Probudit se s
bolestí hlavy není žádná radost. Ráno se stává míň
příjemným, ale naštěstí to zažene prášek. Alespoň na
chvíli. Přestože venku padá a je tam pod nulou, tak doma už je
příjemné teplo. Vidina kamen v obýváku je víc než příjemná. Je to náš velký sen. Sálající teplo, praskající
oheň. Hmmm…
Vařím si svou
ranní dávku kávy a usedám k rozečtené knize. Nevydržím u ní
dlouho. Chvíli uklízím, peru a třídím a pak to zkouším znovu.
Zase jen kapitola. Pouštím si nový seriál, který mě na chvíli
dostane o několik desítek let zpět. Takové příjemné vybočení
a utlumení dnešního dne. Hlava se opět hlásí o slovo.
Rozhodnu se pro
procházku. Ta určitě pomůže. Čerstvý vzduch je víc jak lék.
Pod nohami to křupe a ujíždí. Projíždějící auta mají
soudnost a vždy zpomalí, když vidí, že se blíží. Jsem
zachumlaná do obrovské teplé šály a štráduji do města.
Myšlenky mi víří hlavou a honí se jedna za druhou. Nestíhám je
sledovat, tak je raději nevnímám.
Než se naději, tak
jsem ve městě. Hlava nebolí. Beru potřebné a okruhem se vracím
zpět. Myslím, že hodinka mi bude stačit. Nálada se mění každou
vteřinou. Nadávám sama sobě, že mě tolik ovládají emoce.
Tentokrát jdu přes nádraží. Snažím si vnutit nějakou dobrou
myšlenku a nebo nápad. Motivaci, která mě vždycky pomůže. Nic
se neděje.
 |
| z filmu Láska všemi deseti |
Někdo se přeci jen
slitoval a já najednou přemýšlím o tom, o čem budu psát. V
hlavě se mi vytváří příběh, který nabývá konkrétních
rozměrů. Mám hlavní postavu. Mám první slovo.
Bože, já mám
první slovo.
Začínám
zrychlovat a pořád si ho mumlám do šály. V rychlosti procházím
kolem hotelu Pytloun a říkám si, jestli mi ten nápad v hlavě
zůstane. Míjím podivína, který se tak prapodivně vleče s
prázdnými kovovými sáňkami. Doufám, že po mně nebude
nic chtít. Auta u přechodu zastavují.
Říkám si, že
bych mohla zrychlit. Sakra už i ten močák si říká o slovo.
První slovo si pořád opakuji. V hlavě mi letí vzpomínka na moudro od Elizabeth Gilbertové, která říká, že nápad u nás nemusí
zůstat navždy. Když ho nezpracujeme, tak poputuje jinam. K někomu
jinému. Bože. Ano, zase ty. Rychle.
Už ani nevím, proč tak pádím. Jestli potřebuji víc něco začít psát a nebo na
záchod. Příště si sebou musím vzít nějaký zápisník. V
tom mrazu je to sice blbý nápad, ale co by člověk neudělal v
krajní nouzi.
Mám chuť
popoběhnout. V tom sněhu to totiž nejde tak rychle, jak bych si
představovala. Nikdo nikde, tak běžím. Kousek. Jde přeci o první
slovo a ehm teď už fakt i o močák. Jsem v naší ulici. Teda na
konci. Ale to už dám. Běžím. Prostě běžím. Ještě, že tu
není led. S radostí a úsměvem vybíhám schody, shazuji boty a ….
dobře nejdřív záchod. A pak rychle zapnout počítač (protože
tak rychle prostě psát na papír neumím)….a….
Uf. Je to tam. To je
pohoda. Hlava už teda zase naskakuje, ale to se doufám poddá.
Hlavní je, že jsem začala. Prvním slovem. Pár větami za ním.
Hned mám lepší
den.
Procházku jsem
stihla pod hodinu. Jo, mohlo to být lepší, ale tohle je
dostačující.
A co vy? Taky občas
potřebujete něco nutně rychle napsat?
Mějte se krásně,
Safienka
Žádné komentáře:
Okomentovat
♥ Děkuji za milé komentáře ♥