Pokec u kafíčka XXIV. - Vnímání a intuice

Zdroj

Když jsem se věnovala reiki, shamballe, kyvadlu a tarotovým kartám, tak jsem pořád chtěla vidět a vědět něco víc. Moc jsem chtěla. A nedělo se to. Ano, energii jsem cítila a cítím (třeba ty desítky duší po příjezdu z Paříže), ale prostě víte jak. Nějak mi to nestačilo. Řekla bych, že jsem si to brzdila sama. Protože jsem tzv. tlačila na pilu a ono se pořád na truc nic nedělo.

V několika chytrých knihách jsem četla, že jsou lidé schopni vidět bytosti, anděly..jak chcete. Lorna Byrne s nimi dokonce i komunikuje. Když si načtete několik takových knih, můžete dostat pocit, že se to bude dít i vám. Takže i já jsem pořád čekala. Zírala jsem do jednoho místa a hledala nějaký obrys, záři, světlo. A nic. Jak jinak.

Nějak mi nedošlo, že to „nadání“ nemusí mít všichni stejné. Že každý je jiný a někdo může vidět, někdo slyšet a někdo cítit. A někdo vůbec nic. A někdo třeba i všechno dohromady. A že když budu čekat pouze to krásné, zářivé, že se mohu dočkat i toho šeredného, tmavého.

Musela jsem si připustit fakt, že jsem se možná i trošilinku bála. Přeci jen, kdo ví, co na vás vyskočí. Holt jsem od mala srab no...už jsem o tom kdysi psala, jak jsem utíkala doma v noci do schodů, protože jsem měla pocit, že mě dole v té tmě něco pozoruje a určitě, stoprocentně mi sežere nohy. A to jsem prosím nekoukala na žádné horory ani jiné podobné děsivé filmy. To bych nedala už vůbec. Možná na jeden (Kruh) a to mi stačilo ažaž...nebo vlastně ještě jeden...jak nějaký chlap, zabiják, sleduje ženu takovou malou dírou ve dveřích...a je mu vidět jen oko...brrr...Takže pak se nebylo čemu divit, že jsem za veškerou tmou hledala něco strašidelného.

Abych to uvedla na pravou míru. Věřím v to, že po životě existuje život, že duše je nesmrtelná, že když zemřeme a máme něco nedořešeného, nebo nás někdo svazuje atd, tak jsme schopni zůstat tady a vydáváme se za živé ač nás nikdo nevidí. Věřím, protože to tak cítím. Abyste mě dobře pochopili, po nějaké době své „ezoterické kariéry“ jsem přišla na to, že já patřím mezi ty, kteří nic neuvidí. Protože bych to prostě nedala. Někdo tam nahoře zřejmě ví a zná:-) A ono to stačí.

Pozn. : Kdo nechce, nevěří, tak ať ani nečte :-) Příště bude určitě zase nějaká recenze :-)

Takže občas si takhle odvedu nějakou zbloudilou duši a jsem klidnější. Pořád mě něco nelechtá a nebrní mě hlava. Poslední dobou se k tomu ale přidalo i něco víc. Něco, co vím, že mám, ale nikdy jsem to neslyšela tolik jako v poslední době. Možná jsem to nechtěla vnímat a nebo si toho nevšímala. Ano, mluvím o intuici. Někde jsem kdesi četla, že když se žena stane matkou, tak se její schopnost intuice značně zvyšuje. Pro děti jen to nejlepší! Určitě tomu tak je. Něco, co nám ukáže správný směr. Je potřeba to jen zachytit a důvěřovat tomu.

Zdroj

U dětí je to ze začátku jasné. Zakniknou a já se proberu i z toho nejhlubšího spánku (mno, dobře...jednou mi to trvalo dýl, ale to jsem byla určitě v komatu)...Jako ženy a matky je vnímáme víc než chlapi a otcové. Ti pro ně dělají zase jiné věci. Rozumíme jejich řeči, tušíme (i když občas taky ne), co asi chtějí, sledujeme je ze všech stran, vidíme je všude a když nevidíme, tak správně zmatkujeme, a prostě máme tak nějak vrozené, že pro ně skáčeme kamkoliv. Jednou jsem ani nezaregistrovala a už jsem se sbírala ze země, kam jsem skočila z křesla po kolenou, aby ten můj malej nezbeda náhodou nespadnul na hlavu. Takže tak.

V poslední době se mi začal v hlavě hlas intuice ozývat víc a víc. Směle bych řekla, že mi tam občas i dost řve. Neber to! Nesahej tam! Nechoď tam! Odpočívej! A já se mu opravdu učím důvěřovat. Vždycky to bylo totiž tak, že jsem ho sice slyšela, ale jela jsem si svoje a pak jsem si na něj vzpomněla, když jsem viděla, kam jsem se to proboha zase dostala a nebo co se mi stalo. Jooo, to jsem měla dát na ten první pocit, který mi v hlavě naběhl.

Co jsem tímto článkem vlastně chtěla říct? Měla jsem najednou pocit, že bych to měla napsat. Sdělit vám, že byste měli svoji intuici používat a důvěřovat jí. A i když vám to nejde, tak to nelámat přes koleno a dělat věci jen tak, jak jste zvyklí. Hlavně se řídit srdcem. Rozum je dobrej, ale víte co, se štěstím to tolik zase neumí :-)

Mějte se báječně,

Safienka