Pokec u kafíčka III. - Kouzlo přátelství aneb umět správně dávat a brát

Přátelství je součást lidského štěstí. / Jan Werich

  Měl to ten pan Werich ale pravdu. Bez přátel dokážeme žít, ale s nimi je to o moc lepší. Jsou to ti, kteří nám dodávají odvahu a ti kteří nám vykouzlí úsměv na tváři.

  Jak ale rozeznat ty správné přátele? Někdy strašně moc chceme, ale přátelé se neobjevují. Máme možná proto pocit, že bychom si měli ty, co máme kolem sebe, víc hýčkat, abychom si z nich vytvořili přátele.

  Ve svém životě znám tři lidi, kupodivu jsou to ženy, které dávají víc než dostávají. Milují lidi a snaží se pro ně udělat první poslední. Chtějí, aby byli šťastni a aby se aspoň na chvíli usmáli a měli pocit, že je má někdo rád. Jsou to ženy, které hodně dávají. I když mi jedna tvrdila, že nečeká nic zpět, tak si myslím, že každý člověk, který dává, chce to samé nazpátek. Nebo po tom alespoň vnitřně touží.

Tou samou měrou, kterou dáváme, chceme dostávat zpět. To mi nikdo nevymluví.

  Věřím v to, že každý člověk je vnitřně sobec. Chce to nejlepší pro sebe a až to na povrch nevypadá, tak i když se může rozkrájet pro druhé, tak nejvíc touží po tom, aby se někdo rozkrájel právě pro něj samotného.

  Přátelé jsou úžasní! Je báječné, že je můžeme mít kolem sebe. Měli bychom ale taky myslet na to, že ne všichni lidé, které bychom chtěli za přátele, jsou těmi pravými. Lidé se kolem nás vyskytují z různých důvodů. Už se mi stalo několikrát, že jsem si myslela, jak skvělého přítele jsem nepoznala a najednou to bylo jinak a já byla bez přítele. Dlouho jsem nechápala proč tomu tak je. Vždy jsem měla nutkání to již vyprchalé přátelství udržovat při životě. Až jsem někde četla (nebo mi někdo řekl), že bychom tyto osoby měli nechat jít. Oni svoji roli v našem životě splnili a teď je načase se posunout dál. 

  Když jsem chodila na základní školu, měla jsem jednu nejlepší kamarádku. Trávily jsme spolu hodně času. Vymýšlely hry, probíraly první poslední. Stejně tak na střední škole. Opět jedna kamarádka, míň času, ale stále jakési souznění. Na vysoké to byla opět jedna osoba a ještě míň času. No a potom to byl chlap. Jak nečekané. Od té doby o přátelství přemýšlím víc a víc. Přemýšlím o tom, co bych chtěla, aby mi dávalo a co jsem proto ochotna dát.

  Abyste mi rozuměli dobře, tak já dávám dle mého názoru víc než dost. Možná si říkám, že dávám až zbytečně moc. A nebo dávám akorát, ale špatným lidem. Škoda, že to člověk zjistí až po nějakém čase. Mohli bychom být optimisté a „promrhanou“ energii brát jako zkušenost.

  Každý člověk by měl mít nastaven hranice, kolik toho chce dávat a jak moc by chtěl brát. Naše přátelství by nás mělo těšit. Měli bychom z něj mít dobrý pocit a ne jen takový, že se neustále někomu vnucujete a on ani není schopen napsat řádku.

  Někdo slavný řekl, že náš život se odvíjí od toho, jakými lidmi se obklopujeme. Vezměme si 5 nejbližších lidí, kteří se pohybují ve vašem okolí. Zaměřte se na ně a zkuste si je trochu popsat. Jsou to lidé optimističtí? Jak se chovají, co říkají, jak jednají? 5 osob, které vás ovlivňují. Naštěstí jsem zjistila, že mezi tyto „autority“ se můžou řadit i lidé, s kterými nemusíte být v kontaktu. Mohou to být herci, zpěváci, spisovatelé, blogeři a jinak známé či neznáme osobnosti.

  Jak to s vámi tedy vypadá? Máte kolem ty správné osoby? Je vaše „pětka“ správně motivující, inspirující a optimistická? Dokáže Vás dobře naladit a vede vaši osobu správným směrem?

Umíte dávat? Jste ochotni brát?

Věřte, že já si tyto otázky kladu dost často.

Mějte krásný víkend,

Safienka