Láska si nevybírá (Eleanor a Park - Rainbow Rowell)

Do této knihy jsem se pustila, protože jsem čekala oddechovku, při které zavzpomínám na školní léta. Ale! Tato kniha si zaslouží mnohem víc. Měla by se ocitnout na dosah těm, kteří si chtějí přečíst něco strhujícího, krásného a nečekaného. Možná jsem moc nadšená, ale důkaz toho, že jsem to prostě jen hltala a nakonec jsem si neodpustila slzy, mluví za vše. Protože sakra, dvě slova nakonec? To jako vážně? Potřebuju nutně víc. Víc informací, víc slov.

Příběh Eleanor a Parka se odehrává v roce 1986 v americkém městě Omaha. Všichni mají zaběhlý život, který jim naruší výstřední Eleanor. Dívka, která se musí dělit o svůj chudý a maličký život se čtyřmi sourozenci, týranou matkou a neustále ožralým nevlastním otcem. Bohužel nepatří mezi ty štíhlounké a pohledné dívky. Její vzezření je poněkud šílené. A jí je to vlastně jedno. Protože nemá na výběr. Není divu, že nástup do nové školy není procházka růžovým sadem.

Naštěstí se v příběhu objeví korejský chlapec s jménem Park. Aniž si uvědomuje následky svého počínání, v autobuse si k Eleanor přisedne. A později jí nabídne svoje nejoblíbenější komiksy. Ani vlastně neví proč.

Toto křehké pouto, které mezi mladým párem vzniká, se najednou ocitá před soudem ostatních. Nemají to lehké, ale nedají se. I když to nevypadá, tak si jsou oba něčím podobní. Jsou jiní.

To, co je spojuje, to je posiluje. Ať už jde o každodenní čtení v autobuse a nebo poslech punkrockové hudby. Pravá láska si nevybírá. V tomto případě je opravdu nečekaná, strašně zranitelná a tak moc nádherná.

Většina z nás se o své štěstí bojí. Park se bojí, že Eleanor jeho rodina nepřijme, Eleanor se snaží přežít a utéct před otčímem.

Téma šikany proplouvá celým dílem a já jen zatínám zuby a snažím se nerozčilovat jako to dělal Park. Autorka skvěle poukázala na téma zneužívání. Nejhorší na tom je, že o tom vůbec nikdo nemusí vědět. Oběti se totiž nesvěřují. 

Fascinující příběh, který mě hodně zaujal a určitě jsem ho nečetla naposledy.


Doporučuji.


Safienka


Název: Eleanor a Park
Autor. Rainbow Rowell
Vydává: Yoli, 2014

Narozeninový výlet do Drážďan

Nedávno jsem slavila narozeniny. I já jsem se dočkala kulatin. Nějak extra jinak se necítím, ale pocit, že jsem zase o rok starší, tu je. Hlavně v hlavě. Jo a vlastně asi i na hlavě. Každopádně ani v den D mě neminuly běžné úkoly. Děti chtěly snídani, pak svačinu a pak jely na výlet s babičkou. Miluji svoje děti, ale toto mi opravdu bodlo.

Manžel pro mě připravil překvapení. Juch juch. Tlesk tlesk.

Když se mě několik dní předem zeptal, jestli mám ráda baroko, tak jsem se trošku zalekla. Vzpomněla jsem si na barokní obrazy andělíčků a pantáty s příčesky. Ale tak nebudu se hnedka děsit, když nevím o co jde, že?

Prozradil mi, že pojedeme do Drážďan. Do místa, kde jsem ještě nikdy nebyla. Město mě mile překvapilo. Cesta do něj byla lemovaná stromy, všude jezdili cyklisté a nevím čím to, ale všude to bylo takové klidné a tiché. Žádný Václavák.

Projeli jsme kolem největšího parku ve střední Evropě a blížili se k cíli. Prý nějaký Panometer. Zní to divně, co? Spojení dvou slov panorama a plynometr asi nevyznělo jinak líp. 

Zdroj

V dáli se tyčila obrovská budova, která mi připomínala minikoloseum v německé verzi. Prý ale stará plynárna. Pořád jsem si nedokázala představit, co s tím má co dočinění baroko, ale tak, překvapení může být jakékoliv. Vystoupili jsme a já si říkala, že tam určitě budou viset barokní obrazy a my to budeme procházet. Bude nám foukat vánek do vlasů...ale omyl. Do tohoto monstra jsme nešli. Zabočili jsme za roh, kde byla další obr budova (tentokrát trochu víc upravená a určitě mnohem líp využitá), kde bylo napsáno Dresden im Barock, Yadegar Asisi, 360° panorama.

Vlezli jsme dovnitř, zaplatili vstupné, vyfásli dalekohled a šli po znění barokní hudby. A začalo to opravdu obrazy. Hned poté se to ale změnilo v něco naprosto úchvatného. Vešli jsme do temné místnosti s 12m věží, která byla kolem dokola obehnána obrovským plátnem se zobrazenými Drážďany v době baroka. A byla zrovna noc. Řvala tam někde kočka, bylo slyšet mumlání kněze. A pak se začalo rozednívat. Začali zpívat ptáci a byl slyšet hluk mluvících lidí. Svítání v Drážďanech. Všude, naprosto všude byly zobrazeni lidé v barokní době. Spousta střech, věže, kostely, uličky, trhy, řeka, mosty, hluk, rachot, všemožné zvuky. A najednou poledne, zvony, pozdní slunce, stmívání, bouřka, ohňostroj a tma. Pořád vše dokola. 

Vše jsme si mohli prohlížet ze tří pater věže uprostřed. Pokaždé jsme na zobrazeném plátně našli něco jiného. Detaily, které nám braly dech. Hlavně teda můj dech. Úžasem jsem juchala v každém patře. V tom nejvrchnějším se mi tedy juchalo hůř, neboť tam bylo nehorázné dusno, ale i tak to byl zážitek velkých rozměrů.

Yedegar Asisi je německý výtvarník perského původu, který své nadání ukazuje světu od roku 2006. Spektakulární expozice, které již zobrazovaly Řím v 1. století před naším letopočtem, Lipsko v roce 1813 a výstavbu Berlínské zdi. Od 6. června 2016 je ve výstavě Baroko a pak to vypadá na vybombardované Drážďany v roce 1945. (Na to se těší můj muž). Chystá se taktéž Titanic a spoustu jiného. Určitě bude na co koukat a stoprocentně to bude vždycky obrovský zážitek.

Jak sám autor říkal v natočeném rozhovoru, který jsme si mohli poslechnout, práce je to na dlouho, je to piplačka, ale stojí to za to. Pracuje s kombinací několika technik – malba, kresba, fotografie, koláž.

Zkusila jsem alespoň kousek nahrát. Kvalita nic moc a dost se to třese...takže spíš pro hrubou představu ;-) Začíná to v noci, tak chvilku vydržte :-)

Pryč ale od panometru. 

Plni dojmů jsme se vydali na další část výletu. Cílem byl místního park Großer Garten (velký 147ha). Měli jsme s sebou kola, takže jsme si stihli prohlédnout alespoň část a že se bylo na co koukat. Krásné travnaté plochy, udržované cesty, jezero, mašinka, někde tam bylo i ZOO a výrobna porcelánu. Plán byl jasný, dát si oběd a pak posedět a prolenošit čas na trávě s výhledem na jezero. A vyšlo to. Nebudu ani povídat, jak úžasné to bylo. Dokonce i motýli lítali, lidé se vozili na lodičkách, svítilo sluníčko, bylo teplo a byli jsme sami bez dětí. Budu z toho žít ještě hodně dlouho. 

Zdroj

 

 

Když jsme se projížděli a snažili se co nejvíc nasát, narazili jsme na barokní zámek, který byl vystavěn v roce 1683. Byl uzavřen, ale zvenku byl prostě nádherný. Nedivím se, že se kolem něj fotilo tolik novomanželů :o) Úplně jsem tam viděla nějaký romantický film a no...prostě představivost jela na plné obrátky. Znáte to...

Při relax chvilce jsem jako správný knihomol sledovala, kde se kdo válí s knihou. Na dece hned vedle nás seděla žena s dvěma dívkami a předčítala jim. Znělo to jako pohádka, ovšem s tou mojí němčinou by zněla téměř každá kniha jako pohádka. 

Vůbec se mi odtamtud nechtělo. Potřebuji takový nabíjecí park někde víc poblíž! A nejlíp stejně velký. Nebudu přeci troškařit.

Na cestě zpátky jsme zajeli k Bezdorfer See, k jezeru u Žitavy, které jsme už jednou navštívili. Tentokrát jsem s sebou měla kromě tenisek a sluchátek i kolo. Jezero jsme objeli kolem dokola. Celkem to dalo na 15km. Na kole a koloběžce co by dup :-) Stavili jsme se na pláži a trochu si odpočinuli. Nezdrželi jsme se ale dlouho. Jen jsme ponořili nohy do písku, nasáli atmosféru a frčeli domů. Byla to úžasná tečka za narozeninovým výletem.

 

Mám báječného muže :*

Těším se na další narozeniny a nebo prostě jen nějaký fajn výlet :-)

A to je vše mí milí čtenáři,

mějte se bájově - minimálně stejně jako já :-)

Safienka

Pokec u kafíčka XX. - Duše nebo tělo?

Bylo to nedávno, co jsem četla pěknou oddychovou knihu. Příběh odehrávající se v prostředí antikvariátu s dvěma křesly ve výkladní skříni. Starý sympatický majitel, nezaměstnaná dívka a jeden tajemný rozhovor muže a ženy na stránkách rozpadající se knihy. Vše bylo skvělé a čtivé. Přesto jsem po dočtení nebyla úplně spokojena. Zjistila jsem, že ač vím, jaká hrdinka je, co prožívá, na co myslí a po čem touží, tak naprosto nevím, jak vypadá. Má hnědé vlasy, blond či je to zrzka? Jaké má oči? Je štíhlá či plnoštíhlá? Jak chodí oblékaná? Pokud mě nešálil zrak, tak jsem to v řádcích ani mezi řádky nevyčetla. Přestože to není podstatné, tak to chybělo. Dovedlo mě to k zamyšlení, jak vlastně vnímáme své přátele, rodinu, lidi kolem sebe? Potřebujeme vědět, jak vypadají? 

Zkusili jste se někdy zamyslet, jak vidíte vaše nejbližší? 

zdroj

Je možné, že čím míň člověka známe, tím víc kritizujeme to, jak vypadá a naopak čím víc ho známe, tím nám to je jedno? 

Vnímáte dřív duši a nebo tělo druhého? Mohlo by to být otázkou otevřenosti dotyčného nebo je to na našem pocitu a vnímání druhých? Jak hodně dáte na první pohled? A jak často vás to zklame? (Pozn.: To mě pořád a stále dovádí k tomu, že kritizovat druhého je tak strááááášně jednoduché. Nemáme problém ohodnotit někoho na základě toho, jak se obléká.)

Taky vám to přijde tak fascinující? :o)

Nedávno jsem byla s kamarádkou na kafi. Potom, co jsem přišla domů,jsem se nad tím musela zamyslet. Ani vlastně nevím, co mě k tomu nakoplo. Ale došlo mi, že na ni koukám víc jako duši a je mi putna, jak vypadá, jak se obléká a jak možná působí na druhé. (Očekávám, že až si toto prohlášení přečte, povedeme hodně dlouhou debatu :o) Jsem šťastná, že to takto mám. Že mám kolem sebe osoby, které dovedu vnímat. Koukám na ni a vidím úplně někoho jiného, než kolemsedící. 

Dělá vám potíže někoho víc konkrétněji popsat, když ho nevidíte? Vzpomenete si, jakou má váš přítel či přítelkyně barvu oči, vlasů? Jaký má tvar obličeje, těla? Jestli má dlouhé či krátké nehty, jestli je má nalakované? Zda byla dotyčná namalovaná? Jestli měla náušnice? Co měla na sobě? Jak velký měla nos, oči, ústa?

Jak hodně konkrétní dokážete být? Dokážete dotyčného popsat tak, jak ho vidíte a nebo tak, jak ho vnímáte? Zkresluje se to navzájem?

To je otázek při neděli, že? Mě se to totiž honí pořád hlavou a ráda bych o tom s někým diskutovala.

Ale abych se vrátila k původnímu tématu, nakopnutí. Co postavy v knize? Potřebujete jejich popis? Chcete konkrétní představu autora a nebo máte radši svoji fantazii? Jak hodně dokážete být zklamaní, když vám vašeho oblíbence převedou na filmové plátno a najednou je to úplně někdo jiný?

Budu ráda za diskusi a stoprocentně mě potěší, když vás to jako mne minimálně zahlodá v hlavě a donutí k přemýšlení.

Mějte báječnou předposlední červencovou neděli,

Safienka

PS: Snad brzy přilítne článek o narozeninovém výletě do Drážďan :-)

Život před smrtí (Agnes - Hannah Kentová)

Přemýšlím, co by nejlíp vyjádřilo mé pocity z této knihy. 

Ne. Ani teď nevím, neboť jsem naprosto odzbrojena a zasažena. Po dočtení poslední stránky jsem nebyla schopna nic. Celý příběh mě zasáhl a pohnul emocemi.

Životy uvnitř knihy jsou stejně jako obálka velice kruté a surové. Píše se rok 1828 a mladá žena Agnes Magnúsdóttir je odsouzena k smrti. Verdikt soudu je jasný. Jako spolupachatel vraždy místního bylinkáře a čaroděje Natana Ketilssona jí bude uťata hlava a ukončen tak její nuzný život. Protože je ale soudní proces a veškeré ustanovení (například jaká sekera se použije a kdo ji zaplatí) na delší dobu, Agnes je umístěna do rodiny strážníka Jóna Jónssona.

Sami si určitě dokážete představit, spíš teda asi nedokážete, jaké by to bylo žít vedle odsouzené vražedkyně. Dělit se s ní o střechu nad hlavou, o jídlo, pití a o to, čemu se říká domov, který by nám měl dát své útočiště a oporu. Není tedy divu, že se všichni ozbrojí odtažitostí a ostražitostí. I já bych to tak udělala, pravděpodobně. Protože nám autorka chce dopřát možnost vícero náhledů, seznamujeme se tak i s ženou Jóna Margaret a jejími dvěma dcerami – Laugou a Steinou.

Protože se jedná o příběh z dob minulých, dozvídáme se tak i něco o životě na chladném Islandu. To, jak je těžké přežít zimu, jak je náročné nezemřít hlady a nezmrnout. To, jak si lidé vystačí opravdu se vším a využijí všeho do posledního drobku. Líbilo se mi, že se autorce podařil tamní život přednést nevtíravě a opravdu reálně.

Protože poznáte člověka až teprve tehdy, když s ním trávíte čas, poznají všichni pravou Agnes až po několika stránkách.

Protože má odsouzená právo na faráře, seznamuje se s mladičkým a nezkušným knězem Tótim. Ten jí nabídne nejen svoji soustrast, ale též jí umožní vypovědět se ze svých zažitků. Díky tomu se dozvídáme celý příběh, celý život Agnes, s jejím začátkem i koncem. Odkrývá se najednu tolik příběhů a životů, že to knize začne dávat úplně jiný rozměr.

Říká se, že každý si svůj život vybírá sám. Bohužel, ale každý k tomu má jiné příležitosti a možnosti. Agnes to neměla lehké. Bohužel k ní osud nebyl shovívavý a dával ji pod nohy nemálo překážek a komplikací. Přesto vše dělala se vší upřimností a srdečností.

Určitě Vám tato dívka přiroste k srdci stejně jako mě. Možná ještě o to víc, když se dozvíte, že se tento příběh opravdu stal. Hannah Kentová se nechala inspirovat reálným osudem, který měl své místo v historii a kterým tak uvedla další méně jednoznačný portrét Agnes Magnúsdóttir. Posledního člověka, který byl na Islandu popraven.

Kniha je rozdělena do několika kapitol, které jsou prokládány dopisy mezi komisařem, tajemníkem, farářem a dalšími účastníky procesu. Kromě dopisů tu je i pár básní a dalších vsuvek. Vždy psané v originále s následným překladem.

Celkově dílo hodnotím velice kladně. Věřím, že si autorka nakročila velice dobře a těším se na nějaký její další román.

 

Název: Agnes

Autor: Hannah Kentová

Vydává: Fortuna Litera, 2013

Safienka

Úryvek: Obraz Doriana Graye - Oskar Wilde

"Protože ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými myšlenkami a nehoří svými vrozenými vášněmi. Jeho ctnosti, to už nejsou jeho pravé ctnosti. Jeho hříchy - je-li vůbec něco takového jako hřích - jsou vypůjčené. Ten člověk se stává ozvěnou hudby někoho jiného, hercem role, jež nebyla napsána pro něho. Účelem života je rozvoj vlastní osobnosti. Každý z nás má dokonale uplatnit svou vlastní povahu, proto jsme na světě. Ale člověk má dneska ze sebe strach. Zapomněl na nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému. Je ovšem dobročinný; sytí hladové a odívá žebráky. Ale jeho vlastní duše je lačná a nahá. Z našeho pokolení vymizela odvaha. Možná, že jsme ji ani nikdy doopravdy neměli. Hrůza ze společnosti, cože je základ mravnosti, a hrůza z Boha, cože je tajemství náboženství - to dvojí nás ovládá. A přece.."

"Otočte hlavu trochu víc doprava, Doriane, buďte tak hodný," řekl malíř, hluboce ponořený do práce a uvědomující si jenom to, že do hochovy tváře se vloudil výraz, jaký tam dosud nikdy neviděl.

"A přece," pokračoval lord Henry svým hlubokým melodickým hlasem a udělal rukou ladné gesto, které bylo pro něho tak příznačné a které dělával, už když studoval v Etonu, "věřím, že kdyby aspoň jeden člověk mohl plně a cele vyžít svůj život, dát tvar každému snu, věřím, že světu by se dostalo takového svěžího, radostného podnětu, že bychom zapomněli na všechny choroby středověku a vrátili se k helénskému ideálu - ba možná že k něčemu ještě jemnějšímu, bohatšímu, než byl ideál helénský. Ale i ten nejstatečnější mezi námi má sám ze sebe strach. To, že jsme potlačili přirozenost divochů, má svou tragickou dohru v našem vlastním sebezapíráním, které maří naše životy. Jsme trestáni za svá odříkání. Každý pud, který se snažíme udusit, zůstává vězet v našem vědomí a otravuje nás. A tělo stejně jednou zhřeší a vypořádá se s tím hříchem, neboť čin je druh očištění..."

Obraz Doriana Graye

Oskar Wilde

str. 32-34

Ohlédnutí za Malým kurzem tvůrčího psaní

Rozloučili jsme se. Je konec.
Všechno má svůj začátek, prostředek a konec. Závěr, který očekáváme, ale stejně nás překvapí. Stejně jako kurz, který jsem tento víkend absolvovala.

Malý kurz tvůrčího psaní

Zavírám dveře Skautského institutu a nevnímám. Připadám si jako vytržená z reality. Všude spousta lidí. Tlačí se a uhýbají.

"Pardon, já nechtěl."

"S dovolením."

Tisknu k sobě kabelku, protože v Praze se přeci krade. Všichni vypadají podezřele. Jako ve snu procházím jakýmsi obchodem a vlastně ani nevím, co chci. Všechno mám. Jsem najedená, napitá, nic mi nechybí. I když vlastně něco jo.

Objetí nechci. To nemám u zdánlivě cizích lidí ráda. Snad nějaká pomyslná tečka? Puntík. Pořádně velký puntík.

Stojím v metru a čekám. Hlavou se mi honí myšlenky, jak to bylo, co jsem prožila, koho jsem poznala a koho vlastně už asi ani neuvidím. 

Neměla jsem si vzít číslo?

"Přečtěte si všechny vaše poznámky a co nejvíc je vstřebejte. Nebude lepší chvíle." povídal René. 

Koukám kolik času zbývá do příjezdu. Dumám, kde zasednu a začnu číst, možná už psát. A pak to přijde. 

Kolem mne prochází Robert Fulghum. Postavička v černém, ovšem tentorát bez klaunského červeného nosu. Živý. V Praze. V metru. Robert Fulghum! Než seberu odvahu zavolat: "Robert, you are the best.", je pryč. Eskalátory ho odvezou kamsi vzhůru a mně přijíždí metro. 

Můj pomyslný černý puntík za víkendem. Usmívám se jako měsíček na hnoji. Děkuji pane Fulghume, přestože vůbec netušíte, že někdo jako já existuje. 

Stejně jako plyne řeka, odplul tento kurz. Obohatil mne o mnohé, otevřel různá zákoutí. Poskytl mi jakousi berličku k tomu, abych si uvědomila, že mě tvůrčí psaní opravdu baví a chci se mu věnovat víc.

Dozvěděla jsem se, jak to mají jiní. Jak se mi na papíře dokáže objevit postava, aniž bych o ní víc přemýšlela. Jak snadná je cesta k novému životu, příběhu. Jak lehce se dá pracovat s hudbou, vůní nebo obrazem. Teorie byla provázaná s praxí a tím se mi příjemně ukotvila v hlavě. Nemohu nic vytknout. I když mohu. Mohlo to být delší.
 

Patřím mezi ty, kteří se rychle nadchnou. Když mě to zasáhne, jsem impulsivní a nadšená. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Ano, chci víc psát, líp psát a chci aby vás bavilo mě číst. 

Děkuji Renému Nekudovi a všem účastníkům kurzu, že mi svým přístupem, nadšením a posloucháním, dovedli vytvořit podhoubí. Určitě to nebylo naposledy
.  

Těším se, co bude dál.

 Mějte se báječně.

 Safienka

Letem mým světem III. - Lužany

Tak a je za námi první dovolená. A bylo to mooooc prima :-) Mohlo být tepleji, ale i tak to nepokazilo nic. Odpočinula jsem si (v rámci možností), chvíli lenošila v houpací síti, přečetla pár knih, vypila několik drinků, pokochala se krásnými baráčky, poválela se na dece na zahradě, snědla kopu třešní, užila si ranní i odpolední kafíčko s nožkama nahoře, zahrála po dlouhé době badminton a vlastně téměř celé dny trávila venku na vzduchu :-)

Ano, ano...dovolená v Lužanech u Jičína je za námi a já tu jsem s pár vzpomínkami :-)

Kroket děti hodně bavil...:)

Naštěstí hrály opravdu tak, jak se má a nikdo nepřišel k úhoně..

Bylo to pohodlné přesně tak, jak to vypadá..

V houpací "síti" bych vydržela dlouho...

Třešně...třešně...třešně

Miluji smysl pro humor :o)

Jeden z těch příjemných odpočinků

Třešňové naušnice byly moooc dobré :)

Třešně, kniha, sluníčko, pohoda

Drink...při zapadání slunce..nemusím snad ani víc popisovat

Večerní sluníčko...nej!

Třešně...třešně...třešně...

Ranní káva u ohniště...v klidu...v zimě

Oslavovat se dá vždycky všechno :)

Joo, ta holka to neměla lehké....

Bydleli jsme v lepším, ale toto mě prostě fascinovalo :-)

Odpolední leháro

A ještě jedno leháro...prostě dovolená

Chodila jsem ho okukovat denně :)

A to je vše.
Úplně jsem zapomněla splnit poslední výzvu, ale to se napraví :-) Mějte se báječně, hodně čtěte, pijte skvělé drinky, lahodnou kávu a užívejte sluníčka:-)


Safienka