Pokec u kafíčka (půlnočního) XV. - Proč zrovna já? Co mi to má dát?

Už od mala jsem vychovávaná k tomu, abych myslela pozitivně a ze všeho si vzala jen to nejlepší. Maminka mi vtloukla do hlavy, abych se vždycky omluvila a byla milá. Pozdrav, usměj se a hlavně nějak extra nevyšiluj. No dobře, to si asi pamatuji a myslím já, ale tak nějak to určitě bylo.

Asi je to i typem povahy. Já se řadím mezi ty na první pohled klidné, veselé, optimistické osoby, které se vlastně jen usmívají, se všemi jsou za dobře a nikde nenadělají moc povyku. Hodně lidí mě tak vnímá. Když pak zjistí, že se dokážu i rozčílit, zuřit, mlátit dveřmi, nádobím a prostě být jedna velká špatná nálada, tak jsou dost překvapeni. Týnka? To snad ne! To ty umíš? Nedokážu si to představit. Jooo, kdyby mi viděli do hlavy....

Jsem po tatínkovi lehce cholerik. Je to tak. Melancholik moc nejsem. Něco mám z cholerika, flegmatika a sangvinika. Pamatujete, jak jsme se to učili?

V 6 letech jsem onemocněla cukrovkou a nějak nemohla pochopit, proč zrovna já? Dovedu si představit, že bych byla kulatá jak kulička, kdybych cukrovku neměla. Jen ty hrůzostrašné glykémie mě dokáží zastavit a nežrat. Nebo žrát, ale jen mrkev nebo okurku :o)

Ale zpět k tématu. V životě se mi už stalo docela dost nemilých věcí. Přišly, odešly. A já jsem zjistila, že tu byly zřejmě z úplně jiného důvodu, než jsem si poprvé myslela.

Místo toho, abych byla smutná, ublížená a někde v koutku poplakávala, se snažím na daný stav (který mě ze začátku semele) podívat jiným pohledem. Pěkně se v tom porýpu a hledám něco pozitivního. Něco, co mě šouplo trošku někam jinam. Nebo díky čemu jsem si uvědomila zásadní věc. Začala jsem se chovat jinak. Začala jsem dělat něco jiného. Potkala jsem někoho nového.

Najednou jsem byla za tu situaci vděčná. Nechce se mi vypisovat, co se mi kdy stalo, ale dám alespoň jeden příklad.

Ve třeťáku na střední jsem potkala dívku. Začaly jsme si rozumět. Maturovaly jsme ze stejného předmětu, takže jsme se dohodly, že se na něj budeme učit společně. Pořád jsme se něčemu smály. Poznávaly jsme se víc, dávaly si dárečky. Zjistila jsem, že má doma krásný vztah s rodiči. Moc se mi to líbilo. Vlastně i díky této dívce jsem si podala přihlášku na vysokou školu. A dostala jsem se. Stěhovaly jsme se spolu, bydlely spolu a pak bum. Zlom a konec. Naše přátelství skončilo stejně rychle, jako začalo. Hodně dlouho jsem se z toho vzpamatovávala, ale nakonec to ustála. Až po nějaké době jsem si uvědomila, jak se mi naše přátelství odrazilo do života. Nebo alespoň něco z něj. Víc jsem si rozuměla s našima a dostala jsem se do Liberce. Do města, který mi přinesl spoustu životních událostí.

I když nás život semele, dělá to z nějakého důvodu. Pokud ho najdeme, máme šanci, že se budeme zase spokojeně usmívat :-)

Mami, a kdyby sis vybrala místo tatínka jiného pána, tak bych nebyla na světě? Miláčku byla, ale byla bys trošičku jiná.

To mě vždycky dostane :D

Mějte krásný večer:-)

Safienka