Pokec u kafíčka XXIX. - Pokud něco dáváte, vždycky něco chcete

Nevěřím tomu, že když někdo něco dává, tak nikdy nic nechce. Myslím se, že to musí být jako se vším. Na obou stranách musí být rovnítko, aby se nic nepřevrhlo, nic nezvrátilo, všichni byli spokojeni a vše bylo v harmonii.

Mám s tím už několik zkušeností a vlastně i vlastních zážitků. Tvařme se nevinně, ale vždycky musí být stejně na na obou stranách. Když to tak není, tak dochází k nespokojenosti a nebo nějakým nešvarům.

„Já opravdu nic nechci. Dělám to vlastně všechno jen pro své potěšení. Já jsem šťastná, když jsou ostatní šťastní. Já taková prostě jsem. Smířila jsem se s tím, že dávám jen já.“

Fakt to tak je? Sáhněte si na své svědomí. Opravdu nechcete nic za to, co dáváte?

Myslím, že ne.

zdroj

Stejné je to snad ve všem. Ve vztazích, ve zdravém životním stylu, ve vzdělání, v rodině, na celém širém světě. Všude. Je až k pousmání vidět, že se to dotýká opravdu všeho. Abychom byli šťastni (o štěstí už třetí článek v pořadí ;-)), tak potřebujeme, aby to bylo vyrovnané na obou stranách.

Prahneme po lásce, po pozornosti, po štěstí, po objetí. Každému dle potřeb. Toužíme po tom, že někdo k nám bude stejně tak pozorný, jako my jsme k němu. Alespoň někdo by mohl být, no ne?

Uvědomila jsem si, že nejvíc se mohu dát do pohody sama. Protože já jsem jistota. Abych byla šťastná, tak se potřebuji nějak vyvíjet. Ano, určitě nás ovlivňují lidé kolem nás a to, jestli máme rodinu a co to pro nás všechno znamená. Ale na úplnou dřeň je to jen a jen o nás samotných. Sebeláska. Jojo, doma mám učebnici sebelásky a teď mě tak napadá, že ji mám rozečtenou už pěknou dobu.

Možná máme pocit, že když budeme hodně dávat a nic za to nebudeme chtít, tak nám to pomůže. Nepomůže. Nemůžeme si nic nalhávat. Buďme trošku sobečtí. My potřebujeme dostávat. Čím víc budeme dávat, tím víc potřebujeme dostávat.

V osobním životě znám několik případů, kde si osoba myslí, že to je její přirozenost všem dávat. Ale když ji posloucháte, tak to tak není. Ač nic nemusí říct, tak nám může dávat najevo, že ona je tu ta, co potřebuje něco dostat. Její pomyslné misky vah jsou nakloněné k jedné straně.

Už jsem o tom kdysi psala a pořád si za tím stojím. Pokud dáváme nějaký dárek (ať už je to cokoliv od hmotných věcí po ty nehmotné), tak dáváme to, co nejvíc chceme a nebo co bychom chtěli. Málokdo umí dávat dárky takové, které se nás netýkají. Když se tedy zaměříme na to, co dostaneme, tak se dozvíme strašně moc. Vůbec jsem původně nechtěla dávat takový příklad, ale když budou ty Vánoce, tak proč vlastně ne.

Myslím si, že nejvíc se tento problém týká žen. Ženy jsou tady ty něžnější, které mají v přirozenosti někoho obdarovávat. Doma jsou to většinou ony, co někomu něco vaří, žehlí, perou, uklízí. Jsou to ty, které umí dělat několik věcí najednou. Neznám snad žádného muže, který by měl měl podobné nesrovnalosti. Prostě jiná planeta.

Sama jsem typ člověka, který by se pro druhé rozdal a pak občas trpím. Fakt to tak musím napsat, protože to tak je. Můžu si nalhávat kde co, ale uvnitř moje duše či mé já prahne po tom, aby mu bylo dáváno stejně jako dává samo. A ono to tak občas není. A já si pak akorát říkám, že na mě všichni kašlou. Chyba

Každý dává podle svých možností a dle toho, jak to sám vnímá. Nemůžeme nikoho nutit, aby nám dával víc, než je mu přirozené. Pokud nechce. A když chce, tak to je pak krásná energie.

Je období, kdy zjišťuji, jak se všechno týká jen nás samotných a my to nějak úplně přehlížíme. Řešíme spíš okolí, než abychom pomáhali sami sobě. Dáváme energii do toho, co se nás netýká. Kde je ta pravda a to pomyslné rovnítko?

Jak to máte vy? Máte pocit, že dáváte víc nebo málo a nebo to vůbec neřešíte? :o) Protože to je taky možné. Všichni nejsou stejní.

Mějte se krásně,

Safienka 

zdroj

Srovnej se s tím (Okamžiky štěstí - Patrik Hartl)

A je to! Dočteno. Běží mnou taková zvláštní euforie. Klidně bych četla dál, i když by to bylo asi pořád dokola. Patrik Hartl mě nadchnul podruhé. Poprvé jsem od něj četla knihu Prvok, Šampón, Tečka a Karel a byla jsem unešená stejně. Strašně jsem se u toho nasmála a sedl mi jeho styl psaní. A teď jsem opět neodolala. Holky říkaly: "To si přečti, to je prý fakt dobrý." Tak jsem to zkusila.

Život každého je strašně křehká záležitost. Aniž si to uvědomujeme, tak občas stačí málo k tomu, aby se něco hodně pokazilo a nebo bylo něco strašně moc krásné. Není žádná jistota. V ničem ani v nikom. Musíme být strašně moc sobečtí, abychom si vydobyli to, co opravdu chceme a dělali to. Není lepší příležitost než teď a tady.

Přesně tak to dopadlo v příběhu Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Žijete život a žádné extra změny nečekáte. Až k vám jednou přijdou policajti a oznámí vám něco, co opravdu nechcete slyšet. A vy se složíte. Protože jste ztratili někoho, kdo vám byl blízký, kdo vám byl oporou a koho jste milovali.

Dvě půlky knihy, dva příběhy. Veronika a Jáchym. Dva sourozenci. Jemu ještě nebylo osmnáct, ona je těhotná. On miluje street parkour, ona vaření. Vlastně ani moc nejde psát o čem to všechno je, protože bych vyzradila spoustu věcí. Jisté je ale to, že je to jedna velká dráha, která začíná stejně, ale končí různě.

Spousta osudů, které se proplétají jak ti dva hadi. Líbilo se mi, že Patrik vždy zapojil nové a nové postavy, kterým dal prostor a vlastní důležitost. Něco, co jsem u spoustu knih nenašla. Něco, co vám doladí celou knihu. V hlavě vám nevyskakuje spousta otazníků. Víte vše. Nebo alespoň to, co potřebujete vědět.

Jde tu o dva normální životy, kterým může být podobný i ten váš. Ač to občas vypadalo jako naprosto nepochopitelná věc, tak bych se ani nedivila, kdyby se to opravdu stalo. Možná tam najdete víc nevěr než znáte a taky si možná uvědomíte, že všichni chybujeme stejně.

Nemůžeme srovnávat, protože to nejde. Každý si nadělil svůj život, který mu hází pod nohy všemožné podle toho, kolik dokáže zvládnout. Všichni si hledají ty okamžiky štěstí, které jim dělají život krásnější. Všichni chtějí být šťastní.

O tom, kde začít, jsem ani moc nepřemýšlela. Prostě jsem vzala knihu do ruky a začala. A zrovna to bylo u Veroniky. Nějak jsem se nemohla začíst, ač se mi to líbilo. Ale pak to přišlo. Nešlo to odložit. Při dočtení k první půlce jsem byla strašně moc zvědavá na Jáchyma. A nezklamal.

Realita, humor, život, štěstí, neštěstí, láska, vztahy, důvěra. 

„Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována...“
 

William Shakespeare

Safienka

Zdroj

Pokec u kafíčka XXVIII. - Jednoduše ležérně a taky trochu o módním stylu

Tak koukám na datum posledního příspěvku a ono už je to víc jak týden, co jsem něco publikovala. Páni, to to letí. Abyste si nemysleli, tak já vůbec nezahálím, i když bych mohla, ale stejně to nejde. Vždycky chytnu nápad, začnu psát, ale ono to nějak vyšumí. Fakt. Zjistila jsem, že jakmile něco nenapíšu hned/rovnou/za pár hodin a nehodím to rovnou na web, tak se k tomu těžko vracím. Spíš vlastně vůbec. Málokdy vytáhnu nějaký článek ze šuplíku (a že jich tam mám požehnaně) a nebo ho píšu týden. Kdybyste slyšeli všechny moje názory, myšlenky, chaotické pobíhání od jednoho k druhému, tak by se vám pěkně zamotala hlava.

Takže jsem uspala dítě (druhé kouká na pohádku), uvařila si kafíčko a rozhodla se, že něco opět napíši – rozumějte, publikuji na web. 

 

V poslední době se toho událo tolik, že vlastně ani nevím, čím začít. Kdybyste viděli náš byt, tak byste pochopili. Neustále se tu něco hromadí (čistota je několikamálominutová, dýl tu nevydrží) a já si říkám, že teda musím mít v hlavě pěkný nepořádek, když se mi to tady děje. Jo, jako hodně toho hodím na děti, protože lego kostičky, kaštany, papírky, pastelky, knížky, rozřezané kartony, několik dek a polštářů, převrácené židličky, nedopité hrníčky, obrázek, který byl hodně vysoko, ale ocitnul se na stole ??, v rychlosti sundané oblečení ... přesně za to mohou děti. Zbytek je víceméně můj a muže. Dobře, můj.

Jak už jsem psala v minulém článku, tak teď se hodně zaměřuji na sebe a své zdraví a většinu času někde něco pročítám, vymýšlím (co budu vařit/odšťavňovat/mixovat/míchat a přidávat) a pak se snažím uklidit, semtam něco vyrobím či mě popadne čtecí nálada (jednu knihu mám rozečtenou nějak podezřele dlouho).

Takže kromě tohoto mě ještě občas přepadne něco nového, blyštivějšího a zajímavějšího a já tomu dám přednost (až svědomí pláče) a jsem strašně nadšená a uchvácená a pořád o tom mluvím a tak. Určitě to znáte. Doufám.

Jednou úplně náhodně (jak jinak) jsem narazila na projekt MÓDA A DUŠE od Táni Havlíčkové (majitelky projektu a módní návrhářky). Vyběhnul na mě stylový test a tak jsem ho prubla. Několik otázek typu, co nosím nejčastěji za boty, co nejčastěji nakupuji či co najdete u mě ve skříni, jsem vyplnila celkem rychle. Za nějakou dobu mi přišel na email výsledek. Musela jsem se smát, neboť to na mě sedlo naprosto skvěle! Po čase mi do schránky přilítla informace o online webináři, který moderovala Táňa a já si říkala, že to zkusím. Skoro tři hodiny času, který se docela táhl, ale nakopl mě k tomu, že o tom chci vědět víc. Vedle sedící muž pronesl (celou dobu tam něco datloval na počítači), že už snad začíná menstruovat.

.

Součástí webináře byla zpověď žen, které prošly Tániným kurzem nebo si přečetly knihu a které našly samy sebe. Několik žen, které zářily štěstím a povídaly o svých zkušenostech. 

"Styl je tedy to vše, co máme na sobě, čím se obklopujeme, co na sebe necháváme rády působit, a čemu věříme."

Já jsem na takovéto věci celkem chytlavá. Po webináři jsem pročetla o tématu kde co. Našla jsem knihy a kurzy. Slova, která vám pomohou se zařazením a možná i s tím zoufalstvím, že pořád nevíte, kdo jste, co máte nosit a zbytečně nenakupovat.

Po tom, co jsem si přečetla knihu Zázračný úklid, kterou opravdu doporučuji, jsem si svůj šatník dost probrala, ale stále se mi stávalo, že jsem si z obchodů nosila věci, které se mi líbily. Ve výsledku jsem je měla na sobě jednou, max dvakrát, někdy vůbec ne. Jaké to zděšení, když se moje zásoby oblečení najednou tolik zmenšily a já občas fakt neměla a ještě stále nemám, co na sebe. Říkala jsem si, že tento stylový test a vlastně i informace, co já to jsem za magora (ehm ženu), mi pomůže. Jít do krámu a jít na jistotu? Super!

Dost často se mi stává, že vidím nějakou pěkně oblečenou ženu a říkám si: „Jo, to se mi fakt líbí, to si musím taky pořídit.“ Pak se mi taky dost často stává, že si to v euforii, jak to dotyčné slušelo, pořídím a vlastně to vůbec nenosím, protože se mi to na sobě vůbec nelíbí.

 

Když nakupuji, tak jdu po pocitu a souznění. Zní to šíleně, ale fakt mi to funguje. Hledám věci, v kterých se cítím tak, jako by byly už dlouho moje. Tak nějak ke mně patří. Přestože to vím, tak se někdy i tak netrefím. 

 

Teď jsem se zařadila mezi „ležérky“ (popis sedí na pár vět dokonale) a jsem z toho tak nějak úplně na větvi. Přirozenost se hlásí o slovo. Najednou vím, že ty moje oblíbené černé nebo tmavé barvy ke mně prostě patří. Nemám ráda škatulkování, ale tento druh mi přináší jen samé příjemnosti.

Víte, mně se úplně ulevilo. I když je to divné, tak jsem šťastná, že vím, co jsem to za člověka. Že je to naproto přirozené a že to ke mně patří. Že jsem žena, která je nabušená energií, a která i když miluje svoji rodinu a udělá pro ní první poslední, tak potřebuje sama růst a věnovat se svým věcem. Že i ten styl vrby je k tomu dán a patří to tak. Že jsem člověk, který se nepotřebuje obvěšovat šperky, když mu stačí pár prstýnku a jedny naušnice. Doma mám plnou šperkovnici krásných věcí, ale když přijde na věc, tak nosím stejně jen jedno a nebo nic. Jsem schopná vyjít nenalíčená, jen tak v nedbalém drdolu. Mezi moje nejpohodlnější oblečení patří kalhoty, nějaké tmavé triko a boty bez podpatku. Hlavně pohodlí. Dokážu si připadat jako žena, ale nepotřebuji k tomu lodičky a kostýmek. Jak píše Táňa:

„Ležérní žena je krásná ve své nejpřirozenější podstatě. Má v sobě hloubku, velikou citlivost a vnímavost, nejvyšší míru empatie, klid a velkou potřebu harmonie.“

A to jsem se zase pěkně rozkecala. Alespoň jsem vám trochu zrecenzovala knihu, kterou jsem zhltla za pár hodin a ke které se budu určitě často vracet. Táňa to prostě umí. Těším se, co o sobě zjistím dál a konečně si vyberu to, co mi sedí a já budu nosit. 

Jak jste na tom vy? Víte, co je váš styl? Cítíte se v něm dobře a nebo máte taky plnou skříň věcí, které vůbec nenosíte? 

Mějte se bájově,

já jdu uklízet,

mávám,

Saf.

Pokec u kafíčka XXVII. - Štěstí v neštěstí

„Ty máš ale štěstí.“

Slýchám to celkem často. Co na to tak odpovědět?

„Díky.“

„Nojo.“

„Vůbec žádnou práci to nedá.“ nebo

„Vždyť ty taky přeci.“

Lidé si možná ani neuvědomují, že mít štěstí neznamená, těžce na něm pracovat. Mít štěstí totiž můžeme mít kdykoliv, v jakoukoliv dobu, při jakékoliv příležitosti a vlastně vždycky, když si zamaneme. 

zdroj

Co očekáváme od štěstí? Když někdo vypadá šťastně, neznamená to, že když budeme dělat přesně to samé, bude se to štěstí týkat i nás.

Kdo by hledal štěstí, když pořád padá na hubu a nebo mu někdo hází klacky pod nohy? Je zajímavé, že i přesto může být člověk šťastný, vlastně moc šťastný. S úsměvem se pořád válet kdesi po zemi, to je umění.

Všechno je jen v hlavě. Pokud budeme vědět, co máme hledat, tak to bude snazší. Není to nic těžkého. Jen by se to chtělo zastavit a uvědomit si, co vlastně chceme, co nám zvedá náladu a vyrábí jiskřičky v očích.

John Green napsal:

"Chceš-li vidět duhu, musíš se smířit s deštěm."

Jednoduše řečeno, všechno zlé je pro něco dobré. Všechny chyby nás někam posouvají (i když nás příšerně štvou). Pořád dokola opakujeme vlastní chyby a pořád dokola je to to samé. Někdo tam nahoře se musí opravdu dost smát.

zdroj

Myslím si, že život si můžeme nastavit tak, abychom se měli co nejlíp. Není to o tom, co vlastníme, čeho jsme dosáhli, kolik papírů máme v šuplíku, ale prostě o tom, co si o tom myslíme a jak důležité je to pro náš život.

Opomíjím to, že štěstí je zdraví našich dětí a že je to střecha nad hlavou nebo že má někdo práci a milujícího partnera. To je samozřejmostí. Ale pak je tu něco, co je jen naše a sobecky nejvíc naše a co nám udělá chichichijuchjuchjuch na srdíčku a dává nám důvod mít šťastnější den. Je to o nás samotných. O té osobě, s kterou budete až do konce.

V knížce Velkékouzlo to vystihla Elizabeth Gilbert krásně.

Mám sousedku, která pořád chodí s novými a novými tetováními.

Jmenuje se Eileen. Pořizuje si tetování, jako bych si já pořizovala levné náušnice – prostě jen tak, z čirého rozmaru. Jednoduše se ráno probudí se špatnou náladou a prohlásí: „Myslím, že si dneska nechám udělat nové tetování.“ Pokud se ji zeptáte, jaké to tetování bude, odpoví: „Ani nevím. Rozmyslím se, až dorazím do salónu. Nebo nechám tatéra, aby mě překvapil.“

Přitom se nejedná o teenegera s problémy se sebekontrolou. Je to zralá žena s dospělými dětmi, která vede úspěšnou firmu. Je taky hodně v pohodě, jedinečně krásná a je to jedna z nejsvobodnějších duší, které znám. Když jsem se jednou zajímala, jak si může nechat své tělo tak bezstarostně pokreslit trvalým, nesmazatelným inkoustem, překvapila mě: „ Ale ty to nechápeš! Není to trvalé, je to jen dočasné.“

Zmateně jsem se zeptala: „Takže tvoje tetování jsou dočasná?“

Usmála se a řekla: „Ne, Liz. Moje tetování jsou trvalá, to jen moje tělo je dočasné. Stejně jako tvoje. Jsme tu na zemi jen krátkou chvíli, takže jsem se už před dlouhou dobou rozhodla, že se chci zdobit co nejveselji, zatímco mám čas.“

Skvělé, nemyslíte?

Nedávno jsem u Vivi narazila na článek s názvem 7 věcí. 7 věcí, které dělají život tím důležitým. Prostě nějaká vůně, obrázek, tužka, písnička, květina...cokoliv. A já si tak řekla: "No, to je přeci naprosto vpohodě. Vůbec žádný problém vymyslet jednou za čas 7 věcí, které mě dělají šťastnými." A ono ejhle. Zase taková rychlovka to nebyla. Vlastně mi to dalo dost zabrat. 

Vymyslela jsem spoustu věcí, které mě dělají šťastnou od úsměvů dětí po jejich krásný chrupkavý spánek. Ale něco, co bych si mohla potěžkat v ruce, to bylo nastartování mozku teda.

Při vymýšlení jsem zjistila, že si radost moc často nedělám. A tak nastala změna. Rozhodla jsem se, že s tím něco udělám. Budu víc pozorná sama k sobě a budu hledat a nacházet a obklopovat se víc věcmi, které mě opravdu rozsvítí oči jak ten vánoční stromeček (už jen necelé dva měsíce;-).

Je úsměvné, jak všechno souvisí se vším. Nedávno jsem začala řešit svůj zdravotní stav a rozhodla se podniknout víc věcí, které by mohly pramenit k lepšímu životu. Všechno se přede mnou začalo rozvíjet a já jen žasla, co mi to tělo dává najevo a já ho vůbec neposlouchám. Jojo, chybami se člověk učí. A pořád je dost práce a uvědomování.

A jak to máte vy? Jste šťastní? Kolik máte kolem sebe věcí, které vás dělají šťastnými? 

zdroj

 Mějte krásný zasněžený den,

Safienka

O knize Velké kouzlo (Elizabeth Gilbert)

Otázka: Co je kreativita?

Odpověď: Vztah mezi lidskou bytostí a záhadou inspirace.

...pokud hledáte knihou plnou inspirace, jste na správné adrese...

...namotivuje vás dokonale...

...a pořádně vás nakopne...

…protože jinak to ani nejde...tvořit se musí...

...chcete aby vám nezakrněla levá hemisféra? tvořte! cokoliv!...

...zvedněte si sebevědomí....vaše tvorba je na tomto světe potřeba, fakt...

...skvělá kniha, která vás určitě namotivuje napsat alespoň řádek (i kdyby o tom, jak se vám líbila či nelíbila)...

...dílo, které vás přinutí věřit na kouzla (kecám, nepřinutí, ale určitě donutí k zamyšlení)...

...protože nějak tak to určitě funguje...

...kniha, která vám dodá kuráž...

...kniha, která vám trochu víc přiblíží život a tvorbu Elizabeth Gilbert (určitě si po přečtení budete chtít přečíst něco dalšího, nebo vidět film, nebo obojí...prostě vědět víc)...

...kniha, která vám dokáže, že na tom nejste tak blbě jenom vy...

...kniha, která je plná moudrostí a zajímavých citátů...

...kniha, která vám dokáže, že začít se může kdykoliv (kdykoliv!)...

...kniha, která vám pomůže nastartovat tvůrčí proces...

...kniha, díky které zjistíte, že i slavní jednou začínali a nešlo jim to ...

...kniha, která stojí za to!...

...Velké kouzlo

...Elizabeth Gilbert

...Jota

...2016

 

"Vaše umění nejenže nemusí být originální, ale také vůbec nemusí být důležité." 

***

Ať už si myslíte, že jste vynikající nebo že jste nula, prostě tvořte vše, co musíte, a hoďte to do světa. Ať si vás ostatní škatulkují, jak chtějí."

***

"Jinými slovy, ani trochu mě neodrazuje fakt, že je práce mého života pravděpodobně zbytečná. Spíš to ve mně vyvolává chuť si hrát."

***

"Takže kdy se můžete začít věnovat svému nejtvořivějšími a nejvášnivějšímu životu? Můžete začít, kdykoli se jen rozhodnete."

"Lidé netvoří proto, že by měli víc volného času a energie. Tvoří, protože je pro ně kreativita dost důležitá na to, aby kvůli ní přinesli nějakou tu oběť."

***

"Základní ingredience kreativity zůstávají pro všechny naprosto stejné: odvaha, okouzlení, povolení, vytrvalost, víra - a všechny tyto prvky jsou všeobecně přístupné."

***

"Neustále slýchám, že z tvořivosti lidé zešílí. Nesouhlasím. Lidé zešílí, když se kreativně nevyjadřuji."

***

"Jinými slovy: Pokud nemůžete dělat to, po čem toužíte, jděte dělat něco jiného."

Pozn.: Třeba si natřete kolo růžovou barvou ;)    

Safienka

   

 

Tvůrčí čas + dva návody na strašidla

Už nějakou dobu mám u sebe na návštěvě takového malého skřítka, který mi pořád hučí v hlavě, že bych měla něco tvořit. Když jsem byla mladší, tak mě to strašně bavilo. Protože nebyl internet, facebook ani jiní žrouti času, takže jsem se buď nudila (jakože fakt), nebo jsem si četla a nebo něco tvořila, jo a vlastně pak jsem ještě chodila venčit pejsky od sousedů. To byly časy :o)

Pamatuji se, že s kamarádkou jsme měly období, kdy jsme se úplně zapálily do výroby šílených drah a houpaček pro malé kuličky. Každopádně to byla fůra práce, času a zábavy.

Prošla jsem si taky různým stříháním a lepením z časopisů. Všude samé citáty, módní výstřelky, kvízy a tak. Hodně jsem lepila po zdi, která byla plná oblíbených zpěváků a romantických párů. Nejdéle jsem ale vydržela u malování a kreslení. Spousta obrázků, které jsem tvořila vždy s někým. Určitě jste to taky někdy dělali. Každý má papír, něco začne malovat a po chvíli si ty papíry vyměníte a malujete dál. Vznikají boží obrazce a kreace! Fakt :-)

Když jsem chodila na vysokou, tak jsem tvořila jen do školy. Protože jsem musela. Nic z vlastního popudu. Každopádně jsem si ale ozkoušela věci, ke kterým by člověk jinak nepřišel. A to se počítá.

Po škole jsem si sem tam namalovala nějaký obraz do bytu, vyšvihla jsem několik mandal a zároveň je i rozdala, chvíli jsem se snažila šít a dělat patchworkové věci, čichla jsem k umění zvanému zentangle a pak nějak ticho po pěšině. Až teď na podzim mám nějaké větší nutkání pořád něco tvořit. Baví mě hledat inspiraci, neustále vymačkávat tubičky s barvou, lepit, stříhat a všemožně se špinit a zadumaně pokyvovat. 

Naše děti jsou ještě malé, aby u něčeho vydržely, ale alespoň chvíli vždycky něco s velkým elánem tvoří. Adámek nejraději máchá štětcem ve vodě a pak to přenáší na čtvrtku či karton, který je po chvíli totálně zmáchaný, o dítěti ani nemluvě. Maruška vydrží dýl, ale je to taky žalostně málo času. Takže je to na mně a já se raduji. Snažím se potlačit ten pocit, že to musí být naprosto precizní a bez chyby (vlastně to tak ani neumím)….protože s dětmi je to vždy víc tvůrčí, originální a prostě jiné. Však víme.

Takže letos jsme začali výrobou helloweenských / dušičkových strašidel a pokračujeme v nenápadné přípravě na blížící se Vánoce. Hodně tomu dopomohlo také to, že jsem byla na brigádě v knihkupectví a mohla nahlédnout do několika desítek knih a inspirací se obalit ještě víc.

A co vy? Jak jste na tom s tvořivostí? Vyrobíte si občas něco?

Návody

Strašidelná zapichovátka

Polystyrenové koule
Špejle
Oranžová či jiná dýňová tempera
Bílá děsivá tempera
Černočerná lihová fixa

Návod je prostý, přesto raději napíši. Špejli zapíchněte do koule, připravte si barvy (neředěné), nabarvěte kouli dýňovou barvou a nechte zaschnout (nejlépe v květináči). Potom si připravte děsivou bílou a udělejte dvě či více očí a rozšklebená ústa. Nechte zaschnout. Poté obtáhněte oči černočernou fixou a opět nechte zaschnout.
Inspirace: Kniha Strašidelný helloween

Duch poličky

Sklenici nebo skleněnou flašku
Nafouknutý balónek
Izolepu
4 nastříhané čtverce fáčoviny a nebo jiné lehké látky (nejlíp bílé)
Herkules
Voda
Miska
Pečící papír nebo jiná podložka, na kterou může odkapávat lepidlo 
Očička
Inspirace: Hobby blesk


Na sklenici nebo flašku postavte balónek a připevněte izolepou. Postavte na pečící papír. V míse si rozmíchejte vodu s lepidlem. (Já dala moc vody a tolik se to nezpevnilo, takže to vyzkoušejte. Možná nejlíp začít s lepidlem a pomalu ho ředit.) Do výsledné směsi namočte látku, lehce vyždímejte a položte na balónek. Nechte zaschnout. Poté to samé opakujte se zbylými čtverci. Vždy namočit, vyždímat, položit, zaschnout.  Až bude úplně zaschnuto, tak nalepte očička a můžete strašit.
Nám to doma schnulo asi tak přes večer a noc. Ráno už se to dalo rozebrat, vyndat flašku a prasknout balónek. Pokud si na ducha nelehne kočka, tak vydrží celkem dlouho. U nás to už bude skoro 14 dní.

Mějte se bájově,

tvořte, radujte se a usmívejte se,

Safienka