Pokec u kafíčka XXXI. - Buďte sami sebou

Už je pozdě na kávu? To nevadí, dáme si klidně čaj :-)

Dneska to bude spíše čtení pro ženy. Je ale možné, že se v tom najdou i muži, kdo ví. :-) 

Ještě donedávna se mi děla taková věc. Občas mám problém, že se nadchnu pro názory a činy druhých a pak nevím, kde mi hlava stojí. Učím se s tím pracovat a trošku to rozlišovat.

Pociťuji lehké zlepšení. Říkám si, že lepší něco než nic.

Daná věc/pocit se mi stávala, když jsem se ocitla na místě, které mi přišlo naprosto úžasné a dokonalé. Nebo když jsem potkala člověka, který měl vše do puntíku vymyšlené. Pamatoval na všechno, všechny a prostě byl připraven. Nebo tak alespoň vypadal. Dostávala jsem se pak do stavů, kdy jsem měla pocit, že mi ujel vlak a já jsem jaksi pozadu. Protože nemám to a to hotové, nestíhám, nestačím a věčně zapomínám. Opravdu deprimující pocit vám povím. Zvlášť když takových míst a lidí navštěvujete víc.

Zdroj

Pak si ale strašně moc užívám lidi, kteří to mají podobně jako já. Cítím se vedle nich jako normální člověk, ne jako někdo naprosto neschopný (no dobře, ne naprosto, ale tak částečně...maličko...víte jak.:o)

Nikdy bych nevěřila, že mi s tímto „problémem“ pomůže kniha o módě. Fakt ne. O projektu Móda a duše od Táni Havlíčkové už jsem vám psala v tomto článku. O tom, jak jsem se našla a že konečně vím, co mi sedí a co snad i sluší, po čem mám koukat a čemu se vyvarovat. 

Jak by se to mohlo na první pohled zdát, tak tato kniha není jen o oblečení. Je vlastně i o vašem životním stylu a o tom, jací jste. Týká se to nejen žen, ale i mužů a dětí. Kniha 8 klíčů k vaší duši obsahuje velké poselství a hlavně pomoc ženám, které tápou stejně jako já.

Myslím, že neprozradím nic nového, když napíši, že každý člověk je naprosto jiný. Že se nedá srovnávat a i když nás k tomu společnost možná dovádí, tak si musíme uvědomit, že my jsme tady ti, kteří si vytváří svůj život. A že to má nějaký smysl.

Každému se líbí něco jiného, má své problémy, své uvažování a své postupy. Mohla bych pokračovat do nekonečna, ale myslím, že chápete, co tím chci říct. Někdo nás nějak vychoval a na něco naučil. Něco si neseme v základu sami, což nás nějak utváří. Žijeme a možná ani nepřemýšlíme, jestli to děláme dobře a nebo ne, protože nám to je přirozené. Jinak to neumíme a pokud se v tom cítíme dobře, tak ani jinak nechceme.

Zdroj

Táňa to napsala dokonale. I když sama přiznala, že to, co ona napsala, už bylo vlastně dáno. Lidé se mohou dělit do dvou skupin. Stejně jako čínský znak rovnováhy Jing a Jang.

Když budeme mít štěstí na toho, co to má stejně, tak se nám pravděpodobně dost uleví. Zjistíme, že takový nepořádek není jen u nás doma a že všechno vždycky nemusí lícovat.

Naopak, když se "srazíme" s člověkem, který to má naprosto opačně, tak nás to může krapítko vyvést z harmonie. My bordeláři přijdeme do místa, kde žije milovník úklidu a srovnaných věcí. Žasneme, že je všude utřený prach, všude to voní a prostě jen procházíme a skoro až kroutíme hlavou. Pak dorazíme domů a máme chuť uklízet, gruntovat, rovnat vše do sloupečků a mít vše naprosto krásné a čisté. No, ale moc dlouho nám to nevydrží. Mám s tím své zkušenosti.

Milovníky úklidu obdivuji, ale já bych tak šťastná vůbec nebyla. (Teď mě tak napadlo, jestli to je i obráceně. Že by milovníci úklidu prahli po bordelu, kávičce a nohách nahoře? :o)))

Nejdřív jsem si myslela, že je se mnou něco špatně, pak jsem ale zjistila, že je mi to vše naprosto přirozené. Naopak, že sama vynikám v jiných věcech. Že to tak má být, je a bude. Že se můžu uklidnit, protože jiná nebudu.

Zdroj

Abych sama sebe naprášila (což už jste asi pochopili, ale tak kdyby náhodou ještě ne), tak já patřím mezi ty lidi, co spíš sklouzávají k nepořádku. Milují uklízeno, ale nikdy jim to moc nevydrží, protože raději budou číst knihu a psát články, než aby šli umýt nádobí a vytřít podlahu. Někdy mě to chytne a já musím vše vygruntovat (protože pořádek v bytě = pořádek v hlavě), ale spíš to je tak, že uklidím, aby to jako nebylo vidět a pak stejně čtu a čtu a čtu..víte jak. Miluji svoji rodinu, ale patřím spíše k té skupině, která dělá a nebo by chtěla dělat věci pro sebe. Svým dětem se věnuji, ale odsuď posuď. Snažím se z nich vychovat lidi, kteří budou dělat věci sami a kteří si budou nejlíp pořád číst :o) No, kecám...ale bylo by to fakt hezký. Pěkně spolu, každý se svou knihou. Něco občas vytvořit, jít se projít, moci si o všem popovídat. Jo, to jsem se zasnila. Ale tak kdoví. Jsem ten druh maminek, které pošlou dítě, aby si to udělalo samo, než abych mu se vším pomáhala. Uvidíme, jaký to bude mít další vývoj a následky, ale zatím to tak mám

Ale to jsem odbočila...

Každý má ve světě svůj úkol. Není možné, aby všichni zvládali všechno, všechno stíhali a byli takový a makový. Aby bylo vše v rovnováze, tak musí existovat obě strany vah. Všichni jsou k něčemu potřeba a v něčem dobří. Opravdu všichni, i vy, co si myslíte, že neumíte nic a v ničem nevynikáte.

Doufám, že mi rozumíte, co jsem vám chtěla říct. Nemusíte být rozhozeni jako jsem byla já. Možná zrovna vy budete patřit k té skupině, která miluje vše rodinné, vše uklizené, pro všechny všechno a sami sebe dáváte až někam do pozadí. Nebo naopak budete patřit mezi ty, kteří se věnují sobě a to doma je zase tolik netrápí. Obě tyto skupiny bude určitě spojovat společný prvek a tím není nikdo jiný než spokojený člověk.

Hlavní je, aby vám bylo dobře v tom, co děláte. Aby vám to bylo přirozené a do ničeho jste se netlačili. Aby jste si ten život dovedli užít a nedělali něco jenom proto, že to dělají druzí a nebo se to od vás očekává.

Myslete na sebe.

Nikdo vám do hlavy nevidí. Ani já.

Mějte se báječně,

mávám,

Safienka

Zdroj