Pokec u kafíčka XXIX. - Pokud něco dáváte, vždycky něco chcete

Nevěřím tomu, že když někdo něco dává, tak nikdy nic nechce. Myslím se, že to musí být jako se vším. Na obou stranách musí být rovnítko, aby se nic nepřevrhlo, nic nezvrátilo, všichni byli spokojeni a vše bylo v harmonii.

Mám s tím už několik zkušeností a vlastně i vlastních zážitků. Tvařme se nevinně, ale vždycky musí být stejně na na obou stranách. Když to tak není, tak dochází k nespokojenosti a nebo nějakým nešvarům.

„Já opravdu nic nechci. Dělám to vlastně všechno jen pro své potěšení. Já jsem šťastná, když jsou ostatní šťastní. Já taková prostě jsem. Smířila jsem se s tím, že dávám jen já.“

Fakt to tak je? Sáhněte si na své svědomí. Opravdu nechcete nic za to, co dáváte?

Myslím, že ne.

zdroj

Stejné je to snad ve všem. Ve vztazích, ve zdravém životním stylu, ve vzdělání, v rodině, na celém širém světě. Všude. Je až k pousmání vidět, že se to dotýká opravdu všeho. Abychom byli šťastni (o štěstí už třetí článek v pořadí ;-)), tak potřebujeme, aby to bylo vyrovnané na obou stranách.

Prahneme po lásce, po pozornosti, po štěstí, po objetí. Každému dle potřeb. Toužíme po tom, že někdo k nám bude stejně tak pozorný, jako my jsme k němu. Alespoň někdo by mohl být, no ne?

Uvědomila jsem si, že nejvíc se mohu dát do pohody sama. Protože já jsem jistota. Abych byla šťastná, tak se potřebuji nějak vyvíjet. Ano, určitě nás ovlivňují lidé kolem nás a to, jestli máme rodinu a co to pro nás všechno znamená. Ale na úplnou dřeň je to jen a jen o nás samotných. Sebeláska. Jojo, doma mám učebnici sebelásky a teď mě tak napadá, že ji mám rozečtenou už pěknou dobu.

Možná máme pocit, že když budeme hodně dávat a nic za to nebudeme chtít, tak nám to pomůže. Nepomůže. Nemůžeme si nic nalhávat. Buďme trošku sobečtí. My potřebujeme dostávat. Čím víc budeme dávat, tím víc potřebujeme dostávat.

V osobním životě znám několik případů, kde si osoba myslí, že to je její přirozenost všem dávat. Ale když ji posloucháte, tak to tak není. Ač nic nemusí říct, tak nám může dávat najevo, že ona je tu ta, co potřebuje něco dostat. Její pomyslné misky vah jsou nakloněné k jedné straně.

Už jsem o tom kdysi psala a pořád si za tím stojím. Pokud dáváme nějaký dárek (ať už je to cokoliv od hmotných věcí po ty nehmotné), tak dáváme to, co nejvíc chceme a nebo co bychom chtěli. Málokdo umí dávat dárky takové, které se nás netýkají. Když se tedy zaměříme na to, co dostaneme, tak se dozvíme strašně moc. Vůbec jsem původně nechtěla dávat takový příklad, ale když budou ty Vánoce, tak proč vlastně ne.

Myslím si, že nejvíc se tento problém týká žen. Ženy jsou tady ty něžnější, které mají v přirozenosti někoho obdarovávat. Doma jsou to většinou ony, co někomu něco vaří, žehlí, perou, uklízí. Jsou to ty, které umí dělat několik věcí najednou. Neznám snad žádného muže, který by měl měl podobné nesrovnalosti. Prostě jiná planeta.

Sama jsem typ člověka, který by se pro druhé rozdal a pak občas trpím. Fakt to tak musím napsat, protože to tak je. Můžu si nalhávat kde co, ale uvnitř moje duše či mé já prahne po tom, aby mu bylo dáváno stejně jako dává samo. A ono to tak občas není. A já si pak akorát říkám, že na mě všichni kašlou. Chyba

Každý dává podle svých možností a dle toho, jak to sám vnímá. Nemůžeme nikoho nutit, aby nám dával víc, než je mu přirozené. Pokud nechce. A když chce, tak to je pak krásná energie.

Je období, kdy zjišťuji, jak se všechno týká jen nás samotných a my to nějak úplně přehlížíme. Řešíme spíš okolí, než abychom pomáhali sami sobě. Dáváme energii do toho, co se nás netýká. Kde je ta pravda a to pomyslné rovnítko?

Jak to máte vy? Máte pocit, že dáváte víc nebo málo a nebo to vůbec neřešíte? :o) Protože to je taky možné. Všichni nejsou stejní.

Mějte se krásně,

Safienka 

zdroj

Pokec u kafíčka XXVI. - Pojmenování, zařazení, uklidnění

Chodím po bytě, po zahradě, po cestě, po louce a hlavou se mi honí myšlenky. Občas mě nechají být, ale dost často mi v hlavě tlučou jak datel. Chtějí ven, na papír, k písmenkám. Už se mi to stalo několikrát. Třes rukou a neustálé pokukování po papíru nebo počítači. Rychle, rychle...musím něco napsat.

A tak si zalévám kávu, ukrývám se za stůl v kuchyni a jdu na to. Protože můj seznam myšlenek a nápadů se plní nezvratnou rychlostí.

Zdroj

Takže…

Stává se vám, že jste nervózní z toho, že se vám něco stalo, děje a vy vlastně nevíte co? Mě se to občas stane. Ptám se pak, kde je chyba? Ve mně? V tom druhým? Proč? No, jak už mě znáte, tak mi to nedá spát.

Jeden takový stav jsem zažila nedávno. Leželo mi to v žaludku a vždycky, když jsem si na to vzpomněla, tak do mě vjel roj zmatených skřítků, kteří nevěděli, co dělat a co si počít. A já byla nenapravitelná. Když se to stalo jednou, tak jsem to vzala. Podruhé jsem byla mírně vytočená. Potřetí už jsem si klepala na čelo. A jako ten tupec jsem to zkoušela pořád a doufala, že se něco změní. Nezměnilo.

Dostavila se poslední situace, která mi přišla postavená na hlavu. To jako myslí vážně? Zmínila jsem se před kamarádkou a ta mi říká: „Jo, to znám! Tomu člověku se říká chronický lhář." HA! Mně se vám tak nějak prapodivně ulevilo. A dokázala jsem to pustit z hlavy. Věděla jsem, že taková dotyčná je a jiné to zřejmě nebude. Takže proč na to plýtvat svou energii? Pro nic za nic. Teď si na to vzpomenu a je klid. Žádní skřítkové! Úleva. Vysvobození. Tolik povyku a ono je to tak jednoduché. Připustit si, že tu problém je a pojmenovat ho.

Jak to máte vy? Uleví se vám, když dokážete pojmenovat situaci, která vám je nepříjemná? Dokážete určit, co se tu sakra děje? Máte v tom víc jasno?

Přátelství i jakýkoliv jiný vztah by měl být založen na tom, že je vyrovnán poměr dávání a příjímání. Pokuď to tak není, vždycky to bude skřípat. Každý jsme nějaký a máme svoje vrtochy. To ale neznamená, že je musí ostatní trpět.

Přemýšlíte, koho máte kolem sebe a jestli jsou vaši přátelé ti praví? Dáváte stejně jako přijímáte?

Všechno nemusíme pochopit, stačí to přijmout. 

 (Ivan Trojan, Medvídek) 

Užívejte dne,

Safienka

Pokec u kafíčka XXV. - Zlost aneb cesta k tvořivosti?

Jedno dítě ve školce, druhé spí a já mám chvíli času. Co tak dělat? Většinou si jdu uvařit kafe...těším se na něj jak malá už od rána! Fakt! Myslím, že nad kofeinem vyhrává to, že bude chvíle s hrnkem v ruce a prostě klid a pohoda. Jo!

A pak...nějak se mi nechce číst. Nevím, jestli nečtu správnou knihu a nebo není vhodné období..takže koukám na filmy, seriály, maluji, uklízím a nebo vařím :)...a snažím se najít chuť číst :o) Jak jste na tom se čtením vy?

A tak jsem se koukla na starý blog a našla zase jeden článek, který by stál za obnovu...:)

Zlost aneb cesta k tvořivosti? 

Co je to vlastně zlost? Nahromaděné a nevybouřené emoce? Špatné chápání a projevená nevědomost? Člověk je schopen se zlobit jak na sebe, tak i na druhé. Bohužel pokud se jedná o někoho dalšího, na koho tu zlost tzv. vyvalíme, tak si sice ulevíme, v daný moment je nám líp, ale nic to neřeší. K systému "padajícího hovna" jsem se už párkrát taky dostala, dokonce i z obou pohledů. A musím teda říct, že nic moc.  Byla jsem tím, na koho se řve a tím, kdo tu porci zlosti schytá. Bohužel nejsem ten typ člověka, který by to byl schopen jednodušše poslat dál, takže to v sobě tutlám a pak se mi to vyvalí jinde. Většinou ve formě slz. V neočekávaných situacích se objeví a já pak nejsem schopna dělat vůbec nic.

Jedna příhoda se mi stala ještě na vysoké škole, kde jsem šla na hodinu klavíru. Na ten jsme měli úžasného profesora. Strašně hodného, snad ani mouše by neublížil. A když mě zkoušel, tak jsem se mu tam nejednou rozbulela a nešlo to zastavit. Už ani nevím, jaký k tomu byl popud, možná jeho žádost v podobě věty: "Zkuste to položit výš.". Ale to není podstatné. Podstatné bylo, že jsem nebyla schopna vůbec ničeho. On na mě jen koukal s úděsem v očích a snažil se pochopit, co mi tak strašného řekl. Nevymyslel to. Pak jsem se mu zpětně moc omlouvala, že to vůbec nebylo kvůli němu.Prostě se stalo a já to neovlivnila, neboť jsem měla v sobě nahromaděných takových emocí, které moje tělo neustálo. Stávala jsem se čím dál více bezbrannou, až to nakonec schytala hodina klavíru.

Bohužel ne vždy se nahromaděné emoce projevují právě pláčem. U hodně lidí se může projevit v podobě zlosti a rozzuřenosti, která se nedá tak lehce ovládnout a zastavit. Příjde mi, že daný člověk je najednou v jisté euforii a zlost ho naplno ovládne. Svoje vědomé já potlačí někam dozadu a nechá promlouvat své ego.

A jak zlost popisuje odborník?

Zlost může mít mnoho důvodů a je důležité aspoň přibližně rozumět pozadí vzniku této emoce. Jestliže člověk, který pečuje o dítě, dokáže odhadnout, z jakých důvodů má toto dítě zlost nebo se vzteká, dává mu to lepší možnost správně reagovat. Bude se nám snadněji jednat se zlostnými a agresivními lidmi, budeme-li vědět, že se za jejich zlostí skrývá i jistý pozitivní záměr.

- V některých situacích je zlost jen sekundární emocí, to znamená, že se objevuje jako snaha zvládnout smutek ze zklamání a odmítání.

- Nuda a pocit nenaplněnosti jsou frustrující a mohou vést k zlosti a agresivnímu chování, které má vlastně upozornit na neuspokojivou lidskou situaci.

- Překračování hranic lidských možností nějakého člověka může vyvolat velký hněv. Vyjádření hněvu naznačuje, že byly překročeny hranice únosnosti a kde byly překročeny. Včasná reakce na takový problém může předcházet násilí. Dítě se potřebuje naučit vytvářet vědomí svébytné osobnosti (ega) a prosazovat vlastní zájmy. V agresivním chování (potyčkách a rvačkách) se vyjadřuje i jeho potřeba mít s někým tělesný kontakt. Dítě se při potyčkách setkává se svou vlastní fyzickou silou a cítí, jaké jsou jeho fyzické hranice.

-Sdělování vlastních potřeb a prosazování jejich uspokojení vede často ke střetávání s požadavky druhých lidí a hledání společných řešení. To je sociální schopnost, kterou je třeba rozvíjet.

Uvedené příklady důvodů, které často vedou k hněvu a zlosti, případně i k agresivnímu chování, mohou pomoci, abychom reagovali na zlost a agresi druhých lidí s trochu větším nadhledem a důkladněji pátrali po možných příčinách této emoce.

Zdroj: Simone Pfeffer - Rozvíjíme emoce dětí, nakladatelství Portál

A jak celou věc se zlostí popisuje OSHO?

Ze sta lidí trpících častými výbuchy hněvu jich má asi padesát procent nesmírně tvůrčí energii, ale nejsou schopni ji využívat. Jejich problémem není zlost, nicméně si celý život myslí, že je tomu tak. Jakmile je problém správně diagnostikován, je z poloviny vyřešen.

Vložte svoji energii do tvořivosti. Nevnímejte zlost jako problém, ignorujte ji. Nasměrujte svoji energii k větší kreativitě. Pusťte se do toho, co máte rádi. Nečiňte ze zlosti problém, ale raději učiňte tvořivost předmětem meditace. Přijďte od zlosti k tvořivosti a okamžitě ucítíte, jak uvnitř dochází k velké změně. A zítra už pro Vás nebudou tytéž věci záminkou k tomu, abyste se zlobili protože energie začne proudit, radovat se, začne sama od sebe tančit. Koho zajímají maličkosti?

OSHO na každý den - 365 meditací

Safienka

Hola hola, podzim volá!

Končí léto a blíží se podzim. Věřím, že spousta z nás achjuje, protože už nebude tolik světla a tepla. Na všem bychom ale měli hledat pozitiva! Protože přeci...musíme se pořád na něco těšit, no ne? Dělám to tak od mala a opravdu to funguje. Tož těšte se, určitě si to užijeme!

Aby to šlo líp od ruky, je potřeba si vytyčit několik bodů a mít je pořád na očích. A moci si je odškrtávat :-) Protože ten pocit...no, však víme :-)

Když si představím podzim, vybaví se mi stoprocentně čaj, dýně, teplé ponožky, hřejivý svetr, holinky a barevné listí...jo a pečené brambory...jo a hořící krb (i když to už by mohla být spíš zima).

Každopádně si myslím, že podzim nás tak nějak připravuje na zimu a nenápadně nám vtlouká do hlavy, že bychom měli zpomalit, víc odpočívat a dát si trochu nohy nahoru. A samozřejmě přečíst spoustu knih a nakoukat samé dobré filmy a seriály.

Já mám na podzim spoustu plánů. Ano už teď...A dokonce mě už napadly dřív. Protože mám prostě podzim ráda. I když bude dřív tma a větší zima.

Zdroj

Čím víc je ten náš svět (ehm moje hlava) přehlcený, tím víc mám pocit, že bych se měla hodit do větší pohody a klidu. Možná mi tak tělo a mysl dává najevo, že mi nic neuteče, že bych mohla víc věcí dělat v klidu (teda spíš jednu po druhé a ne sto naráz) a že bych se měla zaměřit víc na sebe. Je to klišé, ale měla bych se mít víc ráda a víc se sobě věnovat. Opět jsem se pustila do knihy Miluj svůj život od L.L.Hay. Znovu v ní nacházím spoustu nových věcí, které jsem posledně nevnímala (kdoví kolikrát bych ji měla přečíst, abych se dozvěděla všechno? :o)). Cítím, že se lidé kolem mne mění a vše mě nenápadně „tlačí“ tím směrem, který mě nejvíc baví a naplňuje. Jo a o tom by to mohlo být, že? Dělat jenom to, co nás baví. 

Zdroj

Ale abych se vrátila k tomu podzimu a užívání …. určitě plánuji (píši si na seznam):

~vyzkoušet nový recept na dýňový koláč
 
~uspořádat Díkuvzdání pro kamarády (už jsem dělala loni a bylo to moc fajn!) 
 
~podniknout filmový večer s popcornem
 
~pořídit si nějaké čuprtrupr teplé a bláznivé ponožky
 
~ochutnat nějaký dobrý podzimní čaj (kafe taky samozřejmě)
 
~zajít do parfumerie a vybrat a pořádně načuchat nové vůně
 
~brouzdat listím 
 
~napustit si plnou vanu bublin, pustit si nějakou příjemnou hudbu, napatlat na obličej zklidňující masku a buď si číst a nebo jen tak relaxovat
  
~otevřít nějakou pořádnou bichli a začíst se do ní
 
~pořídit si podzimní samolepky a lepit je všude
 
~poslat zase spoustu dopisů a pohledů (s podzimními samolepkami :-))
 
~omrknout novou kabelku a peněženku
 
~a samozřejmě taky nějakou úžasňáckou čepici (protože pod Ještědem je vždycky zima)
 
~odstresovat se u antistresových omalovánek
 
~víc si hrát a malovat a vyrábět (hlavně z kaštanů)
 
~sednout si do kavárny, dát si dobrou kávu a jen tak pozorovat lidi (jojo :-)
 
~udělat něco nečekaného a překročit své hranice
 
~uvařit si horkou čokoládu se šlehačkou (jooooo!)
 
~začít vybírat diář na příští rok (myslím, že už je čas)

Zdroj

A to je tak asi vše...určitě ne vše...prozatím vše :) A co plánujete na podzim vy? Pochlubte se :-)

Mávám,

Safienka

Pokec u kafíčka XXIV. - Vnímání a intuice

Zdroj

Když jsem se věnovala reiki, shamballe, kyvadlu a tarotovým kartám, tak jsem pořád chtěla vidět a vědět něco víc. Moc jsem chtěla. A nedělo se to. Ano, energii jsem cítila a cítím (třeba ty desítky duší po příjezdu z Paříže), ale prostě víte jak. Nějak mi to nestačilo. Řekla bych, že jsem si to brzdila sama. Protože jsem tzv. tlačila na pilu a ono se pořád na truc nic nedělo.

V několika chytrých knihách jsem četla, že jsou lidé schopni vidět bytosti, anděly..jak chcete. Lorna Byrne s nimi dokonce i komunikuje. Když si načtete několik takových knih, můžete dostat pocit, že se to bude dít i vám. Takže i já jsem pořád čekala. Zírala jsem do jednoho místa a hledala nějaký obrys, záři, světlo. A nic. Jak jinak.

Nějak mi nedošlo, že to „nadání“ nemusí mít všichni stejné. Že každý je jiný a někdo může vidět, někdo slyšet a někdo cítit. A někdo vůbec nic. A někdo třeba i všechno dohromady. A že když budu čekat pouze to krásné, zářivé, že se mohu dočkat i toho šeredného, tmavého.

Musela jsem si připustit fakt, že jsem se možná i trošilinku bála. Přeci jen, kdo ví, co na vás vyskočí. Holt jsem od mala srab no...už jsem o tom kdysi psala, jak jsem utíkala doma v noci do schodů, protože jsem měla pocit, že mě dole v té tmě něco pozoruje a určitě, stoprocentně mi sežere nohy. A to jsem prosím nekoukala na žádné horory ani jiné podobné děsivé filmy. To bych nedala už vůbec. Možná na jeden (Kruh) a to mi stačilo ažaž...nebo vlastně ještě jeden...jak nějaký chlap, zabiják, sleduje ženu takovou malou dírou ve dveřích...a je mu vidět jen oko...brrr...Takže pak se nebylo čemu divit, že jsem za veškerou tmou hledala něco strašidelného.

Abych to uvedla na pravou míru. Věřím v to, že po životě existuje život, že duše je nesmrtelná, že když zemřeme a máme něco nedořešeného, nebo nás někdo svazuje atd, tak jsme schopni zůstat tady a vydáváme se za živé ač nás nikdo nevidí. Věřím, protože to tak cítím. Abyste mě dobře pochopili, po nějaké době své „ezoterické kariéry“ jsem přišla na to, že já patřím mezi ty, kteří nic neuvidí. Protože bych to prostě nedala. Někdo tam nahoře zřejmě ví a zná:-) A ono to stačí.

Pozn. : Kdo nechce, nevěří, tak ať ani nečte :-) Příště bude určitě zase nějaká recenze :-)

Takže občas si takhle odvedu nějakou zbloudilou duši a jsem klidnější. Pořád mě něco nelechtá a nebrní mě hlava. Poslední dobou se k tomu ale přidalo i něco víc. Něco, co vím, že mám, ale nikdy jsem to neslyšela tolik jako v poslední době. Možná jsem to nechtěla vnímat a nebo si toho nevšímala. Ano, mluvím o intuici. Někde jsem kdesi četla, že když se žena stane matkou, tak se její schopnost intuice značně zvyšuje. Pro děti jen to nejlepší! Určitě tomu tak je. Něco, co nám ukáže správný směr. Je potřeba to jen zachytit a důvěřovat tomu.

Zdroj

U dětí je to ze začátku jasné. Zakniknou a já se proberu i z toho nejhlubšího spánku (mno, dobře...jednou mi to trvalo dýl, ale to jsem byla určitě v komatu)...Jako ženy a matky je vnímáme víc než chlapi a otcové. Ti pro ně dělají zase jiné věci. Rozumíme jejich řeči, tušíme (i když občas taky ne), co asi chtějí, sledujeme je ze všech stran, vidíme je všude a když nevidíme, tak správně zmatkujeme, a prostě máme tak nějak vrozené, že pro ně skáčeme kamkoliv. Jednou jsem ani nezaregistrovala a už jsem se sbírala ze země, kam jsem skočila z křesla po kolenou, aby ten můj malej nezbeda náhodou nespadnul na hlavu. Takže tak.

V poslední době se mi začal v hlavě hlas intuice ozývat víc a víc. Směle bych řekla, že mi tam občas i dost řve. Neber to! Nesahej tam! Nechoď tam! Odpočívej! A já se mu opravdu učím důvěřovat. Vždycky to bylo totiž tak, že jsem ho sice slyšela, ale jela jsem si svoje a pak jsem si na něj vzpomněla, když jsem viděla, kam jsem se to proboha zase dostala a nebo co se mi stalo. Jooo, to jsem měla dát na ten první pocit, který mi v hlavě naběhl.

Co jsem tímto článkem vlastně chtěla říct? Měla jsem najednou pocit, že bych to měla napsat. Sdělit vám, že byste měli svoji intuici používat a důvěřovat jí. A i když vám to nejde, tak to nelámat přes koleno a dělat věci jen tak, jak jste zvyklí. Hlavně se řídit srdcem. Rozum je dobrej, ale víte co, se štěstím to tolik zase neumí :-)

Mějte se báječně,

Safienka

Pokec u kafíčka XXIII. - Jak moc jsme podobni našim rodičům a děti nám?

Káva voní celým bytem. Občas je to lepší než kdejaká voňavka. Čerstvě namletá káva! Jo! Pěkně do oblíbeného hrnečku, v pohodlném křesle, sluníčko svítí a člověku je tak nějak...tak akorát na psaní. Když se mi zadaří, tak popíjím kávu a děti spí. Když už na to nemám nervy, tak popíjím kávu a děti nespí. Jo, je v tom rozdíl. Značný. I když je káva vynikající, tak pohoda je maličko jiná. Míň uvolněná a víc v pozoru.

Od té doby, co mám děti, pozoruji, jak mi začínají být podobné. Víte, nejdřív mi to tak ani nepřišlo. Když tedy nepočítám vzhled :o) Ale postupem času, když se začaly „vybarvovat“, tak to vidím víc a víc. Musím si v tu chvíli přiznat barvu: „Bože, to jsem celá já.“ S mými dobrými i špatnými vlastnostmi. Ve většině případů hlavně s těmi skrytými, které by objevil jen někdo, kdo mě buď hodně zná a nebo je odborník. 

Zdroj

Je to až s podivem, jak se člověk začne víc poznávat, když sleduje vlastní děti. A pořád. A znovu. Jo, jsou to človíčkové, kteří mají hodně z obou rodičů. Nebudu si to přeci všechno přivlastňovat sama ;-)

Zrovna nedávno jsem byla s dětmi u cukrárny, kterou máme kousek od baráčku (pořád jsem se nerozhodla, jestli to je dobře a nebo ne) a tam jsem svoji holčičku pozorovala a říkala kamarádce, jaká je a jak se chová. Až po několika hodinách mi došlo, že jsem ji popsala sebe. A že jsem to o sobě vlastně ani nevěděla, i když jsem to dělala. Šílené. A co teprve ten druhý trpaslík. Člověk jen žasne a chce se mu smát.

Viděli jste to video, kde děti dělají naprosto všechno stejně, jako dělají jeho rodiče? Video je hnáno hodně do extrémů, ale v důsledku je strašně pravdivé. Od koho jiného se mají děti něco naučit než od nás? Nejsme schopni být pořád v pozoru a dělat jen to, co chceme, aby se naše děti naučily. Buďto jsme už v jádru duše naprosto vyrovnaní, klidní, trpěliví, jíme jenom u stolu, na nikoho nekřičíme, na všechny se usmíváme a nebo máme svoje mouchy, které naše děti zrovna vyhmátnou a rozhodnou si je osvojit. A že to jsou ty nejlepší mouchy. Nejlepší z nejlepších. Nejlíp ty, které se snažíme co nejvíc zamaskovat. 

Zdroj

A naši rodiče? To je vlastně to samé. Naše děti vychováváme, rodiči jsme byli vychováváni. Nikde není rozdíl. Vše je stejné. Každý má na všechno právo i nárok. A my možná zjišťujeme, jak jsme jim hodně podobni. A jak nás štve, že jsme vlastně v mnoha ohledech stejní. Někoho to může až děsit. Protože se mu nelíbí, co jeho rodiče dělají a představa, že to budou v budoucnu dělat taky je otřesná….nebo třeba ne? Nebo naopak a můžeme se jen a jen těšit ;-)

Říká se, že jsme takoví, jací chceme být. Svůj život si utváříme sami. Něčemu se bohužel ale nevyhneme nebo ano?

Když jsem byla v pubertě, tak mě na rodičích štvalo hodně věcí. Neznám snad člověka, který by to tak neměl. To a to a to mi vadilo. A říkala jsem si, že taková nikdy nebudu. Nikdy! A víte jak? Nikdy se nemá říkat nikdy. Protože už to začíná. Ta podobnost.

Můžeme se s tím prát a nebo se s tím smířit. A nebo s tím něco udělat. Přesto si myslím, že naše přirozenost nás doběhne. Důležité je, abychom byli šťastni a mohli se radovat. Nejlíp nic neřešit. Což bych nebyla já. Já musím mít pořád nějaké otázky a nad něčím hloubat.

V knize Temná stránka hledačů světla byl skvělý příklad. Bylo tam vypsáno několik desítek špatných vlastností člověka. Těžší verze příkladu. Měla jsem si je přečíst a podtrhnout či zakroužkovat ty vlastnosti, které mi vadily. S kterými jsem se nemohla ztotožnit. Jaká nechci být. 

Tento výběr byl mým úkolem. Přijmout to, že bych taková mohla být. Ta špatná, zlá a pomstychtivá. Víte proč? Protože to je něco, co je vlastností každého člověka. Abychom byli šťastni, potřebujeme být vyrovnaní. Potřebujeme být hodní i zlí. Není to nic špatného. Je to normální a je to nutné. Bez tmy by nebylo světlo. Vlastně když to tak řeknu, tak by nám mělo být jedno, jací jsme a jací jsou ostatní. To je řešení úkolu. Přijmout něco špatného, nechat to chvíli rezonovat, přivítat to a nechat to být. Je to náročnější téma, které kdekdo neskousne. Já se s tím snažím ztotožnit už několik let. Učím se a zjišťuji, že to jinak ani nemůže být.

Platí to i v obrácené verzi, v kladných vlastnostech. Které se samozřejmě přijímají mnohem snáz :o) 

Zase je tu to zrcadlo a jen my sami. Pěkně se to všechno odráží a ukazuje nám nás samotné. Naše děti, to je vzácný dar. Děti jsou bezprostřední, splachovací a strašně moc vzácní. Milujme je se vším, protože jen tak můžeme milovat sami sebe.

A to jsem se zase dostala někam dál. To bude určitě to kafe….hlavně to na něco svést ;)

Mějte krásný poslední letní víkend,

mává,

Safienka

Nevěra není řešení (Ty, já a ti druzí - Fionnuala Kearneyová)

Každý člověk má tajemství. Není to nic divného. Všichni přeci nemusí vědět všechno. Přesto, pokud vstupujete do vztahu s druhým člověkem, měli byste zvážit, co je dobré mít za tajemství a co ne. Vztah by měl být založen na důvěře. Pokud tomu tak není, nevydrží dlouho. 

O tom by vám vlastně mohl vyprávět Adam Hall. Finanční poradce, který má hned několik tajemství. A všechny se rozhodnou vynořit na povrch. Jak zrádné. Jeho minulost ho dost pozlobila a on si nemůže pomoci. Nemanželský sex vidí jako řešení. Každý to má holt jinak.

Potom, co Adamovi zemřeli rodiče, potkal Beth. Úžasnou ženu, která se mu stala velkou oporou. Vzal si ji a měli spolu dceru. Jednoho dne ale přišla krize a on poprvé zahnul. A Beth mu odpustila. Tentokrát to je ale jiné. Kromě toho, že je to podruhé, tak to trvá delší čas. A to už Beth neskousne. Což se jí nedivím. Vlastně se ji divím, že ustála první manželovo „škobrtnutí“. 

Zdroj

 

Příběh začíná. A mně v hlavě vylézá spousta otázek, které si na základě několika zkušeností kladu už docela dlouhou dobu. Dokáže člověk odpustit nevěru? Pokud se vydá na cestu odpuštění, jak to dokáže urovnat tak, aby ten jeden nebyl pořád v nevýhodě? Jak vytvořit harmonický vztah, který má trhlinu?

Když se to stalo poprvé, Beth věděla, že by měla odpustit. To se přeci může stát každému, zvlášť když je to v opilosti. A mají dceru. Jejich společný život nemůže narušit nečekaná touha a chtíč druhého. Spokojené manželství nemůže jen tak něco rozházet, nebo ano? Důvěra a pravda. V tomto případě dva velké kameny úrazu.

Adam se v tom veze už hodně dlouho. Zjistil, že zalhat je vlastně celkem jednoduché a míň bolestné. Protože co kdyby to druhý nepřijal? Co kdyby najednou musel zůstat sám? Co kdyby…? To bohužel nikdy nezjistil, protože to nezkusil. Vypadalo to jako neřešitelný problém. Jeho problém, s kterým se musel poprat sám.

Beth je hudební skladatelkou, která má našlápnuto k úspěchu. Má velký dům, krásnou již dospělou dceru, úžasnou přítelkyni a skvělé sousedy. Je to žena pohledná, po které by mohl zatoužit nejeden muž. A přesto je podvedená. Kde se stala chyba? To, že není pravidelně svolná a má i své problémy, tíhne k tomu, aby ji manžel zahnul?

Jak daleko a hluboko se člověk dokáže dostat do svého nitra, aby pochopil, kde udělal chybu? Dokážeme odpustit? Je to tak snadné? Jak dlouho dokážeme být naštvaní na druhého, kterého milujeme, ale on nám ublížil? Jak dlouho se hojí zlomené srdce?

Spousta otázek a tak málo odpovědí. I když pár jsem jich v tomto příběhu našla. Líbilo se mi podání příběhu, který odkrývá jedno tajemství za druhým a odhaluje tak podstatu osudu hlavních hrdinů.

Kniha, která řeší mezilidské vztahy. Problémy, které mohou nastat a stačí k tomu opravdu jen málo. Nečekaný moment, který vše otočí. Autorka nám ukazuje, jak křehký může být vztah mezi dvěma, ať už je to mezi mužem a ženou, otcem a dcerou, přítelkyněmi, kamarády, sousedy a nebo dvěma naprosto cizími lidmi. 

Jak se člověku promítají jeho problémy do života a jak se s nimi je a není schopen poprat? Co dokáže vytěsnit, ututlat a jak moc se dokáže užírat sám. Do jaké chvíle si jsme schopni pomoci sami a odkdy potřebujeme pomoc druhého?

Otázky si kladu já, příběh má svoji linii. Jedno řešení, které se všemožně kroutí a překrucuje. Názory a životy lidí, které se mění. Každý má svá přání a potřeby.

Asi se to nebude líbit každému. Mě to zaujalo a hlavně mě zajímalo vyústění celého problému. Vrátí se k sobě nebo se úplně zavrhnou? Dokáží odpustit?

Pokud vás zajímá alespoň část mých otázek, knihu si přečtěte.

"Jestliže někoho miluješ, může se stát, že ho musíš nechat běžet, zvlášť, jestli nejsi právě ten, koho potřebuje..."

Safienka

Název: Ty, já a ti druzí

Autor: Fionnuala Kearneyová

Vydává: Ikar, 2016

Dopisování a jiné papírenské tajnosti

Jsem stoprocentní knihomol. Tím si jsem naprosto jistá. Od té doby, co ale sleduji jeden blog (ehm, kdyby jen jeden), začala jsem tíhnout také k papírenství. Říkala jsem si, proč zrovna teď. A pak mi najednou blesklo, že to teď už je vlastně docela dlouho. Jen jsem tam vecpala lehkou několikaletou pauzičku....

Ale předtím….

….jsem začala dopisováním. Ani vlastně nevím, kde jsem získala první adresu. Asi to bylo od jedné kamarádky, přes známou s doporučením a nadšením (znáte to:-)). Každopádně dívka se jmenovala Andrea a byla z Mikulčič a psaly jsme si hoooodně dlouho. Posílaly jsme si fotky, samolepky, obrázky, vyměňovaly si názory a byly šťastné, když jsme objevily ve schránce dopis od té druhé. Viděly jsme se jen z fotek, osobně nikdy. Jo, to ještě nebyl facebook jiné sociální sítě, vlastně jsem ještě ani nebyla přihlášená k xchatu a doma jsme neměli internet.

Po desítkách dopisů jsme ale přestaly. Asi jsme se moc namlsaly. Stále jsem si však s někým psala - sestřenice, kamarádky, pak i přítel...milovala jsem tu vůni papíru..sbírala jsem dopisáky, obálky, různé pohledy a prostě všelijaké cerepetičky. Založila jsem si sešit/desky, kam jsem si psala různé důležité záležitosti a tvořila jsem si kvízy. Hodně jsem „žrala“ Bravíčko a Bravo girl. Vystřihávala jsem různé obrázky a lepila si je všude možně. Co si pamatuji, tak jsem měla jednu chvíli polepenou celou zeď plakáty oblíbených skupin a zpěváků. Ani kousek zdi nebyl vidět..

A pak na střední jsem k tomu zase víc přilnula. Tentokrát ale maličko jinak. Poznala jsem dívku, s kterou jsme si káply do noty. Zjistily jsme, že máme hodně moc společného a že nás spousta věcí zajímá. Založily jsme si svoji filoSOFII. Takové jedno naše velké tajemství. Jednou za čas (tu frekvenci si bohužel nepamatuji), jsme si vyměnily obálky s lístkem, kde bylo napsáno, co máme splnit. Jestli odpovědět na otázky, nebo vymyslet příběh nebo něco vytvořit. A že to nebyly otázky typu, jaké je tvé nejoblíbenější jídlo. Spíše názory a myšlenky. Byly jsme takové jiné. Jednu chvíli jsme si připadaly jako čarodějnice. V živé paměti mám chvíli, kdy nás tak nevědomky můj taťka oslovil a my se musely potutelně chichotat. A to jsme nedělaly nic čarodějnického. Ale prostě to tak bylo. Brouzdaly jsme se bosky v trávě, lítaly z kopce jak splašené a řvaly u toho, pálily jsme svíčky a voňavé tyčinky, chodily nakupovat do shambally. Když tak listuji zápisky, musím se usmívat. Dokonce jsme si i psaly dopisy a pohledy a prostě jsme byly velké nejlepší a nejvěrnější přítelkyně. Však víte :-)

No a pak to nějak utichlo. Po střední jsme se odloučily, každá se odstěhovala do jiného kouta země a po psaní byl konec. Všechny věci šly do krabic nebo do desek a najednou došlo k pauze. Sem tam si vyměníme email, pošleme fotky dětí. Minulost je za námi.

A najednou, po těch několika letech, po té odmlce, mám zase chuť psát a tvořit. Začalo to vlastně založením blogu. Nejprve estranky, potom webnode a nakonec, do třetice všeho dobrého, jsem se ukotvila tady. Se mnou to jinak ani nejde. Není to Sofie, ale je to ventilace a hlavně relaxace. Je to o knížkách a o myšlenkách, občas o receptech a semtam o fotkách. Snažím se vyjádřit, jak by to ústy nešlo (teď při mateřské vůbec…). Začínám zase dýchat vzduch provoněný papírem, stejně jako v minulosti. Dochází mi, jak hodně mi papírenský hmatatelný svět dal, jak mě obohatil, bavil a hlavně, jak mi chybí. Potřebuji se obklopovat věcmi, které jsou malinké, kouzelné a které udělají tak obrovskou radost.

Občas mi přilítne do schránky pohled. Dopis vlastně až teď po dlouhé době (díky Vivi :*). Vůbec se mi tomu nechce věřit, že tak dlouho jsem žádný nedostala. Je to jasné, když jsem žádný neposlala, tak jak bych mohla nějaký dostat. Ale tak kdo ví?

 Nedávno ke mně přilítla informace o postcrossingu. O dopisování/pohledování po celém světě. Vylosujete si adresu někoho úúúplně neznámého a pošlete mu pohled a nějaké slůvko k tomu. Naoplátku někdo si vylosuje vás a vám přijde nečekaně psaníčko. A je to tak napínavé, radostné, milé, nové a neokoukané a….prostě mně se to strašně líbí a jsem nadšená! Protože všechno nemusí mít praktický a rozumný důvod. Stačí, když se vzduchem šíří radost. Ať je to, co je to.

No a to by bylo tak ve zkratce a pár fotkách vše. Správně jsem se naladila a jdu pokračovat v pročítání starých dopisů. Úplně se na to těším, jak se budu usmívat nad tím, jaké jsem měla kdy ideály, co si myslela a přála. Co mi vyšlo v kvízu, jaký chlapec byl ten vysněný a co jsem poslouchala za hudbu. Jako bych byla naprosto někdo jiný, ale zároveň to byla pořád já. Snad mě chápete.

Mějte se bájově:-)

Safienka

Trochu o mně, trochu knižně II.

Kolik knih jsem schopna číst najednou?

Zjišťuji, že mám rozečtených hodně knih. Mnoho příběhů, které jsem odložila, protože jsem se u něčeho zasekla. Najednou přišla pasáž, která nebyla tak čtivá a já se nemohla hnout. Snažím se těmto adeptům dát ještě druhou šanci, ale většinou se k nim vůbec nevrátím. Zřejmě na ně nebyl ten správný čas :-) Pokud se ale jedná o knihy, které opravdu čtu, tak jsou nejčastěji dvě. Jednu, kterou „hltám“ a druhou nějakou odbornou.

Pokud čtu najednou víc jak jednu knihu, jak vybírám, kterou zrovna budu číst?

Je to jednoduché, vybírám dle toho, na co mám náladu. A nebo když už mám jednu rozečtenou hoodně dlouho, tak si k ní prostě sednu a hecnu se, že ji dočtu, aby měla dušička klid ;-)

Přehazuji záložky z knihy do knihy?

Občas ano. Ne zrovna z rozečtené knihy, ale většinou si je přenáším. Nezůstává mi jedna záložka pro jednu určitou knihu. To ne. Líbí se mi spousta záložek, ale nějak si je nekupuji. Používám jen to, co je po ruce - lístky, pohledy, účtenky, občas i toaleťák, samozřejmě čistý :o).

Kam dávám rozečtené knihy? Mají své místo?

Rozečtená kniha se mnou putuje všude. Takže nemá jedno místo. I když se ho snažím občas najít, tak stejně si dělá co chce a toulá se po bytě. 

Kdy nejčastěji čtu? V jaké fázi dne?

Nejčastěji čtu, když mi alespoň jedno dítě spí. Když je to hodně kritické, tak večer, když už spí obě děti. A naopak, když je to mega hodně napínavé, tak čtu vždy, když to jde a děti to umožní. Ty chvíle, kdy jsem si ráno sedla ke knize a večer ji odložila, jsou bohužel fuč. Ale věřím, že jednou zase nastanou.

Jak dlouho vydržím v kuse číst?

Tak to se opět odvíjí od dětí. Když bych pominula to, že bych se o ně musela starat, takže by byly například na celý víkend u babičky, tak vydržím hodně dlouho. Jsem schopna přečíst knihu na jeden zátah s pauzami na pití a nějaké jídlo. Nejčastěji si pak dám vše k sobě a prostě se obsluhuji při čtení. Oříšky, kafe, čaj, voda, ovoce, zelenina…. :-) A když teda nemám celý den a nebo je stereotypní týden, tak čtu většinou od pěti minut až po dvě hodiny.

Čtu knihu s obalem či bez obalu?

Většinou asi bez obalu. Jelikož ji beru všude, tak si ji nechci zase tolik poničit. Bez obalu mi to přijde šetrnější.

V jaké pozici nejčastěji čtu?

Když jsem byla mladší, nejčastěji jsem četla v leže opřená o lokty na své posteli v pokojíčku. Teď, když si ke knize lehnu, tak usínám. Čtu tedy nejčastěji v kuchyni s nohama na druhé židli a nebo pak v obýváku na gauči se stolkem poblíž.

Jak často aktualizuji status na svém book profilu?

Jediný aktuální status, co mám, je ten, jakou knihu zrovna čtu. Používám profil pouze na www.databazeknih.cz, kde přidávám knihy, komentuji přečtené knihy, koukám, kdo z mých oblíbených uživatelů co přečetl a občas přečtu nějaký článek. Na Goodreads profil nemám, nebo teda asi mám, ale nepoužívám. Mno a na FB přidávám akorát citáty a nebo své recenze. Takže tak :-)

Inspirace:Bookish Friendship 

A jak jste na tom vy?

Mějte se krásně, ať máte co nejvíc času ke čtení :-)

Vypadá to, že bude ještě chvíli léto.

Safienka

Osho zen tarot: Hravost

Život je zřídkakdy tak vážný, jak si myslíme, a když tuto skutečnost objevíme, začne nám život nabízet stále více příležitostí k hravosti. Žena na této kartě se raduje ze života jako motýl, který právě vylétl ze své kukly za příslibem světla.

Připomíná nám chvíle našeho dětství, kdy jsme na pláži sbírali mušle a stavěli hrady z písku, bez ohledu na to, že každou chvíli může přijít vlna a všechno zničit. Tato žena ví, že život je hra, a právě teď , bez ostychu a předstírání, hraje roli klauna.

Páže Ohně je znamením tvé připravenosti na všechno nové a svěží. Na obzoru je něco úžasného a ty máš zrovna tu správnou dětskou nevinnost a jasnost, abys to přivítal s otevřenou náručí.

Zen

V okamžiku, kdy začneš vidět život jako něco nevážného a hravého, všechna tíže z tvého srdce opadne. Všechen strach ze smrti, ze života, z lásky - všechno zmizí. Člověk začíná žít a cítí se velmi lehký, skoro bez tíhy. Tak beztížný se stává, že může vzletnout k oblakům. 

Největším přínosem zenu je, že ti nabízí náhradu vážnosti. Vážný člověk vytvořil svět, vážný člověk vytvořil všechna náboženství. Vytvořil všechny filozofie, kultury, morálky; vše kolem tebe je výtvorem vážného člověka. Zen z vážného světa vypadl. Vytvořil si svůj vlastní, velmi hravý svět plný smíchu, kde se velcí mistři chovají jako malé děti.

Pokec u kafíčka XXII. - Dá se naučit všechno?

Jsem taková, jaká jsem. I přes to mám občas pocit, že bych mohla být ještě lepší. Což je vlastně přání dost pochybné, protože co je lepší? Lepší vypadá jako štěstí. A dost mě mate.

Když je někdo úspěšný, tak mě to hnedka zaujme. Má svoje štěstí. VLASTNÍ SVOJE ŠTĚSTÍ. Na což občas zapomínám. Na první pohled je to totiž tak kouzelné, úžasné a tak moc přitažlivé. A vypadá to, že je to tak snadné.

Asi mi něco tlačí na mozek, ale poslední dobou si víc a víc uvědomuji, že to, co naoko chci, vlastně není to, co chci a jaká jsem. Zřejmě si ten můj vnitřní hlas řekl, že už je na čase a že musí trochu víc hulákat, abych ho vnímala.

Když po něčem toužíme, dokážeme se to naučit? Co nám je všechno přirozené? To, co se nám učí lehce? Za jak dlouho jsme schopni se naučit něco, co bychom chtěli?

Chtěla bych být víc trpělivá, nebýt taková chaotická a víc si pamatovat. Kdesi jsem četla, že když budu něco vykonávat po 21 dní, tak by se to mělo stát mojí přirozeností. Ale u čeho všeho to platí? Opravdu stačí pouhých několik dní, abychom docílila toho, co chci?

Dumám nad tím docela dlouho a říkám si, že všechno se asi naučit nejde. Že ve skrytu duše jsme nějací a nemůžeme mít a umět všechno. Co myslíte? Dovedeme se vše naučit?

Už jsem to zkoušela několikrát a vždycky sklouznu k tomu, že mě to přejde. Chci něčeho dosáhnout, stojí mě to celkem dost energie, vydržím to několik dní/měsíců a pak konec. Vrátím se k tomu, co je mi přirozené a toto dál nedělám. Znamená to, že to nejsem já? Nebo mám vytrvat dýl?

Možná by to mohlo být tak, že máme předurčeno zvládat, umět jen něco. A ten zbytek nám nebude vlastní. I když se nám to nebude líbit. Protože my takoví chceme být? Líbí se nám to na druhých a proto si myslíme, že naše štěstí závisí na tomto bodu?

Každý člověk má na světě nějaký úděl. Narodil se na tuto planetu, aby tu něco dokázal, sám sebe někam posunul a hlavně se nějak vyvíjel. A každý to má jinak. Naštěstí. Byla by to dost nuda, kdyby byli všichni stejní. Jo, to bylo velké moudro.

Neustále, no dobře, hlavně poslední dobou, něco tvořím a přicházím na to, co jsem já a kde je to moje štěstí. Ten pravý stav. Stav mysli a štěstí kolem mé osoby. Čím dál tím častěji potkávám lidi, kteří jsou na mé vlně. A mě tak moc fascinuje, že jsem s nimi šťastná. I když taková a maková. Překvapuje mě, že ty, které jsem potkala a myslela si, že jsou ti praví, už jsou pryč. Nejsem s nimi v kontaktu a to báječné, co bylo,někam záhadně odplulo. Ač je mi toho líto, tak to pouštím. Dalo mi to, co mi mělo dát a čeká mě něco lepšího. Což jsem vlastně zase na začátku. Opravuji se tedy...něco krásného, jiného a štěstí naplňujícího.

Jak to máte vy? Jste schopni se naučit vše nebo alespoň něco, co byste chtěli?

Safienka

Pokec u kafíčka XXI. - Co mi zlepší náladu?

Když si přečtu dobrou knihu...

Poslechnu si rytmickou hudbu …

Vidím pěkný film…

Přečtu si dobrý článek…

Uklidím v bytě a dám vše do pravého úhlu a komínků…

Podívám se na své dítě, které se ke mně žene a chce mi vlepit pusu nebo jen tak obejmout…

Když si zacvičím…

Podívám se na pěknou fotku, člověka, obrázek…

Vidím, jak je někdo šťastný…

Chvíle, kterou mám jen pro sebe a mohu ji vyplnit dle své libosti…

Když mám prázdnou postel...jen a jen pro sebe...bez dětí :o)

Když jsem v lese, kam svítí slunce a je tam takové moc pěkné světlo…

Když si vypiji dobrou kávu…

Když se mi podaří vyfotit pěkná fotka...

Když si dám výbornou zmrzlinu a nebo dortík...

Když se konečně dohrabu k tomu, co jsem už dlouho odkládala…

Když se najím a zjistím, že je to moc dobré…

Když jsem ve společnosti přátel a dobře se bavím…

Když mě někdo něčím překvapí…

Když se vejdu do oblečení, které jsem si vyhlídla…

Když se na mě někdo usměje…

Když vidím, jak se drží staří lidé za ruce…

Když si děti pomlaskávají nad něčím, co jsem uvařila…

Když je víc světla než tmy…

Když padá první sníh…

Když jsou Vánoce (a téměř vše s nimi spojené)…

Když mám narozeniny (johoho, balonky, dort, famfáry)

 

Když dostanu dárek…

Když mi někdo napíše dopis, email…

Když mohu zaplnit kalendář…

 

Když něco hezky vybarvím, namaluji, nakreslím…

Když si mohu zatančit…

Když se zpívá u táboráku…

Když zdobím byt…

Když něco vykvete na zahradě…

Když se doma objeví nečekaně květina…

Když je krásné frišné svěží ráno…

Když mi někdo uvaří….

Když mám po ruce kopu oříšků a nebo čokolády…

Když mě někdo poslouchá…

Když vidím východ, západ slunce...

Když vidím hory nebo létat ptáky…

Když se mě někdo zeptá, jak se mám...jen tak, prostě si vzpomene…

Když nám slunce osvětluje místnosti...

Když napíši recenzi a mám dobré ohlasy…

Když vybírám dárky...s balením už je to horší…

Když mám si přivoním k něčemu moc pěkně vonícímu...

Když mi někdo udělá masáž obličeje nebo hlavy...a asi i zad :)

Když dotáhnu věci do konce...

Když mohu dělat lidem radost...

Zazvoní pošťák...

A co vy? jaké jsou vaše zaručené zvedače nálady?

Safienka

Pokec u kafíčka XX. - Duše nebo tělo?

Bylo to nedávno, co jsem četla pěknou oddychovou knihu. Příběh odehrávající se v prostředí antikvariátu s dvěma křesly ve výkladní skříni. Starý sympatický majitel, nezaměstnaná dívka a jeden tajemný rozhovor muže a ženy na stránkách rozpadající se knihy. Vše bylo skvělé a čtivé. Přesto jsem po dočtení nebyla úplně spokojena. Zjistila jsem, že ač vím, jaká hrdinka je, co prožívá, na co myslí a po čem touží, tak naprosto nevím, jak vypadá. Má hnědé vlasy, blond či je to zrzka? Jaké má oči? Je štíhlá či plnoštíhlá? Jak chodí oblékaná? Pokud mě nešálil zrak, tak jsem to v řádcích ani mezi řádky nevyčetla. Přestože to není podstatné, tak to chybělo. Dovedlo mě to k zamyšlení, jak vlastně vnímáme své přátele, rodinu, lidi kolem sebe? Potřebujeme vědět, jak vypadají? 

Zkusili jste se někdy zamyslet, jak vidíte vaše nejbližší? 

zdroj

Je možné, že čím míň člověka známe, tím víc kritizujeme to, jak vypadá a naopak čím víc ho známe, tím nám to je jedno? 

Vnímáte dřív duši a nebo tělo druhého? Mohlo by to být otázkou otevřenosti dotyčného nebo je to na našem pocitu a vnímání druhých? Jak hodně dáte na první pohled? A jak často vás to zklame? (Pozn.: To mě pořád a stále dovádí k tomu, že kritizovat druhého je tak strááááášně jednoduché. Nemáme problém ohodnotit někoho na základě toho, jak se obléká.)

Taky vám to přijde tak fascinující? :o)

Nedávno jsem byla s kamarádkou na kafi. Potom, co jsem přišla domů,jsem se nad tím musela zamyslet. Ani vlastně nevím, co mě k tomu nakoplo. Ale došlo mi, že na ni koukám víc jako duši a je mi putna, jak vypadá, jak se obléká a jak možná působí na druhé. (Očekávám, že až si toto prohlášení přečte, povedeme hodně dlouhou debatu :o) Jsem šťastná, že to takto mám. Že mám kolem sebe osoby, které dovedu vnímat. Koukám na ni a vidím úplně někoho jiného, než kolemsedící. 

Dělá vám potíže někoho víc konkrétněji popsat, když ho nevidíte? Vzpomenete si, jakou má váš přítel či přítelkyně barvu oči, vlasů? Jaký má tvar obličeje, těla? Jestli má dlouhé či krátké nehty, jestli je má nalakované? Zda byla dotyčná namalovaná? Jestli měla náušnice? Co měla na sobě? Jak velký měla nos, oči, ústa?

Jak hodně konkrétní dokážete být? Dokážete dotyčného popsat tak, jak ho vidíte a nebo tak, jak ho vnímáte? Zkresluje se to navzájem?

To je otázek při neděli, že? Mě se to totiž honí pořád hlavou a ráda bych o tom s někým diskutovala.

Ale abych se vrátila k původnímu tématu, nakopnutí. Co postavy v knize? Potřebujete jejich popis? Chcete konkrétní představu autora a nebo máte radši svoji fantazii? Jak hodně dokážete být zklamaní, když vám vašeho oblíbence převedou na filmové plátno a najednou je to úplně někdo jiný?

Budu ráda za diskusi a stoprocentně mě potěší, když vás to jako mne minimálně zahlodá v hlavě a donutí k přemýšlení.

Mějte báječnou předposlední červencovou neděli,

Safienka

PS: Snad brzy přilítne článek o narozeninovém výletě do Drážďan :-)