Jsem taková, jaká
jsem. I přes to mám občas pocit, že bych mohla být ještě
lepší. Což je vlastně přání dost pochybné, protože co je
lepší? Lepší vypadá jako štěstí. A dost mě mate.
Když je někdo
úspěšný, tak mě to hnedka zaujme. Má svoje štěstí. VLASTNÍ
SVOJE ŠTĚSTÍ. Na což občas zapomínám. Na první pohled je to
totiž tak kouzelné, úžasné a tak moc přitažlivé. A vypadá
to, že je to tak snadné.
Asi mi něco tlačí
na mozek, ale poslední dobou si víc a víc uvědomuji, že to, co
naoko chci, vlastně není to, co chci a jaká jsem. Zřejmě si ten
můj vnitřní hlas řekl, že už je na čase a že musí trochu víc
hulákat, abych ho vnímala.
Když po něčem
toužíme, dokážeme se to naučit? Co nám je všechno přirozené? To, co
se nám učí lehce? Za jak dlouho jsme schopni se naučit něco, co
bychom chtěli?
Chtěla bych být
víc trpělivá, nebýt taková chaotická a víc si pamatovat. Kdesi
jsem četla, že když budu něco vykonávat po 21 dní, tak by se to
mělo stát mojí přirozeností. Ale u čeho všeho to platí?
Opravdu stačí pouhých několik dní, abychom docílila toho, co
chci?
Dumám nad tím
docela dlouho a říkám si, že všechno se asi naučit nejde. Že
ve skrytu duše jsme nějací a nemůžeme mít a umět všechno. Co
myslíte? Dovedeme se vše naučit?
Už jsem to zkoušela
několikrát a vždycky sklouznu k tomu, že mě to přejde. Chci
něčeho dosáhnout, stojí mě to celkem dost energie, vydržím to
několik dní/měsíců a pak konec. Vrátím se k tomu, co je mi
přirozené a toto dál nedělám. Znamená to, že to nejsem já?
Nebo mám vytrvat dýl?
Možná by to mohlo
být tak, že máme předurčeno zvládat, umět jen něco. A ten
zbytek nám nebude vlastní. I když se nám to nebude líbit.
Protože my takoví chceme být? Líbí se nám to na druhých a
proto si myslíme, že naše štěstí závisí na tomto bodu?
Každý člověk má
na světě nějaký úděl. Narodil se na tuto planetu, aby tu něco
dokázal, sám sebe někam posunul a hlavně se nějak vyvíjel. A
každý to má jinak. Naštěstí. Byla by to dost nuda, kdyby byli
všichni stejní. Jo, to bylo velké moudro.
Neustále, no dobře,
hlavně poslední dobou, něco tvořím a přicházím na to, co jsem
já a kde je to moje štěstí. Ten pravý stav. Stav mysli a štěstí
kolem mé osoby. Čím dál tím častěji potkávám lidi, kteří
jsou na mé vlně. A mě tak moc fascinuje, že jsem s nimi šťastná.
I když taková a maková. Překvapuje mě, že ty, které jsem
potkala a myslela si, že jsou ti praví, už jsou pryč. Nejsem s
nimi v kontaktu a to báječné, co bylo,někam záhadně odplulo. Ač
je mi toho líto, tak to pouštím. Dalo mi to, co mi mělo dát a
čeká mě něco lepšího. Což jsem vlastně zase na začátku.
Opravuji se tedy...něco krásného, jiného a štěstí
naplňujícího.
Jak to máte vy?
Jste schopni se naučit vše nebo alespoň něco, co byste chtěli?
Safienka
Ahoj Safienko, hodne zajimavy clanek.Premyslim, jak to mam vlastne ja, protoze ja jsem blizenec a blizenci radi zkousi nove veci. To plati i u mne a kdyz se mi neco zalibi, tak to zkusim a bud mi to vydrzi,a nebo zjistim, ze na to nejsem stavena a tak to zustane u toho, ze se mi to jen libi a obdivuji lidi, kteri to umi. Ale aspon si to vyzkousim, protoze bez toho vyzkouseni neprijdu na to, jestli je ta dana aktivita pro mne vyhovujici nebo ne. No , ted jsem se do toho trochu zamotala, ale doufam, ze mne chapes, jak to myslim:-) Urcite s tebou souhlasim, ze kazdy clovek ma na svete nejaky udel :-)Preji krasnou nedeli:-)
OdpovědětVymazatMilá Janas Jean, naprosto tě chápu... Znám hned několik lidí, kteří vyzkouší a když to nejde, tak jen obdivují, že to umí alespoň někdo... :) aa, blíženka... Paráda! :) já jsem taková poloviční lvice s příchutí raka a dost ovlivněna váhou ;)
Vymazat