Pokec u kafíčka XVII. - Kouzlo druhých

Už docela dlouho přemýšlím, o čem bych zase psala. Tolik kafí už mám v sobě a pořád se mi myšlenky motají kolem jednoho tématu, který se snažím nějak uchopit a vtěsnat do slov a vět. Je to něco, co už celkem dlouho řeším a co jsem vlastně ještě konečně nedořešila. Pouze vím, co bych chtěla a jak...ale znáte to, teorie je vždycky jednodušší :-)

Když jsem chodila na základní školu, tak jsem psaní nijak extra nevyhledávala. Spíš jsem propadala čtení. Dokonce mi mamka několikrát napsala slohovku, protože ty moje kecy, to se nedalo číst. Divím se, že to paní učitelce nebylo divný...a nebo bylo a nic neřekla. Těžko říct.

Vlastně ani deníky jsem nějak extra nevedla. Jo, měla jsem pokusy, ale ty vždycky skončily. V zásobě mám tedy několik sešitů, které končí sotva ve čtvrtině.

A já pak začnu psát blog a recenze a mám chuť se vyjadřovat ke všemu. Je z toho patrné, že naše koníčky se nemusí projevit hned. Může jim to chvíli trvat. Někdy hodně dlouhou dobu. A někdy se vůbec neprojeví. To, v čem vynikáme nejvíc, na to vlastně asi ani nemusíme přijít. Když se budeme bát zkoušet a riskovat. 

Víme, kdo jsme? Známe se? Ne, každý to všechno ví :-)

Po nějaké době, co jsem psala blog, jsem začala narážet na zajímavé, krásné, úžasné a nejlepší blogy. Hltala jsem článek za článkem a úplně tomu propadla. Sledovala jsem kdekoho. A pořád měla pocit, že mi něco uniká. Nebo možná někdo. Hledala jsem sama sebe ve slovech druhých. Koukala jsem, kdo všechno je jako já a s kým se můžu srovnávat.

Z těch několika desítek blogů jsem ale našla pár, které opravdu ráda navštěvuji a z kterých ráda čerpám. Chodím se tam vždycky nabít a nedočkavě čekám na nový příspěvek. Už? Už? Dneska? Hurááá! Je tam. Rychlostí blesku ho přečtu a čekám dál.

Přemýšlela jsem, proč jsem takový vášnivý hledač a vyhledávač a žrout slov od jiných. Proč chci všechno, co vypadá úspěšně, krásně, nadějně a nejbáječněji? Kromě toho, že to všechno nutně potřebuji samozřejmě. Dotyčný pisatel to vše tak vybásní, že to prostě jinak nejde. Mám pocit, že to musím mít a být tím. Protože přeci, když je kdosi šťastný s tím, co používá/dělá, tak tak musím dopadnout taky...no ne?

Nedávno jsem upadla do takového prazláštního stádia, kdy jsem měla dost věcí, ale vlastně mě jejich vlastnictví nijak nenaplňovalo. Vůbec jsem nepřemýšlela. Všechno vypadalo tak krásně, ale v mém životě to bylo nepoužitelné. Nehodilo se to ke mně. Díky tomu, že to dělalo šťastným druhého, tak to nemuselo lahodit mě. Jen to vypadalo tak dobře a bylo to ozkoušené. Nebo ne? Nebo reklama?

Píšu to hodně nadneseně, ale v obecném měřítku to tak opravdu bylo a je. Věcné věci jsou pro mě zlo. Jsem ve fázi, kdy se musím zastavit a zauvažovat, jestli to jsem opravdu já. Protože těmi všemi úžasnými lidmi okolo jsem schopna se zastínit. Nebýt sama sebou. Chtít něco, protože se to potkalo s úspěchem u druhého.

Začínám v sobě rozvíjet svoji osobnost. Možná si řeknete, že jako až teď jo? To je divnej člověk. Ale já to tak prostě mám. Já se celý život hledám. Nevěděla jsem, kam chci po základce. Pak ani po gymplu. Vždyky jsem si přišla jak v Jiříkově vidění a nějak se prostě rozhodla. Až po době jsem zjistila, že to tak nechci. A stejně vytrvala. Pak mě to možná štvalo, ale zase jsem si říkala, že bych asi neměla to, co mám, kdybych byla jinde. Nebo jo? Věříte na osud?

Co by mě bavilo? Co mě baví? Co chci? Čím chci být? Jak jsem šťastná? Co mi stačí? Musím bádat nad svými přáními a říkat si, že to je asi moc? Nesmysl? Pravda? Realita?

Snažím se najít sama sebe, takovou, v jaké podobě se cítím nejlíp. Tak abych si řekla, jo! To jsem já. Možná pro někoho, kdo mě zná, to příjde jako bláznivina. Vždyť ona taková je. Je to přeci ona. Ale v hlavě to mám občas úplně otočené. Když se ponořím do představy sama sebe v té nejlepší formě, tak mě to nabije štěstím. A jsem spokojená. A za tím se ženu. A je to tak strašně fajn. Jen občas neulítnout…

Život je dřina :o)

A jak to máte vy?

Safienka