Pokec u kafíčka XXIII. - Jak moc jsme podobni našim rodičům a děti nám?

Káva voní celým bytem. Občas je to lepší než kdejaká voňavka. Čerstvě namletá káva! Jo! Pěkně do oblíbeného hrnečku, v pohodlném křesle, sluníčko svítí a člověku je tak nějak...tak akorát na psaní. Když se mi zadaří, tak popíjím kávu a děti spí. Když už na to nemám nervy, tak popíjím kávu a děti nespí. Jo, je v tom rozdíl. Značný. I když je káva vynikající, tak pohoda je maličko jiná. Míň uvolněná a víc v pozoru.

Od té doby, co mám děti, pozoruji, jak mi začínají být podobné. Víte, nejdřív mi to tak ani nepřišlo. Když tedy nepočítám vzhled :o) Ale postupem času, když se začaly „vybarvovat“, tak to vidím víc a víc. Musím si v tu chvíli přiznat barvu: „Bože, to jsem celá já.“ S mými dobrými i špatnými vlastnostmi. Ve většině případů hlavně s těmi skrytými, které by objevil jen někdo, kdo mě buď hodně zná a nebo je odborník. 

Zdroj

Je to až s podivem, jak se člověk začne víc poznávat, když sleduje vlastní děti. A pořád. A znovu. Jo, jsou to človíčkové, kteří mají hodně z obou rodičů. Nebudu si to přeci všechno přivlastňovat sama ;-)

Zrovna nedávno jsem byla s dětmi u cukrárny, kterou máme kousek od baráčku (pořád jsem se nerozhodla, jestli to je dobře a nebo ne) a tam jsem svoji holčičku pozorovala a říkala kamarádce, jaká je a jak se chová. Až po několika hodinách mi došlo, že jsem ji popsala sebe. A že jsem to o sobě vlastně ani nevěděla, i když jsem to dělala. Šílené. A co teprve ten druhý trpaslík. Člověk jen žasne a chce se mu smát.

Viděli jste to video, kde děti dělají naprosto všechno stejně, jako dělají jeho rodiče? Video je hnáno hodně do extrémů, ale v důsledku je strašně pravdivé. Od koho jiného se mají děti něco naučit než od nás? Nejsme schopni být pořád v pozoru a dělat jen to, co chceme, aby se naše děti naučily. Buďto jsme už v jádru duše naprosto vyrovnaní, klidní, trpěliví, jíme jenom u stolu, na nikoho nekřičíme, na všechny se usmíváme a nebo máme svoje mouchy, které naše děti zrovna vyhmátnou a rozhodnou si je osvojit. A že to jsou ty nejlepší mouchy. Nejlepší z nejlepších. Nejlíp ty, které se snažíme co nejvíc zamaskovat. 

Zdroj

A naši rodiče? To je vlastně to samé. Naše děti vychováváme, rodiči jsme byli vychováváni. Nikde není rozdíl. Vše je stejné. Každý má na všechno právo i nárok. A my možná zjišťujeme, jak jsme jim hodně podobni. A jak nás štve, že jsme vlastně v mnoha ohledech stejní. Někoho to může až děsit. Protože se mu nelíbí, co jeho rodiče dělají a představa, že to budou v budoucnu dělat taky je otřesná….nebo třeba ne? Nebo naopak a můžeme se jen a jen těšit ;-)

Říká se, že jsme takoví, jací chceme být. Svůj život si utváříme sami. Něčemu se bohužel ale nevyhneme nebo ano?

Když jsem byla v pubertě, tak mě na rodičích štvalo hodně věcí. Neznám snad člověka, který by to tak neměl. To a to a to mi vadilo. A říkala jsem si, že taková nikdy nebudu. Nikdy! A víte jak? Nikdy se nemá říkat nikdy. Protože už to začíná. Ta podobnost.

Můžeme se s tím prát a nebo se s tím smířit. A nebo s tím něco udělat. Přesto si myslím, že naše přirozenost nás doběhne. Důležité je, abychom byli šťastni a mohli se radovat. Nejlíp nic neřešit. Což bych nebyla já. Já musím mít pořád nějaké otázky a nad něčím hloubat.

V knize Temná stránka hledačů světla byl skvělý příklad. Bylo tam vypsáno několik desítek špatných vlastností člověka. Těžší verze příkladu. Měla jsem si je přečíst a podtrhnout či zakroužkovat ty vlastnosti, které mi vadily. S kterými jsem se nemohla ztotožnit. Jaká nechci být. 

Tento výběr byl mým úkolem. Přijmout to, že bych taková mohla být. Ta špatná, zlá a pomstychtivá. Víte proč? Protože to je něco, co je vlastností každého člověka. Abychom byli šťastni, potřebujeme být vyrovnaní. Potřebujeme být hodní i zlí. Není to nic špatného. Je to normální a je to nutné. Bez tmy by nebylo světlo. Vlastně když to tak řeknu, tak by nám mělo být jedno, jací jsme a jací jsou ostatní. To je řešení úkolu. Přijmout něco špatného, nechat to chvíli rezonovat, přivítat to a nechat to být. Je to náročnější téma, které kdekdo neskousne. Já se s tím snažím ztotožnit už několik let. Učím se a zjišťuji, že to jinak ani nemůže být.

Platí to i v obrácené verzi, v kladných vlastnostech. Které se samozřejmě přijímají mnohem snáz :o) 

Zase je tu to zrcadlo a jen my sami. Pěkně se to všechno odráží a ukazuje nám nás samotné. Naše děti, to je vzácný dar. Děti jsou bezprostřední, splachovací a strašně moc vzácní. Milujme je se vším, protože jen tak můžeme milovat sami sebe.

A to jsem se zase dostala někam dál. To bude určitě to kafe….hlavně to na něco svést ;)

Mějte krásný poslední letní víkend,

mává,

Safienka

Nevěra není řešení (Ty, já a ti druzí - Fionnuala Kearneyová)

Každý člověk má tajemství. Není to nic divného. Všichni přeci nemusí vědět všechno. Přesto, pokud vstupujete do vztahu s druhým člověkem, měli byste zvážit, co je dobré mít za tajemství a co ne. Vztah by měl být založen na důvěře. Pokud tomu tak není, nevydrží dlouho. 

O tom by vám vlastně mohl vyprávět Adam Hall. Finanční poradce, který má hned několik tajemství. A všechny se rozhodnou vynořit na povrch. Jak zrádné. Jeho minulost ho dost pozlobila a on si nemůže pomoci. Nemanželský sex vidí jako řešení. Každý to má holt jinak.

Potom, co Adamovi zemřeli rodiče, potkal Beth. Úžasnou ženu, která se mu stala velkou oporou. Vzal si ji a měli spolu dceru. Jednoho dne ale přišla krize a on poprvé zahnul. A Beth mu odpustila. Tentokrát to je ale jiné. Kromě toho, že je to podruhé, tak to trvá delší čas. A to už Beth neskousne. Což se jí nedivím. Vlastně se ji divím, že ustála první manželovo „škobrtnutí“. 

Zdroj

 

Příběh začíná. A mně v hlavě vylézá spousta otázek, které si na základě několika zkušeností kladu už docela dlouhou dobu. Dokáže člověk odpustit nevěru? Pokud se vydá na cestu odpuštění, jak to dokáže urovnat tak, aby ten jeden nebyl pořád v nevýhodě? Jak vytvořit harmonický vztah, který má trhlinu?

Když se to stalo poprvé, Beth věděla, že by měla odpustit. To se přeci může stát každému, zvlášť když je to v opilosti. A mají dceru. Jejich společný život nemůže narušit nečekaná touha a chtíč druhého. Spokojené manželství nemůže jen tak něco rozházet, nebo ano? Důvěra a pravda. V tomto případě dva velké kameny úrazu.

Adam se v tom veze už hodně dlouho. Zjistil, že zalhat je vlastně celkem jednoduché a míň bolestné. Protože co kdyby to druhý nepřijal? Co kdyby najednou musel zůstat sám? Co kdyby…? To bohužel nikdy nezjistil, protože to nezkusil. Vypadalo to jako neřešitelný problém. Jeho problém, s kterým se musel poprat sám.

Beth je hudební skladatelkou, která má našlápnuto k úspěchu. Má velký dům, krásnou již dospělou dceru, úžasnou přítelkyni a skvělé sousedy. Je to žena pohledná, po které by mohl zatoužit nejeden muž. A přesto je podvedená. Kde se stala chyba? To, že není pravidelně svolná a má i své problémy, tíhne k tomu, aby ji manžel zahnul?

Jak daleko a hluboko se člověk dokáže dostat do svého nitra, aby pochopil, kde udělal chybu? Dokážeme odpustit? Je to tak snadné? Jak dlouho dokážeme být naštvaní na druhého, kterého milujeme, ale on nám ublížil? Jak dlouho se hojí zlomené srdce?

Spousta otázek a tak málo odpovědí. I když pár jsem jich v tomto příběhu našla. Líbilo se mi podání příběhu, který odkrývá jedno tajemství za druhým a odhaluje tak podstatu osudu hlavních hrdinů.

Kniha, která řeší mezilidské vztahy. Problémy, které mohou nastat a stačí k tomu opravdu jen málo. Nečekaný moment, který vše otočí. Autorka nám ukazuje, jak křehký může být vztah mezi dvěma, ať už je to mezi mužem a ženou, otcem a dcerou, přítelkyněmi, kamarády, sousedy a nebo dvěma naprosto cizími lidmi. 

Jak se člověku promítají jeho problémy do života a jak se s nimi je a není schopen poprat? Co dokáže vytěsnit, ututlat a jak moc se dokáže užírat sám. Do jaké chvíle si jsme schopni pomoci sami a odkdy potřebujeme pomoc druhého?

Otázky si kladu já, příběh má svoji linii. Jedno řešení, které se všemožně kroutí a překrucuje. Názory a životy lidí, které se mění. Každý má svá přání a potřeby.

Asi se to nebude líbit každému. Mě to zaujalo a hlavně mě zajímalo vyústění celého problému. Vrátí se k sobě nebo se úplně zavrhnou? Dokáží odpustit?

Pokud vás zajímá alespoň část mých otázek, knihu si přečtěte.

"Jestliže někoho miluješ, může se stát, že ho musíš nechat běžet, zvlášť, jestli nejsi právě ten, koho potřebuje..."

Safienka

Název: Ty, já a ti druzí

Autor: Fionnuala Kearneyová

Vydává: Ikar, 2016

Když poradí Audrey, má to šmrnc (Noc s Audrey Hepburnovou - Lucy Hollidayová)

Dívka, která je štíhlá a okatá jako žádná jiná. Ta, která je přirozeně nadaná, s radostí rozdává úsměvy, dře až do úmoru a snaží se odčinit dobré skutky, které ji v mládí zachránily život. Žena, která se nebojí změn a nadevše miluje Švýcarsko. Krása, něžnost, odhodlání. Řekla bych, že snad všichni musí znát a nebo alespoň někdy slyšet o Audrey Hepburnové.  

Zdroj

Libby na tom není jinak. Její otec zkoumá život Audrey co nejpodrobněji a píše o ní knihu. Nemá se svou dcerou moc hezký vztah. Vlastně si jí pořádně všimne, až když zjistí, že má víc přátel na Twitteru. Co to o něm vypovídá? Ne moc hezké věci. Možná nás to donutí zapřemýšlet, jaký vztah máme sami k vlastnímu otci. A můžeme nebo nemusíme za to být vděčni.

Šťastnou či nešťastnou náhodou se dívce stane neobvyklá věc. Zmíněná Audrey se jednoho dne ocitne v jejím malinkatém bytečku přímo na zaměněném květovaném gauči.  A zrovna poté, co doběhne film Snídaně u Tiffanyho.

Komu by z toho nehráblo? Mě určitě. Libby si téměř celých 330 stran myslí, že je pomatená a trpí mentální poruchou. Vše ale nasvědčuje tomu, že její zrak je opravdu vpořádku a to, že se z ní ta tmavooká kráska s perlami a malými černými snaží vymámit jedno kafe, bude asi realita. 

Když je člověk ve stresu, nic se mu nedaří a prostě má dny blbec, dost často se stává, že se přihodí něco neobvyklého. Něco, co mu utne tipec a nebo něco, co mu dokáže, že to není zase tak špatné, jak to vypadá. Dno každého člověka je odlišně hluboké. Každý své stavy zvládá jinak a dokáže se s nimi jinak poprat. Libby to odnesla celkem dobře. Do jejího života jí trochu štěstí přinese pár rad od zmíněné Audrey Hepburnové, která má být tou „nakopávačkou“, někým, kdo podává pomocnou ruku a zvedá dívku z pošpiněného dna. Někdo, kdo ji donutí přeskočit šedý oblak neštěstí a kdo jí pomůže být na chvíli zase žádanou ženou. 

Kniha Noc s Audrey Hepburnovou byla pro mě sladkým bonbonkem, který jsem zhltla na posezení. Dobře jsem se u ní pobavila, odpočinula si a hlavně mě lehce popohnala k opětovnému shlédnutí filmů Snídaně u Tiffanyho, Sabrina, Dva na cestě, Šaráda, Prázdniny v Římě, Odpolední láska, Jak ukrást Venuši a další. Miluji ty filmy nejen díky obsazení, ale už jen díky době, v které jsou natáčeny.

Nečekejte žádné extra hluboké myšlenky. Spíš najdete pohled do života mladé osoby, která je zcela normální, má své mouchy a hlavně, která se snaží důvěřovat a najít své štěstí. Ať už je to výroba šperků, pokec se svým nejlepším přítelem nebo rande s pohledným hercem.

Pro tuto chvíli to byl můj lahodný a voňavý šálek kávy. Hodně mi to připomínalo styl Alexandry Potter, jejiž knihy mám moc ráda. Byla tam romantika, kouzlo a hlavně to mělo správný odpočinkový šmrnc.

Určitě si přečtu další díly, které jsou v plánu. 

Safienka 

Název: Noc s Audrey Hepburnovou

Autor: Lucy Hollidayová

Vydává: Ikar, 2016

Dopisování a jiné papírenské tajnosti

Jsem stoprocentní knihomol. Tím si jsem naprosto jistá. Od té doby, co ale sleduji jeden blog (ehm, kdyby jen jeden), začala jsem tíhnout také k papírenství. Říkala jsem si, proč zrovna teď. A pak mi najednou blesklo, že to teď už je vlastně docela dlouho. Jen jsem tam vecpala lehkou několikaletou pauzičku....

Ale předtím….

….jsem začala dopisováním. Ani vlastně nevím, kde jsem získala první adresu. Asi to bylo od jedné kamarádky, přes známou s doporučením a nadšením (znáte to:-)). Každopádně dívka se jmenovala Andrea a byla z Mikulčič a psaly jsme si hoooodně dlouho. Posílaly jsme si fotky, samolepky, obrázky, vyměňovaly si názory a byly šťastné, když jsme objevily ve schránce dopis od té druhé. Viděly jsme se jen z fotek, osobně nikdy. Jo, to ještě nebyl facebook jiné sociální sítě, vlastně jsem ještě ani nebyla přihlášená k xchatu a doma jsme neměli internet.

Po desítkách dopisů jsme ale přestaly. Asi jsme se moc namlsaly. Stále jsem si však s někým psala - sestřenice, kamarádky, pak i přítel...milovala jsem tu vůni papíru..sbírala jsem dopisáky, obálky, různé pohledy a prostě všelijaké cerepetičky. Založila jsem si sešit/desky, kam jsem si psala různé důležité záležitosti a tvořila jsem si kvízy. Hodně jsem „žrala“ Bravíčko a Bravo girl. Vystřihávala jsem různé obrázky a lepila si je všude možně. Co si pamatuji, tak jsem měla jednu chvíli polepenou celou zeď plakáty oblíbených skupin a zpěváků. Ani kousek zdi nebyl vidět..

A pak na střední jsem k tomu zase víc přilnula. Tentokrát ale maličko jinak. Poznala jsem dívku, s kterou jsme si káply do noty. Zjistily jsme, že máme hodně moc společného a že nás spousta věcí zajímá. Založily jsme si svoji filoSOFII. Takové jedno naše velké tajemství. Jednou za čas (tu frekvenci si bohužel nepamatuji), jsme si vyměnily obálky s lístkem, kde bylo napsáno, co máme splnit. Jestli odpovědět na otázky, nebo vymyslet příběh nebo něco vytvořit. A že to nebyly otázky typu, jaké je tvé nejoblíbenější jídlo. Spíše názory a myšlenky. Byly jsme takové jiné. Jednu chvíli jsme si připadaly jako čarodějnice. V živé paměti mám chvíli, kdy nás tak nevědomky můj taťka oslovil a my se musely potutelně chichotat. A to jsme nedělaly nic čarodějnického. Ale prostě to tak bylo. Brouzdaly jsme se bosky v trávě, lítaly z kopce jak splašené a řvaly u toho, pálily jsme svíčky a voňavé tyčinky, chodily nakupovat do shambally. Když tak listuji zápisky, musím se usmívat. Dokonce jsme si i psaly dopisy a pohledy a prostě jsme byly velké nejlepší a nejvěrnější přítelkyně. Však víte :-)

No a pak to nějak utichlo. Po střední jsme se odloučily, každá se odstěhovala do jiného kouta země a po psaní byl konec. Všechny věci šly do krabic nebo do desek a najednou došlo k pauze. Sem tam si vyměníme email, pošleme fotky dětí. Minulost je za námi.

A najednou, po těch několika letech, po té odmlce, mám zase chuť psát a tvořit. Začalo to vlastně založením blogu. Nejprve estranky, potom webnode a nakonec, do třetice všeho dobrého, jsem se ukotvila tady. Se mnou to jinak ani nejde. Není to Sofie, ale je to ventilace a hlavně relaxace. Je to o knížkách a o myšlenkách, občas o receptech a semtam o fotkách. Snažím se vyjádřit, jak by to ústy nešlo (teď při mateřské vůbec…). Začínám zase dýchat vzduch provoněný papírem, stejně jako v minulosti. Dochází mi, jak hodně mi papírenský hmatatelný svět dal, jak mě obohatil, bavil a hlavně, jak mi chybí. Potřebuji se obklopovat věcmi, které jsou malinké, kouzelné a které udělají tak obrovskou radost.

Občas mi přilítne do schránky pohled. Dopis vlastně až teď po dlouhé době (díky Vivi :*). Vůbec se mi tomu nechce věřit, že tak dlouho jsem žádný nedostala. Je to jasné, když jsem žádný neposlala, tak jak bych mohla nějaký dostat. Ale tak kdo ví?

 Nedávno ke mně přilítla informace o postcrossingu. O dopisování/pohledování po celém světě. Vylosujete si adresu někoho úúúplně neznámého a pošlete mu pohled a nějaké slůvko k tomu. Naoplátku někdo si vylosuje vás a vám přijde nečekaně psaníčko. A je to tak napínavé, radostné, milé, nové a neokoukané a….prostě mně se to strašně líbí a jsem nadšená! Protože všechno nemusí mít praktický a rozumný důvod. Stačí, když se vzduchem šíří radost. Ať je to, co je to.

No a to by bylo tak ve zkratce a pár fotkách vše. Správně jsem se naladila a jdu pokračovat v pročítání starých dopisů. Úplně se na to těším, jak se budu usmívat nad tím, jaké jsem měla kdy ideály, co si myslela a přála. Co mi vyšlo v kvízu, jaký chlapec byl ten vysněný a co jsem poslouchala za hudbu. Jako bych byla naprosto někdo jiný, ale zároveň to byla pořád já. Snad mě chápete.

Mějte se bájově:-)

Safienka

Trochu o mně, trochu knižně II.

Kolik knih jsem schopna číst najednou?

Zjišťuji, že mám rozečtených hodně knih. Mnoho příběhů, které jsem odložila, protože jsem se u něčeho zasekla. Najednou přišla pasáž, která nebyla tak čtivá a já se nemohla hnout. Snažím se těmto adeptům dát ještě druhou šanci, ale většinou se k nim vůbec nevrátím. Zřejmě na ně nebyl ten správný čas :-) Pokud se ale jedná o knihy, které opravdu čtu, tak jsou nejčastěji dvě. Jednu, kterou „hltám“ a druhou nějakou odbornou.

Pokud čtu najednou víc jak jednu knihu, jak vybírám, kterou zrovna budu číst?

Je to jednoduché, vybírám dle toho, na co mám náladu. A nebo když už mám jednu rozečtenou hoodně dlouho, tak si k ní prostě sednu a hecnu se, že ji dočtu, aby měla dušička klid ;-)

Přehazuji záložky z knihy do knihy?

Občas ano. Ne zrovna z rozečtené knihy, ale většinou si je přenáším. Nezůstává mi jedna záložka pro jednu určitou knihu. To ne. Líbí se mi spousta záložek, ale nějak si je nekupuji. Používám jen to, co je po ruce - lístky, pohledy, účtenky, občas i toaleťák, samozřejmě čistý :o).

Kam dávám rozečtené knihy? Mají své místo?

Rozečtená kniha se mnou putuje všude. Takže nemá jedno místo. I když se ho snažím občas najít, tak stejně si dělá co chce a toulá se po bytě. 

Kdy nejčastěji čtu? V jaké fázi dne?

Nejčastěji čtu, když mi alespoň jedno dítě spí. Když je to hodně kritické, tak večer, když už spí obě děti. A naopak, když je to mega hodně napínavé, tak čtu vždy, když to jde a děti to umožní. Ty chvíle, kdy jsem si ráno sedla ke knize a večer ji odložila, jsou bohužel fuč. Ale věřím, že jednou zase nastanou.

Jak dlouho vydržím v kuse číst?

Tak to se opět odvíjí od dětí. Když bych pominula to, že bych se o ně musela starat, takže by byly například na celý víkend u babičky, tak vydržím hodně dlouho. Jsem schopna přečíst knihu na jeden zátah s pauzami na pití a nějaké jídlo. Nejčastěji si pak dám vše k sobě a prostě se obsluhuji při čtení. Oříšky, kafe, čaj, voda, ovoce, zelenina…. :-) A když teda nemám celý den a nebo je stereotypní týden, tak čtu většinou od pěti minut až po dvě hodiny.

Čtu knihu s obalem či bez obalu?

Většinou asi bez obalu. Jelikož ji beru všude, tak si ji nechci zase tolik poničit. Bez obalu mi to přijde šetrnější.

V jaké pozici nejčastěji čtu?

Když jsem byla mladší, nejčastěji jsem četla v leže opřená o lokty na své posteli v pokojíčku. Teď, když si ke knize lehnu, tak usínám. Čtu tedy nejčastěji v kuchyni s nohama na druhé židli a nebo pak v obýváku na gauči se stolkem poblíž.

Jak často aktualizuji status na svém book profilu?

Jediný aktuální status, co mám, je ten, jakou knihu zrovna čtu. Používám profil pouze na www.databazeknih.cz, kde přidávám knihy, komentuji přečtené knihy, koukám, kdo z mých oblíbených uživatelů co přečetl a občas přečtu nějaký článek. Na Goodreads profil nemám, nebo teda asi mám, ale nepoužívám. Mno a na FB přidávám akorát citáty a nebo své recenze. Takže tak :-)

Inspirace:Bookish Friendship 

A jak jste na tom vy?

Mějte se krásně, ať máte co nejvíc času ke čtení :-)

Vypadá to, že bude ještě chvíli léto.

Safienka

Pro každého je kousek naděje (Bez naděje - Colleen Hooverová)

Dva dny mi trvalo zhltnout tuto knihu. Dva dny, kdy jsem se chechtala, valila oči a téměř nedýchala. Toto dílo si mě opravdu získalo! Za těch několik let, kdy jsem vášnivou čtenářkou, jsem zjistila, že se mi kniha vryje pod kůži v tom případě, když ji chytnu do rukou, strávím s ní všechny volné chvíle, pustím ji na konci a poté mě teprve dovolí vydechnout. Ať už se jedná o jakýkoliv žánr, je jakkoliv tlustá a napsal jí kdokoliv. A toto je ten případ!

Já nejsem náročná na výběr díla, zaujme mě vlastně téměř cokoliv. Jsem takový malý hledač, který loví zajímavou myšlenku, která by ho nakopla k přemýšlení o dalších lidských vlastnostech. Hledám a srovnávám se svými zkušenostmi.

Možná by se zdálo, že se bude jednat zase o nějaký další potřeštěný teenegerovský román, který začíná zamilovaností, prochází nervovým zhroucením a končí happyendem, ale není tomu tak. Vlastně je, ale Colleen to přikrášlila o zajímavý psychologický moment. A tím si mě získala.

Kniha Bez naděje vypráví příběh dívky - Sky, která byla adoptovaná. Žije sama s maminkou, která je zapřísáhlou vegankou, odpůrkyní veškeré moderní techniky a její domácí učitelkou. Díky tomu, že se Sky chce dostat na vysokou, nechá se přemluvit od své nejlepší kamarádky Six a přihlásí se do maturitního ročníku místní střední školy. Zde bohužel tvrdě narazí. Je odmítána a jen díky růžovému gayovi Breckinovi (gayové umí ) se drží tak nějak nad vodou. Všemi je díky všemožným pomluvám a drbám na sociálních sítích nazývána děvkou. To, že střídá jednoho kluka za druhým (rozumějte, že má téměř každý den v ložnici někoho nového), by mohl být důvod, ale není to tak úplně pravda. Postupem času zjišťujeme, že její vztahy jsou pouze jednostranné. Sky je prožívá tak nějak otupěle a skoro možná až s nezájmem. Vypadá to, že má problém. 

Zlomový okamžik přichází v dobu, kdy Six odjíždí na půlrok do zahraničí a tehdy, když v samoobsluze potká pro všechny známého průšviháře Holdera. Od té chvíle je její život jako na houpačce. Autorka do vztahu mladých lidí promítá neuvěřitelné množství emocí, nálad a nepochopitelných situací. A bohužel jediné, co jim zbývá, je důvěra. Přes oťukávání, které je opravdu bravurně a hlavně vtipně popsáno, se konečně dostaneme k jejich prvnímu políbení. Ano, je to tak a myslím, že to není žádný velký spoiler, neboť to musí být jasné každému hned od začátku.

Láska si ale žádá i své stinné stránky, kterými jsou vzpomínky a časy minulé. Není lehké vypořádat se s tím, že si Sky nepamatuje ze svého dětství téměř nic. Nebo že by to raději vytěsnila? A ještě k tomu tu je pořád tajemný a nevyzpytatelný Holder. Nemohu už prozradit víc, neboť o to pravé bych Vás ochudila. Mohu jen prozradit, že se to pěkně celé zvrtne a mlhavé vzpomínky se vybarví do své „krásy“. Aby to Sky přežila. Její paměť se pomalu vrací.

Popravdě jsem až takový vývin situace nečekala. Autorka celý příběh prokládá právě zmíněnými vzpomínkami. Jako skládačka puzzle se zasadí do svých políček téměř až ke konci. O to víc je to čtivé.

Colleen nám svým dílem podává příjemně zamotaný psychologický příběh, který má bohužel až moc pravdivé téma. Všichni v sobě skrývají dvě stránky osobnosti a je jen na nich, jestli mezi nimi budou udržovat rovnováhu a nebo naopak.

Z romantického láskyplného příběhu se snadno stává drama. Sama z vlastní zkušenosti vím, že odpustit není lehké, ale je to jediná cesta k tomu, abyste vyhodili ten těžký balvan, který vám leží v žaludku.

Kniha se řadí do celkem nového žánru Young adult a díky tomu může nalézt čtenáře jak mezi mladšími, tak mezi staršími. Je to příběh o lásce, zradě, nenávisti a naději. Díky Colleen Hooverové to ale není jeden velký růžový bónbon.

Jsem ráda, že jsem si knihu mohla přečíst.

Safienka

Název: Bez naděje
Autor: Colleen Hoover
Vydává: Yoli, 2014

Osho zen tarot: Hravost

Život je zřídkakdy tak vážný, jak si myslíme, a když tuto skutečnost objevíme, začne nám život nabízet stále více příležitostí k hravosti. Žena na této kartě se raduje ze života jako motýl, který právě vylétl ze své kukly za příslibem světla.

Připomíná nám chvíle našeho dětství, kdy jsme na pláži sbírali mušle a stavěli hrady z písku, bez ohledu na to, že každou chvíli může přijít vlna a všechno zničit. Tato žena ví, že život je hra, a právě teď , bez ostychu a předstírání, hraje roli klauna.

Páže Ohně je znamením tvé připravenosti na všechno nové a svěží. Na obzoru je něco úžasného a ty máš zrovna tu správnou dětskou nevinnost a jasnost, abys to přivítal s otevřenou náručí.

Zen

V okamžiku, kdy začneš vidět život jako něco nevážného a hravého, všechna tíže z tvého srdce opadne. Všechen strach ze smrti, ze života, z lásky - všechno zmizí. Člověk začíná žít a cítí se velmi lehký, skoro bez tíhy. Tak beztížný se stává, že může vzletnout k oblakům. 

Největším přínosem zenu je, že ti nabízí náhradu vážnosti. Vážný člověk vytvořil svět, vážný člověk vytvořil všechna náboženství. Vytvořil všechny filozofie, kultury, morálky; vše kolem tebe je výtvorem vážného člověka. Zen z vážného světa vypadl. Vytvořil si svůj vlastní, velmi hravý svět plný smíchu, kde se velcí mistři chovají jako malé děti.

Recept na nejoblíbenější kakaové sušenky

Sušenky jsem začala péct tepve nedávno. Ani za to vlastně nemohly děti, spíš fakt, že jsem chtěla mít možnost upéct si domácí sušenky...a mít jich hodně...a pořád si při tvoření oblizovat prsty...a moct si je udělat podle vlastního přání.

A tak jsem bádala a zkoušela a narazila na jedny, které jsou naprosto! famozní...pro milovníky kakaa nutné! Ani nevím, kolik várek už jsem udělala, kolika lidem jsem je doporučila, kolika osobám jsem je nadělila....no, zkuste a uvidíte, jestli mluvím pravdu, když říkám, že jsou ty nej!

Ještě pro upřesnění...začala jsem je dělat loni, takže jsem je dělala z normalní pšeničné mouky, jak je v receptu. Pak jsme měli období bez pšenice, takže jsem je dělala z pohankové mouky a naposledy jsem zkusila i žitnou. Nejlepší jsou z té pšeničné (krásně drží tvar), jdou ale dobře udělat i z té pohankové (akorát se mírně roztečou a nejsou to takové pěkné bochánky), z žitné to taky jde, jen jsou lehce sušší. A nebo to můžete různě nakombinovat.

 Na cca 20ks sušenek je potřeba:

250g másla (dávám rozpuštěné)
175g krupicového cukru (jde i moučkový)
40g holandského kakaa
300g mouky (dle vlastní chutě a potřeb)
1 lžička jedlé sody
1/4 lžičky soli

Nejlepší na tomto tvoření je to, že dáte prostě všechno do jedné mísy, smícháte, promícháte a vymodelujete kuličky ve tvaru vlašského ořechu (občas mi vyšel i ořech větší :O). Dáte na plech (většinou mi to vychází na max dva plechy - dle toho, z jaké mouky peču) a pečete na 175st cca 13-15min.

Nutné nechat vychladit, nesahat! a pak můžete ochutnávat...;-)


Ať vám chutná ;-)

Safienka

Pokec u kafíčka XXII. - Dá se naučit všechno?

Jsem taková, jaká jsem. I přes to mám občas pocit, že bych mohla být ještě lepší. Což je vlastně přání dost pochybné, protože co je lepší? Lepší vypadá jako štěstí. A dost mě mate.

Když je někdo úspěšný, tak mě to hnedka zaujme. Má svoje štěstí. VLASTNÍ SVOJE ŠTĚSTÍ. Na což občas zapomínám. Na první pohled je to totiž tak kouzelné, úžasné a tak moc přitažlivé. A vypadá to, že je to tak snadné.

Asi mi něco tlačí na mozek, ale poslední dobou si víc a víc uvědomuji, že to, co naoko chci, vlastně není to, co chci a jaká jsem. Zřejmě si ten můj vnitřní hlas řekl, že už je na čase a že musí trochu víc hulákat, abych ho vnímala.

Když po něčem toužíme, dokážeme se to naučit? Co nám je všechno přirozené? To, co se nám učí lehce? Za jak dlouho jsme schopni se naučit něco, co bychom chtěli?

Chtěla bych být víc trpělivá, nebýt taková chaotická a víc si pamatovat. Kdesi jsem četla, že když budu něco vykonávat po 21 dní, tak by se to mělo stát mojí přirozeností. Ale u čeho všeho to platí? Opravdu stačí pouhých několik dní, abychom docílila toho, co chci?

Dumám nad tím docela dlouho a říkám si, že všechno se asi naučit nejde. Že ve skrytu duše jsme nějací a nemůžeme mít a umět všechno. Co myslíte? Dovedeme se vše naučit?

Už jsem to zkoušela několikrát a vždycky sklouznu k tomu, že mě to přejde. Chci něčeho dosáhnout, stojí mě to celkem dost energie, vydržím to několik dní/měsíců a pak konec. Vrátím se k tomu, co je mi přirozené a toto dál nedělám. Znamená to, že to nejsem já? Nebo mám vytrvat dýl?

Možná by to mohlo být tak, že máme předurčeno zvládat, umět jen něco. A ten zbytek nám nebude vlastní. I když se nám to nebude líbit. Protože my takoví chceme být? Líbí se nám to na druhých a proto si myslíme, že naše štěstí závisí na tomto bodu?

Každý člověk má na světě nějaký úděl. Narodil se na tuto planetu, aby tu něco dokázal, sám sebe někam posunul a hlavně se nějak vyvíjel. A každý to má jinak. Naštěstí. Byla by to dost nuda, kdyby byli všichni stejní. Jo, to bylo velké moudro.

Neustále, no dobře, hlavně poslední dobou, něco tvořím a přicházím na to, co jsem já a kde je to moje štěstí. Ten pravý stav. Stav mysli a štěstí kolem mé osoby. Čím dál tím častěji potkávám lidi, kteří jsou na mé vlně. A mě tak moc fascinuje, že jsem s nimi šťastná. I když taková a maková. Překvapuje mě, že ty, které jsem potkala a myslela si, že jsou ti praví, už jsou pryč. Nejsem s nimi v kontaktu a to báječné, co bylo,někam záhadně odplulo. Ač je mi toho líto, tak to pouštím. Dalo mi to, co mi mělo dát a čeká mě něco lepšího. Což jsem vlastně zase na začátku. Opravuji se tedy...něco krásného, jiného a štěstí naplňujícího.

Jak to máte vy? Jste schopni se naučit vše nebo alespoň něco, co byste chtěli?

Safienka

Pokec u kafíčka XXI. - Co mi zlepší náladu?

Když si přečtu dobrou knihu...

Poslechnu si rytmickou hudbu …

Vidím pěkný film…

Přečtu si dobrý článek…

Uklidím v bytě a dám vše do pravého úhlu a komínků…

Podívám se na své dítě, které se ke mně žene a chce mi vlepit pusu nebo jen tak obejmout…

Když si zacvičím…

Podívám se na pěknou fotku, člověka, obrázek…

Vidím, jak je někdo šťastný…

Chvíle, kterou mám jen pro sebe a mohu ji vyplnit dle své libosti…

Když mám prázdnou postel...jen a jen pro sebe...bez dětí :o)

Když jsem v lese, kam svítí slunce a je tam takové moc pěkné světlo…

Když si vypiji dobrou kávu…

Když se mi podaří vyfotit pěkná fotka...

Když si dám výbornou zmrzlinu a nebo dortík...

Když se konečně dohrabu k tomu, co jsem už dlouho odkládala…

Když se najím a zjistím, že je to moc dobré…

Když jsem ve společnosti přátel a dobře se bavím…

Když mě někdo něčím překvapí…

Když se vejdu do oblečení, které jsem si vyhlídla…

Když se na mě někdo usměje…

Když vidím, jak se drží staří lidé za ruce…

Když si děti pomlaskávají nad něčím, co jsem uvařila…

Když je víc světla než tmy…

Když padá první sníh…

Když jsou Vánoce (a téměř vše s nimi spojené)…

Když mám narozeniny (johoho, balonky, dort, famfáry)

 

Když dostanu dárek…

Když mi někdo napíše dopis, email…

Když mohu zaplnit kalendář…

 

Když něco hezky vybarvím, namaluji, nakreslím…

Když si mohu zatančit…

Když se zpívá u táboráku…

Když zdobím byt…

Když něco vykvete na zahradě…

Když se doma objeví nečekaně květina…

Když je krásné frišné svěží ráno…

Když mi někdo uvaří….

Když mám po ruce kopu oříšků a nebo čokolády…

Když mě někdo poslouchá…

Když vidím východ, západ slunce...

Když vidím hory nebo létat ptáky…

Když se mě někdo zeptá, jak se mám...jen tak, prostě si vzpomene…

Když nám slunce osvětluje místnosti...

Když napíši recenzi a mám dobré ohlasy…

Když vybírám dárky...s balením už je to horší…

Když mám si přivoním k něčemu moc pěkně vonícímu...

Když mi někdo udělá masáž obličeje nebo hlavy...a asi i zad :)

Když dotáhnu věci do konce...

Když mohu dělat lidem radost...

Zazvoní pošťák...

A co vy? jaké jsou vaše zaručené zvedače nálady?

Safienka

Kdo je tu vlastně blázen? (Osm týdnů v blázinci - Eva Lohmannová)

Autentický příběh o šílenství v časech normálnosti.

Musím přiznat, že jsem si knihu vybrala, protože jsem byla zvědavá, jak si autorka poradí s tématem blázince. Mohla by z toho být pěkná fraška a nebo zajímavý příběh. Naštěstí se povedla druhá varianta. Po dočtení této slabounké knížky jsem musela uznat, že má hodně do sebe. Moje poznámky a podtrhaná moudra jsou toho jasným důkazem.

Autorka píše, že zbláznit se je relativní pojem. Mohli bychom několik hodin, možná i dní debatovat o tom, co je normální a co není. Mohli bychom se do toho zamotat tak, že by se z nás natuty stali blázni a my se možná i octnuli v blázinci.

Jako každá správná kniha má i tato svoji hlavní hrdinku. Je jí Milena Winterová. Mladá dívka, kterou přestává bavit život. Nebaví jí vstávat, jíst, chodit, pracovat, komunikovat. Nejradši by všechen svůj čas proležela, prospala a byla by spokojená. Vždyť přeci svět snů je ten nejlepší. Její rodina si ale myslí něco jiného a pošle ji do blázince. Do místa pro narušené, které by ji mělo dát opět do formy. 

Skládání rozlítaných částeček svého já není žádná sranda, což Mila po několika týdnech zjistí sama. Její nostalgie ji však zanedlouho opustí. Možná díky sympatickému hipísáckému doktorovi a nebo jen díky prostředí, které jí nutí přemýšlet o životě. Koukat na to, kdo má co za jaké problémy a jak se s nimi pere.

Autorka do děje zapojila Milinu spolubydlící bulimičku Claru, truchlící laň Katarinu a ženu v mužském těle Rona. Ač jsou příběhy těchto postav jen rámcové, tak jsou zajímavé a člověk by se o nich rád dočetl i něco víc. Určitě tu nejsou jen oni, ale i další kupa bláznů. Jen si vybrat. K mému zklamání tam nebyl pětivteřinový Bob. Ten se pohybuje pravděpodobně někde jinde.

Přestože se jedná zvláště o hluboké depresivní dno Mileny, tak se tam sem tam objeví krom potoků slz i nějaký ten humor a nadsázka. Osm týdnů v blázinci Vás možná dokope k něčemu, co ani nevíte, že chcete. Je to kniha plná myšlenek a vzpomínek.
 
Dílo mne zaujalo víc, než jsem čekala. Přemýšlím, komu bych ho mohla doporučit či k čemu bych ho mohla přirovnat. Není to určitě humorná kniha. Je to dílo o životě, který si s námi dělá co chce a z nás se tak stávají blázni. Ani nemusíme být v blázinci. Protože blázinec je všude kolem nás.


Krásné, dojemné, poučné, motivující a velice reálné.


Safienka




Název: Osm týdnů v blázinci
Autor: Eva Lohmannová
Vydává: Ikar, 2014