Pokec u kafíčka XI. - Odkládací místa

Chtěla jsem napsat nějaký článek o tom, jak umím blbě uklízet, ale nějak se mi to rozleželo v hlavě, neboť by vás to určitě nezajímalo. Pak mě napadlo, že bych napsala něco o tom, jak neuskutečnitelné je uklízení při rodičovské dovolené, tedy s dvěma malými dětmi na krku, ale to by bylo tak dlouhé a strašně bych se u toho vytáčela, že jsem to taky zavrhla.

Nakonec se mi ale zalíbilo téma, o kterém píše Marie Kondo (článek zde)..opět a zase...pardon, ale já jsem z té knihy opravdu nadšená :o)

Je to téma záhadných a hlavně temných koutů v našem bytě/domě. Protože, co si budeme povídat, kdo není narozen ve znamení panny s adcendentem v panně a nebo totálně poblázněný pořádkumilovec, tak u toho nějaký ten koutek najdeme…

Když jsem v knize od zmíněné autorky četla o tomto „problému“, tak jsem si řekla, jak hodně mi to káplo do noty. Rozhlédla jsem se kolem sebe a našla hned několik...NĚKOLIK...hrůzostrašných míst...myšleno s nadsázkou samozřejmě :o)

Co to ty záhadné kouty jsou? Abych vás uvedla do problematiky, tak to jsou místa, kde se strašně dobře kupí vše, co vám přijde pod ruku a nebo naopak jen určité věci. Oblečení, papíry, všemožné drobnosti atd. Prostě oblíbená odkládací místa.

Je to jasné, jdu kolem, tak to tam šoupnu. Když uklízím/poklízím/snažím se projít, tak to tam dám. Je tomu tam přeci moc fajn, uklidňuji se v rychlosti. Přeci to za chvíli uklidím a dám na správné místo, ujišťuji se. No, nedám….Najednou je to dotyčné místo jakési zavalené a to, na čem se to všechno hromadí, není vidět.

Konkrétně u nás v bytě je to, když to vezmeme od vchodových dveří, hned první věšák na bundy. Je to ještě po starých majitelích. Takové nepraktické. Na celkem velké ploše je nad sebou asi ve čtyřech řadách spousta háčků. Z toho plyne jediné, všechno se tam kupí na pár háčcích a vypadá to tam monstrózně. Toť místo první.

Manželovu pracovnu radši nepočítám, neboť tam je toho prostě hodně :o) Opravdu hodně. Když najdu něco po bytě, co tam zdánlivě patří, tak to tam odnesu a pokud nevím, kde to má určené místo, tak to šoupnu na stůl. No, udělali byste to jinak? :o)

Když vstoupíte do další místnosti po chodbě, ocitnete se v obýváku. A hned narazíte na další krizové místo. Křeslo. Tak nenápadné, ale plné. Vlastně si na něj málokdo sedne, není kam. Počítám s tím, že na tom dalším křesle se válí kočka, gauč je rozložen a dovádí na něm děti. Jojo, určitě k nám přijďte na návštěvu, budeme sedět na zemi...tam bývá většinou...spíš večer...místo.

Následuje cesta do kuchyně a hned jsou tu dvě, možná spíš tři místa, která patří mezi horké kandidáty na zavalení. Když uklidím jedno, zaplní se druhé. Občas jsou zavaleny všechny tři a málokdy je uklizeno všude.

Při dalším putování snad ani nemohu počítat kuchyňskou linku. Zde je přes den neustálý svinčík. Já bych ho tak ráda uklidila, ale prostě to nejde. Když už jsou děti v klidu (spí, nečekaně si spolu hrají, koukají na pohádku), tak si jdu radši číst nebo něco psát a uvařit kafe, místo abych poletovala po bytě a gruntovala. Jako jo, mám slabší chvilky, ale už nejsou tak časté...po dvou dětech.... Takže prostě nožky na stůl, uklízet se bude až večer a nebo až bude manžel doma.

Koupelna je u nás tak miniaturní, že se nedá počítat, takže se rovnou přenesu do chodby, kde je další kritické místo. Koš na prádlo. Teoreticky by mělo být špinavé prádlo uvnitř. Praxe bývá jiná. 

Následuje dětský pokoj. O tom snad ani nepřemýšlím. Snažím se přežít, když do něj vcházím a občas v čirém zoufalství uklízím vše, co se dá. Když nejsou náhoou děti doma, všechno pěkně roztřídím a vyfotím, abych se do budoucna mohla uklidňovat pohledem alespoň na fotku. Chápu ale, že bordel v bytě, šťastné dítě. A nedávno jsem slyšela, že v dětském pokoji se odehrává všechno možné od těch nejmenších fantazií, takže to beru a jdu dál. Bohužel nemůžeme vymluvit dětem, že jejich pokojíček je opravdu jen v jedné místnosti. Tak snad časem.

Posledním možným kritickým místem je ložnice. Ještě nedávno jsem měla od kamarádky vypůjčený dětský koš, který byl tak velkým lákadlem na zabordelení. Naštěstí jsem ho musela vrátit.

A to by bylo tak nějak vše z našeho bytu. Ještě bych mohla mluvit o půdě, sklepu a zahradě, ale to snad ani ne.

Když jsem dočetla knihu Zázračný úklid, vycídila naše temné kouty, tak ke mně přišel jistý druh nirvány. Najednou jsem byla v klidu, a měla pocit, že je všude čisto a uklizeno. Trvalo to tedy bohužel jen chvíli. Vše jsem poctivě dávala na svá místa, snažila se to neodkládat na to jedno. Bylo si kam sednout. Netrénovala jsem to bohužel moc dlouho, takže se po několika týdnech vrátilo vše do normálu.

Už jako kladný bod beru fakt, že o těchto místech vím, sem tam je opravdu uklidím a ona jsou pak čistá a volná. Jak už to je ale zvykem, tak pohodlnost dělá své a za nedlouho je vše na kupě.

Jak to máte vy? Máte své temné kouty? Překročíte počet mých?Snažíte se je zlikvidovat a nebo si jich radši moc nevšímáte?Pochlubte se, ať vím, že v tom nejsem sama :D

PS: Fotky našich odkládacích míst sem raději nedávám...chápejte...to nejde :o)

Safienka