Pokec u kafíčka XVI. - Jarní nabíjení

Mám chuť napsat něco strašně pozitivního. Dobře vás naladit, namotivovat a prostě udělat si nicnekazící chvíli.

Zjistila jsem, že jak všechno kvete, voní, zelená se a pučí, tak bych jen seděla a vnímala tu krásu. Nikdy jsem to tak neměla. Asi dospívám (haha). Každopádně jsem schopná na zahradě jen sedět a tupě zírat do trávy nebo do rozkvetlých stromů. A ještě k tomu když svítí sluníčko. Žůžo labůžo.

Já jsem takový zahradnický neznalec. O zahradu doma se vždycky starali rodiče. Já měla občas něco za trest vyplet a nebo shrabat. Nejvíc jsem přišla s rostlinami do styku, když jsme se jich měli na základní škole naučit nazpaměť 200 a psali jsme z nich neustále písemky. Jo, to jsem znala skoro vše. A teď? He..pamatuji si jich pár a občas se až stydím, že nevím, co je co. Utěšuji se tím, že až děti jednou vyrostou, budou se to učit a já si budu nucena všechno zopakovat. Když to holt nepoužíváte a přijdete k tomu zřídka, tak to zapomenete. Že jo? Máte to taky tak? Je to tak se vším.

Od té doby, co jsme si koupili byt v baráčku, ke kterému patří i zahrada, se to u mě začíná všechno převracet. Baví mě to a naplňuje. Zrovna nedávno jsem měla chuť se chvíli hrabat v záhonku a jít likvidovat plevel. Nikdy bych nevěřila, že to budu dělat dobrovolně a ještě se u toho budu usmívat. A hlavně! Je vidět výsledek!

Po dnech, kdy mám pocit, že se jen táhnu, jsem vysátá a v depresi, je toto opravdovým pomocníkem. Hrabat se v hlíně. Samozřejmě jen pozitivně. (Pozn. Právě čtu thriller, kde vykopávají mrtvé dívky :O) No, nic..)

A co teprve les. Ten mě vždycky fascinoval. Nebo obrovské stromy. To je nabíječ jako hrom. Jít se projít do lesa a jen tak nasávat a dýchat. 

Jeden z cílů na duben byl, vyrazit do lesa. Ke konci měsíce jsem už ani nedoufala, že se k tomu dostanu. A ono ejhle. Přijel mě navštívit bratříček a že by se chtěl podívat na Ještěd. Dorazil vyzbrojen turistickou mapou a s velkým elánem. Na rychlo jsem se rozhodla, že s ním půjdeme taky. S kočárem a Adámkem. Měli jsme v plánu naučnou stezku. Ještě, že má náš kočár velká kola. Svítilo krásně sluníčko, všude kolem lesy a nikde nikdo. Téměř. Dorazili jsme na Pláně, kde hrál Nohavica a taktéž tam skoro nikdo nebyl. Já si připadala jak v jiném světě. O Ještědu už se v tomto ohledu moc hezkého říct nedá, ale vyškrábali jsme se tam, chvíli poseděli, zkusili odhadnout, kde máme barák a frčeli zpět. Náramně jsem si to užila!

Na kupování květin jsem taktéž nikdy moc nebyla. A teď mám neustálé nutkání  nakukovat do květinářství a nebo sousedům do zahrádky :o) Doma jsme si občas něco natrhali na zahradě, babička mi nosila vždycky jednou ročně k narozeninám růžičku, ale jinak nic extra. Teď jsem přišla k nějaké výzvě, kde bylo za úkol si koupit do bytu květinu. Sehnala jsem tulipány, které mi udělaly takovou radost, že jsem z toho žila ještě několik dní.

Ač je mi teprve třicet (ještě ne), mám pocit, jako bych se ocitla úplně v novém těle, v kterém vše vnímám jinak. Říkám si, že bych konečně dospěla? (Už zase?) Nebo zmoudřela? (Radši to ani nevyslovuji) Nevím, ale strašně mě to baví a užívám si to. Úplně se do toho vcucávám. Nasávám vše zelené, voňavé a jarní.

Asi to prostě potřebuji!

A jak to máte s nabíjením vy? Co doplňuje energii vám?

Safienka

PS: Jedna od ZAZ s úžasným videoklipem!

A jedna plážová z oblíbeného seriálu Město žen :-)