Zobrazují se příspěvky se štítkemštěstí. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemštěstí. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 18. prosince 2016

Zima, zima, zima

...zima je veliká, všude sníh, všecko led na tři zámky zamyká...zpívá Hanička Zagorová.



Jo, to byly časy. Už je to trochu jinak. Všude sníh moc není, všude led jak kdy. Myslím, že před před předloni bylo na Štědrý den jako najaře. Ale co už. Začínáme si zvykat a s nostalgií prohlížíme akorát staré fotky, na kterých sáňkujeme, lyžujeme a nebo stavíme sněhuláky. 

První sníh je vždycky kouzelný. Vzpomínám na Lorelai, která ho cítila ve vzduchu a pak si ho celou duší užívala. Té radosti, jiskra v oku a prostě sníh a samozřejmě kafe...A pak ji začal štvát :-)

Zima je jak královna. Nádherná a občas taky mrzutá. I přes to, že je brzy tma, je o hodně míň stupňů a celkově je to takové pošmourné, tak to má své jedinečné chvilky.

Ve většině případů je to o momentech, které přijdou náhle. Můžeme se na ně připravit, ale to správné "ach" přijde nečekaně.

Vnímám to tak čím dál častěji. Vánoce jsou krásné období (i přes ty nešvary kolem shonu a front a naštvaných lidí). Několikrát denně mnou prolítne vlna štěstí a to jen díky zdánlivým blbostem.



Protože, co třeba ...


...horký hrnek s kakaem v ruce po procházce, na které jste krásně vymrzli.

...vánoční koledy, které jste posluchali v mládí a už jste na ně úplně zapomněli.

...schránka, která se plní častěji (nejsou v ní jen letáky).

...díky tmě je vidět víc světýlek, které všude svítí.

...s naději koukáme z okna, jestli už jako sníh a když už jako jo, tak jásáme jako malé děti a snažíme se z toho poprašku vytvářet pidisněhuláky a nebo plácat koule a házet je po sobě jako zběsilí.

...horká vana plná voňavých bublin a kniha a klid.

...teplé ponožky s veselými motivy sněhuláků, tučňáků a nebo perníčků.

...pohádky nové, staré, okoukané, veselé a zvonivé.

...domov nám provoní jehličí a vánoční stromeček.

...svíčky zvednou svůj plamínek a dělají místnost mnohem útulnější.

...teplé pyžamo po ránu, ňuňací župan a vánoční čaj (protože skořice a pomeranč).

...teplý kabát a obrovská šála.

...komíny, z kterých sálá teplo a které dodávají pocit, že doma je vždycky nejlíp.

...všude mandarinky a ořechy.

...protože dárečky.

...a cukroví.

...konečně taky důvod sejít se s rodinou a dát si společně něco dobrého.

...důvod se pěkně obléknout.

...důvod být zase malými dětmi a něco bláznivého si přát.

...všude jsou vidět znamení naděje a lásky...srdce, hvězdy, andílci.

...pije se svařák, který má to správné kouzlo na vymrzlých vánočních trzích.

...a i když je všude spousta lidí, tak je vám tak nějak líp.


A hlavně cítíme, že něco končí a něco bude začínat (i kdyby to byl jen nový rok).

Víte, co mě strašně moc baví? Že si to krásné období (vlastně i celý život) můžete udělat tak, jak chcete. Když tak koukám kolem sebe, tak každý má své zvyky a tradice a strašně ho to baví a naplňuje. Když budete chtít, tak to můžete mít i celé naruby. Odjet do teplých krajin a nebo se naopak přestěhovat na chalupu a hrát hry. Někdo se třeba může chtít válet celou dobu v posteli, napéct hory cukroví, nebo navštěvovat jednu voňavou kavárnu za druhou. Co třeba pročíst celé dny nebo naopak jen sledovat pohádky. Někdo tráví čas v přírodě a někdo po výletech. Někdo lpí na tradicích, zvycích a půstech, protože prasátko. Ten dělá to a ten zas tohle, jak zpívá pan Werich ;-)A že ten věděl...

Je to až úžasné, kolik možných a různorodých variant je a všechny mohou být radostné a šťastné a veselé a naše..

Jak napsala Vivi, tak toto krásné období nás vybízí nejen k lásce a radosti, ale také i k odpuštění a k tomu, abychom to řekli právě teď.

Užívejte zimu, odpočívejte a hlavně se radujte :-)



Mávám,
Safienka

pátek 25. listopadu 2016

Pokec u kafíčka XXIX. - Pokud něco dáváte, vždycky něco chcete


Nevěřím tomu, že když někdo něco dává, tak nikdy nic nechce. Myslím se, že to musí být jako se vším. Na obou stranách musí být rovnítko, aby se nic nepřevrhlo, nic nezvrátilo, všichni byli spokojeni a vše bylo v harmonii.

Mám s tím už několik zkušeností a vlastně i vlastních zážitků. Tvařme se nevinně, ale vždycky musí být stejně na na obou stranách. Když to tak není, tak dochází k nespokojenosti a nebo nějakým nešvarům.

„Já opravdu nic nechci. Dělám to vlastně všechno jen pro své potěšení. Já jsem šťastná, když jsou ostatní šťastní. Já taková prostě jsem. Smířila jsem se s tím, že dávám jen já.“

Fakt to tak je? Sáhněte si na své svědomí. Opravdu nechcete nic za to, co dáváte?
Myslím, že ne.

zdroj
Stejné je to snad ve všem. Ve vztazích, ve zdravém životním stylu, ve vzdělání, v rodině, na celém širém světě. Všude. Je až k pousmání vidět, že se to dotýká opravdu všeho. Abychom byli šťastni (o štěstí už třetí článek v pořadí ;-)), tak potřebujeme, aby to bylo vyrovnané na obou stranách.

Prahneme po lásce, po pozornosti, po štěstí, po objetí. Každému dle potřeb. Toužíme po tom, že někdo k nám bude stejně tak pozorný, jako my jsme k němu. Alespoň někdo by mohl být, no ne?

Uvědomila jsem si, že nejvíc se mohu dát do pohody sama. Protože já jsem jistota. Abych byla šťastná, tak se potřebuji nějak vyvíjet. Ano, určitě nás ovlivňují lidé kolem nás a to, jestli máme rodinu a co to pro nás všechno znamená. Ale na úplnou dřeň je to jen a jen o nás samotných. Sebeláska. Jojo, doma mám učebnici sebelásky a teď mě tak napadá, že ji mám rozečtenou už pěknou dobu.

Možná máme pocit, že když budeme hodně dávat a nic za to nebudeme chtít, tak nám to pomůže. Nepomůže. Nemůžeme si nic nalhávat. Buďme trošku sobečtí. My potřebujeme dostávat. Čím víc budeme dávat, tím víc potřebujeme dostávat.

V osobním životě znám několik případů, kde si osoba myslí, že to je její přirozenost všem dávat. Ale když ji posloucháte, tak to tak není. Ač nic nemusí říct, tak nám může dávat najevo, že ona je tu ta, co potřebuje něco dostat. Její pomyslné misky vah jsou nakloněné k jedné straně.

Už jsem o tom kdysi psala a pořád si za tím stojím. Pokud dáváme nějaký dárek (ať už je to cokoliv od hmotných věcí po ty nehmotné), tak dáváme to, co nejvíc chceme a nebo co bychom chtěli. Málokdo umí dávat dárky takové, které se nás netýkají. Když se tedy zaměříme na to, co dostaneme, tak se dozvíme strašně moc. Vůbec jsem původně nechtěla dávat takový příklad, ale když budou ty Vánoce, tak proč vlastně ne.

Myslím si, že nejvíc se tento problém týká žen. Ženy jsou tady ty něžnější, které mají v přirozenosti někoho obdarovávat. Doma jsou to většinou ony, co někomu něco vaří, žehlí, perou, uklízí. Jsou to ty, které umí dělat několik věcí najednou. Neznám snad žádného muže, který by měl měl podobné nesrovnalosti. Prostě jiná planeta.

Sama jsem typ člověka, který by se pro druhé rozdal a pak občas trpím. Fakt to tak musím napsat, protože to tak je. Můžu si nalhávat kde co, ale uvnitř moje duše či mé já prahne po tom, aby mu bylo dáváno stejně jako dává samo. A ono to tak občas není. A já si pak akorát říkám, že na mě všichni kašlou. Chyba

Každý dává podle svých možností a dle toho, jak to sám vnímá. Nemůžeme nikoho nutit, aby nám dával víc, než je mu přirozené. Pokud nechce. A když chce, tak to je pak krásná energie.

Je období, kdy zjišťuji, jak se všechno týká jen nás samotných a my to nějak úplně přehlížíme. Řešíme spíš okolí, než abychom pomáhali sami sobě. Dáváme energii do toho, co se nás netýká. Kde je ta pravda a to pomyslné rovnítko?

Jak to máte vy? Máte pocit, že dáváte víc nebo málo a nebo to vůbec neřešíte? :o) Protože to je taky možné. Všichni nejsou stejní.


Mějte se krásně,

Safienka 

zdroj


čtvrtek 24. listopadu 2016

Srovnej se s tím (Okamžiky štěstí - Patrik Hartl)


A je to! Dočteno. Běží mnou taková zvláštní euforie. Klidně bych četla dál, i když by to bylo asi pořád dokola. Patrik Hartl mě nadchnul podruhé. Poprvé jsem od něj četla knihu Prvok, Šampón, Tečka a Karel a byla jsem unešená stejně. Strašně jsem se u toho nasmála a sedl mi jeho styl psaní. A teď jsem opět neodolala. Holky říkaly: "To si přečti, to je prý fakt dobrý." Tak jsem to zkusila.

Život každého je strašně křehká záležitost. Aniž si to uvědomujeme, tak občas stačí málo k tomu, aby se něco hodně pokazilo a nebo bylo něco strašně moc krásné. Není žádná jistota. V ničem ani v nikom. Musíme být strašně moc sobečtí, abychom si vydobyli to, co opravdu chceme a dělali to. Není lepší příležitost než teď a tady.

Přesně tak to dopadlo v příběhu Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Žijete život a žádné extra změny nečekáte. Až k vám jednou přijdou policajti a oznámí vám něco, co opravdu nechcete slyšet. A vy se složíte. Protože jste ztratili někoho, kdo vám byl blízký, kdo vám byl oporou a koho jste milovali.

Dvě půlky knihy, dva příběhy. Veronika a Jáchym. Dva sourozenci. Jemu ještě nebylo osmnáct, ona je těhotná. On miluje street parkour, ona vaření. Vlastně ani moc nejde psát o čem to všechno je, protože bych vyzradila spoustu věcí. Jisté je ale to, že je to jedna velká dráha, která začíná stejně, ale končí různě.

Spousta osudů, které se proplétají jak ti dva hadi. Líbilo se mi, že Patrik vždy zapojil nové a nové postavy, kterým dal prostor a vlastní důležitost. Něco, co jsem u spoustu knih nenašla. Něco, co vám doladí celou knihu. V hlavě vám nevyskakuje spousta otazníků. Víte vše. Nebo alespoň to, co potřebujete vědět.

Jde tu o dva normální životy, kterým může být podobný i ten váš. Ač to občas vypadalo jako naprosto nepochopitelná věc, tak bych se ani nedivila, kdyby se to opravdu stalo. Možná tam najdete víc nevěr než znáte a taky si možná uvědomíte, že všichni chybujeme stejně.

Nemůžeme srovnávat, protože to nejde. Každý si nadělil svůj život, který mu hází pod nohy všemožné podle toho, kolik dokáže zvládnout. Všichni si hledají ty okamžiky štěstí, které jim dělají život krásnější. Všichni chtějí být šťastní.

O tom, kde začít, jsem ani moc nepřemýšlela. Prostě jsem vzala knihu do ruky a začala. A zrovna to bylo u Veroniky. Nějak jsem se nemohla začíst, ač se mi to líbilo. Ale pak to přišlo. Nešlo to odložit. Při dočtení k první půlce jsem byla strašně moc zvědavá na Jáchyma. A nezklamal.

Realita, humor, život, štěstí, neštěstí, láska, vztahy, důvěra. 


„Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována...“
 
William Shakespeare



Safienka

Zdroj






čtvrtek 10. listopadu 2016

Pokec u kafíčka XXVII. - Štěstí v neštěstí


„Ty máš ale štěstí.“

Slýchám to celkem často. Co na to tak odpovědět?

„Díky.“

„Nojo.“

„Vůbec žádnou práci to nedá.“ nebo

„Vždyť ty taky přeci.“


Lidé si možná ani neuvědomují, že mít štěstí neznamená, těžce na něm pracovat. Mít štěstí totiž můžeme mít kdykoliv, v jakoukoliv dobu, při jakékoliv příležitosti a vlastně vždycky, když si zamaneme. 

zdroj
Co očekáváme od štěstí? Když někdo vypadá šťastně, neznamená to, že když budeme dělat přesně to samé, bude se to štěstí týkat i nás.

Kdo by hledal štěstí, když pořád padá na hubu a nebo mu někdo hází klacky pod nohy? Je zajímavé, že i přesto může být člověk šťastný, vlastně moc šťastný. S úsměvem se pořád válet kdesi po zemi, to je umění.

Všechno je jen v hlavě. Pokud budeme vědět, co máme hledat, tak to bude snazší. Není to nic těžkého. Jen by se to chtělo zastavit a uvědomit si, co vlastně chceme, co nám zvedá náladu a vyrábí jiskřičky v očích.

John Green napsal:

"Chceš-li vidět duhu, musíš se smířit s deštěm."

Jednoduše řečeno, všechno zlé je pro něco dobré. Všechny chyby nás někam posouvají (i když nás příšerně štvou). Pořád dokola opakujeme vlastní chyby a pořád dokola je to to samé. Někdo tam nahoře se musí opravdu dost smát.

zdroj
Myslím si, že život si můžeme nastavit tak, abychom se měli co nejlíp. Není to o tom, co vlastníme, čeho jsme dosáhli, kolik papírů máme v šuplíku, ale prostě o tom, co si o tom myslíme a jak důležité je to pro náš život.

Opomíjím to, že štěstí je zdraví našich dětí a že je to střecha nad hlavou nebo že má někdo práci a milujícího partnera. To je samozřejmostí. Ale pak je tu něco, co je jen naše a sobecky nejvíc naše a co nám udělá chichichijuchjuchjuch na srdíčku a dává nám důvod mít šťastnější den. Je to o nás samotných. O té osobě, s kterou budete až do konce.

V knížce Velkékouzlo to vystihla Elizabeth Gilbert krásně.

Mám sousedku, která pořád chodí s novými a novými tetováními.
Jmenuje se Eileen. Pořizuje si tetování, jako bych si já pořizovala levné náušnice – prostě jen tak, z čirého rozmaru. Jednoduše se ráno probudí se špatnou náladou a prohlásí: „Myslím, že si dneska nechám udělat nové tetování.“ Pokud se ji zeptáte, jaké to tetování bude, odpoví: „Ani nevím. Rozmyslím se, až dorazím do salónu. Nebo nechám tatéra, aby mě překvapil.“
Přitom se nejedná o teenegera s problémy se sebekontrolou. Je to zralá žena s dospělými dětmi, která vede úspěšnou firmu. Je taky hodně v pohodě, jedinečně krásná a je to jedna z nejsvobodnějších duší, které znám. Když jsem se jednou zajímala, jak si může nechat své tělo tak bezstarostně pokreslit trvalým, nesmazatelným inkoustem, překvapila mě: „ Ale ty to nechápeš! Není to trvalé, je to jen dočasné.“
Zmateně jsem se zeptala: „Takže tvoje tetování jsou dočasná?“
Usmála se a řekla: „Ne, Liz. Moje tetování jsou trvalá, to jen moje tělo je dočasné. Stejně jako tvoje. Jsme tu na zemi jen krátkou chvíli, takže jsem se už před dlouhou dobou rozhodla, že se chci zdobit co nejveselji, zatímco mám čas.“

Skvělé, nemyslíte?

Nedávno jsem u Vivi narazila na článek s názvem 7 věcí. 7 věcí, které dělají život tím důležitým. Prostě nějaká vůně, obrázek, tužka, písnička, květina...cokoliv. A já si tak řekla: "No, to je přeci naprosto vpohodě. Vůbec žádný problém vymyslet jednou za čas 7 věcí, které mě dělají šťastnými." A ono ejhle. Zase taková rychlovka to nebyla. Vlastně mi to dalo dost zabrat. 
Vymyslela jsem spoustu věcí, které mě dělají šťastnou od úsměvů dětí po jejich krásný chrupkavý spánek. Ale něco, co bych si mohla potěžkat v ruce, to bylo nastartování mozku teda.

Při vymýšlení jsem zjistila, že si radost moc často nedělám. A tak nastala změna. Rozhodla jsem se, že s tím něco udělám. Budu víc pozorná sama k sobě a budu hledat a nacházet a obklopovat se víc věcmi, které mě opravdu rozsvítí oči jak ten vánoční stromeček (už jen necelé dva měsíce;-).

Je úsměvné, jak všechno souvisí se vším. Nedávno jsem začala řešit svůj zdravotní stav a rozhodla se podniknout víc věcí, které by mohly pramenit k lepšímu životu. Všechno se přede mnou začalo rozvíjet a já jen žasla, co mi to tělo dává najevo a já ho vůbec neposlouchám. Jojo, chybami se člověk učí. A pořád je dost práce a uvědomování.

A jak to máte vy? Jste šťastní? Kolik máte kolem sebe věcí, které vás dělají šťastnými? 

zdroj



 Mějte krásný zasněžený den,

Safienka


čtvrtek 29. září 2016

Užívejme života: tipy na filmy, pár knih, piknik

Tři měsíce opět za námi a já jsem tu s příspěvkem. Těším se, jak shrnu to, co jsem zažila, přečetla, viděla atd. Spousta dobrých věcí pohromadě dá prostě spoustu dobré nálady. Špatné věci zaniknou a dobré dodají spoustu nové energie. A ta je potřeba … fakt! Protože spánek a kafe to vždycky nezachrání...i když by to bez nich nešlo :-)

Poslední dobou se mi vůbec nechce číst. Lehce mě to děsí, ale to určitě brzy přejde. Holt 5 rozečtených knih dočtu pomalu, polehoučku, potichoučku a v klidu.

Co jsem tedy za ty tři měsíce přečetla? Něco se našlo…

Okamžik všeho – S. King 
Příjemná romantika, kdy se jedna dívka bez práce fláká za výlohou antikvariátu. Hltá tam jeden lechtivý román za druhým, přičemž v jednom najde tajný a megaromantický příběh mezi řádky a...zamiluje se. Kdo by ne. :-)

Možná v jiném životě – T. Jenkins Reid

Příběh o životní situaci, která se zobrazí ve dvou verzích. Dvě možné linie jednoho života. Co by se stalo kdyby? Skvělé, zábavné, úsměvně a hlavně strašně zamilované :-)

Ohnivý dotyk – P. Briggs
Několikátý (už ani nevím kolikátý) díl s Mercy Thompson. Co se vlastně děje Pod kopcem? Že je Mercy zase tou, která všechny zachrání. To vlastně ani nemůže být jinak :-)

Vzdorující Toskánsko – P. Doran
O manželském páru, který se rozhodne zachránit manželství v troskách toskánského bunkru. Sousedské vztahy, úplně jiný národ a spousta práce. Nezní to tak, ale bylo to opravdu oddychové a úsměvné čtení.

Just Kids – P. Smith
Pro mě hodně inspirační. Životopis Patti Smith. Úžasná žena!

Noc s Audrey Hepburnovou – L. Holliday (recenze)
Romantika o jedné potrhlé holce, která se přestěhuje do mini bytečku s mega gaučem, který kdysi vlastnila Audrey Hepburnová. A ta se na něm taky brzy objeví. Hodně mi to připomínalo knihy Alexandry Potter.

Ti, já a ti druzí – F. Kearney (recenze)
O rodinném tajemství, manželské krizi, nevěře a prostě román o tom, jak se člověk musí dostat ze dna, aby mohl žít dál.

Skoro Francouzka – S- Turnbull
Příběh o Australance, která se zamiluje do Francouze. O tom, jak se snaží zapadnout v jiné zemi. Musela jsem odložit. Na můj vkus tam bylo moc nudných pasáží. Třeba příště.

Kniha....
...s nejhezčí obálkou – Ti, já a ti druzí 
..., která se mi nejvíc líbila – Možná v jiném životě
...., která se mi nejmíň líbila - Skoro Francouzka (nedočetla jsem)
...., která mě nakopla/namotivovala – Just Kids
...., u které jsem se nejvíc nasmála – Noc s Audrey Hepburnovou

 Takže skóre malé, ale to nevadí, určitě to brzy zase doženu a budu klátit jednu za druhou :o)


S filmy a seriály jsem ale nezahálela..S dětmi jsme odjeli na týden k rodičům, takže jsem měla prostor a více času (hahaha)...o trochu víc času...něco sledovat, číst atd. :-)
Našla jsem nový seriál, který je boží. Oddychovka, prdlovina a prostě 20 min. vypnutí mozku :-) Seriál se jmenuje NOVÁ HOLKA a vypráví o holce, učitelce, která se nastěhuje ke třem klukům. Přemýšlím k čemu bych to přirovnala...Nevysedávají pořád na gauči jako Přátelé, spíš se poflakují po baru, občas někam vyrazí a nejvíc času řeší situace, které vznikají mezi ženami a muži. Možná HIMYM. Asi jo...mrkněte a uvidíte :-)
http://nd06.jxs.cz/869/750/f96d6d6499_102570860_o2.jpg

A pak samozřejmě dokoukáváme Castla na zabití. Už jsme u 7.série...takže huráá:-)Pořád nás to baví a já už snad i objevila schopnost uhádnout vraha :D


Vedle seriálů jsem viděla spoustu nových filmů. Taky máte období čtení nebo pak naopak seriálové či filmové? Mně to potkává celkem často….buď jenom čtu a nebo jen koukám. Málokdy to zvládám kombinovat :o)

Taaaakže, co jsem viděla a mohu či nemohu doporučit?

Svůdná krása   xxxxx
Itálie, Liv Tyler, panenství, umělci, fajn soundtrack


Brooklyn   xxxxx
50. léta, Irsko, Brooklyn, první láska, kdo by se nezamiloval do Itala?

Coco Chanel   xxxxx
nadání sirotka Coco, život, kariéra, průbojnost nového stylu, první láska, úžasná Audrey Tautou
http://thefashiongalleries.com/wp-content/uploads/2014/08/The-Fashion-Galleries-Coco-Chanel-quotes-happy-birthday-Coco-Chanel-8.jpg

Coco Chanel & Igor Stravinsky   xxxxx
Coco po smrti své lásky, sex, vyčítání, hudba, rozvrat rodiny

Co žere Gilberta Grapea   xxxxx
úžasný herecký výkon Leonarda Dicapria, Johny Depp, rodina bez otce, retardovaný syn, krásná Juliette Lewis

Tatínkova sláva   xxxxx
poetický film, 1895, prostředí Marseille a pak kopce Provance, rodina

Švadlena   xxxxx
trochu Tarantinovský styl, skvělý výkon Kate Winslet, šílené městečko, Liam Hemsworth!!!

Neobyčejné ženy – Audrey Hepburn   xxxxx
životopis Audrey Hepburn

Neobyčejné ženy – Coco Chanel   xxxxx
životopis Coco Chanel

Maminčin zámek   xxxxx
pokračování filmu Tatínkova sláva, poetický film, kopce Provance, soudržnost rodiny, pohoda

Otcové a dcery   xxxxx !!!
úžasný výkon Russella Crowa a Amandy Seifried, hodně silný film, následky výchovy rodičů, láska

That sugar film   xxxxx
dokument o tom, co s lidmi dělá cukr, měl by vidět každý

Dívka s perlou   xxxxx
1665, Colin Firth!, umělec, obraz Dívka s perlou, jak se chudá dívka na obraz vešla, Johannes Vermeer

Big eyes  xxxxx
životopisný, skandální, obrazy Margaret Keane, 40./50. léta 

Dánská dívka   xxxxx
20. léta, dánští malíři, žena v těle muže, komplikovaný vztah manželů



A co ještě?

Zaregistrovala jsem se na portálu Postcrossing a poslala už dva pohledy :), jeden dostala a prostě radost :) Úplně jsem zapomněla, jak je člověk dychtivý, když kouká do schránky :o)

Taky jsem poslala několik dopisů a moooc si to užívala! Hodlám pokračovat v dělání radosti ... prostě jen tak, klidně i lidem, které neznám! Jo!


S rodiči jsme na začátku prázdnin absolvovali úžasnou dovolenou v Lužanech (fotky zde) nedaleko Jičína. Děti vůbec nechtěly spát, byla tam vcelku zima (večer klidně i 4 vrstvy), ale bylo to báááječnéé! Pořád vzpomínám:-)

Stihla jsem absolvovat Kurz tvůrčího psaní (článek zde) u Reného Nekudy. Můj první kurz podobného typu a mohu jen a jen doporučit. Doufám, že toto nebylo poslední vzdělávání s tématikou psaní.

Letos jsem se dočkala 30. narozenin, takže jsem se rozhodla udělat oslavu. U kamaráda v kavárně Cafe Poem. Bylo nás poskrovnu a o to víc to bylo povedené. Popíjeli jsme, bavili se, hráli hry a prostě byla sranda a já si to užila. Fakt moc.

Jako dárek od manžela jsem dostala tajný výlet. Byl do Drážďan a článek o něm si můžete přečíst tady. Určitě to nebylo naposledy:-)

Už takovou dobu jsem se chystala něco namalovat, až jsem se k tomu dostala. Oprášila jsem svou výtvarnou krabici, snažila se vymačkat zaschlé akrylové barvy a pustila se do toho.

Nějak se mi zalíbilo kupovat květiny. Chápejte mě, nejsem znalec botaniky, ale zjistila jsem, že mi ty barevné krásky zvedají náladu a dělají den i místnost hezčí, takže sem s nimi.

Už nějakou dobu si stěžuji na svého doktora a až po letech jsem se rozhodla, že ho změním. Pořád jsem o tom mlela, ale skutek utek a teď konečně. Snad. Beru svůj život do rukou a chci ho mít hezčí, lepší a bez stresu!

Jako narozeninový dárek jsem dostala piknikový koš a minulý víkend jsem ho konečně pokřtila na prvním pikniku. Vyrazili jsme na mládežnický rodinný sraz do Bakova nad Jizerou do úžasného areálu a moc si to užili.

A v poslední řadě jsem začala trochu upravovat blog (jen v maličkostech), ale i tak mě to moc baví a přináší spoustu nového a inspirativního.

Určitě by se opět našlo spoustu dalších jiných věcí, které jsem zažila, prožila, užila a mohla doporučit, ale tak víte co...nemůže být všechno hned ;o)



Mějte se báječně, užívejte prvních podzimních dní a nezapomeňte se usmívat :-)



Mávám z pod kopce špičatého,

Safienka



středa 7. září 2016

Pokec u kafíčka XXIV. - Vnímání a intuice

Zdroj
Když jsem se věnovala reiki, shamballe, kyvadlu a tarotovým kartám, tak jsem pořád chtěla vidět a vědět něco víc. Moc jsem chtěla. A nedělo se to. Ano, energii jsem cítila a cítím (třeba ty desítky duší po příjezdu z Paříže), ale prostě víte jak. Nějak mi to nestačilo. Řekla bych, že jsem si to brzdila sama. Protože jsem tzv. tlačila na pilu a ono se pořád na truc nic nedělo.

V několika chytrých knihách jsem četla, že jsou lidé schopni vidět bytosti, anděly..jak chcete. Lorna Byrne s nimi dokonce i komunikuje. Když si načtete několik takových knih, můžete dostat pocit, že se to bude dít i vám. Takže i já jsem pořád čekala. Zírala jsem do jednoho místa a hledala nějaký obrys, záři, světlo. A nic. Jak jinak.

Nějak mi nedošlo, že to „nadání“ nemusí mít všichni stejné. Že každý je jiný a někdo může vidět, někdo slyšet a někdo cítit. A někdo vůbec nic. A někdo třeba i všechno dohromady. A že když budu čekat pouze to krásné, zářivé, že se mohu dočkat i toho šeredného, tmavého.

Musela jsem si připustit fakt, že jsem se možná i trošilinku bála. Přeci jen, kdo ví, co na vás vyskočí. Holt jsem od mala srab no...už jsem o tom kdysi psala, jak jsem utíkala doma v noci do schodů, protože jsem měla pocit, že mě dole v té tmě něco pozoruje a určitě, stoprocentně mi sežere nohy. A to jsem prosím nekoukala na žádné horory ani jiné podobné děsivé filmy. To bych nedala už vůbec. Možná na jeden (Kruh) a to mi stačilo ažaž...nebo vlastně ještě jeden...jak nějaký chlap, zabiják, sleduje ženu takovou malou dírou ve dveřích...a je mu vidět jen oko...brrr...Takže pak se nebylo čemu divit, že jsem za veškerou tmou hledala něco strašidelného.

Abych to uvedla na pravou míru. Věřím v to, že po životě existuje život, že duše je nesmrtelná, že když zemřeme a máme něco nedořešeného, nebo nás někdo svazuje atd, tak jsme schopni zůstat tady a vydáváme se za živé ač nás nikdo nevidí. Věřím, protože to tak cítím. Abyste mě dobře pochopili, po nějaké době své „ezoterické kariéry“ jsem přišla na to, že já patřím mezi ty, kteří nic neuvidí. Protože bych to prostě nedala. Někdo tam nahoře zřejmě ví a zná:-) A ono to stačí.

Pozn. : Kdo nechce, nevěří, tak ať ani nečte :-) Příště bude určitě zase nějaká recenze :-)

Takže občas si takhle odvedu nějakou zbloudilou duši a jsem klidnější. Pořád mě něco nelechtá a nebrní mě hlava. Poslední dobou se k tomu ale přidalo i něco víc. Něco, co vím, že mám, ale nikdy jsem to neslyšela tolik jako v poslední době. Možná jsem to nechtěla vnímat a nebo si toho nevšímala. Ano, mluvím o intuici. Někde jsem kdesi četla, že když se žena stane matkou, tak se její schopnost intuice značně zvyšuje. Pro děti jen to nejlepší! Určitě tomu tak je. Něco, co nám ukáže správný směr. Je potřeba to jen zachytit a důvěřovat tomu.

Zdroj
U dětí je to ze začátku jasné. Zakniknou a já se proberu i z toho nejhlubšího spánku (mno, dobře...jednou mi to trvalo dýl, ale to jsem byla určitě v komatu)...Jako ženy a matky je vnímáme víc než chlapi a otcové. Ti pro ně dělají zase jiné věci. Rozumíme jejich řeči, tušíme (i když občas taky ne), co asi chtějí, sledujeme je ze všech stran, vidíme je všude a když nevidíme, tak správně zmatkujeme, a prostě máme tak nějak vrozené, že pro ně skáčeme kamkoliv. Jednou jsem ani nezaregistrovala a už jsem se sbírala ze země, kam jsem skočila z křesla po kolenou, aby ten můj malej nezbeda náhodou nespadnul na hlavu. Takže tak.

V poslední době se mi začal v hlavě hlas intuice ozývat víc a víc. Směle bych řekla, že mi tam občas i dost řve. Neber to! Nesahej tam! Nechoď tam! Odpočívej! A já se mu opravdu učím důvěřovat. Vždycky to bylo totiž tak, že jsem ho sice slyšela, ale jela jsem si svoje a pak jsem si na něj vzpomněla, když jsem viděla, kam jsem se to proboha zase dostala a nebo co se mi stalo. Jooo, to jsem měla dát na ten první pocit, který mi v hlavě naběhl.

Co jsem tímto článkem vlastně chtěla říct? Měla jsem najednou pocit, že bych to měla napsat. Sdělit vám, že byste měli svoji intuici používat a důvěřovat jí. A i když vám to nejde, tak to nelámat přes koleno a dělat věci jen tak, jak jste zvyklí. Hlavně se řídit srdcem. Rozum je dobrej, ale víte co, se štěstím to tolik zase neumí :-)





Mějte se báječně,
Safienka

sobota 27. srpna 2016

Pokec u kafíčka XXIII. - Jak moc jsme podobni našim rodičům a děti nám?


Káva voní celým bytem. Občas je to lepší než kdejaká voňavka. Čerstvě namletá káva! Jo! Pěkně do oblíbeného hrnečku, v pohodlném křesle, sluníčko svítí a člověku je tak nějak...tak akorát na psaní. Když se mi zadaří, tak popíjím kávu a děti spí. Když už na to nemám nervy, tak popíjím kávu a děti nespí. Jo, je v tom rozdíl. Značný. I když je káva vynikající, tak pohoda je maličko jiná. Míň uvolněná a víc v pozoru.

Od té doby, co mám děti, pozoruji, jak mi začínají být podobné. Víte, nejdřív mi to tak ani nepřišlo. Když tedy nepočítám vzhled :o) Ale postupem času, když se začaly „vybarvovat“, tak to vidím víc a víc. Musím si v tu chvíli přiznat barvu: „Bože, to jsem celá já.“ S mými dobrými i špatnými vlastnostmi. Ve většině případů hlavně s těmi skrytými, které by objevil jen někdo, kdo mě buď hodně zná a nebo je odborník. 

Zdroj
Je to až s podivem, jak se člověk začne víc poznávat, když sleduje vlastní děti. A pořád. A znovu. Jo, jsou to človíčkové, kteří mají hodně z obou rodičů. Nebudu si to přeci všechno přivlastňovat sama ;-)

Zrovna nedávno jsem byla s dětmi u cukrárny, kterou máme kousek od baráčku (pořád jsem se nerozhodla, jestli to je dobře a nebo ne) a tam jsem svoji holčičku pozorovala a říkala kamarádce, jaká je a jak se chová. Až po několika hodinách mi došlo, že jsem ji popsala sebe. A že jsem to o sobě vlastně ani nevěděla, i když jsem to dělala. Šílené. A co teprve ten druhý trpaslík. Člověk jen žasne a chce se mu smát.


Viděli jste to video, kde děti dělají naprosto všechno stejně, jako dělají jeho rodiče? Video je hnáno hodně do extrémů, ale v důsledku je strašně pravdivé. Od koho jiného se mají děti něco naučit než od nás? Nejsme schopni být pořád v pozoru a dělat jen to, co chceme, aby se naše děti naučily. Buďto jsme už v jádru duše naprosto vyrovnaní, klidní, trpěliví, jíme jenom u stolu, na nikoho nekřičíme, na všechny se usmíváme a nebo máme svoje mouchy, které naše děti zrovna vyhmátnou a rozhodnou si je osvojit. A že to jsou ty nejlepší mouchy. Nejlepší z nejlepších. Nejlíp ty, které se snažíme co nejvíc zamaskovat. 

Zdroj
A naši rodiče? To je vlastně to samé. Naše děti vychováváme, rodiči jsme byli vychováváni. Nikde není rozdíl. Vše je stejné. Každý má na všechno právo i nárok. A my možná zjišťujeme, jak jsme jim hodně podobni. A jak nás štve, že jsme vlastně v mnoha ohledech stejní. Někoho to může až děsit. Protože se mu nelíbí, co jeho rodiče dělají a představa, že to budou v budoucnu dělat taky je otřesná….nebo třeba ne? Nebo naopak a můžeme se jen a jen těšit ;-)

Říká se, že jsme takoví, jací chceme být. Svůj život si utváříme sami. Něčemu se bohužel ale nevyhneme nebo ano?

Když jsem byla v pubertě, tak mě na rodičích štvalo hodně věcí. Neznám snad člověka, který by to tak neměl. To a to a to mi vadilo. A říkala jsem si, že taková nikdy nebudu. Nikdy! A víte jak? Nikdy se nemá říkat nikdy. Protože už to začíná. Ta podobnost.

Můžeme se s tím prát a nebo se s tím smířit. A nebo s tím něco udělat. Přesto si myslím, že naše přirozenost nás doběhne. Důležité je, abychom byli šťastni a mohli se radovat. Nejlíp nic neřešit. Což bych nebyla já. Já musím mít pořád nějaké otázky a nad něčím hloubat.

V knize Temná stránka hledačů světla byl skvělý příklad. Bylo tam vypsáno několik desítek špatných vlastností člověka. Těžší verze příkladu. Měla jsem si je přečíst a podtrhnout či zakroužkovat ty vlastnosti, které mi vadily. S kterými jsem se nemohla ztotožnit. Jaká nechci být. 

Tento výběr byl mým úkolem. Přijmout to, že bych taková mohla být. Ta špatná, zlá a pomstychtivá. Víte proč? Protože to je něco, co je vlastností každého člověka. Abychom byli šťastni, potřebujeme být vyrovnaní. Potřebujeme být hodní i zlí. Není to nic špatného. Je to normální a je to nutné. Bez tmy by nebylo světlo. Vlastně když to tak řeknu, tak by nám mělo být jedno, jací jsme a jací jsou ostatní. To je řešení úkolu. Přijmout něco špatného, nechat to chvíli rezonovat, přivítat to a nechat to být. Je to náročnější téma, které kdekdo neskousne. Já se s tím snažím ztotožnit už několik let. Učím se a zjišťuji, že to jinak ani nemůže být.

Platí to i v obrácené verzi, v kladných vlastnostech. Které se samozřejmě přijímají mnohem snáz :o) 

Zase je tu to zrcadlo a jen my sami. Pěkně se to všechno odráží a ukazuje nám nás samotné. Naše děti, to je vzácný dar. Děti jsou bezprostřední, splachovací a strašně moc vzácní. Milujme je se vším, protože jen tak můžeme milovat sami sebe.


A to jsem se zase dostala někam dál. To bude určitě to kafe….hlavně to na něco svést ;)


Mějte krásný poslední letní víkend,


mává,
Safienka

sobota 20. srpna 2016

Dopisování a jiné papírenské tajnosti


Jsem stoprocentní knihomol. Tím si jsem naprosto jistá. Od té doby, co ale sleduji jeden blog (ehm, kdyby jen jeden), začala jsem tíhnout také k papírenství. Říkala jsem si, proč zrovna teď. A pak mi najednou blesklo, že to teď už je vlastně docela dlouho. Jen jsem tam vecpala lehkou několikaletou pauzičku....

Ale předtím….

….jsem začala dopisováním. Ani vlastně nevím, kde jsem získala první adresu. Asi to bylo od jedné kamarádky, přes známou s doporučením a nadšením (znáte to:-)). Každopádně dívka se jmenovala Andrea a byla z Mikulčič a psaly jsme si hoooodně dlouho. Posílaly jsme si fotky, samolepky, obrázky, vyměňovaly si názory a byly šťastné, když jsme objevily ve schránce dopis od té druhé. Viděly jsme se jen z fotek, osobně nikdy. Jo, to ještě nebyl facebook jiné sociální sítě, vlastně jsem ještě ani nebyla přihlášená k xchatu a doma jsme neměli internet.


Po desítkách dopisů jsme ale přestaly. Asi jsme se moc namlsaly. Stále jsem si však s někým psala - sestřenice, kamarádky, pak i přítel...milovala jsem tu vůni papíru..sbírala jsem dopisáky, obálky, různé pohledy a prostě všelijaké cerepetičky. Založila jsem si sešit/desky, kam jsem si psala různé důležité záležitosti a tvořila jsem si kvízy. Hodně jsem „žrala“ Bravíčko a Bravo girl. Vystřihávala jsem různé obrázky a lepila si je všude možně. Co si pamatuji, tak jsem měla jednu chvíli polepenou celou zeď plakáty oblíbených skupin a zpěváků. Ani kousek zdi nebyl vidět..

A pak na střední jsem k tomu zase víc přilnula. Tentokrát ale maličko jinak. Poznala jsem dívku, s kterou jsme si káply do noty. Zjistily jsme, že máme hodně moc společného a že nás spousta věcí zajímá. Založily jsme si svoji filoSOFII. Takové jedno naše velké tajemství. Jednou za čas (tu frekvenci si bohužel nepamatuji), jsme si vyměnily obálky s lístkem, kde bylo napsáno, co máme splnit. Jestli odpovědět na otázky, nebo vymyslet příběh nebo něco vytvořit. A že to nebyly otázky typu, jaké je tvé nejoblíbenější jídlo. Spíše názory a myšlenky. Byly jsme takové jiné. Jednu chvíli jsme si připadaly jako čarodějnice. V živé paměti mám chvíli, kdy nás tak nevědomky můj taťka oslovil a my se musely potutelně chichotat. A to jsme nedělaly nic čarodějnického. Ale prostě to tak bylo. Brouzdaly jsme se bosky v trávě, lítaly z kopce jak splašené a řvaly u toho, pálily jsme svíčky a voňavé tyčinky, chodily nakupovat do shambally. Když tak listuji zápisky, musím se usmívat. Dokonce jsme si i psaly dopisy a pohledy a prostě jsme byly velké nejlepší a nejvěrnější přítelkyně. Však víte :-)

No a pak to nějak utichlo. Po střední jsme se odloučily, každá se odstěhovala do jiného kouta země a po psaní byl konec. Všechny věci šly do krabic nebo do desek a najednou došlo k pauze. Sem tam si vyměníme email, pošleme fotky dětí. Minulost je za námi.

A najednou, po těch několika letech, po té odmlce, mám zase chuť psát a tvořit. Začalo to vlastně založením blogu. Nejprve estranky, potom webnode a nakonec, do třetice všeho dobrého, jsem se ukotvila tady. Se mnou to jinak ani nejde. Není to Sofie, ale je to ventilace a hlavně relaxace. Je to o knížkách a o myšlenkách, občas o receptech a semtam o fotkách. Snažím se vyjádřit, jak by to ústy nešlo (teď při mateřské vůbec…). Začínám zase dýchat vzduch provoněný papírem, stejně jako v minulosti. Dochází mi, jak hodně mi papírenský hmatatelný svět dal, jak mě obohatil, bavil a hlavně, jak mi chybí. Potřebuji se obklopovat věcmi, které jsou malinké, kouzelné a které udělají tak obrovskou radost.

Občas mi přilítne do schránky pohled. Dopis vlastně až teď po dlouhé době (díky Vivi :*). Vůbec se mi tomu nechce věřit, že tak dlouho jsem žádný nedostala. Je to jasné, když jsem žádný neposlala, tak jak bych mohla nějaký dostat. Ale tak kdo ví?


 Nedávno ke mně přilítla informace o postcrossingu. O dopisování/pohledování po celém světě. Vylosujete si adresu někoho úúúplně neznámého a pošlete mu pohled a nějaké slůvko k tomu. Naoplátku někdo si vylosuje vás a vám přijde nečekaně psaníčko. A je to tak napínavé, radostné, milé, nové a neokoukané a….prostě mně se to strašně líbí a jsem nadšená! Protože všechno nemusí mít praktický a rozumný důvod. Stačí, když se vzduchem šíří radost. Ať je to, co je to.

No a to by bylo tak ve zkratce a pár fotkách vše. Správně jsem se naladila a jdu pokračovat v pročítání starých dopisů. Úplně se na to těším, jak se budu usmívat nad tím, jaké jsem měla kdy ideály, co si myslela a přála. Co mi vyšlo v kvízu, jaký chlapec byl ten vysněný a co jsem poslouchala za hudbu. Jako bych byla naprosto někdo jiný, ale zároveň to byla pořád já. Snad mě chápete.




Mějte se bájově:-)


Safienka

pátek 5. srpna 2016

Pokec u kafíčka XXII. - Dá se naučit všechno?


Jsem taková, jaká jsem. I přes to mám občas pocit, že bych mohla být ještě lepší. Což je vlastně přání dost pochybné, protože co je lepší? Lepší vypadá jako štěstí. A dost mě mate.

Když je někdo úspěšný, tak mě to hnedka zaujme. Má svoje štěstí. VLASTNÍ SVOJE ŠTĚSTÍ. Na což občas zapomínám. Na první pohled je to totiž tak kouzelné, úžasné a tak moc přitažlivé. A vypadá to, že je to tak snadné.

Asi mi něco tlačí na mozek, ale poslední dobou si víc a víc uvědomuji, že to, co naoko chci, vlastně není to, co chci a jaká jsem. Zřejmě si ten můj vnitřní hlas řekl, že už je na čase a že musí trochu víc hulákat, abych ho vnímala.

Když po něčem toužíme, dokážeme se to naučit? Co nám je všechno přirozené? To, co se nám učí lehce? Za jak dlouho jsme schopni se naučit něco, co bychom chtěli?

Chtěla bych být víc trpělivá, nebýt taková chaotická a víc si pamatovat. Kdesi jsem četla, že když budu něco vykonávat po 21 dní, tak by se to mělo stát mojí přirozeností. Ale u čeho všeho to platí? Opravdu stačí pouhých několik dní, abychom docílila toho, co chci?

Dumám nad tím docela dlouho a říkám si, že všechno se asi naučit nejde. Že ve skrytu duše jsme nějací a nemůžeme mít a umět všechno. Co myslíte? Dovedeme se vše naučit?

Už jsem to zkoušela několikrát a vždycky sklouznu k tomu, že mě to přejde. Chci něčeho dosáhnout, stojí mě to celkem dost energie, vydržím to několik dní/měsíců a pak konec. Vrátím se k tomu, co je mi přirozené a toto dál nedělám. Znamená to, že to nejsem já? Nebo mám vytrvat dýl?

Možná by to mohlo být tak, že máme předurčeno zvládat, umět jen něco. A ten zbytek nám nebude vlastní. I když se nám to nebude líbit. Protože my takoví chceme být? Líbí se nám to na druhých a proto si myslíme, že naše štěstí závisí na tomto bodu?

Každý člověk má na světě nějaký úděl. Narodil se na tuto planetu, aby tu něco dokázal, sám sebe někam posunul a hlavně se nějak vyvíjel. A každý to má jinak. Naštěstí. Byla by to dost nuda, kdyby byli všichni stejní. Jo, to bylo velké moudro.

Neustále, no dobře, hlavně poslední dobou, něco tvořím a přicházím na to, co jsem já a kde je to moje štěstí. Ten pravý stav. Stav mysli a štěstí kolem mé osoby. Čím dál tím častěji potkávám lidi, kteří jsou na mé vlně. A mě tak moc fascinuje, že jsem s nimi šťastná. I když taková a maková. Překvapuje mě, že ty, které jsem potkala a myslela si, že jsou ti praví, už jsou pryč. Nejsem s nimi v kontaktu a to báječné, co bylo,někam záhadně odplulo. Ač je mi toho líto, tak to pouštím. Dalo mi to, co mi mělo dát a čeká mě něco lepšího. Což jsem vlastně zase na začátku. Opravuji se tedy...něco krásného, jiného a štěstí naplňujícího.

Jak to máte vy? Jste schopni se naučit vše nebo alespoň něco, co byste chtěli?



Safienka

čtvrtek 4. srpna 2016

Pokec u kafíčka XXI. - Co mi zlepší náladu?


Když si přečtu dobrou knihu...

Poslechnu si rytmickou hudbu …

Vidím pěkný film…

Přečtu si dobrý článek…

Uklidím v bytě a dám vše do pravého úhlu a komínků…

Podívám se na své dítě, které se ke mně žene a chce mi vlepit pusu nebo jen tak obejmout…

Když si zacvičím…

Podívám se na pěknou fotku, člověka, obrázek…

Vidím, jak je někdo šťastný…

Chvíle, kterou mám jen pro sebe a mohu ji vyplnit dle své libosti…

Když mám prázdnou postel...jen a jen pro sebe...bez dětí :o)

Když jsem v lese, kam svítí slunce a je tam takové moc pěkné světlo…

Když si vypiji dobrou kávu…

Když se mi podaří vyfotit pěkná fotka...

Když si dám výbornou zmrzlinu a nebo dortík...

Když se konečně dohrabu k tomu, co jsem už dlouho odkládala…

Když se najím a zjistím, že je to moc dobré…

Když jsem ve společnosti přátel a dobře se bavím…

Když mě někdo něčím překvapí…

Když se vejdu do oblečení, které jsem si vyhlídla…

Když se na mě někdo usměje…

Když vidím, jak se drží staří lidé za ruce…

Když si děti pomlaskávají nad něčím, co jsem uvařila…

Když je víc světla než tmy…

Když padá první sníh…

Když jsou Vánoce (a téměř vše s nimi spojené)…

Když mám narozeniny (johoho, balonky, dort, famfáry)
 
Když dostanu dárek…

Když mi někdo napíše dopis, email…

Když mohu zaplnit kalendář…

 
Když něco hezky vybarvím, namaluji, nakreslím…

Když si mohu zatančit…

Když se zpívá u táboráku…

Když zdobím byt…

Když něco vykvete na zahradě…

Když se doma objeví nečekaně květina…

Když je krásné frišné svěží ráno…

Když mi někdo uvaří….

Když mám po ruce kopu oříšků a nebo čokolády…

Když mě někdo poslouchá…

Když vidím východ, západ slunce...

Když vidím hory nebo létat ptáky…

Když se mě někdo zeptá, jak se mám...jen tak, prostě si vzpomene…

Když nám slunce osvětluje místnosti...

Když napíši recenzi a mám dobré ohlasy…

Když vybírám dárky...s balením už je to horší…

Když mám si přivoním k něčemu moc pěkně vonícímu...

Když mi někdo udělá masáž obličeje nebo hlavy...a asi i zad :)

Když dotáhnu věci do konce...

Když mohu dělat lidem radost...

Zazvoní pošťák...




A co vy? jaké jsou vaše zaručené zvedače nálady?


Safienka

pondělí 11. července 2016

Letem mým světem III. - Lužany

Tak a je za námi první dovolená. A bylo to mooooc prima :-) Mohlo být tepleji, ale i tak to nepokazilo nic. Odpočinula jsem si (v rámci možností), chvíli lenošila v houpací síti, přečetla pár knih, vypila několik drinků, pokochala se krásnými baráčky, poválela se na dece na zahradě, snědla kopu třešní, užila si ranní i odpolední kafíčko s nožkama nahoře, zahrála po dlouhé době badminton a vlastně téměř celé dny trávila venku na vzduchu :-)

Ano, ano...dovolená v Lužanech u Jičína je za námi a já tu jsem s pár vzpomínkami :-)

Kroket děti hodně bavil...:)

Naštěstí hrály opravdu tak, jak se má a nikdo nepřišel k úhoně..

Bylo to pohodlné přesně tak, jak to vypadá..

V houpací "síti" bych vydržela dlouho...

Třešně...třešně...třešně

Miluji smysl pro humor :o)

Jeden z těch příjemných odpočinků

Třešňové naušnice byly moooc dobré :)


Třešně, kniha, sluníčko, pohoda
Drink...při zapadání slunce..nemusím snad ani víc popisovat

Večerní sluníčko...nej!

Třešně...třešně...třešně...

Ranní káva u ohniště...v klidu...v zimě

Oslavovat se dá vždycky všechno :)

Joo, ta holka to neměla lehké....

Bydleli jsme v lepším, ale toto mě prostě fascinovalo :-)

Odpolední leháro

A ještě jedno leháro...prostě dovolená

Chodila jsem ho okukovat denně :)





A to je vše.
Úplně jsem zapomněla splnit poslední výzvu, ale to se napraví :-) Mějte se báječně, hodně čtěte, pijte skvělé drinky, lahodnou kávu a užívejte sluníčka:-)


Safienka