Hudbu milovat (Možná jednou - Colleen Hoover)

...

Ty ale dobře víš, že já

ti pořád vidím na očích,

že sledují mě, kam se hnu

kam provází mě i tvůj smích.

A tak přiznávám:

Když tyhle šaty máš

a já tě vidím jít

nic dalšího nevnímám.

Ach jé, jé, jé,

tohleto průšvih je

ach jé, jé, jé

tohle mě zabije.

...

Ani jsem si nestihla udělat fotku s kávou a knihou. Prostě jsem to v tom zápalu a neustálém odbíhání ke stránkám nestihla. Dala jsem si slib, že si ji přečtu v klidu na houpačce na dovolené, kdy pro ni budu mít plnou pozornost. Tak trochu jsem tušila, že podlehnu. Netušila jsem, že ale tak úplně.

Možná jednou - Collen Hoover

Miluji příběhy, které jsou spojené s nějakou hudbou, filmem, jinou knihou či prostě něčím, co nám to udělá o to víc reálným a hmatatelným. Hodně mi to připomíná film Hudbu složil, slova napsal a mé oblíbené Třetí přání od Roberta Fulghuma a vlastně i Na hraně zapomnění od A.I.Redmerski.

Myslím, že teď ze všech stran uslyšíte, jak je kniha úžasná, jak nás dostala a prostě samá pozitiva. Já na tom nejsem jinak. Dostat ze sebe všechny ty emoce, to chce několik tisíc slov. Možná víc...

Ono se to na první pohled zdá jako naprosto nevinný příběh, který přeci nemůže být tak záživný, jak vypadá. Opak je ale pravdou. Nejen příběh, ale i ta obálka je po přečtení hezčí a začnete ji mít o to víc rádi. Jak se dostanete pod povrch, přelouskáte pár stránek, které jsou o rozchodu dvou mladých lidí, tak se dostanete na to pravé. K tomu, který neslyší, ale hraje krásně na kytaru a k tomu, jak Sydney začala psát texty k písním.

Pořád by to mohlo vypadat jako nic moc zápletka, dokud nezjistíte, že ty texty jsou jako brána k duši. Jen si to poslechnout a nechat plynout. Že to, co ze sebe dostáváte strašně moc vypovídá o tom, co chcete a po čem toužíte. Když se k tomu ještě přidá skupina přátel, kteří to nemají tak jednoduché, ale jsou strašně vtipní a dělají si ze všeho srandičky, tak je to opět lepší a lepší.

Budete je milovat všechny, i tu odstrašující Bridgette a nepochopitelného Warrena.

Je to jako zastavit se, zavřít oči, lehnout si a poslouchat tlukot svého srdce. Protože nic jiného nevnímáte. Zatím. Pak přijdou ty maličkosti, které mají svoji řeč a vy toho najednou vnímáte o tolik víc. Dokážete se víc radovat a hledáte i v tom nejpatrnějším kousku štěstí, které k vám přilétne.

Zjistíte, že to, co nejvíc odsuzujete se může stát i vám. A zaskočí vás to nepřipravené.

Vnímat tóny hudby, vibraci hlasu a tlukot srdce je v tomto díle to nejkrásnější a nejstěžejnější. To, jak to k sobě táhne dva, kteří k sobě patří, ale snaží se rozumem vysvětlit, že by to tak nemělo být, to mě drásalo nejvíc.

Vůbec si nedokáži představit, kde k tomu Colleen chodí, že dokáže napsat tolik příběhů s tak moc velkými emocemi. Necelých 400 stran úplně nabušených, od začátku do konce, bez pauzy. Čtete a skoro nedýcháte, vlastně téměř letíte, protože se bojíte přestat. Nevěřícně kroutíte hlavou, ale pak začnete přikyvovat, protože tak to je. A na konci? To si jen povzdychnete a jdete si to celé pustit znovu. A znovu a znovu. A nevíte co si se sebou počít, protože toto musí odeznít a zazdít to dalším příběhem, to snad ani nejde.

A tak to prostě je.

Hudbu nelze jinak, než milovat.

Safienka

PS: A já jdu na ty fotky ;-)

Název: Možná jednou

Autor: Colleen Hoover

Vydává: Yoli, 2017