neděle 29. ledna 2017

Když rodiče míní a děti mění (Je to i můj život - Jodi Picoultová)



Nikdy nemůžeme vědět, jaký z nás bude rodič. Vymyslet si to můžeme, ale děti nám dost často řeknou, jak to vlastně bude, oni chtějí a potřebují. Jediné, za čím si můžeme stát je to, že své děti budeme milovat  a uděláme pro ně první poslední.

Sára a Brian měli dvě děti. Jelikož jejich nejmladší Kate onemocněla leukemií, rozhodli se, že si pořídí třetí. Věděli, že Anna pro ně bude záchranným lanem, které poskytne to nejlepší. Možná se ale nezamysleli nad tím (i když Brian asi jo), že to nebude tak jednoduché. Dítě není robot, i když vše dělá pro sestru, která umírá, a mělo by to být tudíž v pořádku, tak potřebuje stejný díl lásky jako všichni ostatní. 

Když jsem se rozhodla, že si tuto knihu přečtu, věděla jsem, že to bude jedna z těch „brečících“. I přes to jsem se do ní pustila. Protože...Jodi Picoultová!

Vlastně popravdě se ve mně prala dvě fakta. To, že se mi do takovéhoto emočně laděného příběhu, kde jde hlavně o děti, moc nechtělo a druhý fakt, že jsem strašně moc toužila znát celý ten příběh od začátku do konce. Knihy od Jodi Picoultové miluji. Zatím mě vždycky dostaly na kolena. Autorka píše skvěle, čtivě, s nápadem a neokoukanou myšlenkou. A prostě umí.
 
Kniha Je to i můj život má v sobě skrytý silný příběh o mladé rodině, která se potýká s rakovinou krve. Musí čelit tomu, že jejich nejstarší jde z jednoho maléru do druhého, jejich druhý domov má název nemocnice a ta nejmladší si všechno nenechá líbit a hlavně chce žít svůj život. Chce mít právo říct, že tu ledvinu nechce dát, ať už je proto jakýkoliv důvod.

"Co si pod tím mám představit? chtěla vědět Sara a madame Agnes jí vysvětlila, že osud je jako hlína, která se dá v každém okamžiku na kruhu přeformovat. Ale předělat můžete jenom vlastní osud, ne už osud někoho jiného, a některým lidem to nepřipadá dost dobré."

Myslím si, že dokážeme rychle odsoudit, ale kdybychom se ocitli ve stejné situaci, tak bychom byli stejně bezradní a zoufalí a dělali vše hlava nehlava, jen abychom zachránili své dítě z náruče smrti.

Musím přiznat, že Sara mi byla z počátku dost nesympatická. Jakto, že neviděla, jak se její další dvě děti trápí a snaží se strhnout veškerou pozornost jen a jen na sebe. Že činy Anny byly naprosto na místě a pochopitelné.  A nad Jessem zlomit hůl, protože je beznadějný případ? To snad ne!



Celou tu dobu, kdy se v příběhu střídají životy hlavních hrdinů  jsem se těšila na vyjádření Kate. Protože to tam skoro nebylo. A vlastně jen díky tomu nás to trochu směrovalo.

Být rodičem nemocného dítěte není žádný med. Matka udělá první poslední, aby bylo všechno vpořádku. Kde je ale rovnováha toho všeho? Říká se, že rodič přesně ví, co je pro jeho dítě dobré. Ale je to opravdu tak?

Vůbec se nedivím Brianovi, že utíkal ke svým hasičům a požárům. Tam, kde ví, co má dělat a jak pomoci. Doma je to pro něj o tolik těžší, i když tam má lidi, které miluje nadevše.
 

Knihu jsem si moc užila. Už od prvních stran, které pro mě byly strašně překvapivé, protože třináctiletá dívka, která si najímá právníka, aby podala stížnost na své rodiče? Wow!, jsem si říkala, že chci vědět víc. Potřebovala jsem vědět víc. A čím víc se odkrývalo, tím víc jsem kulila oči a obdivovala všechny, jak to vlastně zvládli. Jodi Picoultová prostě umí. Opakuji se, ale je to tak.

Tentokrát se jedná o druhé vydání, které se možná vryje dalším lidem do hlavy a donutí je k zamyšlení. Jak bychom se jako rodiče zachovali my sami? Protože vždycky najdete nějaký důvod, proč je to tak nejlepší a zjistíte, že vlastně nevíte co dál.

Ptala jsem se sama sebe, jak bych se asi cítila, kdyby mi přišlo povolání k soudu, kterému napomohla moje dcera? Vypadalo by to asi tak, že tu ledvinu, která by zachránila milovanou sestru, nechce dát. Nebo by to možná vypadalo tak, že se bojí a tápe a chce svůj život. Že hraje tvrdou hru, protože chce pozornost. A nebo by to mohlo být úplně jinak.

Jistojistě bych se složila. Papír v ruce by mi dal jasně najevo, že něco není v pořádku. Že jsou potřeba změny. Nebo bych vůči tomu byla slepá a šla bych si pevně za svým. Těžko říct. I když o tom jenom přemýšlím, tak nevím. Natož pak, kdybych měla být v kůži Sary.

Každému nedojde všechno hned. Může nás nakopávat intuice, můžeme mít různé pocity, a můžeme strašně moc chybovat.

Jak říká pan Fulghum, tak: "Je třeba tím projít, moudrost přijde později."

Příběh to byl skvostný. Celou dobu jsem se připravovala, jak  to obrečím a obrečela. Nelituji. Byla jsem mile překvapena, jak to bylo poskládané a co všechno to odkrývalo. A jsem moc ráda, že vydavatelství udělalo k druhému vydání takovouto obálku, protože ta je všeříkající.

Jako zatím každou knihu, kterou jsem od Jodi Picoultové četla, mohu doporučit. Dávám ji k své TOPce a těším se na další.


Safienka




Název: Je to i můj život
Autor: Jodi Picoultová
Vydává: 2. vydání, 2016, Ikar

pondělí 23. ledna 2017

Co mám na sobě ráda a za co se obdivuji?

Nedávno jsem na stránkách Anetky narazila na zajímavý článek o tom, co máme na sobě vlastně rádi. Protože víte co...ono to tak sobecky přiznat a vlastně se z toho radovat ... není tak lehké, jako si říkat, co nás na nás štve a co bychom chtěli změnit a odnaučit se.

A je to velká škoda. Smýšlet rychleji a jistěji o tom, co je horší a ne tak hezké a koukatelné. Letošní rok má být lepší, úžasnější a prostě celý pozitivní, takže proč to nevyzkoušet a nepodívat se na ty svoje klady hned na začátku. Ať máme celý rok co vylepšovat a dopisovat.

Já začínám na krásných 12 bodech, které se mi na mně líbí a které na sobě obdivuji.

Tak pojďme na to.



Co mám na sobě nejradši?


1. Že se dovedu nadchnout pro věc. I když nevím, jestli to občas není až prokletí. Ale ne, mám to ráda. Má to takovou správnou energii, která mě dokáže vyburcovat víc jak kafe. A to je co říct. :)

2. Že píši čtivě. Když jsem byla na základce, tak bych tomu nevěřila, ale je to tak. Občas se až zarazím, jak se mi některé texty líbí. To jsem jako psala já? Hmm...asi dobré postavení hvězd. (PS: Vždycky je jednodušší, svést to na něco jiného, než přiznat, že jsem tak dobrá.)

3. Že tak ráda a často a rychle čtu. Jo, tak na to jsem na sebe pyšná. A že mi to drží už od mala a pořád baví. Vlastně ne, baví mě to čím dál víc.

4. Že jsem kreativní. Baví mě cokoliv tvořit. Musím na to mít tu správnou náladu, ale je to tam a když se na to dá koukat, tak mám fakt radost a všem bych to nejradši ukazovala a pořád se tím chlubila.

5. Že umím dobře uvařit/upéct.
Pamatuji na své začátky, když jsem udělala první svíčkovou s domácím knedlíkem a nebo upekla fakt dobrý koláč. Nemají se doma špatně, když mám zrovna náladu vařit/péct. :o)

6. Dokáži dobře naslouchat a jsem empatická. Mám ascendent ve Vahách a vždycky všechno potřebuji mít vyrovnané. Na všech stranách, ve vší spravedlnosti. Proto si myslím, že dokáži dobře naslouchat. Vlastně ani nevím, jestli je to pochopitelné, ale baví mě to. Vnímat názory a postoje druhých, ač se třeba neshodují s těmi mými.

7. Líbím se sama sobě. Zvlášť když se ta fotka povede. A jsem fotogenická. To už jste si asi všimli. Baví mě to, protože mám ráda krásné fotky. Jsem k sobě dost kritická, ale když se povedou, tak jsem fakt pyšná. Za což vlastně nemůžu jen já, ale radost mám velkou. Někdy se dokáži pěkně obléknout a být za kočku. Někdy to jde.

8. Dokáži namotivovat.
Myslím si, že dokáži vyhecovat druhé. Namotivovat je k nějaké činnosti. Nejlépe samozřejmě ke čtení knihy.;-)

9. Že mám cit pro výběr. Mám ráda svůj cit pro výběr. Není to vždy stoprocentní, ale ve většině případů poznám to svoje. Jako by to ke mně odjakživa patřilo. Boží to je.

10. Že jsem celkem rychlá. Ve všem. Dokážu pracovat rychle. Mít vše za chvíli hotovo a prostě ta vnitřní energie je občas dost velká, aby zvládla i náročnější úkoly.

11. Začínám vytvářet pěkné fotky. Baví mě to. Fotím mobilem, protože ten náš foťáček to líp bohužel neumí. Ale i tak, je to zábava.

12. Poslední takový ne úplně můj záslužný čin, spíš náš společný s mužem..že máme doma krásně dvě děti. Jsou úžasné a musím je až obdivovat, jak jsou pro mě dokonalé. :-) A občas se teda taky umím kouknout vedle, když řvou jak tuři. :D


A to je z mé dnešní zpovědnice vše. Zkuste to taky, uvidíte jak je to úsměvné a hlavně to dobře zvedá náladu. Bylo by fajn, kdyby se člověk dostal k vysokým číslům, které uvádějí, proč se máme tak rádi. 





Pojďte do toho.






A určitě dejte vědět jak vám to šlo ;-)
Safienka

čtvrtek 19. ledna 2017

O záchraně nejednoho života (Pod povrchem - Stacy Robinsonová)


Mám ráda knihy se zajímavou zápletkou a tématikou. I kdyby to měl být nějaký na první pohled nudnější příběh.

Pod povrchem je kniha, která má pojednávat o bohatší rodině, v které se stane tragédie. Sedmnáctiletý talentovaný syn Nicholas se předávkuje kokainem a dostane se do bezvědomí. Nestane se to ovšem jen tak. Dávku si vezme hned z několika důvodů.

Ač jsem na knihu četla spoustu záporných komentářů (což by se před přečtením číst nemělo, já vím), tak to nevidím tolik černě. Čtivé je to tak akorát, téma to má možná trochu okoukané, nemá to žádné extra zvraty, ale i přes to všechno se mi to líbilo. Při čtení mi lítaly myšlenky hlavou sem a tam a říkala jsem si, co bych udělala já na místě hlavní hrdinky Claire. 


Abych vám to nastínila, tak Claire je pohledná žena ve středních letech, která pracuje v umělecké branži. Je nadaná a pilná. Má ctižádostivého manžela a syna v pubertě. Její život patří mezi ty snobštější, ale řekla bych, že se tam dostala právem. Na první pohled by se mohlo zdát, že žije v harmonické rodině. Dokonce si připadá i spokojená. První pohledy leckdy nejsou vždy ty nejsprávnější. Stačí jiskra a zdánlivě šťastný život je pryč. Na povrch vyplouvá ta část ženy, kterou Claire tolik let ukrývala a na kterou radši ani nemyslela. Podlehla na chvíli. A ta stačila.

Nejděsivější okamžik matky, najít předávkované dítě v bezvědomí. Viděl něco? Slyšel něco? Claire sbírá všechny síly a její život se rázem ocitá na jiné úrovni. Chtě nechtě musí s pravdou ven a čeká, spíše doufá v odpuštění.


"Neměli bychom si své nejlepší přátele udržovat a dělat všechno pro to, abychom o ně nepřišli? Neměli bychom o ně mít větší starost? Právě jsem někde četl, že vztah  neničí nevěra, ale lhostejnost."


Odpustili byste nevěru, kdyby vám dotyčný/á tvrdil/a, že to bylo jen jednou a vlastně tak trochu omylem? Jak dobře znáte svůj protějšek? Víte o sobě všechno? Jak byste se dokázali vypořádat s faktem, že vaše dítě leží v bezvědomí v nemocnici a je to tak trochu i vaše vina?

Vůbec to není nereálné. Už několikrát se stalo, že nás něco vytrhlo z dosavadního života. 

Zrovna nedávno jsem četla zajímavý příběh o tom, že vše se děje z nějakého důvodu. I když nám to může přijít jako šílenost, tak nás to může nakopnout k uvědomění, být těmi nejšťastnějšími bytostmi na světě.

Dokonce jsem něco četla i o tom, že za všechno nemůžeme jen my. Nemůžeme svalovat vinu sobecky jen na sebe. I když to sebemrskačství je asi prostě přirozené.

Jo, otázek je spousta. Odpovědi jsou určitě hodně diskutabilní, ale o to tu jde.

Na Claire se mi líbilo, že ač je ženou z vyšších vrstev, tak se tak nechová. A nebo spíš asi přestala, ale stejně působí uvědoměle a na úrovni. Chápala jsem, že chtěla zachránit manželství, ale taky jsem si říkala, jestli to vůbec jde, když druhý nemá zájem. 


Autorka nám dodala pocit, že na všechno přeci jen nemusíme být sami. Že přátele a rodina nás vždycky podpoří a nenechají nás v tom našem trápení. Tady to bylo hodně o Coco Chanel a Louisu Vuittonovi, ale přátelé má holt každý jiné.

Hodně se mi líbilo zapojení diabetu mellitu do příběhu. Toto je má první kniha, když nepočítám ty odborné a přímo účelné, která o tom pojednává. Nemělo to tam nějakou hlavní roli, ale bylo to tam a bylo to fajn.

Příběh je to o snaze zachránit manželství, o znovunahození života ženy, o právu na štěstí a o naději. O tom, že všechno nemusí být tak, jak se zdá a občas nás může něco dost překvapit.

Proč Pod povrchem? Možná že proto, že pod povrchem každého znás je nějaké tajemství, o kterém víme jen my sami. Pokuď nejednáme čestně, tak to dokonce může i vyplout na povrch.

Nebude to mít plný počet bodů, ale určitě to není zklamání :-)
Knihu si užijte stejně jako já.


Safienka



Název: Pod povrchem
Autor: Stacy Robinsonová
Vydává: Ikar, 2016

úterý 10. ledna 2017

Pokec u kafíčka XXXI. - Buďte sami sebou


Už je pozdě na kávu? To nevadí, dáme si klidně čaj :-)

Dneska to bude spíše čtení pro ženy. Je ale možné, že se v tom najdou i muži, kdo ví. :-) 

Ještě donedávna se mi děla taková věc. Občas mám problém, že se nadchnu pro názory a činy druhých a pak nevím, kde mi hlava stojí. Učím se s tím pracovat a trošku to rozlišovat.

Pociťuji lehké zlepšení. Říkám si, že lepší něco než nic.

Daná věc/pocit se mi stávala, když jsem se ocitla na místě, které mi přišlo naprosto úžasné a dokonalé. Nebo když jsem potkala člověka, který měl vše do puntíku vymyšlené. Pamatoval na všechno, všechny a prostě byl připraven. Nebo tak alespoň vypadal. Dostávala jsem se pak do stavů, kdy jsem měla pocit, že mi ujel vlak a já jsem jaksi pozadu. Protože nemám to a to hotové, nestíhám, nestačím a věčně zapomínám. Opravdu deprimující pocit vám povím. Zvlášť když takových míst a lidí navštěvujete víc.

Zdroj
Pak si ale strašně moc užívám lidi, kteří to mají podobně jako já. Cítím se vedle nich jako normální člověk, ne jako někdo naprosto neschopný (no dobře, ne naprosto, ale tak částečně...maličko...víte jak.:o)

Nikdy bych nevěřila, že mi s tímto „problémem“ pomůže kniha o módě. Fakt ne. O projektu Móda a duše od Táni Havlíčkové už jsem vám psala v tomto článku. O tom, jak jsem se našla a že konečně vím, co mi sedí a co snad i sluší, po čem mám koukat a čemu se vyvarovat. 

Jak by se to mohlo na první pohled zdát, tak tato kniha není jen o oblečení. Je vlastně i o vašem životním stylu a o tom, jací jste. Týká se to nejen žen, ale i mužů a dětí. Kniha 8 klíčů k vaší duši obsahuje velké poselství a hlavně pomoc ženám, které tápou stejně jako já.

Myslím, že neprozradím nic nového, když napíši, že každý člověk je naprosto jiný. Že se nedá srovnávat a i když nás k tomu společnost možná dovádí, tak si musíme uvědomit, že my jsme tady ti, kteří si vytváří svůj život. A že to má nějaký smysl.

Každému se líbí něco jiného, má své problémy, své uvažování a své postupy. Mohla bych pokračovat do nekonečna, ale myslím, že chápete, co tím chci říct. Někdo nás nějak vychoval a na něco naučil. Něco si neseme v základu sami, což nás nějak utváří. Žijeme a možná ani nepřemýšlíme, jestli to děláme dobře a nebo ne, protože nám to je přirozené. Jinak to neumíme a pokud se v tom cítíme dobře, tak ani jinak nechceme.

Zdroj
Táňa to napsala dokonale. I když sama přiznala, že to, co ona napsala, už bylo vlastně dáno. Lidé se mohou dělit do dvou skupin. Stejně jako čínský znak rovnováhy Jing a Jang.

Když budeme mít štěstí na toho, co to má stejně, tak se nám pravděpodobně dost uleví. Zjistíme, že takový nepořádek není jen u nás doma a že všechno vždycky nemusí lícovat.

Naopak, když se "srazíme" s člověkem, který to má naprosto opačně, tak nás to může krapítko vyvést z harmonie. My bordeláři přijdeme do místa, kde žije milovník úklidu a srovnaných věcí. Žasneme, že je všude utřený prach, všude to voní a prostě jen procházíme a skoro až kroutíme hlavou. Pak dorazíme domů a máme chuť uklízet, gruntovat, rovnat vše do sloupečků a mít vše naprosto krásné a čisté. No, ale moc dlouho nám to nevydrží. Mám s tím své zkušenosti.

Milovníky úklidu obdivuji, ale já bych tak šťastná vůbec nebyla. (Teď mě tak napadlo, jestli to je i obráceně. Že by milovníci úklidu prahli po bordelu, kávičce a nohách nahoře? :o)))

Nejdřív jsem si myslela, že je se mnou něco špatně, pak jsem ale zjistila, že je mi to vše naprosto přirozené. Naopak, že sama vynikám v jiných věcech. Že to tak má být, je a bude. Že se můžu uklidnit, protože jiná nebudu.

Zdroj
Abych sama sebe naprášila (což už jste asi pochopili, ale tak kdyby náhodou ještě ne), tak já patřím mezi ty lidi, co spíš sklouzávají k nepořádku. Milují uklízeno, ale nikdy jim to moc nevydrží, protože raději budou číst knihu a psát články, než aby šli umýt nádobí a vytřít podlahu. Někdy mě to chytne a já musím vše vygruntovat (protože pořádek v bytě = pořádek v hlavě), ale spíš to je tak, že uklidím, aby to jako nebylo vidět a pak stejně čtu a čtu a čtu..víte jak. Miluji svoji rodinu, ale patřím spíše k té skupině, která dělá a nebo by chtěla dělat věci pro sebe. Svým dětem se věnuji, ale odsuď posuď. Snažím se z nich vychovat lidi, kteří budou dělat věci sami a kteří si budou nejlíp pořád číst :o) No, kecám...ale bylo by to fakt hezký. Pěkně spolu, každý se svou knihou. Něco občas vytvořit, jít se projít, moci si o všem popovídat. Jo, to jsem se zasnila. Ale tak kdoví. Jsem ten druh maminek, které pošlou dítě, aby si to udělalo samo, než abych mu se vším pomáhala. Uvidíme, jaký to bude mít další vývoj a následky, ale zatím to tak mám

Ale to jsem odbočila...

Každý má ve světě svůj úkol. Není možné, aby všichni zvládali všechno, všechno stíhali a byli takový a makový. Aby bylo vše v rovnováze, tak musí existovat obě strany vah. Všichni jsou k něčemu potřeba a v něčem dobří. Opravdu všichni, i vy, co si myslíte, že neumíte nic a v ničem nevynikáte.

Doufám, že mi rozumíte, co jsem vám chtěla říct. Nemusíte být rozhozeni jako jsem byla já. Možná zrovna vy budete patřit k té skupině, která miluje vše rodinné, vše uklizené, pro všechny všechno a sami sebe dáváte až někam do pozadí. Nebo naopak budete patřit mezi ty, kteří se věnují sobě a to doma je zase tolik netrápí. Obě tyto skupiny bude určitě spojovat společný prvek a tím není nikdo jiný než spokojený člověk.

Hlavní je, aby vám bylo dobře v tom, co děláte. Aby vám to bylo přirozené a do ničeho jste se netlačili. Aby jste si ten život dovedli užít a nedělali něco jenom proto, že to dělají druzí a nebo se to od vás očekává.

Myslete na sebe.
Nikdo vám do hlavy nevidí. Ani já.



Mějte se báječně,

mávám,
Safienka


neděle 8. ledna 2017

Ze života: Cesta z města


Probudit se s bolestí hlavy není žádná radost. Ráno se stává míň příjemným, ale naštěstí to zažene prášek. Alespoň na chvíli. Přestože venku padá a je tam pod nulou, tak doma už je příjemné teplo. Vidina kamen v obýváku je víc než příjemná. Je to náš velký sen. Sálající teplo, praskající oheň. Hmmm…

Vařím si svou ranní dávku kávy a usedám k rozečtené knize. Nevydržím u ní dlouho. Chvíli uklízím, peru a třídím a pak to zkouším znovu. Zase jen kapitola. Pouštím si nový seriál, který mě na chvíli dostane o několik desítek let zpět. Takové příjemné vybočení a utlumení dnešního dne. Hlava se opět hlásí o slovo.

Rozhodnu se pro procházku. Ta určitě pomůže. Čerstvý vzduch je víc jak lék. 

Pod nohami to křupe a ujíždí. Projíždějící auta mají soudnost a vždy zpomalí, když vidí, že se blíží. Jsem zachumlaná do obrovské teplé šály a štráduji do města. Myšlenky mi víří hlavou a honí se jedna za druhou. Nestíhám je sledovat, tak je raději nevnímám.

Než se naději, tak jsem ve městě. Hlava nebolí. Beru potřebné a okruhem se vracím zpět. Myslím, že hodinka mi bude stačit. Nálada se mění každou vteřinou. Nadávám sama sobě, že mě tolik ovládají emoce. Tentokrát jdu přes nádraží. Snažím si vnutit nějakou dobrou myšlenku a nebo nápad. Motivaci, která mě vždycky pomůže. Nic se neděje. 

z filmu Láska všemi deseti
Někdo se přeci jen slitoval a já najednou přemýšlím o tom, o čem budu psát. V hlavě se mi vytváří příběh, který nabývá konkrétních rozměrů. Mám hlavní postavu. Mám první slovo.

Bože, já mám první slovo.

Začínám zrychlovat a pořád si ho mumlám do šály. V rychlosti procházím kolem hotelu Pytloun a říkám si, jestli mi ten nápad v hlavě zůstane. Míjím podivína, který se tak prapodivně vleče s prázdnými kovovými sáňkami. Doufám, že po mně nebude nic chtít. Auta u přechodu zastavují.

Říkám si, že bych mohla zrychlit. Sakra už i ten močák si říká o slovo. První slovo si pořád opakuji. V hlavě mi letí vzpomínka na moudro od Elizabeth Gilbertové, která říká, že nápad u nás nemusí zůstat navždy. Když ho nezpracujeme, tak poputuje jinam. K někomu jinému. Bože. Ano, zase ty. Rychle.

Už ani nevím, proč tak pádím. Jestli potřebuji víc něco začít psát a nebo na záchod. Příště si sebou musím vzít nějaký zápisník. V tom mrazu je to sice blbý nápad, ale co by člověk neudělal v krajní nouzi.

Mám chuť popoběhnout. V tom sněhu to totiž nejde tak rychle, jak bych si představovala. Nikdo nikde, tak běžím. Kousek. Jde přeci o první slovo a ehm teď už fakt i o močák. Jsem v naší ulici. Teda na konci. Ale to už dám. Běžím. Prostě běžím. Ještě, že tu není led. S radostí a úsměvem vybíhám schody, shazuji boty a …. dobře nejdřív záchod. A pak rychle zapnout počítač (protože tak rychle prostě psát na papír neumím)….a….

Uf. Je to tam. To je pohoda. Hlava už teda zase naskakuje, ale to se doufám poddá. Hlavní je, že jsem začala. Prvním slovem. Pár větami za ním.

Hned mám lepší den.

Procházku jsem stihla pod hodinu. Jo, mohlo to být lepší, ale tohle je dostačující.


A co vy? Taky občas potřebujete něco nutně rychle napsat?



Mějte se krásně,

Safienka

sobota 7. ledna 2017

Ze života: Volnost


Přemýšlím, co jsem dělala, když jsem byla svobodná a bezdětná. Jak jsem trávila svůj čas, jak si ho užívala a rozvrhla. Musím říct, že pokud člověk děti nemá, tak neví, co má. Chtěla bych vám tedy říct, vám bezdětným, abyste si svůj čas opravdu uživali. Pak to bude jiné. Krásné ale jiné.

Nechci tím říct, že si to sama neužívám, ale jsou situace, kdy bych ten svůj bezdětný čas brala všemi dvaceti. Někdo mi tak před rokem řekl, že teď budu mít vcelku náročné období, které bude nějakou dobru trvat. Asi tak dva roky. A to je přeci vpohodě. 

Když jste ale na pokraji svých všemožných sil někde v půlce, tak si říkáte, že to asi úplně v pohodě nebude. A že třeba ten někdo neměl doma takové nezmary. Ale jo, já jsem šťastná!

Zdroj
Třeba zrovna dneska, kdy si od svých miláčků můžu odpočinout. Víte jak, prostě dělat si všechno, jak sama chci. Být svou paní, která si uklidí a nikdo jí to hned nerozhází. Něco si vytvořím, přičemž si můžu sama vybrat barvu, štětec a hudbu, kterou u toho budu poslouchat. Ta žena, která najednou vnímá čas úplně jinak. Je v jakémsi mlze, která do ní hučí, co všechno chtěla stihnout, a jak si to nejlíp rozvrhne a co teda nejdřív udělá a že si prostě nejdřív udělá kafe a bude to.

Ten čas plyne úplně jinou rychlostí. Nemám vůbec potřebu koukat na hodiny. Prostě to nějak je. Chvíli si čtu, chvíli uklízím, popíjím čaj, pak bych se asi měla najíst, tvoření, procházka v mínus deseti, nákup, opět kolečko dobrých teplých nápojů, seriál, další úklid, knížka, film a možná ještě knížka.

Víte, to je strašná vzácnost tohle. Nabažím se toho za ten den a půl a pak už se na ten hluk a chaos zase těším (těšící se typ se ve mně nezapře). Na ty rozjařené obličeje a bůů, mamííí, brmbrm, mňam mňam...

Za ten rok a půl, kdy jsme čtyři, chápu ty stavy matek, které jsem při jednom či žádném dítěti nechápala. Už rozumím tomu, proč nosí do krámu krosnu. Chápu ty nepřítomné výrazy žen v kavárně, to, že z batohu vytáhnou vždycky všechno potřebné. To, proč je maminka vždycky tak strašně důležitá a všichni malí tvorové se na ni odvolávají. Chápu, proč se dělají všerůzné jídelní dětské sety, jen aby děti něco snědly a nebo proč má většina rodin v obýváku druhý pokojíček. Chápu, proč si spousta žen/matek myslí, že to nezvládne a jak je krásné si to udělat po svém. Už vím, že na „hovno příběhy“ se nedá připravit, protože to prostě příjde (trefněji přilétne) a že všechna bebíčka potřebují náplast. 

I když začínám víc chápat, tak něčemu třeba vůbec nerozumím, ale to se taky poddá :-) To chce čas.

Ale už bych si měla jít asi zase číst, protože volný gauč čeká :-) A nebo radši žehlit, protože se toho nějak zase moc nakupilo. No a nebo taky ne.


Mějte se krásně a užívejte volnosti :-)

Mávám, 
Safienka

PS: Přehrávač se dneska zasekl na této písničce a fakt se u ní nedá číst :-)


 

pátek 6. ledna 2017

Proč miluji/čtu knihy od Roberta Fulghuma?


Ani nevím, kdy jsem četla svoji první knihu od pana Fulghuma. Už je to nějaký čas. Určitě to byla jedna z jeho "malých bílých". Postupně jsem je začala hltat a shánět všechny. Nakonec mi byl doporučen i románový příběh s názvem Třetí přání. A do toho jsem se popravdě úplně zamilovala. Dost mi zamíchal s emocemi a právem se zařadil mezi moji TOP 10. 

Robert Fulghum už není kdoví jaký mladík. Letos slaví 80 let. Ale! Duchem je pořád tím správným potrhlým radost dělajícím puberťákem, který si užívá život. A moc rád o tom píše. Poznáte ho podle jeho klaunovského nosu. Už od pohledu je to "Hráč". Člověk, který je pro každou srandu a vtip.

Zdroj

První kniha, kterou napsal a nechal vydat, má název Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce a myslím, že ho každý zná hlavně kvůli ní. Mně se vryl do paměti díky jiným knihám. Zbožňuji je. To už jste asi pochopili.

Když je vydána nějaká nová knížka, tak pro ni hned letím a nebo si ji alespoň přeji. A víte, že přání se plní, že? Letos mi poslední knížku s názvem Poprask v sýrové uličce nadělil Ježíšek. A já ji právě dočetla. Jsem nadšená! Jinak už to neumím. :-)

Různě jsem četla, jak se komu kniha nelíbila a že jako povídky a lepší je román a kdesi cosi. Ale já s tím teda musím nesouhlasit. Já jsem nadšená. Když jsem četla a viděla, jak mi do konce zbývá míň a míň stránek, tak jsem propadala zoufalství. Pak jsem si ale vzpomněla, že mám v knihovnčce "malé bílé" i "velké žluté" a hned mi bylo líp.

Autogramiádu pana Fulghuma jsem bohužel propásla, ale nevadí! Mám knihy!  
Víc takových spisovatelů prosím :-)


Zkusila jsem vymyslet několik bodů, které dokazují, proč tak ráda čtu knihy od Roberta Fulghuma. Takže, tu jsou.


  • Knihy mají styl a své osobité kouzlo.
  • Dokáží mě rozesmát.
  • Dost často se tam pije káva.
  • Autor píše o nevšednosti všedních dní.
  • Knihy nejsou pro náročné čtenáře – povídky jsou krátké.
  • Najdete tam úžasné ilustrace.
  • Když si chcete přečíst nějakou knížku od Roberta Fulghuma, nemusíte přemýšlet kterou..nenavazují na sebe (když nepočítám Třetí přání).
  • Nikdy mě nezklamaly (ani bílé, ani žluté, ani černé).
  • Četba je to tak akorát na cesty.
  • Příběhy jsou opravdu trefné a mnohdy poučné.
  • Čeká vás velká pravděpodobnost nakopnutí k lepšímu životu.
  • Po přečtení budete chtít cestovat a jen se tak procházet uličkami.
  • A možná se budete chtít i ztratit a nebo bezduše toulat.
  • A budete chtít vysedávat v kavárnách a pozorovat lidi.
  • Možná vás i navštíví chuť tančit tango.
  • A třeba budete chtít být víc tajemní.
  • Určitě vás to vyláká do Řecka.
  • Možná si budete víc prozpěvovat.
  • Určitě si budete chtít navléct klaunovský nos.
  • Za každým MOŽNÁ budete vidět NADĚJI.
  • Budete chtít číst víc a víc.
  • Možná se z vás stanou blázni.
  • Nebo se alespoň utvrdíte v tom, že v tom nejste sami.
  • Možná vám prolítne hlavou myšlenka, co byste asi tak dělali, kdybyste potkali medvěda.
  • Možná se začnete bát o pomyslného manžela vaší šestileté dcery.
  • A třeba budete chtít napsat knihu.
  • Protože kdo by nechtěl být spisovatelem, pozorovat lidi a psát o nich? Já teda určitě chtěla!



Co si od toho pana Fulghuma teda můžete přečíst (dosud vyšlo)?


  • Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce
  • Už hořela, když jsem si do ní lehal
  • Ach jo
  • Možná, možná ne
  • Od začátku do konce
  • Opravdová láska
  • Slova, která jsem si přál napsat sám
  • Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce – vydání k 15. výročí
  • Třetí přání
  • Třetí přání 2: zbytek příběhu (skoro)
  • Třetí přání 3 (splněno)
  • Co jsem to proboha udělal?
  • Něco z Fulghuma I/From Fulghum I
  • Něco z Fulghuma II/From Fulghum II
  • Věčná dobrodružství Kapitána Školky: Evina knížka
  • Drž mě pevně, miluj zlehka
  • Vzpomínky na jedno dobrodružství 



Mé tři nejoblíbenější
  1. Trilogie Třetí přání
  2. Možná, možná ne
  3. Věčná dobrodružství Kapitána Školky: Evina knížka
a teď Poprask v sýrové uličce
a určitě taky Drž mě pevně, milluj zlehka

a prostě všechny :o)



Bonus !!!

Robert Fulghum dal k dispozici/volnému stažení odkaz na dvě jeho "velké černé", jeho memoáry/příběhy o tom, jak se učil tango a co proto vše udělal. Já samotná jsem  z knih nadšená (opět, toho nadšení a radosti se prostě jen tak nezbavím), mám je doma v papírové knižní podobě a mohu taktéž doporučit. Prostě jen nazout ty správné střevíce a můžete protančit celý večer (na parketu či v křesle s knihou). ;-)

Oba tituly jsou k dispozici v angličtině se všemi ilustracemi, takže směle do toho ;-)

k stažení zde 


Kdo chce vědět víc

oficiální stránky Roberta Fulghuma zde
verze pro české fanoušky zde



A jak jste na tom vy? Četli jste nějakou malou bílou a nebo velkou žlutou či tajemnou velkou černou?


Mávám,
Safienka

Zdroj

středa 4. ledna 2017

Pokec u kafíčka XXX. - Sousedi


Zdroj
Sousedy si člověk nevybírá. Může na ně mít štěstí a nebo nemusí. To už je holt v kartách osudu. Nastěhujete se a čekáte, co se z nich vyvrbí. 

Za svůj život jsem se stěhovala několikrát. Z domova, z koleje, z půdního bytu, z vilového bytu a teď jsem tady. Musím říct, že nikdy mi sousedi nevadili. Možná jsem hodně tolerantní. Nevyhledávám konflikty, spíš se jim vyhýbám a snažím se být milá. Občas mě něco štve, ale dá se s tím žít.

Je to vlastně taková jedna velká sranda ti sousedi. Musím z vlastní zkušenosti říct, že je asi lepší mít za sousedy chlapy. Usmívají se. Člověk jim něco řekne a oni se občas až přetrhnou, aby to hned udělali a nebo naopak protočí panenky a říkají si: "Cože to ta ženská zase chce? A to jako hned jo?".

Naposledy jsme bydleli v domě, kde byly čtyři byty. V každém bydlely ženy. Dole na první pohled nepříjemná žena, která chodila o berli, skoro ani nepozdravila. Nad námi žena ve středních letech s velkým hárem, s dospělými dcerami a retrívrem, po kterém zásadně neuklízela hovna. A úplně nejvejš bydlela paní v důchodu, která to měla všechno víceméně na starosti, protože to tak bylo. Na velké zahradě měla uprostřed velký stůl s židlemi, kde se denodenně scházela s okolními sousedy a popíjela buď víno a nebo kafíčko. O dalších sousedech ani nemluvím. Jak to lze předpokládat, tak byly všude ženy. Muži se tam taky našli, ale nebyli zase tolik vidět a slyšet. 

Teď bydlíme v domě, kde jsou tři byty. Bydlíme v patře. Pod námi jsou dva byty a v každém je chlap. Důchodce. Je tam i jedna žena, ale o té skoro vůbec nevíme. Vlastně jsme i nedávno přemýšleli, jestli tam ještě bydlí. A je tam i jeden pes. Fena. V okolních bytech bydlí taková směska lidí. Ženy, muži, důchodci, děti, psi.

Když bych to měla porovnat, tak muži jsou opravdu lepší variantou. A pokud chcete vědět všechno, tak ještě důchodci. 

Má to spoustu pozitiv. Uklízejí po svém psovi, udělají pro vás první poslední, šňůra je většinu času prázdná, takže je kam věšet prádlo, občas vám přinesou nějaký dárek a když je o něco poprosíte, tak to udělají a jsou moc milí. Vlastně je skoro ani nevidíte a když už, tak něco špekulují s ostatními sousedy, u toho popíjejí pivo a jsou prostě spokojení. 

Myslím si, že život nás zanese tam, kam má a my abychom si ho užili, tak musíme hledat pozitiva. Protože štvát nás může kdeco, ale aby nám bylo dobře a abychom byli šťastni, to si to v hlavě musíme trochu urovnat.:-)

Měla jsem chuť napsat článek o tom, jak hledáme v sousedech spojence a vlastně se tak oťukáváme, až se z nás můžou stát přátele, kteří nosí na práh koláčky (seriál Přátelé). Jak okoukáváme, jestli už jsou venku popelnice a nebo jestli už ti v tom protějším domě rozsvítili světýlka. Už je čas? No, já nevím, ti odnaproti ještě nesvítí. Ale nějak se mi to zvrtlo a slova si našla svoji cestu.

Ten život je vlastně celkem i sranda. Jen se to musí všechno brát s nadhledem a jak už jsem psala výše, tak si to musíme pořádně užívat. 

A jaké máte zkušenosti s vlastními sousedy vy?



Mějte krásný den,

tady padá a padá...a silničáři to asi zase nečekali :o)


Safienka

úterý 3. ledna 2017

Ze života: Příslib nového roku

Procházím místností a cítím, jak je plná. Všude jsou samé nazdobené větvičky, které ještě před pár dny voněly po čerstvém jehličí. Nasušené pomeranče se lehce pohybují v rytmu sálajícího topení. Rybičky na sebe pomrkávají a andělíček zpívá svoji melodii. Už to ale není o Vánocích. Je o příslibu nového roku, který se nám vetřel do duší a začíná si dělat, co se mu zlíbí.

Stromeček už to má chudák taky za sebou. Něžně na něj koukám a říkám si, proč letos tak opadává. Najetá kolona bagrů, aut a mašinek říká své. Zapínám naposledy světýlka o pohlcuji se do atmosféry. Ještě tu trochu je, ale málo. Hodně málo.


I u mě v hlavě to začíná být jiné. Už nejsem lapena ve svátcích a loňském roku. Naopak, jako zběsilý kůň se ženu dopředu a začínám spřádat plány a seznamy. Na každém kroku, i tam na půdě, kde nějak podezřele často věším prádlo, se mi do hlavy vlévají nové a nové nápady. Co všechno je potřeba obnovit, napsat, říct. Tady domalovat, nakoupit, upravit, vyčistit...uííííí.

Na chvíli usedám ke kávě. Děti mají pohádku a jsou podezřele potichu. Toho se musí využít. Již s jistotou nabírám určené množství zrn, stereotypně melu, zalévám a nasávám tu vůni. Jsem si jistá, že vůně mě dostává víc jak chuť.

Sněží. Sype se to tam a vše je krásně bílé. Jen ta tma by nemusela být tak uspávající. Už od rána. Nemít děti, tak jsem zalezlá v peřinách a čtu si nového Fulghuma. Povedl se.

Radši se ani moc nerozhlížím a v tichosti popíjím. Snažím se být neviditelná, protože co kdyby. Káva mě trochu probírá a začíná mi to v hlavě opět vřít. Ženská neseď a něco dělej. Nikdo jinej to za tebe neudělá. A já si tak říkám, snažím si vsugerovat, že vůbec nemusím nikam pospíchat. Ještě chvíli lenoším.

A pak to začíná. Kofein v krvi dělá své. Jako bych měla vzadu vrtuli. Z jedné místnosti do druhé, přes třetí a pátou, opět k první. Cože jsem to tady chtěla?

Vždycky se mi do odstrojování vánoční výzdoby nechtělo. Ta prázdná místa mě maličko deptala. Tentokrát je to ale jiné. Vše pomalu uklízím a dávám do normálu. Ozdoby opatrně vkládám do krabiček, zametám jehličí, mažu vánoční citáty z rámečků a začínám se cítít jako v novém roce.


Hvězda na okně, klid v duši, uklízený pokoj (vydrží tak 3 minuty), pověšené prádlo, čistá kuchyně,  svítící stromeček (dneska už naposledy). Vše tak, jak má být.

I vám přeji co nejlepší vkročení do nového roku. :)


Udělejte si ho krásným a užívejte každých chvil. Snažte se, aby vás vše, co děláte, bavilo a naplňovalo štěstím. A hlavně nezapomínejte na svá přání. Přejte si od srdce a určitě se vám to vyplní. Věřím v to.




Mávám,

Safienka