S vůní Chanel No.5 (Noc s Marilyn Monroe - Lucy Hollidayová)

Jsou knihy, u kterých si člověk neudělá žádné poznámky ani nenalepí záložky. Jsou to knihy, které si berete do rukou s úsměvem a těšíte se, jakou lotrovinu v nich zase najdete.

Je to něco jako s kávou. Ta může symbolizovat taky pohodu, nohy nahoře a klid. Tak je to i s těmito knihami. Nečekáte nic víc než pohodu a relax.

Libby Loxmanovou známe už z díla Nocs Audrey Hepburnovou, kde se jí na gauči objevila slavná Audrey, která ji dávala rady do života a kradla kávu.  

No a protože Libby gauč nevyměnila, v tomto díle se potkává s vůní Chanelu č.5 a Marilyn Monroe. Užvatlanou, téměř nahou Marilyn, která ještě není tolik známá a která dodá Libby zase trochu jiného šmrncu. Velký oblak omamné vůně, blond přeliv, úzkou sukni a tak.

Ale abychom trochu pokročili v životě jedné návrhářky. Libby má zase svého Ollyho, kterému ale dochází trpělivost a Libby to pořád a stále nedochází, spřátelí se opět se svým hereckým princem a idolem Dillonem, který se léčí v protialkoholické léčebně a v poslední řadě se snaží přežít svou potrhlou sestru, které bych nejradši zakroutila krkem.

Libby je na tom trochu jako já. Taky pořád na něco zapomíná a pak se to snaží všemožně napravit. Prostě sám život. Její nejlepší kamarádka Nora je toho zářným příkladem. 

Zdroj

Je to takový ten příběh, ke kterému si sednete, abyste vypnuli. Něco jako při sledování Přátel nebo Gilmorových děvčat. Lucy Hollidayová má styl psaní, který se lehce čte a donutí nás opravdu odpočívat. I když se na stránkách zrovna Libby žene za krajkovým svatebním závojem. A to nechcete.

Těším se na třetí díl, kde se bude povalovat Grace Kelly :-)

Safienka



Název: Noc s Marilyn Monroe
Autor: Lucy Hollidayová
Vydává: Ikar, 2017

Navždy a věčně (Tisíc polibků - Tillie Coleová)

Viděli jste nebo četli PS: I love you Cecilie Ahern, kdy Holly dostávala dopisy od mrtvého manžela?

Viděli jste nebo četli Nezapomenutelnou cestu od Nicholase Sparkse, vlastně spíš emotivnější filmové podání s názvem Walk to remember, kde se rebel Landon zamiluje do tiché pobožné Jamie a snaží se jí před její smrtí splnit všechna přání?

Četli jste či viděli jste Hvězdy nám nepřály od Johna Greena, kde je spousta mladých lidí s rakovinou nebo jiným postižením?

Jestli máte na všechny tři otázky ano, tak vám mohu říct, že kniha Tisíc polibků je mix toho všeho. Je to nálož plná emocí.

Nejhorší na tom všem je to, že víte od začátku, jak to skončí, co se stane a jak to bude probíhat. Protože vám to poví hned na přebalu knihy. To by se mělo zakázat.

""JÁ UMÍRÁM!" zařvala jsem do tichého hájku, neschopná to dál snášet."

Díky tomu se mi do knihy vůbec nechtělo. Když pominu fakt, že mi kamarádka řekla, že to je horší jak Hvězdy nám nepřály. A u toho se brečí hodně. Hodně se brečí taky u PS: I Love you a Nezapomenutelné cesty. A já nerada brečím u knih. Radši se směji.

„Copak si můžeme dovolit plýtvat dechem? Copak si můžeme dovolit mrhat něčím tak vzácným? Měli bychom usilovat o to, aby každé vzácné nadechnutí bylo využito co nejlépe, aby náš krátký život na zemi byl naplněn vzácnými chvílemi.“

V tomto díle je spousta pravd. Je v tom láska s velkým L, kterou prožívá Poppy a Run už od osmi let. Od té doby, co se jeden malý blonďatý kluk přestěhuje vedle holky s velkou mašlí ve vlasech.

Nehnou se od sebe. V patnácti se ale musí rozloučit. A zpečetí to prvním milováním. Což je na můj vkus zbytečné. Chápu tu vášeň, oddanost a okolnosti, ale v patnácti? To mě v knize snad jediné zaskočilo a trochu jsem nad tím polemizovala. Asi je to tím, že mám doma dceru a nějak teď vidím víc za roh. I když tam autorka mluví o připravenosti a o velké lásce. Nesouhlasím s ní.

Každopádně po odloučení Poppy a Runa se všechno změní. Naprosto všechno. A od té doby se to veze po vlnách slz. Run jede ještě ve vzteku, vzdoru, poznávání a pochopení.

Je to opravdu kniha, která je taková detailní ve všech emocích. Vyjadřuje se hodně o pocitech a výrazech a myšlenkách. O tom, jak máme jít za svými sny a nevzdávat se jich. O bolesti při ztrátě nejbližšího. No, nebrečte u toho, když je to tak dojemné.

Co je vlastně takovým nosičem příběhu, krom té lásky, je sklenice s 1000 papírky pro 1000 polibků. Poklad, který dala Poppy umírající babička a na kterou si má zaznamenávat všechny ty nejkrásnější polibky v životě.

Musím říct, že jsem z tou knihou lehce bojovala. Byla jsem samozřejmě zvědavá, jak to celé autorka pojme, ale na druhou stranu se mi nechtělo do toho uslzeného údolí, kterým bezesporu je.

Má spoustu myšlenek ohledně života, které může mladým předat.

V závěru se mi moc líbí myšlenka toho, že každý má svou spřízněnou duši. Každý ji potká v jinou dobu. Jediné co je jisté je to, že ti dva patří opravdu k sobě. Ať si každý říká co chce.

„Navždy a věčně.“

Pokud se potřebujete vybrečet, nebo nakouknout pod pokličku mladých s rakovinou, toto bude určitě kniha pro vás.

Safienka

Název: Tisíc polibků

Autor: Tillia Coleová

Vydává: Yoli, 2017

Na návštěvě u staříků (Pochopíš, až budeš velká - Virginie Grimaldi)

Když jsem byla malá, nechápala jsem spoustu věcí.

Proč rodiče tolik milují kafe.

Proč pijí víno.

Jak dokážou nic nedělat a vypadají, jako by se nudili.

Proč musíme jezdit každé prázdniny jen k babičce.

Proč nedostávám spoustu dárků.

Proč zrovna já mám cukrovku.

Proč si s bráchou nerozumíme.

Proč musím chodit do školy.

Samá proč. Však to asi znáte. Spoustu nezodpovězených otázek, na které nemáte odpovědi. Odpovědi, které dostanete časem. Věkem vám všechno dochází (každému to trvá déle) a je vám naprosto jasný, proč to tak bylo a proč to děláte stejně jako ti vaši rodiče. To přistižení sebe sama v naprosto stejné pozici!

Stejně tak to má dvaatřicetiletá Julia v novém románku Pochopíš, až budeš velká od Virginie Grimaldi. Příběh, v kterém se bude vidět určitě spousta z vás. Julie se dostane do situace, která ji srazí na kolena. Zemře ji tatínek a babička vážně onemocní. Nevidí v tu chvíli jiné řešení, než že opustí všechny a uteče. Daleko. Před sebou i před svým životem. Od rodiny, od přátel, od práce. 

Má pocit že to nezvládá. Kdo to ale zvládá? Někdo asi bude muset.

Ale to by nebyl osud, aby ji nezavedl na místo, které ji v tom jejím utápění se pomůže a dodá ji zase spoustu energie. Protože běhání do ledové vody, kouření trávy, tajné oslavy? Ovšem. Jasný domov důchodců se staříky, kteří si užívají života.

Z nějakého pro ni nepochopitelného důvodu zůstane a snaží se začlenit (přežít). Staříci jinak zvaní fosilie ji ale nenechají v klidu. Vymýšlí skopičiny a vidí jí až do žaludku.

„Jenomže pravda je, že člověk zůstává dítětem po celý život. Jen si obléká různé šaty, aby to skryl, a jako ostatní dělá, že je dospělý, že je rodič, a pak jednoho dne, když už je moc starý na to, aby to předstíral, tak si ten převlek sundá a všem ukáže, že je tím, čím vždycky byl: dítětem.“

Julie má vrtochy jako snad každý. Nosí plyšové pyžamo s jednorožci, hulí jako fabrika, bojí se vody a za veškerým šustnutím vidí vraha. Prostě vyplašená normální ženská. Patří mezi ty lepší psychology, kteří si s lidmi i povídají a nepředepisují jim hnedka prášky.

Příběh o ženě, která vlastně neví co chce. Ač má strach, tak se ho snaží překonat. Snaží se pořád neutíkat a jednou taky důvěřovat. A světe div se, občas se jí to vyplatí.

Jak to radí všude okolo, i jí pomohl čas. Jen ho potřebovala větší množství než všichni ostatní. Spadla na dno a vzlétla jako motýl.

Julia se ocitá v domě, který je plný životních zkušeností, radostí a tužeb. Staříci, kteří mají svoje vrtochy a stejně tak jako Julia, i oni si připadají jako malé děti. Chodítko, plína...koloběh života je krásný.

"Jen breč, budeš míň čůrat.“

Je v tom určitě nevinnost a pokora. Je v tom uvědomění a jistá znalost toho, co člověk doopravdy chce a potřebuje. Na povrch vyplouvají věci, na které už není čas a nebo s nimi nejde nic dělat.

„Lidé říkají, že stáří je hrůza, já myslím, že je to štěstí. Čest. Každému se toho nedostane. A taky jsem přesvědčená, že to není jen tak pro nic, když je těžké.“

„Jak to myslíte?“

„Kdyby bylo stáří příjemné, nikdo by nechtěl, aby přestalo. Ale protože je kruté, život ztrácí na přitažlivosti. Stáří bylo vynalezeno, aby se člověk od života odpoutal.“

Ač se nejedná o trhák, spíše o pohodovou knížku, kde najdete milý humor, já jsem si to užila. Mohu doporučit. Do podzimních večerů pod dekou s teplým čajem jako dělané.

„Být šťastný neznamená, že je všechno perfektní.

Znamená to, že ses rozhodl užívat si život i přes všechny jeho nedokonalosti.“

ARISTOTELES

Safienka

Název: Pochopíš, až budeš velká

Autor: Virginie Grimaldi

Vydává: Ikar, 2017

Z Ostrova počmáraných blahovičníků (Poslední výročí - Liane Moriarty)

Liane Moriarty mě ještě nezklamala. Od té doby, co začala psát, já ji objevila, jsem si ji oblíbila. Padesátiletá australanka, která fakt umí.

Tentokrát do příběhu zakomponovala celkem dost postav. Možná by to mohlo někoho odradit, ale říkám vám, vydržte. Fakt to stojí za to.

Rodinné tajemství sirotka Enigmy se vláčí celým příběhem a musím přiznat, že jsem se s ním dost prala. Myslím to samozřejmě v tom nejlepším možném smyslu. Prostě jsem byla zvědavá a nenápadně (hlavně nenápadně) nahlížela dozadu. Vlastně jednu chvíli jsem měla chuť číst pozpátku. Ale něco ve mně si přálo dosáhnout okamžiku překvapení, takže jsem to nakonec četla jako normální člověk. Užila jsem si to a došlo i k překvapení, které jsem nečekala. Vlastně hned k několika. Ne, kecám, byla jich spousta.

Nejvíc se mi líbil život z pohledu Sophie a Grace. Dvou žen, které přišly k velkým emocím. Sophie se ocitla na řádcích závěti tetičky svého bývalého přítele a zdědila tak velký dům na ostrově a Grace, která si po porodu potykala s depresemi. Na první pohled dokonalá žena, které se hlavou honí opravdu nepěkné myšlenky. Koho by to nevyděsilo? Mě určitě. Vlastně se jí ani nedivím. Mateřství je pořádný nápor na nervy. 

A vůbec Ostrov počmáraných blahovičníků? Místo, v kterém jste trochu jako ve vězení, z kterého je kamkoliv daleko. Nebo taky ne. Možná to je jako ráj na zemi, kde je klid a krásná příroda. Každý to vnímá jinak.

Těch 10 a občas i více postav se tam pěkně potuluje, přijíždí, odjíždí a někomu se tam ani moc nechce. Co je ale spojuje, to je jejich rodina a to proklaté tajemství, které se nedozví nikdo pod 40 let. A tak si můžete myslet co chcete a vymýšlet třeba i různé teorie.

Takže, co z toho všeho plyne?

• Connie je ta tetička, která umře hned na začátku (nic zásadního neprozrazuji).
• Pak tam jsou ještě dvě další, které mají své staré kosti, vrtochy a plány. A které si jednou pěkně zahulí.
• Potkáte tam taky silnější, ale strašně moc pohodovou a hodnou Margie, jejího nezáživného manžela Rona a dvě šílené děti – Veroniku a Thomase. Z Veroniky by mě jistojistě kleplo a i když to její tajemství bylo možná zřejmé, tak mě opravdu překvapilo.
• Další lehce rozpadlá rodina je Lauřina. Ta si jako novopečená babička cestuje kdesi po světě a hledá samu sebe. O její dceři už jsem se zmiňovala, je to Grace, která začíná objevovat temná zákoutí deprese a její věrný (no, možná zas tak věrný ne) milující manžel Callum a syn Jake.
• A pak je tu téměř čtyřicetiletá Sophie, která se červená jako rajče, miluje dobré víno, neumí vařit a hlavně vypadá jako naprosto normální bláznivá ženská (nějak si ji pořád představuji mladší) a samozřejmě jejich několik nápadníků a kamarádek.
• A samozřejmě záhada rodiny Munroových. Ztracení rodiče, spousta krve, vařící voda na čaj, mramorový koláč a malé miminko.
• Velký rodinný podnik, který má každoroční výročí. Je pravda, že letos je to ale jiné.
• Víte co, je to všechno pořádně zamotané, každý chce něco jiného, někoho jiného a nakonec jsou všichni šťastní za to, co mají. Nebo byste se tomu snad divili?
• Moc se mi líbil poslední kreativní výtvor babičky Rosse, z které se stala šmrncovní baba a která konečně přišla na to, co udělat, aby ji nebolely všechny kosti v těle (jo, musím se zase jednou podívat na film Bílá vdova.

Takže prostě spousta stran, zamotané příběhy jedné větší rodiny, tajemství táhnoucí se desetiletí, jedno šťastné dědictví, deprese, jedna soutěž v hubnutí, spousta mramorového koláče, několik krásných výhledů, trochu výchovy, hledání lásky a hlavně...spoustu osudových okamžiků.

Takže si to určitě taky přečtěte ;-)

Safienka

Název: Poslední výročí
Autor: Liane Moriarty
Vydává: Ikar, 2017

Tipy na letní čtení aneb co najdete u mě v košíku

Léto už je za dveřmi a já pošilhávám po knížkách, které bych si v těch parných a deštivých dnech chtěla přečíst (čekám, že červenec bude stejný jako několik posledních let...prostě večer dvě mikiny a v ruce neustále deštník).

Vidím to ale tak, že se budu hodně válet, ještě víc číst, po ruce budu mít neustále ledový drink a nic mě nerozhází. A věřte, že to po tom jaru opravdu potřebuji.

Říkám si, že je lepší toho mít v plánu víc než míň, takže jsem se vůbec neostýchala a vybrala jsem celkem 10 knih. Nejsou to žádné extra novinky, spíš něco, co už jsem si chtěla nějakou tu dobu přečíst, nebo mi to přijde na léto správně oddychové a pohodové.

Moc radši neuvažuji o tom, že budu ještě chodit na brigádu do knihkupectví (ano, tam kde jsem předtím dělala šéfovou, ano, nezbláznila jsem se:o)). Takže budu mít další milion knížek na očích a samozřejmě je budu všechny potřebovat přečíst.

Ale tak prozatím zůstávám u svých "skromných" plánů a začínám.
Některé ještě nevyšly...takže nejsou v košíku ;)

Nalijte si koktejl, nažhavte notesy a propisky a jde se na věc.

Poslední výročí - Liane Moriarty

Sophii táhne na čtyřicet, a ačkoliv je taková optimistka, že podle své kamarádky Claire nevidí sklenici zpola, ale úplně plnou, už i ji začínají trochu znervózňovat biologické hodiny a nová známost je přitom v nedohlednu. Neudělala chybu, když tak lehkovážně pustila k vodě Thomase, nejhodnějšího muže, jakého kdy poznala? Sophie začíná mít pocit, že její život uvízl na mrtvém bodě, když jednoho dne zjistí, že jí Thomasova mazaná prateta z Ostrova počmáraných blahovičníků ve své závěti odkázala něco tak nečekaného, že tím Sophii jako pohádková kmotřička obrátí život úplně naruby. Grace je krásná ledová královna a má všechno, o čem kdy snila: manžela, který ji miluje, a čerstvě narozeného syna. Jak se s tím ale vypořádá, když vidí, jak se Sophie na oba toužebně dívá? Veronice se v životě nic nedaří a na všechny má dopal. Nejvíc na pratetu Connii za to, že umřela a že do své závěti zahrnula zrovna Sophii! Veronika je odhodlaná závěť napadnout a hnát celou „kauzu“ až před nejvyšší soud. A taky vyřešit záhadu Ostrova počmáraných blahovičníků a napsat o tom knihu!

Dobrá tak akorát - Barbora Šťastná

Ženy prý samy sebe kritizují v průměru osmkrát denně. Poprvé hned ráno v koupelně před zrcadlem. Ani mě to nepřekvapuje. Taky to dělám. Za to, že nejsem dost krásná. Za to, že nemám dost uklizeno. Za to, že nezvládám všechno v práci, že nejsem skvělá matka a že nežiju v harmonii s vesmírem. Dlouho jsem si myslela, že opravdový a báječný život začne, teprve až to všechno napravím a zlepším. Až zhubnu, až si udělám pořádek ve skříni i v účetnictví, až konečně změním účes, až se naučím meditovat. Jenže pak jsem si všimla, že život už dávno začal i bez toho. A že je chaotický a někdy i dost stresující, ale taky skvělý a zábavný, i když jsem se nezlepšila vůbec v ničem z výše uvedeného seznamu. Takže tahle kniha je plná historek o tom, co se mi nepovedlo. O tom, co všechno jsem nestihla, pokazila nebo to nedopadlo zrovna podle mých představ. Ale taky o tom, že právě takovýhle život je doopravdy můj a že přesně takhle mě to baví. Zkrátka že je dobrý tak akorát.

Čas minisukní - Helena Tyburcová

Milostný a manželský příběh Ester a Pavla je zasazen do sedmdesátých let minulého století a svým dějem onu dobu velmi výrazně reflektuje. 
Dosud naivní a radostní hrdinové se s lehkostí mládí vyrovnávají s množstvím potíží, které jim přicházejí do cesty, a v rámci možností studují, pracují, cestují, veselí se s přáteli a zakládají rodinu. Do jejich společného osudu však znenadání zasáhne vážná nemoc Ester. Tváří v tvář nemilosrdné diagnóze a dlouhé léčbě s nejasným výsledkem se život všech hrdinů výrazně proměňuje, a všichni jsou nuceni přehodnotit, co má pro ně opravdový smysl.
Autobiografická prvotina Heleny Tyburcové je čtivým a poučným příběhem pro všechny generace čtenářů.

Šťastní lidé čtou a pijí kávu - Agnes Martin-Lugand

Dá se vyléčit zlomené srdce? Mladá Pařížanka Diane je přesvědčená, že šťastní lidé čtou a pijou kávu, a proto tak nazve svou kavárnu. Když však při automobilové nehodě zahyne její manžel i malá dcerka, Diane ztratí smysl života. Zoufalá mladá žena se zcela uzavře před světem a přestane se starat i o svou literární kavárnu. Nakonec se rozhodne odjet do Irska, které toužil navštívit její muž, a na jeho bouřlivém a drsném pobřeží dát do pořádku svůj život. Netuší, že tu potká muže, který rázem její život změní. Záhadný fotograf Edward, kolem nějž se dějí podivné věci, ji přiměje vrátit se do života. V současné době se podle knihy natáčí i film.

Šťastní lidé mají snadný život - Agnes Martin-Lugand

Další osud hrdinky autorčiny úspěšné knihy "Šťastní lidé čtou a pijou kávu".
Po návratu z Irska je Diane pevně rozhodnutá začít nový život v Paříži. S pomocí přítele Felixe se vrhne do práce ve své kavárně „Šťastní lidé čtou a pijou kávu“ a v tomto klidném přístavu potká jednoho dne Oliviera. Je milý, pozorný a hlavně chápe, že Diane už nechce žádné děti. Nemůže se totiž vzpamatovat ze ztráty své dcery. Když už si Diane myslí, že její život poplyne v tomto klidném řečišti, dojde k události, která zbourá všechny její jistoty, za něž tolik bojovala. Bude mít dost odvahy, aby se vydala jinou cestou?

Velká cesta k sobě samému - Cheryl Strayed

Autorka bestselleru Divočina, podle něhož vznikl i stejnojmenný úspěšný film, shromáždila do jednoho svazku své sloupky, které uveřejňovala v novinách pod pseudonymem Sugar a v nichž radila lidem s nejrůznějšími osobními problémy. „Sugar své čtenáře nerozmazluje – věří jim a vnímá osudy pod povrchem příběhu, který jí vyprávějí. Dokáže se vcítit do situace, aniž by zabředla do sentimentu, a vidí problémy dříve, než si jich všimne čtenář.“ Takto knihu charakterizoval americký hudebník a kritik časopisu The New Yorker Sasha Frere-Jones

Malý princ - Antoine Saint-Exupéry (ilustrace Markéta Vydrová)

Není princ jako princ. Tenhle je skutečně jen jeden – Malý princ Antoina de Saint-Exuperyho, jedno z nejslavnějších děl moderní světové literatury.

Malý princ, kouzelná pohádková bytost, přichází na naši Zemi ze vzdálených vesmírných světů, aby se kdesi v Africké poušti setkal s autorem našeho příběhu a zjevil mu tajemství své podivuhodné životní pouti. Ale zjeví mu vlastně daleko víc: tajemství čistého srdce, dobra a krásy. Je to opravdu líbezná knížka, která vám bude jistě právě tak milá a blízká, jako byla všem čtenářským generacím, a k níž se budete i později najednou rádi vracet.

Jana Eyrová - Emily Bronteová (vydání z roku 1994)

Děj románu významné anglické spisovatelky je zasazen do kopcovité yorkshirské krajiny se slatinami a vřesovišti a odehrává se v době viktoriánské. Vypráví teskný příběh lásky ušlechtilé, přímé a ač v mládí odstrkované, přece jen sebevědomé a statečné dívky, jež odchází od zámožného a milujícího muže, když zjišťuje, že jejímu sňatku s ním stojí v cestě závažná morální překážka..

Noc s Marilyn Monroe - Lucy Hollidayová

Pokračování komediální romance Noc s Audrey Hepburnovou. Libby Lomaxová má za sebou pár těžkých dní. Sotva si stihla zvyknout na to, že randí s nežhavější filmovou hvězdou Dillonen O'Harou, musí si přiznat (a to konkrétně opuštěná, v úkrytu a během hurikánu), že Dillon má do láskyplného a spolehlivého přítele velmi, velmi daleko. A jako by to nestačilo, doma se jí na gauči objeví další nezvaný host ze zlatých dob Hollywoodu. Nikdo menší než Marilyn Monroe. Libby hluboce pochybuje, že by měla naslouchat radám ohledně vztahů právě od ní, ale usoudí, že hůř už snad být nemůže…

Možná jednou - Colleen Hooverová

Sydney žila v dokonalém světě – dobrá škola, práce, skvělá kámoška i úžasný přítel. Jenže pak zjistí, že její přítel ji podvádí a nádherná bublina perfektní idylky praskne. Naštěstí je tu záhadný soused a jeho hudba, který dá Sydney novou naději. Ale psát písně, stejně jako žít vlastní život, není nikdy snadné…

A to je pro dnešek vše. Četli jste něco z mého letního seznamu? A co se chystáte číst vy?

Mějte krásné léto plné krásných knih a pohodových chvil,

mávám,

Safienka

Jak jsem se zamilovala do Love, style, life od Garance Doré

Co povídat. Přišla jsem „tak nějak omylem“ do knihkupectví. Samozřejmě „jen“ na pokec za holkama a tak nějak se „omylem“ i rozhlédla kolem a prohlídla několik knih, které jsem chtěla vidět na živo a prostě tam byla.

Už jsem ji viděla u Verči na blogu, ale vůbec jsem netušila o co jde a že to je takový poklad.

Garance Doré jsem znala pouze z Instagramu, kde jsem občas koukla na její posty, ale vůbec jsem vlastně netušila, o koho jde.

Dneska, dva dny po ulovení a dočtení Love, styl, life jsem na to přišla. A zase to tak mělo být. Našla jsem někoho, koho mohu obdivovat a u koho se mohu jen a jen inspirovat. Protože toho je tolik!

Módní blogerka, ilustrátorka, fotografka a spisovatelka, která přesáhla čtyřicítku, ale vůbec to není vidět.

Žena, která je vtipná, má trefné poznámky a do světa pouští spoustu mouder. Původem korsičanka, která miluje Paříž i New York. Má svůj ateliér, v kterém to musí být úžasné! Žena, která se v tomto díle snaží alespoň maličko přiblížit rozdíly mezi newyorčankami a pařížankami. Žena, která nám přiblížila život za velkou louží a pod velkou věží zase o trochu víc a která mě hlavně zaujala svojí tvorbou.

Už jsem to tak měla u P.S. od Ani Geislorové a úplně přesně stejně to mám teď i u Garance Doré. Listuji a kochám se. A nejen těmi ilustracemi, ale i fotkami žen, které jsou naprosto ženské, úžasné a prostě už jen z fotky obdivuhodné!

Budu juchat asi ještě dlouho, myslím, že se budu hodně vracet, nahlížet a nebo si prostě jen listovat pro potěchu. Protože to za to stojí.

Motivační příběh ženy, která si šla za svým a šla i tím nejchudším dnem, kdy se nebála prorazit s blogem a začalo se o ní vědět víc a víc. O ženě, která vám dá určitě mnoho cenných rad o tom, co a jak nosit, jak být přirozenou ženou a jak jednat s lidmi. Tato žena je mi tak blízká. Prostě jak už jsem psala výše, padlo mi to do noty a udělalo si to místo v mé TOPce.

Mám já na to poslední dobou kliku ;)


Safienka

Jen mi naložte (Tíha vesmíru – Jennifer Nivenová)

Myslela jsem si, že ten stav, kdy málo čtu a vyhledávám jiné činnosti, je dán špatným obdobím. Dneska jsem ale zjistila, že to tak vůbec není.

Je to knihou.

Protože kniha Tíha vesmíru, ta mě dostala. Kdybych neměla „na krku“ dvě malé děti, tak ji slupnu za jedno odpoledne a několik kafí. Takhle jsem si ji byla nucena rozdělit na několik částí. No a ke konci, to prostě běžely pohádky.

Takže žádné několikatýdenní čtení. Opravdu je to knihou.

Od Jennifer Nivenové jsem četla předchozí dílo s názvem Všechny malé zázraky. Taky se mi líbila, ale nebylo to zdaleka tak pohlcující a pozitivní jako Tíha vesmíru.

Je to dílo spíše pro mladší čtenáře (myslím tím středoškoláky). Když to ale vezmu zprava a zleva, tak je to pro kohokoliv. Protože má velikou myšlenku, spoustu zajímavých poznatků a strašně moc čtivých řádků.

Co se mi na knize líbilo? Mám tu hned několik bodů.

• Fascinovaly mě vybrané postavy, které měly tolik rozdílného a naopak tak strašně moc společného.
• Celou dobu se mi líbilo, jaká Libby je, že se nenechá strhnout davem a i přes to, co zažila, tak si jde za svým. Protože smrt maminky v deseti letech, 296kg váhy/226kg nadváhy a shozených 136kg...wow!
• Psaní citátů všude možně? (botasky, panenky..)...jo!
• Od té doby, co jsem se dozvěděla, že Libby museli tahat jeřábem, ona potom hodně shodila, vydržela první dny ve škole po x letech a nezbláznila se, mi jede fantazie na plné obrátky. 
• Miluji jejího kocoura George, který se rozhodl žít na věky.
• Líbí se mi, že i přes to, jaké všechny problémy Libby má, dokáže se svěřit své kamarádce Rachel a následně i spolužačkám.
• Libby hodně čte! Jo, je to můj člověk!
• Spisovatelku Shirley Jackson jsem v databázi našla, ale její knihu Vždycky jsme žili na zámku bohužel. A to je velká škoda ;-)
• Ráda bych viděla Libby tancovat, opravdu moc!
• Po fialových plavkách i přes to všechno netoužím.
• V knize najdete moc hezké vysvětlení k tématu šikany.
• Kdyby se mě někdo držel jako klíště a nehodlal mě pustit, tak mu dám taky pěstí. Jo, má můj obdiv.
• Fascinovalo mě, jak dokáže přemýšlet nad věcmi a řečmi, které lidé vypouštějí z úst a vůbec nesedí na to, jak to vlastně je.
• Další věc, při které se mi zaváří mozek, je Prosopagnosie. Neschopnost rozpoznat obličeje, ani u těch nejbližších. Obdivuji Jacka, že to vydržel tak dlouho tajit. A přežil pád ze střechy přímo na hlavu. Uf, jen z toho je mi ouzko.
• A ty jeho seznamy.

      6 vhodných zaměstnání pro člověka s prosopagnosií (napsal Jack Masselin)

1. Pastýř (za předpokladu, že se neschopnost rozeznávat obličeje nevztahuje na psy a ovce).
2. Výběrčí mýtného (za předpokladu, že kolem vaší budky nebude jezdit někdo, koho znáte).
3. Rocková hvězda / člen chlapecké skupiny, hráč NBA nebo tak něco (prostě velká hvězda, u které se předpokládá masivní ego, takže se nikdo nebude divit, že si je nepamatujete).
4. Spisovatel (asi nejdoporučovanější zaměstnání pro lidi se sociální fobií).
5. Profesionální venčič/trenér psů. (viz bod č.1)
6. Poustevník (ideální, ale plat nic moc).

• Líbila se mi celková propojenost, zamotanost a návrat o pár let zpět.
• Mělo to mnohem lepší konec než u Všechny malé zázraky a nebo o mého oblíbeného a hodně podobného titulu Eleanor a Park.
• Líbilo se mi, jak Jack vnímal dívky. Jak moc jim viděl do duše a vůbec neřešil jejich váhu.
• Jack, který dokazuje, že za každým frajerem je něco křehkého.
• Jak moc miloval svoje dva bratry a udělal by pro ně první poslední.
• Robota, který by mi říkal, jak jsem úžasná, bych taky chtěla.
• Líbilo se mi, jak se v knize kapitoly pěkně střídaly a byly správné krátké.
• U knihy jsem stihla vypít několik kafí a donutila mne odložit telefon a číst.
• Omlouvám se dětem, že jsem byla poslední hodinu k nepoužití.

Jo, dostala mě. Budu o ní teď mluvit všude a všem doporučovat. Opravdu. Přečtěte si ji i vy ;-)

Safienka

(ta vysoká, blonďatá, s kulatým obličejem a nosem mírně nahoru)

Název: Tíha vesmíru
Autor: Jennifer Nivenová
Vydává: Yoli, 2017

Nevěř cizím lidem (Dcera někoho jiného - Amy Gentryová)

Dcera někoho jiného je přirovnávána k oblíbencům zvaným Zmizelá či Dívka ve vlaku. Já bohužel přirovnat nemohu, protože jsem zmíněné tituly nečetla. Budu k tomu tedy přistupovat s čistým štítem a nesrovnávacím názorem.

V rukou máme napínavý příběh, který nás zavádí k rodině, které život před osmi lety přinesl nelehkou situaci. Rodičům Tomovi a Anně byla unesena dcera. Nebo to tak alespoň vypadalo. Julii odvedl muž s nožem v ruce. A nikdo ji nikde nenašel. Žádné výkupné, výhružky, nic. Jediný svědek únosu byla druhá dcera Jane. Schované dítě v šatně, které na všechno třeštilo vyděšené oči.

Teď po osmi letech je ale vše jinak. Před prahem se objeví dívka, která tvrdí, že je Julie.

Kniha se mi líbila. Sledovala jsem Annu, která to celé vnímá jako v mlze. Její myšlení je najednou celé zamotané a ona neví, čemu má věřit. Snaží se navrátit k roli matky, ale díky nedůvěře jí to moc nejde. Ani mi nepřišla tak šťastná, jak by měla být. Jediný, kdo to emočně prožíval byl Tom. Celé to působilo zaseknutě. Jakoby něco viselo ve vzduchu a nikdo nevěděl, co má vlastně dělat. Naštěstí se to postupem stránek zlepšovalo a zvykla jsem si.

Příběh byl lehce napínavý. Postavy málo vykreslené, ale zajímavé. Určitě jsem v tom našla myšlenku, kterou se snaží každý rodič vecpat dětem do hlavy. Nevěř cizím lidem.

Bohužel teorie a praxe bývají jiné. Většinou se to skloubí v takovou motanici, že si na to nevzpomeneme a své srdce otevřeme tam, kde se to moc nehodí. Zkušenosti nás ale mají posouvat dál, zvlášť ty špatné. V tomto případě to bohužel odnesla třináctiletá dívka.

Je to opravdu Julie a nebo je to někdo, kdo si na ni hraje? Jak to vlastně bylo v ten osudný večer?

Spousta otázek, které se postupně odkrývají. Postavy jsou sympatičtější a emoce hlubší.

Po dočtení jsem se zamýšlela nad tím, jak člověk dokáže vnímat a nevnímat své děti. Jak rychle se dostane do stavu, že mu bude unikat to podstatné. Jak se dokáže přetvářet, aby vše vypadalo v pořádku a přitom prahne po něčem úplně jiném. Jak se v rodině dokáže rychle odcizit a žít si vlastní život. Přestože se o své děti stará, tak mu úplně jednoduše může něco proklouznout mezi prsty a najde to až hodně dlouho poté. Jak si každý člověk hledá svoji cestu a musí si projít bahnem, aby našel pevnou půdu pod nohama.

Příběh je o velké rodinné zkoušce, o rodičích, o dětech a hlavně o Julii, která našla důvěrníka ve špatné osobě. Život jí dal lekci a hodně ji potrápil.

Zvěrstva, která se ve světě dějí, mi nahánějí husí kůži a takovéto upozornění, které se týká opět zase dětí, je ještě víc krušné. Zvlášť když je člověk sám rodičem.

Ač nebyla kniha úplně strhujícím čtením, tak jsem si ji užila a mohu doporučit.

Safienka

Název: Dcera někoho jiného

Autor: Amy Gentryová

Vydává: Ikar, 2017

6 nejlepších knih a filmů za rok 2016

Maličko mám skluz, jelikož už je téměř březen, ale to mě nijak neodrazuje, abych napsala příspěvek o tom, jaké nejlepší knihy a filmy jsem přečetla a viděla v roce 2016. Jako každý rok, i tento utekl jako voda. Událo se tolik věcí. Hlava mi zaznamenává jen některé, ale stalo se jich opravdu dost.

A jak to tak u mě bývá, největší radost mám samozřejmě z přečtených knih. Díky DK jsem zjistila, že za rok 2016 jsem jich přečetla krásných 47. Přestože jsem měla tři větší naprosto nečtecí období, tak jsem spokojená :-)

Do knihovny mi přibyla spousta nových krásek, z kterých jsem stále paf. ČÍm jsem starší, tím tomu knihomolství víc a víc propadám a říkám si, jestli to vlastně ještě jde...?

Když jsem byla mladší, tak jsem prostě jen četla. Zaznamenávala jsem si pouze to, co si mám půjčit v knihovně. Nejradši jsem si četla v různých polohách v pokojíčku s mini lampičkou za zády. Hltala jsem jednu knížku za druhou a nemohla přestat. Pořád jsem na tom stejně. Teď si ale knížky i kupuji, prodávám, píšu o nich, diskutuji o nich a prostě je miluji. Celým svým srdcem.

⁕

Největší radost mám kromě nastřádaných knih z toho, že se mě lidé ptají na radu, co si mají přečíst. A co ty myslíš? A jaké to bylo? Když vím, ráda odpovím. ;-)

⁕

Mám radost i z toho, že se můj domov začíná nebezpečně plnit poličkami a místy, které zaplňují nové a nové knihy. Marie Kondo by ze mě neměla radost. Dávat knihy pryč pro mě není vůbec jednoduché. Stojí to velké přemáhání a rychlé činy.

⁕

Občas se i dokopu k tomu, abych si přečetla nějakou starší knihu a není mi jasné, proč jsem se k ní dostala až teď, když je tak úžasná.

⁕

Můj seznam knih, které si chci přečíst nebo koupit, je pořád dlouhý a vlastně ještě delší, i když ho sem tam promažu a obnovím. Každý měsíc si říkám, že mi to na nějakou dobu stačí....samozřejmě, že nestačí.

⁕

Naučila jsem se mít ráda knihy i ve čtečce:-) Má to svá pozitiva i negativa. Vždycky budu mít radši knihy v ruce, které si můžu listovat a kochat se obálkou a dělat si poznámky, ale prostě čtečka se občas hodí.

A jaké to byly ty nejlepší z loňského roku (které jsem přečetla)? Co bych Vám mohla doporučit? Co si klidně přečtu ještě několikrát? Co mi doma nesmí chybět?


1. Tři přání - Liane Moriarty (recenze)
Můj první příběh o trojčatech. Občas jsem to četla s pusou dokořán a vlastně se nemohla vůbec odtrhnout. Hodně jsem se nasmála a prostě Liane Moriarty mi opět dokázala, že ji mám v oblíbených auterech právěm. Její díla jsou nevšední s velkou dávkou reality a štěstí. Lidské osudy, které nám dokazují, že stát se může opravdu všechno. I to, že žena hodí po své těhotné sestře vidličku.

2. P.S. - Aňa Geislerová
Tak P.S. byl pro mě opravdu zážitek. Musím říct, že v tomto případě ilustrace naprosto předčily příběh. Záznamy od Ani jsem si taky užívala, ale ne tolik jako malůvky její sestry. Jsem šťastná, že mám knihu domu a můžu po ní kdykoliv sáhnout a kochat se.

3. Okamžiky štěstí - Patrik Hartl
Od Patrika Hartla (toho neuvěřitelně se smějícího muže) jsem četla zatím jen dílo Prvok, Šampón, Tečka a Karel a hodně jsem se nasmála. Teď to bylo jiné. Z velké části hodně smutné, ale zase na druhou stranu strašně dobře napsané. A s báječným neokoukaným motivem dvou příběhů v jedné knize. Každá z jedné strany a obě souběžně plynoucí. O Patrikovi a Veronice. O dvou sourozencích.

4.Odvrácená tvář lásky - Coleen Hoover (recenze)
Jo, tak tato kniha pro mě byla emoční nálož. Plná vášně a lásky. Nečekaný konec a prostě Coleen Hoover. Velká romantika, která ale stojí za to! Opět jedna z mých oblíbených autorek.

5. Zázračný úklid - Marie Kondo (recenze)
O této knize už jsem mluvila a psala hodněkrát. A i tady ji musím zmínit, protože mě zasáhla i v tomto roce. Neustále probírám a semtam vyhodím a vždycky si vzpomenu na Marii Kondo. S úsměvem i u svých ponožek a obálek. PS: Dokonce i do Gilmorek se dostala :o).

6. Velké kouzlo - Elizabeth Gilbert (recenze)
Strašně moc nakopávající a motivující kniha. Mám z ní hodně poznámek, které se mi v hlavě objevují několikrát denně. Pokud rádi píšete nebo něco tvoříte, tak si ji určitě přečtěte. Autorka, která napsala světoznámý příběh Jíst, meditovat, milovat.

Z knih by to bylo vše a teď se vrhneme na filmy, kterým jsem v loňském roce dala taky prostor :-)

Když už večer (když mám chvíli pro sebe) nečtu a něco netvořím, tak si s chutí pustíme nějaký nový film či seriál. Za rok 2016 jsem jich viděla celkem dost. Přes den frčí pohádky a večer se můžeme konečně utrhnout a pustit si něco svého. Takže, které filmy mi za loňský rok naprosto učarovaly? Na které pořád vzpomínám? Které doporučuji, kudy chodím?


1. Otcové a dcery
Úchvatný film. Russel Crow byl úžasnej. Určitě si nezapomeňte kapesníčky. Životní osudy, které nám zasahují do života a ovlivňují, co děláme, jak to děláme a proč to děláme. Když rodinu opustí manželka a maminka, není to lehké. Jak se s tím vypořádal otec a jak to ovlivnilo dceru? Mrkněte.

Zdroj

2. Nejvyšší nabídka
Co napsat o tomto filmu? Příběh, který mi hodně dlouho nedal spát a musela jsem to v hlavě přemítat pořád dokola. Dozvíte se něco o tom, jak se kšeftuje s uměním a jak se člověk dokáže hodně změnit, když se poblázní do druhého. Nemohu říct nic víc, jen, že to musíte vidět!

Zdroj

3. Coco Chanel
Kdo by neznal módní ikonu Coco Chanel. Její život a cesta ke slávě. Úžasně ztvárněno díky Audrey Tautou.

Zdroj

4. Dánská dívka
Chtěla jsem nějaký film o umění a měla jsem ho. O muži, který chce být ženou a ve své době to nemá opravdu lehké. O umění, o kráse a o velkém životním osudu.

Zdroj

5. Teorie tygra
Na tomto filmu jsme byli v kině. A po dlouhé době jsem zažila plné kino a první řadu. Český film o tom, jak se ženy snaží ochočit muže. Dělají to nenápadně a chtějí svoje. A muži se buď nechají a nebo nenechají.

Zdroj

6. Tohle je náš svět
Hodně nabitý film o muži, který žije se svými šesti dětmi v přírodě mimo civilizaci. Učí se, hrají si, loví, vaří, cvičí a vědí toho mnohem víc než všichni kolem nás.

Zdroj

Tak to byly moje dvě šestky za rok 2016. Co oslovilo vás? Co byste mi doporučili vidět či přečíst? Sem s tipy :-)


Mějte se krásně a užívejte tohoto nového roku. Ať máme ke konci zase na co vzpomínat :-)


Safienka

Jedna duše, dvě těla (Čas zapomnění - Sharon Guskinová)

Janie by chtěla chlapa, opravdu moc. Pocítit tu lásku, souznění a společný život. Už jí táhne na čtyřicet a ještě jí nebylo přáno. Snad jen na malý moment, kdy na jedné dovolené pozná sympatického záhadného muže, podlehne.

Čtyři roky poté...

Noe je blonďatý modrooký čtyřletý chlapec, který toho na svůj věk ví opravdu hodně. Nikdo ho nedostane do vany plné vody, do sprchy, ani umýt ruce. Není divu, že zapáchá a je to na první pohled případ pro sociálku.

Jerom Anderson je psychiatr, který se už dlouhou dobu věnuje posmrtnému životu, duším a malým dětem, kteří si pamatují. Ač už se mu čas krátí, tak věří, že svoji knihu dokončí. Jen potřebuje najít ten správný příběh.

Jak už asi tušíte, linka knihy Čas zapomnění je jasná. Není to příběh pro všechny. Můžete či nemusíte věřit. Pokud se o podobné ezoterické věci zajímate a nebo jste o nich někdy slyšeli, tak by vás to mohlo oslovit. Možná vás nadchnou příběhy pod čarou, které dokládají pravdivost toho všeho. Pravdivost a zoufalství dotyčných dětí, které se narodily a pamatují si na svůj předchozí život.

Dokážete si představit, že byste se narodili a měli pocit, že ke svým rodičům vůbec nepatříte? Že vaše místo je někde jinde? A že trpíte panickým strachem a nočními můrami?

Kniha mě zaujala od prvního přečtení anotace. Mám tyto zamotané příběhy s nádechem něčeho víc ráda. Zvlášť, když jsou okořeněny skutečnými výzkumy a příběhy. Dává to všemu pak ještě víc zajímavosti než obvykle. Nutí mě to hledat víc mimo knihu.

Když bych příběh Sharon Guskinové, americké producentky a scénáristky, převedla do svého života, tak bych byla přesně tak nešťastná a zoufalá jako Janie. Mít doma dítě, které nade vše milujete, které ale neustále tvrdí, že jeho domov je jinde, to by byl velký emoční nápor. Vy byste se láskou rozkrájeli, ale on vám tvrdí, že jeho máma je někde jinde? Nemožné?

Chtěli byste znát tu druhou, údajně pravou matku? Jak moc byste byli zvědaví? I přes všechnu bolest si myslím, že hodně. Je to tak přirozené, znát pravdu.

Velká životní zkouška.

Zcela jasně jsem viděla soudy všech od personálu ve školce po psychology, psychiatry, kteří to viděli jako jedno velké pobláznění a šílenost. Nasadit léčbu a konec. Jak definitivní a k odsouzení hodné. Stejné jako všude jinde. Vyléčit aktuální problém, ale neřešit původ toho všeho.

Naděje umírá poslední.

Kdo má ale srdce a trochu naděje, tak mu musí být jasné, že to není konečný stav. Že tu musí být něco víc. I kdyby to mělo stát cestování přes celý svět, poznání nových rodičů a vyřešení záhady zmizení malého chlapce.

Myslím, že kniha není vhodná pro všechny. Ne všichni přijmou tuto situaci a ne všichni v ní věří. Kdo se ale zajímá, tak by ho to mohlo bavit. Zápletku to určitě má a hodně zajímavé mi přišlo rozuzlení situací obou rodin.

Zkuste to a uvidíte sami ;-)

Safienka

Název: Čas zapomnění

Autor: Sharon Guskinová

Vydává:  Ikar, 2016

Když rodiče míní a děti mění (Je to i můj život - Jodi Picoultová)

Nikdy nemůžeme vědět, jaký z nás bude rodič. Vymyslet si to můžeme, ale děti nám dost často řeknou, jak to vlastně bude, oni chtějí a potřebují. Jediné, za čím si můžeme stát je to, že své děti budeme milovat  a uděláme pro ně první poslední.

Sára a Brian měli dvě děti. Jelikož jejich nejmladší Kate onemocněla leukemií, rozhodli se, že si pořídí třetí. Věděli, že Anna pro ně bude záchranným lanem, které poskytne to nejlepší. Možná se ale nezamysleli nad tím (i když Brian asi jo), že to nebude tak jednoduché. Dítě není robot, i když vše dělá pro sestru, která umírá, a mělo by to být tudíž v pořádku, tak potřebuje stejný díl lásky jako všichni ostatní. 

Když jsem se rozhodla, že si tuto knihu přečtu, věděla jsem, že to bude jedna z těch „brečících“. I přes to jsem se do ní pustila. Protože...Jodi Picoultová!

Vlastně popravdě se ve mně prala dvě fakta. To, že se mi do takovéhoto emočně laděného příběhu, kde jde hlavně o děti, moc nechtělo a druhý fakt, že jsem strašně moc toužila znát celý ten příběh od začátku do konce. Knihy od Jodi Picoultové miluji. Zatím mě vždycky dostaly na kolena. Autorka píše skvěle, čtivě, s nápadem a neokoukanou myšlenkou. A prostě umí.
 
Kniha Je to i můj život má v sobě skrytý silný příběh o mladé rodině, která se potýká s rakovinou krve. Musí čelit tomu, že jejich nejstarší jde z jednoho maléru do druhého, jejich druhý domov má název nemocnice a ta nejmladší si všechno nenechá líbit a hlavně chce žít svůj život. Chce mít právo říct, že tu ledvinu nechce dát, ať už je proto jakýkoliv důvod.

"Co si pod tím mám představit? chtěla vědět Sara a madame Agnes jí vysvětlila, že osud je jako hlína, která se dá v každém okamžiku na kruhu přeformovat. Ale předělat můžete jenom vlastní osud, ne už osud někoho jiného, a některým lidem to nepřipadá dost dobré."

Myslím si, že dokážeme rychle odsoudit, ale kdybychom se ocitli ve stejné situaci, tak bychom byli stejně bezradní a zoufalí a dělali vše hlava nehlava, jen abychom zachránili své dítě z náruče smrti.

Musím přiznat, že Sara mi byla z počátku dost nesympatická. Jakto, že neviděla, jak se její další dvě děti trápí a snaží se strhnout veškerou pozornost jen a jen na sebe. Že činy Anny byly naprosto na místě a pochopitelné.  A nad Jessem zlomit hůl, protože je beznadějný případ? To snad ne!

Celou tu dobu, kdy se v příběhu střídají životy hlavních hrdinů  jsem se těšila na vyjádření Kate. Protože to tam skoro nebylo. A vlastně jen díky tomu nás to trochu směrovalo.

Být rodičem nemocného dítěte není žádný med. Matka udělá první poslední, aby bylo všechno vpořádku. Kde je ale rovnováha toho všeho? Říká se, že rodič přesně ví, co je pro jeho dítě dobré. Ale je to opravdu tak?

Vůbec se nedivím Brianovi, že utíkal ke svým hasičům a požárům. Tam, kde ví, co má dělat a jak pomoci. Doma je to pro něj o tolik těžší, i když tam má lidi, které miluje nadevše.
 
Knihu jsem si moc užila. Už od prvních stran, které pro mě byly strašně překvapivé, protože třináctiletá dívka, která si najímá právníka, aby podala stížnost na své rodiče? Wow!, jsem si říkala, že chci vědět víc. Potřebovala jsem vědět víc. A čím víc se odkrývalo, tím víc jsem kulila oči a obdivovala všechny, jak to vlastně zvládli. Jodi Picoultová prostě umí. Opakuji se, ale je to tak.

Tentokrát se jedná o druhé vydání, které se možná vryje dalším lidem do hlavy a donutí je k zamyšlení. Jak bychom se jako rodiče zachovali my sami? Protože vždycky najdete nějaký důvod, proč je to tak nejlepší a zjistíte, že vlastně nevíte co dál.

Ptala jsem se sama sebe, jak bych se asi cítila, kdyby mi přišlo povolání k soudu, kterému napomohla moje dcera? Vypadalo by to asi tak, že tu ledvinu, která by zachránila milovanou sestru, nechce dát. Nebo by to možná vypadalo tak, že se bojí a tápe a chce svůj život. Že hraje tvrdou hru, protože chce pozornost. A nebo by to mohlo být úplně jinak.

Jistojistě bych se složila. Papír v ruce by mi dal jasně najevo, že něco není v pořádku. Že jsou potřeba změny. Nebo bych vůči tomu byla slepá a šla bych si pevně za svým. Těžko říct. I když o tom jenom přemýšlím, tak nevím. Natož pak, kdybych měla být v kůži Sary.

Každému nedojde všechno hned. Může nás nakopávat intuice, můžeme mít různé pocity, a můžeme strašně moc chybovat.

Jak říká pan Fulghum, tak: "Je třeba tím projít, moudrost přijde později."

Příběh to byl skvostný. Celou dobu jsem se připravovala, jak  to obrečím a obrečela. Nelituji. Byla jsem mile překvapena, jak to bylo poskládané a co všechno to odkrývalo. A jsem moc ráda, že vydavatelství udělalo k druhému vydání takovouto obálku, protože ta je všeříkající.

Jako zatím každou knihu, kterou jsem od Jodi Picoultové četla, mohu doporučit. Dávám ji k své TOPce a těším se na další.


Safienka




Název: Je to i můj život
Autor: Jodi Picoultová
Vydává: 2. vydání, 2016, Ikar

O záchraně nejednoho života (Pod povrchem - Stacy Robinsonová)

Mám ráda knihy se zajímavou zápletkou a tématikou. I kdyby to měl být nějaký na první pohled nudnější příběh.

Pod povrchem je kniha, která má pojednávat o bohatší rodině, v které se stane tragédie. Sedmnáctiletý talentovaný syn Nicholas se předávkuje kokainem a dostane se do bezvědomí. Nestane se to ovšem jen tak. Dávku si vezme hned z několika důvodů.

Ač jsem na knihu četla spoustu záporných komentářů (což by se před přečtením číst nemělo, já vím), tak to nevidím tolik černě. Čtivé je to tak akorát, téma to má možná trochu okoukané, nemá to žádné extra zvraty, ale i přes to všechno se mi to líbilo. Při čtení mi lítaly myšlenky hlavou sem a tam a říkala jsem si, co bych udělala já na místě hlavní hrdinky Claire. 

Abych vám to nastínila, tak Claire je pohledná žena ve středních letech, která pracuje v umělecké branži. Je nadaná a pilná. Má ctižádostivého manžela a syna v pubertě. Její život patří mezi ty snobštější, ale řekla bych, že se tam dostala právem. Na první pohled by se mohlo zdát, že žije v harmonické rodině. Dokonce si připadá i spokojená. První pohledy leckdy nejsou vždy ty nejsprávnější. Stačí jiskra a zdánlivě šťastný život je pryč. Na povrch vyplouvá ta část ženy, kterou Claire tolik let ukrývala a na kterou radši ani nemyslela. Podlehla na chvíli. A ta stačila.

Nejděsivější okamžik matky, najít předávkované dítě v bezvědomí. Viděl něco? Slyšel něco? Claire sbírá všechny síly a její život se rázem ocitá na jiné úrovni. Chtě nechtě musí s pravdou ven a čeká, spíše doufá v odpuštění.


"Neměli bychom si své nejlepší přátele udržovat a dělat všechno pro to, abychom o ně nepřišli? Neměli bychom o ně mít větší starost? Právě jsem někde četl, že vztah  neničí nevěra, ale lhostejnost."

Odpustili byste nevěru, kdyby vám dotyčný/á tvrdil/a, že to bylo jen jednou a vlastně tak trochu omylem? Jak dobře znáte svůj protějšek? Víte o sobě všechno? Jak byste se dokázali vypořádat s faktem, že vaše dítě leží v bezvědomí v nemocnici a je to tak trochu i vaše vina?

Vůbec to není nereálné. Už několikrát se stalo, že nás něco vytrhlo z dosavadního života. 

Zrovna nedávno jsem četla zajímavý příběh o tom, že vše se děje z nějakého důvodu. I když nám to může přijít jako šílenost, tak nás to může nakopnout k uvědomění, být těmi nejšťastnějšími bytostmi na světě.

Dokonce jsem něco četla i o tom, že za všechno nemůžeme jen my. Nemůžeme svalovat vinu sobecky jen na sebe. I když to sebemrskačství je asi prostě přirozené.

Jo, otázek je spousta. Odpovědi jsou určitě hodně diskutabilní, ale o to tu jde.

Na Claire se mi líbilo, že ač je ženou z vyšších vrstev, tak se tak nechová. A nebo spíš asi přestala, ale stejně působí uvědoměle a na úrovni. Chápala jsem, že chtěla zachránit manželství, ale taky jsem si říkala, jestli to vůbec jde, když druhý nemá zájem. 

Autorka nám dodala pocit, že na všechno přeci jen nemusíme být sami. Že přátele a rodina nás vždycky podpoří a nenechají nás v tom našem trápení. Tady to bylo hodně o Coco Chanel a Louisu Vuittonovi, ale přátelé má holt každý jiné.

Hodně se mi líbilo zapojení diabetu mellitu do příběhu. Toto je má první kniha, když nepočítám ty odborné a přímo účelné, která o tom pojednává. Nemělo to tam nějakou hlavní roli, ale bylo to tam a bylo to fajn.

Příběh je to o snaze zachránit manželství, o znovunahození života ženy, o právu na štěstí a o naději. O tom, že všechno nemusí být tak, jak se zdá a občas nás může něco dost překvapit.

Proč Pod povrchem? Možná že proto, že pod povrchem každého znás je nějaké tajemství, o kterém víme jen my sami. Pokuď nejednáme čestně, tak to dokonce může i vyplout na povrch.

Nebude to mít plný počet bodů, ale určitě to není zklamání :-)

Knihu si užijte stejně jako já.

Safienka

Název: Pod povrchem

Autor: Stacy Robinsonová

Vydává: Ikar, 2016