Pokec u kafíčka I.

O podzimní depresi a lehce o Vánocích ...

  Říkám si, že bych měla víc psát. Víc se vypsat (vyspat taky), abych byla víc živá. Poslední dobou jsem vyšťavená jak pomeranč. Totálně seschlá a bez energie. Na týden jsem s dětmi odjela k rodičům s myšlenkou, že si tam odpočinu, naberu síly a zotavím se. He...Aniž bych cokoliv řekla (možná jen potají a potutelně potichu), tak mi děti udělaly obrat v plánech. Špatně spaly, potřebovaly mou neustálou přítomnost a ač jsem si to tam do jisté míry užila, tak rozdíl oproti domovu to moc nebyl. Mé úkryty byly odhaleny a já nacházela chvilky až po večerech, kdy jsem konečně zasedla ke knize a nebo youtubu a doháněla své plány.

  Takže po týdnu změny prostředí jsme opět zpět a mám pocit, že dodělávám. Nevím proč se uklidňuji myšlenkou, že mě čeká ještě měsíc a bude konec tomu utrpení. Jak naivní! Naštěstí po několika konverzacích s kamarády se mi ulevuje, neboť zjišťuji, že jsou na tom všichni stejně. 

  Nutně potřebuji slunce a zpět svoji chuť do všeho. Snažím se najít rovnováhu mezi tím, abych se věnovala dětem, dělala domácí práce a ještě nezanedbávala sebe. Chápu, že poslední bod je posledním oprávněně, ale jakoby to nechápal a já mám čím dál tím víc pocit, že potřebuji čas jen pro sebe. Nejradši bych si vzala dovolenou! Dovolenou od mateřské dovolené. Matky dvou a více dětí určitě pochopí.

  Víte, když jsem si plánovala, že chci dvě děti brzo za sebou, nějak jsem moc nedumala nad tím, jak moc náročné to bude. Ano, věděla jsem, že procházka růžovým sadem to nebude. Ale prostě to je stejné jako s porodem. Víte, tušíte, ale když na to přijde, tak je to úplně jiné. Překvápko!

  Já ani nemám chuť na cvičení. I když chodím dennodenně kolem zrcadla, kde mi zrak padne na nelichotivé partie, tak stejně na to dlabu. Na něco se pořád vymlouvám a obdivuji ta krásná těla všech okolo. Říkám si, že jednou tu svou vůli zase objevím, zatnu zuby a pustím se tvrdě do toho. Protože jinak to opravdu nejde. Neumím to dělat vlažně. Buď to musím dělat a nebo nemůžu. V tomto jsem černobílá. Bohužel.

  Ale abych vás nenakazila mou unavenou náladou, tak se opět po roce nesmírně těším na Vánoce. Dneska jsem začala s perníkovým stromečkem a jestli mě neklepne pepka, tak se pustím i do chaloupky. Na výsledek jsem opravdu zvědavá, neboť jsem ve zdobení cukrátek opravdu „nadaná“. Chuťově to jde, ale na pohled nic moc. Každý rok si říkám a dávám si cíl, že se do příště zlepším. Už to praktikuji několik let a přijde mi, že je to pořád stejné. Naštěstí se mými díly nějak extra zvlášť nechlubím. To, co se upeče doma, se doma taky sní. Pokud po mě bude vyžadováno, abych někam něco poslala, tak si pořídím neprůhlednou tmavou krabičku, která bude s pevným zámkem, číselným kódem a cedulkou Na vlastní nebezpečí.

  Do oken už jsem nandala zelené jehličí. Jedno roští už jsem dokonce i ověsila ozdobami, na dveře dala cinkátka a na netu lovila rady a tipy, co a kdy péct. V sobotu jsem dokonce i viděla sníh. Opravdu se za okny na chvíli objevil. Sice záhy opět zmizel, ale byl tam. Začala jsem juchat a ještě o to víc se těšit na Vánoce, stromeček a dárky. Všude začínají svítit světýlka a lidé začínají bláznit. 

  Pevně doufám, že mě vánoční nálada z pochmurné nálady vyseká a já to ten měsíc ještě přežiji. Neberte mi prosím iluzi, že to bude po Vánocích lepší. Bude! Věřím v to :o)

Safienka