Užívejme života: Filmy, knihy, kafe, cvičení

A už to jsou zase tři měsíce...toto letí...jako smetí...a jako každý rok... :o) A jaké jsou mé „úlovky“ (pro vás třeba inspirace)?

Říkala jsem si, že bych měla kouknout taky na nějaký nový film...zpočátku to vypadalo bledě...ale pak se to rozrostlo do krásných 6, vlastně 7 nových filmů! Tááákže...

Půlnoc v Paříži /2011

Můj třetí Woody Allan. Nemohla jsem si zprvu zvyknout na ten jiný styl, ale přišlo to. Úžasné, svobodomyslící a kouzelné...A Owen Wilson je prostě roztomilej :-)

Vzmuž se /2015

Vtipná komedie s neoukanými herci. Když jde jeden na rande na slepo a druhá se tam ocitne úplně špatně. A jsou si tak podobní.

Teorie tygra !!! /2016

Tak to je film, na který jen tak nezapomenu! Úžasné, strašně trefné a prostě najednou byl konec! Musím ho vidět ještě několikrát. Určitě. Jak chtějí ženy dominovat mužům a jak se muži nechají. Ale nemusí. A pak se pan Bartoška rozhodne bojovat. A je to krásné! A ta hudba... 

Láska všemi deseti /2012

Růžová romantická komedie o prosté dívce, která díky svému umu psát na stroji dostane práci sekretářky. A pak se zamiluje a začne to psaní brát vážně. A soutěží a …dál mlčím :)

Malý princ !!! /2015

Znám Malého prince, ale toto bylo snad ještě lepší. Krásné animované zpracování o holčičce, která žije podle toho, jak maminka píská a tabulkuje. Až se přestěhují vedle staré barabizny, která se odlišuje. Je tak sluníčková a všude kolem samá zeleň a ptáci...a moc fajn stařík...a kouzelný příběh..

Zootropolis /2016

Hledala jsem něco dětem a narazila na tuto novinku :) Napínavá a vtipná pohádka ! Jak se stala zaječice policajtkou :-)

A taky jsem samozřejmě četla...jak jinak...má vášeň, můj koníček...ale to melu pořád dokola. Přečetla jsem krásných 16 knih a jednu rozečetla...a to jsem měla dva stavy, kdy se mi fakt číst nechtělo…. 

1. Dobrodružství milovníka knih – C.Lovett

2. O jedné holce – L.Kelk

3. Selekce – K.Cass

4. Will Grayson,Will Grayson – J. Green

5. Elita – K. Cass

6. První – K. Cass

7. Čtenář z vlakuv 6.27 – J.Didierlaurent

8. Co ta holka chce – L. Kelk

9. Nezapomenutelnácesta – N. Sparks

10. Němý křik – A. Marsons

11. S Madame Chic naúrovni – J. L. Scott

12. Na co Alice zapomněla – L. Moriarty

13. P.S. - A. Geislerová

14. Fit za 15 min denně – Z. Light

15. Jeden plus jedna – J. Moyes

16. Hausfrau – J.A.Essbaum

Nejhezčí obálka – Stopro kniha P.S. od Ani Geislerové. Víte, že už píše další knihu? Jej, to se můžu zase těšit :-)

Nejvíc stránek – Na co Alice zapomněla (Liane Moriarty patří právem mezi mé oblíbené autory)

Motivační – S madame Chic na úrovni (Trilogii od J.L. Scott bych měla číst každý měsíc, je to skvělý nakopávač k tomu, aby se člověk o sebe trochu víc staral)

Nejvíc vytočená – Hausfrau (bože, tolik emocí v knize a prostě uáááá)

Nejvíc jsem se zasmála – Čtenář z vlaku v 6.27 (tato kniha mě dostala! hodně mi připomínala Amélii z Montmartru a prostě byla svá a moc milá)

Nejzajímavější téma – Na co Alice zapomněla (opět a zase….ztráta paměti na deset let zpět...jo, to se stalo fakt hodně věcí)

 A co ještě?

Po dlouhé době jsem měla kulturní zážitek v podobě koncertu Vivaldiano – město zrcadel. V obrovské aréně, kde se teda šíleně sedělo :O (asi dělané jen pro lidi do 160cm), ale jinak úžasné, strhující!

Tak dlouho jsme překapávali kafe přes obyč filtr do sklenice až jsme si pořídili Chemex a začali si dělat konečně výborné kafe!

Začala jsem péct kváskový chléb. Jo, to jednou přišla známá s tím, že doma peče chleba a že je to strašně jednoduchý a výborný a že už jiný nechce. No a znáte to. Vyžádala jsem si kvásek, každý týden peču chleba a už jiný nechci :o)

V jednom z cílů na měsíc, jsem měla najít nový seriál. Castla už jsem měla dlouho na seznamu a tak jsem se odvážila. A teď nejsme schopni sledovat nic jiného...a ještě nás to neomrzelo...skvělé, vtipné, napínavé a prostě Castle….na zabití.

Už jsem o tom psala, ale nikdy bych nevěřila, že mě to bude na zahradě tak bavit. I když kvůli dětem nestíhám mnoho, tak aspoň něco. Vždy odcházím se skvělým pocitem! A už máme svoje okurky!! a borůvky vypadají nadějně a rajčátka tam taky jsou...jojojojojooo!

„Čichla“ jsem k tangu. Byla jsem bohužel jen jednou, což mě mrzí, ale s dětmi to jinak nejde. Nemáme hlídání, tak snad se k tomu někdy v budoucnu dostanu víc! Tak moc chci!

Takhle jsem úplně netančila, ale je to moje oblíbená scéna s tangem :) Viděli jste film Tančím, abych žil? ;-)

A nebo toto, to určitě znáte ;-) Don't say anything, don't think!

Mno, měla bych si už konečně pořádně zatančit....:o)

A začala jsem zase cvičit. I když teď mám dvoutýdenní pauzu kvůli nemoci. Ale zase naskočím! Mám kalendář! To mi pomůže! Věřím si:o) Dokážu být lemra líná, ale dokážu se taky pořádně vybičovat. Zvlášť když se občas podívám do zrcadla. Jo, jsem k sobě hodně kritická a Zuzka Light je skvělý motivátor! Určitě bude brzy článek – recenze na knihu a mé zkušenosti.

A co vy? Jaké bylo vaše jaro?

Safienka

Každé zoufalství má svůj důvod, jen nemusí být na první pohled patrný (Hausfrau - J.A.Essbaum)

Někde jsem slyšela, že tato kniha bude o tom, jak je ženská doma sama a leze jí to na mozek. Tak jsem si řekla jo, to je něco jako já, to si přečtu.

Po dočtení jsem opravdu šťastná za svůj stav, protože toto, to bych nedala.

Na začátek bych ráda napsala, že Hausfrau není kniha pro každého. Myslím si, že na ni člověk musí mít náladu a nebo se chce o daném tématu dozvědět víc. Mě to semlelo. V dobu, kdy jsem to začala číst, jsem potřebovala něco motivačního, nakopávajícího a spíš klidnějšího. Vůbec jsem netušila, že to bude až takové psycho.

Když bych se odprostila od toho, že to bylo na můj vkus moc depkařské, tak to byla dobrá kniha. Opravdu se zajímavým tématem, který se určitě dotkne kdejaké ženy s několika malými dětmi doma. Ještě v tom případě, když už nežije nikdo z její rodiny a provdá se do ciziny. Do země, kde mluví jiným jazykem a kde zná pouze svoje děti, drahou polovičku a tchýni. To je blaho co?

Anna, hlavní hrdinka, je tichá, bezkonfliktní a nijak zvlášť z řady vyčnívající žena. Manželka bankéře. Nemá svůj účet ani auto. Vše nechává na muži. A vyhovuje jí to. Nemuset se o nic starat. Vůbec ji nenapadá, že se začíná ocitat ve stavu, který se může zcela jednoduše přiblížit k zoufalství. Ani ty magické švýcarské hory, nádherná krajina a krásný dům ji v tom nepomohou. Začne utíkat a hledat se.

Ona potřebuje být v něčem svým vlastním pánem, který rozhoduje. Aby přežila, začne chodit na kurz němčiny a najde si milence. Nechová se zrovna nejlíp. Jako manželka a matka tří dětí by měla být šťastná. No ne? Zoufalství dělá rozumpostrádající činy.

Pokud hledáte konflikty s dětmi, tak tam nejsou. Děti si většinou poklidně hrají a nebo spí. Vlastně to vůbec není o tom, jak je ženská na hlavu z toho, že je pořád doma zavřená sama s dětmi.

Anna potřebuje vzduch. Neustále chodí na procházky. Její dům je jen pomyslným vězením, který ji dusí. Ani si nevšimne, že to, co jí trápí, je ona sama. Sama ve svém světě, kde vládne někdo jiný.

Opět stejné téma jako v knize nedávno. Nemohu srovnávat, ale cíl hrdinů je stejný. Přebít bolest sexem. Úleva se dostaví, ale není to napořád. Je to jen vypuštění emocí do jiné úrovně bytí. Anna se ale zamiluje. Špatně. A otěhotní. Taky špatně.

Zdroj

Kdo by se z toho nezbláznil? Aby toho nebylo málo, do této lidské prázdné studny spadne kámen největší, ztráta dítěte. Myslela jsem, že už knihu ani nedočtu, jaký nápor to byl.

Příběh má několik rovin, které se prolínají. Žijeme, přežíváme, milujeme se a bloumáme s Annou v přítomnosti, sníme a vzpomínáme na minulost, na její první milostné vzplanutí a sedáme, diskutujeme a filozofujeme kdesi u psychiatričky, která se nám snaží pomoci, ale je to marné. Protože tajemství je obrovské.

Dost se divím, že to Anně všechno tak procházelo. A vůbec se nedivím tomu, jak to skončilo. Jediné, s čím mohu souhlasit je to, že lidé jsou schopni udělat kdeco, jen aby si ulevili. A že v těch nejhorších stavech, které má každý jiný, nepomůže nikdo jiný než ten, co si prošel tím samým. I když máme spoustu přátel.

Je to dílo skvěle napsané. Pokud máte rádi psychologické romány, které jdou do hloubky a jejich hrdinové propadají depresím, tak si to určitě přečtěte. Pokud čekáte něco lehce stravitelného, tak to prosím vás nechte na jindy. 

Název: Hausfrau

Autor: Jill Alexander Essbaum

Vydává: Ikar, 2016

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz

Safienka

Bude to výzva 6: Celý život v několika řádcích

Poezie je krásná. Ač ji moc nerozumím, nejsem takový ten pomalý čtenář vyhledavač, tak se mi moc líbí. Líbí se mi to její poselství, ta její prostota a tajemnost a to, že dokáže v několika řádcích vystihnout tolik emocí.

Mám pocit, že za život jsem z poezie moc nepřečetla. Snad někdy něco do školy, ale nějak si nevybavuji co. Básničky jsem dokonce i psala. A jeden expřítel je i zhudebnil. Jo, to bylo hezký. Ale jinak se stále držím prózy...beznadějný případ prostě.

I přes to jsem si ale po době chtěla zase něco přečíst. Mít ten pocit plápolání ve vánku někde v trávě s kloboukem na hlavě. Říkala jsem si, že určitě najdu ve své knihovně nějakou poezii. No, nenašla. A pak jsem si vzpomněla, že jsem kdysi četla knihu o jednom druhu poezie, který mě opravdu zaujal.

Slam poetry – styl básnického přednesu, který vznikl v Americe v 2. polovině 80. let.  a který není ohraničen žádnými pravidly. Jen to musí být úderné, záživné, subjektivní a musí to nadchnout publikum. Přednáší se to na akcích tomu určených. Prostě emoční rap bez hudby.

Četla jsem o tom v knize Život jedna báseň (což je super kniha od mé oblíbené autorky Colleen Hoover), kde došlo hned k několika přednesům. Abych svoji výzvu splnila a vlastně hlavně díky ní jsem knihu konečně zase vzala do ruky a ponořila se do úžasu slam poetry. A to se počítá :-) 

Zdroj

Kdo toto dílo četl, určitě nezapomene výstup Eddie…

Jmenuji se Olivia Kingová.

Je mi pět let.

Maminka mi koupila balónek. Vzpomínám si na ten den,

kdy s ním vešla do dveří. Měla kolem zápěstí

omotanou krásnou růžovou stužku, a on se vznášel

nad ní.

Usmála se a odvázala si mašli, a tu pak

omotala kolem ruky mně.

„Na, Livie, tohle jsem ti koupila.“

Říkala mi Livie.

Byla jsem tak šťastná. Nikdy předtím jsem neměla

balónek.

Viděla jsem, jak si je nosí jiné děti, omotané

na zápěstích, na parkovišti Walmarktu, ale

mně se nikdy ani nesnilo o tom,

že bych měla vlastní.

Můj první vlastní růžový balónek.

Byla jsem tak vzrušená! Tak nadšená! Tak dychtivá!

Nemohla jsem uvěřit, že mi maminka něco koupila.

Nikdy předtím se to nestalo! Nikdy mi nic nekoupila!

Hrála jsem si s ním celé hodiny.

Byl plný helia, a já

tančila a poskakovala a plula

z místnosti do místnosti, pořád s ním,

a vymýšlela, kam ho ještě vzít. Vzala jsem ho

do koupelny, do spíže, do prádelny, do kuchyně

do obýváku. Chtěla jsem, aby můj nový přítel

viděl všechno, co já! Vzala jsem ho taky

do maminčiny ložnice….

Ložnice….

Kam jsem nesměla chodit….

Ale já tam šla...se svým růžovým balónkem.

Zakryla jsem si uši, když na mě vřískala

a nadávala mi.

Dala mi facku a křičela, jak jsem zlá! Neposlušná!

Zlobivá! Jak se neumím chovat!

Vystrčila mě z ložnice,

zabouchla dveře

a můj krásný růžový balónek

tam zůstal s ní. Chtěla jsem ho zpátky! Byl to můj

nejlepší přítel!

Ne její! Ta růžová stuha byla pořád uvázaná

na mém zápěstí

a já tahala a škubala a snažila se

přitáhnout si svého nejlepšího přítele k sobě

pryč od ní.

A

on

prasknul.

Jmenuji se Eddie.

Je mi sedmnáct let.

Za týden mám narozeniny. Osmnácté.

Můj pěstoun mi koupí dárky, které chci.

Mí kamarádi mě vytáhnou někam na jídlo.

Můj kluk mi dá něco hezkého a možná

půjdeme do kina. Dostanu i přání na pohlednici

od své sociální pracovnice, kde mi popřeje

všechno nejlepší a oznámí mi, že už

jsem byla vyřazena z jejich péče.

Bude to bezva. Užiju si to, to vím.

A taky vím jednu věc:

už nikdy nechci dostat

žádný, vůbec žádný

posraný růžový balónky!

(Život jedna báseň, Colleen Hoover

Yoli, 2014)

Z mé tvorby:
Jako skála

Další, sedmá výzva:
Obnovit si svůj playlist...potřebuji trochu vzpruhu (co poslouchat při čtení, uklízení, vaření atd :-))

Safienka

Pokec u kafíčka XIX. - Ofiko letně

Dneska o půlnoci ofiko začíná léto a venku celý den leje….jak jinak. Ani mě to vlastně nepřekvapuje, protože to tak je vždycky. Teda skoro vždycky. Na jaře je sníh, v létě prší, na podzim je vedro a v zimě na Vánoce svítí sluníčko. Takže co by...ještě bych to mohla hodit na Liberec, protože tady je to pokaždé jinak. A moje dítě chce jít sáňkovat. Jo, jdu si udělat kafe… :D už je to potřeba!

Ale léto. Když se vrátíme k té původní představě...tak léto jsou prázdniny. Pro ty pracující a ženy na mateřské je to vlastně jedno...ale prázdniny. Nevím jak vy, ale já si léto spojuji s představou malého Vaška, jak sedí na stromě kdesi na vesnici, je špinavej až za ušima, láduje se třešněma a vymýšlí, kdo je jak dobrej. Prostě pohoda, pozdní vstávání, sluníčko, třešně, výlety, radostné tváře, stolování venku, nohy nahoře, spálené tváře a záda, lechtání trávou, koupání a zmrzlina. 

Když jsem pracovala, tak jsem se těšila, že bude v létě dovolená, ať už to představovalo cokoliv. Nejlíp samozřejmě někde u babičky, kde bych nemusela ani hnout prstem. Maximálně trhat rybíz a nebo hrabat trávu. 

Teď, když jsem na rodičáku (achach už to budou 4 roky..) tak se těším, že na ty dva caparty nebudu sama, protože mamka bude mít prázdniny. Správně, je učitelka. Naštěstí! Takže budeme častěji skypovat, společně vymýšlet, co zase vařit (že to bude lečo a koprová! Jojojo...jím to snad jen já...takže hodně zbyde!!) a pak, že budu mít narozky a budou dárečky a že konečně snad uspořádám ten piknik. Pod širým nebem, se spoustou dobrot, přátel, hrami, hudbou a tancem...úplně to vidím, i když nějak ještě nevím jak ho zrealizuji...ale to přijde.

Lehce mě pak děsí vedra, protože nejsem koupací typ a moje optimální teplota je mezi 20-25stupni. Nemám ráda koupálka...tu hlavu na hlavě, to, že ze mě neustále leje, nedá se tam ani číst, protože mi praží do očí…..ale pak si zase říkám, že někde v parku pod stromem by to nemuselo být špatné.

A pak to, že bude víc slunce, večer bude teplo (snad ne těch 30 stupňů...kde je to moře???)...a že když jednou vyperu, tak hned pověsím a je to za pár hodin (minut..eh) suché...a že se může pořád větrat...chodit ven jen tak nalehko….prostě jen šaty, balerínky a jde se...že si člověk může lehnout do trávy (bacha klíšťata!!) a vypít si kafe...že všude všechno roste...člověk jde po zahradě a jen sbírá...jahody, rybíz, borůvky, okurky, rajčata, papriky, cukety...bylinky...joooo..! Já se fakt těším!

A co vy? Jaké máte letní sny?

Safienka

Pokec u kafíčka XVIII. - Hlavně čtěte to, co chcete!

Už několikrát se mi stalo, že můj výběr četby kdosi nechápal. Co to je za směsku? To čtou jen...vlastně jen kdo? Říkala jsem si, co tím člověk myslí, když říká, že bych měla číst to a to. Hlavně klasiku, tu by měl mít člověk zmáknutou celou, no ne? Nebo jen to, co je zařazeno do žánru věku určeného, který striktně podléhá pravidlům. Protože číst ve středním věku pohádky? No, prosím vás, to jste se zbláznili ne?

Vždycky nad tím akorát žasnu. Chápu, že může někdo soudit lidi podle toho, co čtou. Ale že by jim měli nakazovat co číst? Že toto se jim určitě líbit bude/nebude.

Kniha je jako člověk, taky nikdy nevíte, co v ní najdete. Může se tvářit sebelíp a uvnitř bude něco hrůzostrašného. Nebo naopak?

Myslím si, že by měl člověk prostě číst, to co se mu zrovna chce, na co má náladu. Ráda hledám v knihách odpovědi na mé otázky. A nacházím je opravdu všude. Stačí málo. (Mám pocit, že to píšu v každém článku :D)

Ale je to pravda. Pokud se vám do něčeho nechce, tak to nečtěte (říká ta pravá :D….zasvěcení ví:o)). A že to čte druhej? No a co? Ať čte. Co vy víte, co v tom hledá, proč to čte a nebo co tím zamýšlí. Známe akorát sami sebe, takže nesuďme druhé. Můžeme si udělat obrázek a ten si v hlavě ponechat. Třeba se nám za několik let změní a nebo nám ho právě dotyčný obrátí. 

Když jsem byla malá, knihy jsem zbožňovala. Proležela jsem u nich hodiny, kdyby se to sečetlo, tak by to už dalo určitě pěknou řádku dní. Nějak jsem přeskočila pohádky a vrhla se na knihy určené pro věkově starší. Mamka mi to chtěla zprvu rozmluvit, ale pak si to rozmyslela. Příběhy do mě padaly jeden za druhým. Zůstalo mi to. Až na to, že tentokrát nečtu jen příběhy určené starším, ale čtu to, na co mám náladu. Miluji knihy ze žánru Young adult, občas si střihnu nějakou fantasy, sem tam přijde nálada na něco napínavého, dost často podléhám romantice a v poslední době mám chutě na motivační knihy, na příběhy lidí, co něco dokázaly, něco umí a nebo něco krásného prožili. Kdybych to ale shrnula, tak se nebráním ničemu. Dokáže mě dostat i kniha, od které jsem to čekala nejmíň.

Dost často trpím stresem z toho, že jsem v životě přečetla strašně málo knih a nevím, jestli se mi to podaří dohnat. Protože spisovatelé se zbláznili, je jich čím dál víc a vychází čím dál víc knih. Občas tedy sáhnu po klasice, kterou čtu s určitým úžasem a pokorou a pak se láduji novodobými díly. 

  

Čtení knih je koníček, který se dá krásně hýčkat a který vás dokáže dostat do spoustu míst a naučit oooobrosvké množství věcí. Takže vybírejte srdcem a užívejte si to co nejlíp. Hezky někde v klidu, na pohodlném křesle, s nožkama nahoru a něčím dobrým po ruce. Tak to prostě umí jen knihomolové.

Jo a nenechte si kecat do toho, co číst a co ne!

Žijeme ve svobodné době, kde je volba zcela na nás...a myslím, že výběr je opravdu prvotřídní. 

Mějte se báječně,

Safienka

Bude to výzva 5: Čárám, čáráš, čáráme

Mám pocit, že mám prostě tvoření v krvi, ale...ne vždy mám na to náladu, ne vždy se povede a hlavně ne vždy si vzpomenu, že. Nedávno jsem přišla dokonce i na malování na zeď. Ve starém bytě jsem zkrášlila kuchyň, v nynějším bytě jsem namalovala stromy do dětského pokoje. A pořád koketuji s tím, že bych něco namalovala na zeď do ložnice a na chodbu. Jen to vymyslet a začít. Vlastně ani nevím, co mě brzdí...jo vlastně vím...děti :D Protože, kdyby viděly, že maluji na zeď já, proč by nemohly oni, že? (všechno svedeme na děti)

Vsuvka: Viděli jste film 50x a stále poprvé? ;-) Tam Drew Barrymore krásně maluje v garáži, přes celou zeď...ach!

Na tento týden jsem měla výzvu něco vytvořit, namalovat. Nejprve jsem si myslela, že pomaluji venku květináče, pak jsem si říkala, že bych něco namalovala do ložnice...chybí mi tam po zdech obrázky. Dokonce jsem i dostala nápad, ale když jsem sedla k papíru, tak jsem zjistila, že to není ončo. Honem honem něco namalovat mi prostě nejde. A tak jsem jen čárala. Jednou, dvakrát.

Chytám v sobě ten okamžik, který mi dovolí se do toho ponořit. Vytáhnout z půdy stojan, pustit tu správnou hudbu, natáhnout plátno, připravit barvy, správně se umazat a malovat.

Když jsem byla mladší, tak jsem chodila do umělky na výtvarku. Pak jsem si jen tak malovala doma a když jsem byla na střední, tak jsem se rozhodla z výtvarky maturovat. Našprtala jsem se dějiny umění a vymyslela téma, na které udělám svůj maturitní projekt (Tanec). Pamatuji se, že z toho byli všichni paf. Jelikož jsem byla jediná, kdo ze třídy maturoval z výtvarky, tak to byla pro porotu příjemná změna. Zvedli se ze židle a šli okukovat moji tvorbu. Jo, to se jim líbilo.

Pak jsem chtěla na vysokou, kde bych výtvarku a dějiny víc studovala, ale bohužel jsem neměla štěstí a nedostala se. A to jsem se celý měsíc připravovala :D bylo to takové fajn..pořád malovat a zkoumat, kdo, co a jak namaloval.Pamatuji se, že jsem seděla v pokojíčku na zemi, kde se nedalo hnout, kolem sebe desítky knih a učebnic a já jen prohlížela, dělala si zápisky a chtěla umět taky tak krásně malovat.

Pak jsem se jednu chvíli dostala k malování mandal a zentangle obrázků. Jooo, to byla správná relaxace. Barvičky, titěrnosti, nikde nic a pak krása.

Teď akorát maluji s dětmi, učím je dokola sluníčko a domeček, rybičku, strašidlo, autíčko…někdo je to naučit musí :o)

Ale abych namalovala něco většího, musím se hecnout, něco si vymyslet a pak to najednou vytvořit. Neumím malovat na etapy. Potřebuji to mít hned. Klidně i za několik hodin, ale už použitelné. Pokud se tak nestane, tak vzniká spoustu rozkreslených obrázků, ke kterým se nikdy nevrátím. 

Když tak o tom přemýšlím, mám to tak se vším...ajajaj.

Jak to máte vy? Malujete rádi? Tvoříte?

Safienka

 

 

 

Další, šestá výzva:

Přečíst si nějakou poezii, nebo jen báseň.

Už asi ani psát nebudu, že se k tomu dlouho chystám...:D

Co všechno uděláme pro děti? (Jeden plus jedna - Jojo Moyes)

Jojo Moyes napsala pět knih, které si našly velkou rychlostí mnoho fanoušků. Ač mám díla od této autorky už tak dlouho na seznamu, tak jsem ještě žádnou nečetla. Nevím proč vlastně. Možná ten jejich nezvyklý formát či ty hodně podobné obaly. Snad, že to má být velká romantika s ubrečeným průběhem. Výmluva může mít hodně podob :-)

I přes to se to stalo. Dostala jsem se k poslední vydané knize s názvem Jeden plus jedna. „Nečekaně“ jsem to zhltla a zjistila, že tato autorka opravdu umí psát. Už se ničemu nedivím. Skvělé, záživné, místy humorné, slzokapající a s příjemným tématem, který zaujme. Je jisté, že bych o tomto díle dovedla psát jen samé chvály. Opravdu se mi to líbilo.

A ten příběh. Téma chudých, kteří sotva výjdou a bohatých, kteří si mohou dovolit vše. A několikrát probíraná otázka odcizení balíku peněz. Zrovna byste potřebovali sehnat určitou sumu pro vzdělání dítěte, ale už máte sotva na jídlo, že to prostě nejde. A oni vám nabízí 90% stipendium. Na vyhlášenou matematickou školu. Co dělat? V taxíku najdete svazek bankovek a průchodku. Jste si naprosto jisti, komu to vše patří. Jenže ten někdo je tak bohatý, že mu to přeci vůbec chybět nemůže. Takže co teď? Vzít nebo nechat být? Vrátit majiteli?

Jak jednou v knize zaznělo, tak i ten nejpoctivější člověk může mít slabší chvilku. A což teprv, když se to týká dětí. Ač patří Jess mezi ženy, které se snaží ušetřit na všem možném a která počítá vše důkladně, tak toto ji jak se říká „rozhodí pantofel“. A ona to udělá.

Záležitost je záhy zapomenuta. Koná se matematická olympiáda, která by mohla přinést mnohem větší výdělek. Byla by možnost peníze vrátit, zaplatit školné a ještě by něco zbylo. 

Impulsivnost na místě. 

Z garáže se vytáhne staroušek Rolls-Royce, Jess opráší svůj um řízení, sbalí děti a obrovského psa a vyráží na dalekou pouť. Ta ovšem končí nedaleko v pangejtu. Čistě náhodou jede kolem zmíněný zbohatlík, který je obviněn ze spronevěry a odhalení velkého akciového tajemství. Protože Jess zná, je to jeho uklízečka, odhalí své dobré já a rodině pomůže. Myslí si, že na chvíli. Jen je doveze do místa B a pojede si po svým. Nikdo mu to nevěří, ani ti čtyři v autě.

Cesta, která změní mnohé.

Pokud čekáte velkou romantiku a šťastný konec, tak tam je. Co si budeme nalhávat, je to jasné už od začátku. Ale cesta k tomu všemu je dost krkolomná. Nebere si servítky s ničím. Dojde k několika zraněním, k zlomenému srdci, k šikaně i k přepadení, k osvícení i usmíření.

Během čtení se vám možná v mysli objeví několik otázek. Opravdu mají bohatí nad vším vliv? Můžou si dělat, co se jim zlíbí a vždycky jim to projde? Jak ubránit vlastní děti před šikanou? Jak zvládneme to, že jsou naši nejbližší odlišní od ostatních? 

„Zaklapla jsem“ a věděla jsem, že to nebude poslední kniha, kterou jsem od paní Moyes četla.Těším se na další. 

Teď nemusím chodit kolem regálu po špičkách, teď tam budu chodit cíleně.

Safienka 

Název: Jeden plus jedna

Autor: Jojo Moyes

Vydává: Ikar, 2016

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz

Bude to výzva 4: Brnkáním k uklidnění

Nevím proč jsem si včera myslela, že byl pátek :O celý den….prostě tomu tak nějak všechno nasvědčovalo :o) A pak si tak ležím v posteli, sekundu před spánkem a došlo mi, že byl fakt čtvrtek a já jsem nenapsala příspěvek. Jo, až tak pozdě jsem si vzpomněla. Mno a jelikož jsem člověk líný, tak jsem si řekla, že ho napíšu až dneska...v pátek, který by mohl být vlastně čtvrtkem :D

Tak co? Meditovali jste? Mně se zadařilo, i když ne úplně tak, jak jsem si původně myslela. Kdysi dávno, když jsem ještě patřila mezi svobodné a bezdětné, jsem meditovala často. Potom, co jsem si udělala všemožné kurzy reiki, shambally, mentálních technik atd, jsem prostě byla tak naložená, že jsem neměla problém na několik minut (max. půl hodiny) denně meditovat. Protože jsem mohla mít klid, čas, místo a prostě to šlo. Teď to nejde. Nebo ne tak lehce. Nějaká půlhodinovka ticha a klidu se mi špatně shání. Ta správná chvíle by mohla klapnout až večer v posteli, kde ale při doteku mé hlavy s polštářem upadám do hlubokého spánku. Nebo v opačném případě mám kolem sebe řvoucí děti, které bolí zuby, něco se jim zdá a nebo si stěžují, že nejsou přikryté. Mami přikrýt, mami nechci deku, mami utřít nos, mami žízeň, mamiiiiiii….kdo má děti, pochopí. 

To prostě s mojí krásnou meditační zahradou, kde jsou v pozadí hory, kde mám útulnou starou chajdu s terasou a obrovitánskou zahradu se spoustou stromů, nemá nic společného. V tomto momentu nejsem schopna rozjímat a nebo na nic nemyslet. Pokud nemyslím, tak spím.

Kde je mých krásných 8 hodin klidného spánku?

A tak jsem si říkala, že jsem si na sebe ušila bič s touto výzvou. Neušila. Jen jsem to uchopila maličko jinak. 

Jednou se mi podařilo najít chvíli se svou španělkou a zpěvníkem. Podruhé jsem si to báječně užila s kamarády při společenských hrách. Potřetí, počtvrté až po x té jsem si to užila s knihou... ehm několika knihami. Když jsem se rýpala v hlíně a nebo když jsem s nohama na hoře a jedním spícím dítětem pila kafe. 

I když to nejsou momenty, které nabízí stav nirvány, tak to byly chvíle, které jsem si užila, tělo se dostalo do pohody a nikde nebyla žádná křeč (nepočítám to napětí při hrách). Usoudila jsem, že si od nynějška musím své meditační chvilky představovat úplně jinak. A o tom to vlastně asi i je. Najít si ve svém stylu života tolik pohody, která vás sama zanese na ta nejbáječnější místa, kde se budete cítit svobodně a uvolněně. I kdyby to byla chvíle, která na první pohled vůbec meditačně nevypadá:-)

Další, čtvrtou výzvou je:

Něco namalovat, vybarvit, vytvořit. 

Prostě si chvíli hrát. Snad už od začátku roku mám v plánu něco namalovat, vytvořit. Po táááákhle dlouhé době. Každý měsíc to mám v cílech a nic. Fakt ještě nic. Takže, jdu do toho. To dám :-)

Safienka

PS: Jedna z mých oblíbených meditačních :-)

Pokec u kafíčka XVII. - Kouzlo druhých

Už docela dlouho přemýšlím, o čem bych zase psala. Tolik kafí už mám v sobě a pořád se mi myšlenky motají kolem jednoho tématu, který se snažím nějak uchopit a vtěsnat do slov a vět. Je to něco, co už celkem dlouho řeším a co jsem vlastně ještě konečně nedořešila. Pouze vím, co bych chtěla a jak...ale znáte to, teorie je vždycky jednodušší :-)

Když jsem chodila na základní školu, tak jsem psaní nijak extra nevyhledávala. Spíš jsem propadala čtení. Dokonce mi mamka několikrát napsala slohovku, protože ty moje kecy, to se nedalo číst. Divím se, že to paní učitelce nebylo divný...a nebo bylo a nic neřekla. Těžko říct.

Vlastně ani deníky jsem nějak extra nevedla. Jo, měla jsem pokusy, ale ty vždycky skončily. V zásobě mám tedy několik sešitů, které končí sotva ve čtvrtině.

A já pak začnu psát blog a recenze a mám chuť se vyjadřovat ke všemu. Je z toho patrné, že naše koníčky se nemusí projevit hned. Může jim to chvíli trvat. Někdy hodně dlouhou dobu. A někdy se vůbec neprojeví. To, v čem vynikáme nejvíc, na to vlastně asi ani nemusíme přijít. Když se budeme bát zkoušet a riskovat. 

Víme, kdo jsme? Známe se? Ne, každý to všechno ví :-)

Po nějaké době, co jsem psala blog, jsem začala narážet na zajímavé, krásné, úžasné a nejlepší blogy. Hltala jsem článek za článkem a úplně tomu propadla. Sledovala jsem kdekoho. A pořád měla pocit, že mi něco uniká. Nebo možná někdo. Hledala jsem sama sebe ve slovech druhých. Koukala jsem, kdo všechno je jako já a s kým se můžu srovnávat.

Z těch několika desítek blogů jsem ale našla pár, které opravdu ráda navštěvuji a z kterých ráda čerpám. Chodím se tam vždycky nabít a nedočkavě čekám na nový příspěvek. Už? Už? Dneska? Hurááá! Je tam. Rychlostí blesku ho přečtu a čekám dál.

Přemýšlela jsem, proč jsem takový vášnivý hledač a vyhledávač a žrout slov od jiných. Proč chci všechno, co vypadá úspěšně, krásně, nadějně a nejbáječněji? Kromě toho, že to všechno nutně potřebuji samozřejmě. Dotyčný pisatel to vše tak vybásní, že to prostě jinak nejde. Mám pocit, že to musím mít a být tím. Protože přeci, když je kdosi šťastný s tím, co používá/dělá, tak tak musím dopadnout taky...no ne?

Nedávno jsem upadla do takového prazláštního stádia, kdy jsem měla dost věcí, ale vlastně mě jejich vlastnictví nijak nenaplňovalo. Vůbec jsem nepřemýšlela. Všechno vypadalo tak krásně, ale v mém životě to bylo nepoužitelné. Nehodilo se to ke mně. Díky tomu, že to dělalo šťastným druhého, tak to nemuselo lahodit mě. Jen to vypadalo tak dobře a bylo to ozkoušené. Nebo ne? Nebo reklama?

Píšu to hodně nadneseně, ale v obecném měřítku to tak opravdu bylo a je. Věcné věci jsou pro mě zlo. Jsem ve fázi, kdy se musím zastavit a zauvažovat, jestli to jsem opravdu já. Protože těmi všemi úžasnými lidmi okolo jsem schopna se zastínit. Nebýt sama sebou. Chtít něco, protože se to potkalo s úspěchem u druhého.

Začínám v sobě rozvíjet svoji osobnost. Možná si řeknete, že jako až teď jo? To je divnej člověk. Ale já to tak prostě mám. Já se celý život hledám. Nevěděla jsem, kam chci po základce. Pak ani po gymplu. Vždyky jsem si přišla jak v Jiříkově vidění a nějak se prostě rozhodla. Až po době jsem zjistila, že to tak nechci. A stejně vytrvala. Pak mě to možná štvalo, ale zase jsem si říkala, že bych asi neměla to, co mám, kdybych byla jinde. Nebo jo? Věříte na osud?

Co by mě bavilo? Co mě baví? Co chci? Čím chci být? Jak jsem šťastná? Co mi stačí? Musím bádat nad svými přáními a říkat si, že to je asi moc? Nesmysl? Pravda? Realita?

Snažím se najít sama sebe, takovou, v jaké podobě se cítím nejlíp. Tak abych si řekla, jo! To jsem já. Možná pro někoho, kdo mě zná, to příjde jako bláznivina. Vždyť ona taková je. Je to přeci ona. Ale v hlavě to mám občas úplně otočené. Když se ponořím do představy sama sebe v té nejlepší formě, tak mě to nabije štěstím. A jsem spokojená. A za tím se ženu. A je to tak strašně fajn. Jen občas neulítnout…

Život je dřina :o)

A jak to máte vy?

Safienka

I ten nejslabší by měl mít šanci bojovat (Němý křik - Angela Marsonsová)

Thrillery nevyhledávám, ale občas se stane, že se ke mně nějaký dostane. Po těch všech romantikách mám náladu na něco akčnějšího, napínavějšího. A mám to jako Joey z Přátel. Když je to hodně napínavé, mám chuť knihu strčit do mrazáku.

Tentokrát jsem se dostala k případu s Kim Stoneovou. K vyšetřovatelce, kterou nikdo nemá v lásce, ale která odvádí skvělou práci. V životě to neměla lehké. Jako malá přišla díky šílené matce o brášku a pak se sunula od jedněch pěstounů ke druhým. Když už si jedny stihla oblíbit, tak přišli o život. Možná proto miluje svoji práci. Chce dát všem šanci na život a nebo jim alespoň očistit štít a dokázat pravdu.

Tentokrát jde o několik let ututlaný případ vyhořelého ústavu pro dívky. Vlastně se k tomu dostane přes první vraždu. Ve vaně najdou utopenou zástupkyni ředitele zmíněného ústavu. A začne to mít spojitosti. Od jedné vraždy se dostaneme k druhé, opět k osobě z ústavu. Najednou jsou tu vykopávky a kosti mladých dívek. Šílený vrah, který nebyl nikdy dopaden. Psychopat, který své oběti zneužíval a nakonec je pohřbil za živa nebo jim prostě přerazil lopatou nějakou část těla. To nemůže dělat člověk!

Můžeme jen odhadovat, kdo z přeživších je vrahem. Na začátku příběhu se ukáže skupina lidí, kteří někoho zakopávají. Má někdo z nich oběti na starosti? Má to být tajemství. Všichni táhnou za jeden provaz. Nebo ne? Zničující informace, která pachatele užírá několik let. Všichni jsou tak vydeptaní, že je pro ně smrt vlastně jakýmsi vysvobozením.

A pak tu máme pocity vraha dívek. Táhnou se příběhem jako dým. Dotyčná osoba si nebere servítky s ničím a svědomí zřejmě taky postrádá. Můžeme jen odhadovat, kdo to tak je. A že jsem měla hned několik tipů. Mno, jaké překvapení. Nebo to bylo zřejmé?

Zdroj

Dalším příběhem vedle všech zmíněných, je život dvojčat Beth a Nicole. Obě byly kdysi taktéž součástí ústavu. A odnesly si z toho evidentně nějakou hrůzostrašnou zkušenost. Kdysi bez sebe neudělaly krok a nyní mezi nimi visí něco nevyřešeného.

Němý křik nám chce spoustu říct. Mrtví však mluvit nemohou, takže to musí vyřešit Kim. Ženská, která miluje motorky a kterou nikdo nemá rád. Ona si jde ale za svým, zákon nezákon.

Musím říct, že jsem knihu zhltla jako malinu. Nemohla jsem se od ní vůbec odloučit a pořád ji musela číst. Skvěle napsáno. Příběh je úžasně zamotaný a jeho rozmotávání je opravdu zážitek.

Věřím té informaci, že tato kniha vévodila celý měsíc žebříčku britského Amazonu.

Od Angely Marsonsové je to první kniha u nás vydaná. Věřím, že nebude poslední. Protože toto vás dostane.

Safienka

 

 

 

 

Název: Němý křik

Autor: Angela Marsonsová

Vydává: Knižní Klub, 2016

Recenzní výtisk věnoval portál bux.cz

Bude to výzva 3: Ani to ve mně nešplouchalo

Vždycky jsem celkem obstojně pila. Vodu. Jelikož jsem diabetik, nějaké sladké nápoje, slazené čaje, kakaa, se mě moc netýkaly. Takže čistá voda, ovocný čaj a nebo pak když jsem byla starší, tak neslazená coca cola.

Teď v dospělosti jsem na tom stejně s tím rozdílem, že si občas dám trochu šťávy a sem tam si osladím kafe, když si do něj zrovna nedám mléko.

Za den stoprocentně vypiji jedno caro (hned po ránu) a dopolední/odpolední kávu. To bývá jistotka. No a ta voda, tu se snažím pít mezitím. Vím, v hlavě mi zní siréna, že když vypiji kafe, tak bych měla dát sklenici vody, jinak jsem těžce v mínusu. Ale...jsem hlava děravá...

Poslední dny to nějak prostě nedávám. Jakože to pití vody. Hodně mě to štve, protože jsem víc unavená, pleť je horší a celkově to zaháním jídlem. Znáte to, hlad je přestrojená žízeň. Tak jsem se tomu snažila dát na frak a výzvu splnit. Nejdřív jsem to zkoušela se sklenicemi, kdy jsem si dělala čárky, kolik sklenic jsem vypila. To se moc s úspěchem nesetkalo. V pondělí už jsem si říkala, že se mi ty 2l snad ani nepodaří vypít, ale omyl. Zkusila jsem princip plné pet lahve, která má 1,5l. Věděla jsem, že musím vypít dvě, abych splnila. A já je vypila. Řekla bych, že jsem vypila víc jak 3l vody. Plus do toho ještě od odpoledne meloun. A já se ani nějak extra necítila přepitá...ani ve mně nešplouchalo...divný :-)

No, lítala jsem každou chvíli na záchod. A pak mě to pěkně prohnalo i v noci. Ale jsem na sebe pyšná. Cítím se líp, nežeru tolik a tu kávu si vychutnávám ještě o tolik víc:-)

A co vy? Kolik vody vypijete za den?

A tu jedna modlitba pro vodu :-) Už jsem ji dlouho neslyšela. Kdysi jsem viděla nějaké vystoupení vysokoškoláků tělocvikářů na tuto písničku a bylo to snad ještě lepší jak originál. No, kdybych našla, tak to sem ještě dám:-) 

Další, třetí výzva je:

Min. 10 min denně relaxovat, meditovat

Safienka