. Vedle sedící muž pronesl (celou dobu tam něco datloval na počítači), že už snad začíná menstruovat.

.

Součástí webináře byla zpověď žen, které prošly Tániným kurzem nebo si přečetly knihu a které našly samy sebe. Několik žen, které zářily štěstím a povídaly o svých zkušenostech. 

"Styl je tedy to vše, co máme na sobě, čím se obklopujeme, co na sebe necháváme rády působit, a čemu věříme."

Já jsem na takovéto věci celkem chytlavá. Po webináři jsem pročetla o tématu kde co. Našla jsem knihy a kurzy. Slova, která vám pomohou se zařazením a možná i s tím zoufalstvím, že pořád nevíte, kdo jste, co máte nosit a zbytečně nenakupovat.

Po tom, co jsem si přečetla knihu Zázračný úklid, kterou opravdu doporučuji, jsem si svůj šatník dost probrala, ale stále se mi stávalo, že jsem si z obchodů nosila věci, které se mi líbily. Ve výsledku jsem je měla na sobě jednou, max dvakrát, někdy vůbec ne. Jaké to zděšení, když se moje zásoby oblečení najednou tolik zmenšily a já občas fakt neměla a ještě stále nemám, co na sebe. Říkala jsem si, že tento stylový test a vlastně i informace, co já to jsem za magora (ehm ženu), mi pomůže. Jít do krámu a jít na jistotu? Super!

Dost často se mi stává, že vidím nějakou pěkně oblečenou ženu a říkám si: „Jo, to se mi fakt líbí, to si musím taky pořídit.“ Pak se mi taky dost často stává, že si to v euforii, jak to dotyčné slušelo, pořídím a vlastně to vůbec nenosím, protože se mi to na sobě vůbec nelíbí.

 

Když nakupuji, tak jdu po pocitu a souznění. Zní to šíleně, ale fakt mi to funguje. Hledám věci, v kterých se cítím tak, jako by byly už dlouho moje. Tak nějak ke mně patří. Přestože to vím, tak se někdy i tak netrefím. 

 

Teď jsem se zařadila mezi „ležérky“ (popis sedí na pár vět dokonale) a jsem z toho tak nějak úplně na větvi. Přirozenost se hlásí o slovo. Najednou vím, že ty moje oblíbené černé nebo tmavé barvy ke mně prostě patří. Nemám ráda škatulkování, ale tento druh mi přináší jen samé příjemnosti.

Víte, mně se úplně ulevilo. I když je to divné, tak jsem šťastná, že vím, co jsem to za člověka. Že je to naproto přirozené a že to ke mně patří. Že jsem žena, která je nabušená energií, a která i když miluje svoji rodinu a udělá pro ní první poslední, tak potřebuje sama růst a věnovat se svým věcem. Že i ten styl vrby je k tomu dán a patří to tak. Že jsem člověk, který se nepotřebuje obvěšovat šperky, když mu stačí pár prstýnku a jedny naušnice. Doma mám plnou šperkovnici krásných věcí, ale když přijde na věc, tak nosím stejně jen jedno a nebo nic. Jsem schopná vyjít nenalíčená, jen tak v nedbalém drdolu. Mezi moje nejpohodlnější oblečení patří kalhoty, nějaké tmavé triko a boty bez podpatku. Hlavně pohodlí. Dokážu si připadat jako žena, ale nepotřebuji k tomu lodičky a kostýmek. Jak píše Táňa:

„Ležérní žena je krásná ve své nejpřirozenější podstatě. Má v sobě hloubku, velikou citlivost a vnímavost, nejvyšší míru empatie, klid a velkou potřebu harmonie.“

A to jsem se zase pěkně rozkecala. Alespoň jsem vám trochu zrecenzovala knihu, kterou jsem zhltla za pár hodin a ke které se budu určitě často vracet. Táňa to prostě umí. Těším se, co o sobě zjistím dál a konečně si vyberu to, co mi sedí a já budu nosit. 

Jak jste na tom vy? Víte, co je váš styl? Cítíte se v něm dobře a nebo máte taky plnou skříň věcí, které vůbec nenosíte? 

Mějte se bájově,

já jdu uklízet,

mávám,

Saf.