Navždy a věčně (Tisíc polibků - Tillie Coleová)

Viděli jste nebo četli PS: I love you Cecilie Ahern, kdy Holly dostávala dopisy od mrtvého manžela?

Viděli jste nebo četli Nezapomenutelnou cestu od Nicholase Sparkse, vlastně spíš emotivnější filmové podání s názvem Walk to remember, kde se rebel Landon zamiluje do tiché pobožné Jamie a snaží se jí před její smrtí splnit všechna přání?

Četli jste či viděli jste Hvězdy nám nepřály od Johna Greena, kde je spousta mladých lidí s rakovinou nebo jiným postižením?

Jestli máte na všechny tři otázky ano, tak vám mohu říct, že kniha Tisíc polibků je mix toho všeho. Je to nálož plná emocí.

Nejhorší na tom všem je to, že víte od začátku, jak to skončí, co se stane a jak to bude probíhat. Protože vám to poví hned na přebalu knihy. To by se mělo zakázat.

""JÁ UMÍRÁM!" zařvala jsem do tichého hájku, neschopná to dál snášet."

Díky tomu se mi do knihy vůbec nechtělo. Když pominu fakt, že mi kamarádka řekla, že to je horší jak Hvězdy nám nepřály. A u toho se brečí hodně. Hodně se brečí taky u PS: I Love you a Nezapomenutelné cesty. A já nerada brečím u knih. Radši se směji.

„Copak si můžeme dovolit plýtvat dechem? Copak si můžeme dovolit mrhat něčím tak vzácným? Měli bychom usilovat o to, aby každé vzácné nadechnutí bylo využito co nejlépe, aby náš krátký život na zemi byl naplněn vzácnými chvílemi.“

V tomto díle je spousta pravd. Je v tom láska s velkým L, kterou prožívá Poppy a Run už od osmi let. Od té doby, co se jeden malý blonďatý kluk přestěhuje vedle holky s velkou mašlí ve vlasech.

Nehnou se od sebe. V patnácti se ale musí rozloučit. A zpečetí to prvním milováním. Což je na můj vkus zbytečné. Chápu tu vášeň, oddanost a okolnosti, ale v patnácti? To mě v knize snad jediné zaskočilo a trochu jsem nad tím polemizovala. Asi je to tím, že mám doma dceru a nějak teď vidím víc za roh. I když tam autorka mluví o připravenosti a o velké lásce. Nesouhlasím s ní.

Každopádně po odloučení Poppy a Runa se všechno změní. Naprosto všechno. A od té doby se to veze po vlnách slz. Run jede ještě ve vzteku, vzdoru, poznávání a pochopení.

Je to opravdu kniha, která je taková detailní ve všech emocích. Vyjadřuje se hodně o pocitech a výrazech a myšlenkách. O tom, jak máme jít za svými sny a nevzdávat se jich. O bolesti při ztrátě nejbližšího. No, nebrečte u toho, když je to tak dojemné.

Co je vlastně takovým nosičem příběhu, krom té lásky, je sklenice s 1000 papírky pro 1000 polibků. Poklad, který dala Poppy umírající babička a na kterou si má zaznamenávat všechny ty nejkrásnější polibky v životě.

Musím říct, že jsem z tou knihou lehce bojovala. Byla jsem samozřejmě zvědavá, jak to celé autorka pojme, ale na druhou stranu se mi nechtělo do toho uslzeného údolí, kterým bezesporu je.

Má spoustu myšlenek ohledně života, které může mladým předat.

V závěru se mi moc líbí myšlenka toho, že každý má svou spřízněnou duši. Každý ji potká v jinou dobu. Jediné co je jisté je to, že ti dva patří opravdu k sobě. Ať si každý říká co chce.

„Navždy a věčně.“

Pokud se potřebujete vybrečet, nebo nakouknout pod pokličku mladých s rakovinou, toto bude určitě kniha pro vás.

Safienka

Název: Tisíc polibků

Autor: Tillia Coleová

Vydává: Yoli, 2017