Poezie je krásná.
Ač ji moc nerozumím, nejsem takový ten pomalý čtenář
vyhledavač, tak se mi moc líbí. Líbí se mi to její poselství,
ta její prostota a tajemnost a to, že dokáže v několika řádcích
vystihnout tolik emocí.
Mám pocit, že za
život jsem z poezie moc nepřečetla. Snad někdy něco do školy,
ale nějak si nevybavuji co. Básničky jsem dokonce i psala. A jeden
expřítel je i zhudebnil. Jo, to bylo hezký. Ale jinak se stále
držím prózy...beznadějný případ prostě.
I přes to jsem si
ale po době chtěla zase něco přečíst. Mít ten pocit plápolání
ve vánku někde v trávě s kloboukem na hlavě. Říkala jsem si,
že určitě najdu ve své knihovně nějakou poezii. No, nenašla. A
pak jsem si vzpomněla, že jsem kdysi četla knihu o jednom druhu
poezie, který mě opravdu zaujal.
Slam poetry – styl
básnického přednesu, který vznikl v Americe v 2. polovině 80. let. a který není ohraničen
žádnými pravidly. Jen to musí být úderné, záživné,
subjektivní a musí to nadchnout publikum. Přednáší se to na
akcích tomu určených. Prostě emoční rap bez hudby.
Četla jsem o tom v knize Život jedna báseň (což je super kniha od mé
oblíbené autorky Colleen Hoover), kde došlo hned k několika přednesům. Abych
svoji výzvu splnila a vlastně hlavně díky ní jsem knihu konečně
zase vzala do ruky a ponořila se do úžasu slam poetry. A to se počítá
:-)
Zdroj |
Jmenuji
se Olivia Kingová.
Je mi
pět let.
Maminka
mi koupila balónek. Vzpomínám si na ten den,
kdy s
ním vešla do dveří. Měla kolem zápěstí
omotanou
krásnou růžovou stužku, a on se vznášel
nad
ní.
Usmála
se a odvázala si mašli, a tu pak
omotala
kolem ruky mně.
„Na,
Livie, tohle jsem ti koupila.“
Říkala
mi Livie.
Byla
jsem tak šťastná. Nikdy předtím jsem neměla
balónek.
Viděla
jsem, jak si je nosí jiné děti, omotané
na
zápěstích, na parkovišti Walmarktu, ale
mně
se nikdy ani nesnilo o tom,
že
bych měla vlastní.
Můj
první vlastní růžový balónek.
Byla
jsem tak vzrušená! Tak nadšená! Tak dychtivá!
Nemohla
jsem uvěřit, že mi maminka něco koupila.
Nikdy
předtím se to nestalo! Nikdy mi
nic nekoupila!
Hrála
jsem si s ním celé hodiny.
Byl
plný helia, a já
tančila
a poskakovala a plula
z
místnosti do místnosti, pořád s ním,
a
vymýšlela, kam ho ještě vzít. Vzala jsem ho
do
koupelny, do spíže, do prádelny, do kuchyně
do
obýváku. Chtěla jsem, aby můj nový přítel
viděl
všechno, co já! Vzala jsem ho taky
do
maminčiny ložnice….
Ložnice….
Kam
jsem nesměla chodit….
Ale
já tam šla...se svým růžovým balónkem.
Zakryla
jsem si uši, když na mě vřískala
a
nadávala mi.
Dala
mi facku a křičela, jak jsem zlá! Neposlušná!
Zlobivá!
Jak se neumím chovat!
Vystrčila
mě z ložnice,
zabouchla
dveře
a můj
krásný růžový balónek
tam
zůstal s ní. Chtěla jsem ho zpátky! Byl to můj
nejlepší
přítel!
Ne
její! Ta růžová stuha byla pořád uvázaná
na
mém zápěstí
a já
tahala a škubala a snažila se
přitáhnout
si svého nejlepšího přítele k sobě
pryč
od ní.
A
on
prasknul.
Jmenuji
se Eddie.
Je mi
sedmnáct let.
Za
týden mám narozeniny. Osmnácté.
Můj
pěstoun mi koupí dárky, které chci.
Mí
kamarádi mě vytáhnou někam na jídlo.
Můj
kluk mi dá něco hezkého a možná
půjdeme
do kina. Dostanu i přání na pohlednici
od
své sociální pracovnice, kde mi popřeje
všechno
nejlepší a oznámí mi, že už
jsem
byla vyřazena z jejich péče.
Bude
to bezva. Užiju si to, to vím.
A
taky vím jednu věc:
už
nikdy nechci dostat
žádný,
vůbec žádný
posraný
růžový balónky!
(Život jedna báseň, Colleen Hoover
Yoli, 2014)
Jako skála
Další, sedmá výzva:
Obnovit si svůj playlist...potřebuji trochu vzpruhu (co poslouchat při čtení, uklízení, vaření atd :-))
Safienka
Žádné komentáře:
Okomentovat
♥ Děkuji za milé komentáře ♥