Pokec u kafíčka XXXIII. - Jen si tak sbírat borůvky

V poslední době myslím často na borůvky. Na jejich sbírání někde na kraji lesa, do kterého svítí něžně sluníčko. Je tam jakési bezčasí a já si dávám se sbíráním pěkně na čas. Vedle sebe mám položený košík, do kterého sbírám jednu kuličku za druhou. Pomalu, abych je neponičila a donesla v pořádku. Nikdo mě do ničeho nežene a nikam nespěchám. Vychutnávám si to, jak je to všechno v klidu.

A tak se to snažím dělat v poslední dobou pořád. Nejde mi to ještě ve všem, ale ve většině případů mi naskočí obraz borůvek a já zpomalím.

Zdroj

Ani vlastně nevím, kde jsem k tomu přišla, že na mě vlezl pocit, že musím dělat všechno rychle. Takové to Včera bylo pozdě. Začala jsem se tím strašně šikanovat a sama sebe ničit.

Dost často jsem se přistihla, že se někam ženu a vlastně ani nevím proč. Možná ze zvyku, kdo ví. Honem rychle sem, honem rychle tam. Dělej, dělej...makej, šup, šup..

A pak ty seznamy. Strašně ráda píšu seznamy, ale zjistila jsem, že to nesmím přehánět. Myšlenky mi lítají a já mám z původních tří položek popsán papírek ze všech stran a ještě mám pořád tendence dopisovat.

Pak když mám volno a zrovna se nemusím starat o ty dva raubíře, vezmu si seznam do ruky a vyflusaně odškrtnu poslední položku těsně před příjezdem rodiny. Mám odškrtnuto. Stálo to ale za to? Možná ten pocit, že mi na papírku nic nezbylo. Vítěz? S kým to vlastně soutěžím? Jedině sama se sebou.

Jedna slečna mi nedávno řekla, jestli si toho na ten seznam nepíšu moc. Já ji odvětila, že občas napíšu jen tři položky. A ona na to, jestli by nestačila jedna. Wow! Výzva! Mít na seznamu TO DO jen jednu položku. Dokážete si to představit? Je to takové rebelské, odvážné a strašně free. Možná by připutovaly odstrašující myšlenky typu: „Co sakra budeš dělat ten zbývající čas?“ … „Musíš to přeci nějak vyplnit, to nejde nic nedělat.“.

Řekla bych, že nic nedělat je velké umění v dnešní době. Prostě jen tak žít. Za něčím se nehnat. Nedělat si plány. Nic moc neplánovat. Jen si třeba malovat nebo číst. Nebo se jít projít do lesa a poslouchat přírodu (bez sluchátek). Nebo se jen tak bloumat ulicemi, nakukovat do obchodů a nic nekupovat. Nebo jen tak sedět a rozjímat. Napsat dopis, pohled a nebo jen nějaký krátký vzkaz. Zahrát si večer karty a nebo si jen tak povídat. Nebo třeba zavolat kamarádce a zajít s ní na drink. Kouknout se na film a nic jiného dalšího u toho neudělat.

Mít čisto.

Nestarat se a jen tak si sbírat borůvky.

Jak to máte vy? Umíte nespěchat?

Safienka

Pokec u kafíčka XXXII. - Můžeme vůbec s něčím "ztrácet čas"?

Dvě věci, které mě přivedly k tomuto článku. Krom toho, že už se strašně dlouho chystám nějaký napsat, tak nějak nebyla chvíle. Ale dost výmluv.

V jednom videu jsem narazila na seriál, který mě zaujal a rozhodla jsem se ho vyzkoušet. No a podlehla mu. Občas (ehm dost často) se mi to stává, že když se mi něco zalíbí, tak se od toho neumím odtrhnout a potřebuji toho víc. 

S knihami to není jiné. Nečekaně. To samé s cvičením, vařením, tvořením. Jo akorát ty čtyři hodiny, které mi zmizely nedávno v jednom internetovém programu, bych tak mohla nazvat, ale kdoví. Určitě jsem se alespoň poučila. ;-)

Jednou mi kamarádka řekla, že pro ni je čtení knih "ztráta času" a já jen kroutila hlavou, protože cože? Došlo mi ale, že každý není stejný jako já. Naštěstí. Někdo ten svůj čas ztrácí s něčím jiným a vůbec mu to není blbý.

Dá se s něčím vůbec "ztrácet čas"? Co myslíte? Jak to vidíte?

Pořád mám nutkání myslet si, že se věci dějí z nějakého důvodu. Že to všechno nás postrkuje k tomu, abychom byli lepšími a znalejšími. Že i když to tak nevypadá, tak nám i ten smyšlený příběh může tak strašně moc dát. Náznaky, které se nám vryjí do mozečku a třeba i zapadnou. Nám se rozsvítí nebo nám ty složitosti světa budou zase o trochu jasnější. 

Ráda hledám v obyčejných věcech něco víc. Něco skrytého, které dokazuje, jak je to na tom světě zamotané a krásné. Jak moc si své životy ovlivňujeme podle toho, co myslíme, děláme a říkáme. Jak důležité to pro nás je.

Víte, myslím si, že s ničím "neztrácíme čas". Volíme si to, co chceme dělat a když k tomu máme nějaké větší nutkání, tak to tak má opravdu být. Že třeba i to povalování u seriálů je tu z nějakého důvodu a my si to přeci můžeme užít (obhajoba :o) a nebo prostě nic nedělat ... protože to vůbec "ztráta času" není! Nemusíme být pořád v pohybu, abychom rostli. A to nemyslím do výšky.

Člověk není hloupá bytost. Sám pro sebe si hledá to nejlepší a ani o tom neví. Líbí se mi ty případy, ty následnosti děje, které se dějí protože se hnula kulička. To padající domino, které má být.

Je to takové menší filozofání, ale nemohu si ho odpustit. Protože to potřebuji na něco svést. Že jsem schopná celý den čučet na seriál, motivovat se, číst, bavit se a hlavně si ten život snažit užít. Protože když tu nejde o mně, tak o koho? 

Nečekej, až bude líp nebo až bude něco jednodušší.

Problémy budou vždycky.

Nauč se být šťastný zrovna teď,

protože jinak to nestihneš. 

I kdyby ti to přišlo jako mrhání času.

Se svým časem si nakládej jakkoliv uznáš za vhodné.

A hlavně měj rád sám sebe, své chyby, své prohřešky a to, jak dokonalý jsi. 

Safienka

Pokec u kafíčka XXXI. - Buďte sami sebou

Už je pozdě na kávu? To nevadí, dáme si klidně čaj :-)

Dneska to bude spíše čtení pro ženy. Je ale možné, že se v tom najdou i muži, kdo ví. :-) 

Ještě donedávna se mi děla taková věc. Občas mám problém, že se nadchnu pro názory a činy druhých a pak nevím, kde mi hlava stojí. Učím se s tím pracovat a trošku to rozlišovat.

Pociťuji lehké zlepšení. Říkám si, že lepší něco než nic.

Daná věc/pocit se mi stávala, když jsem se ocitla na místě, které mi přišlo naprosto úžasné a dokonalé. Nebo když jsem potkala člověka, který měl vše do puntíku vymyšlené. Pamatoval na všechno, všechny a prostě byl připraven. Nebo tak alespoň vypadal. Dostávala jsem se pak do stavů, kdy jsem měla pocit, že mi ujel vlak a já jsem jaksi pozadu. Protože nemám to a to hotové, nestíhám, nestačím a věčně zapomínám. Opravdu deprimující pocit vám povím. Zvlášť když takových míst a lidí navštěvujete víc.

Zdroj

Pak si ale strašně moc užívám lidi, kteří to mají podobně jako já. Cítím se vedle nich jako normální člověk, ne jako někdo naprosto neschopný (no dobře, ne naprosto, ale tak částečně...maličko...víte jak.:o)

Nikdy bych nevěřila, že mi s tímto „problémem“ pomůže kniha o módě. Fakt ne. O projektu Móda a duše od Táni Havlíčkové už jsem vám psala v tomto článku. O tom, jak jsem se našla a že konečně vím, co mi sedí a co snad i sluší, po čem mám koukat a čemu se vyvarovat. 

Jak by se to mohlo na první pohled zdát, tak tato kniha není jen o oblečení. Je vlastně i o vašem životním stylu a o tom, jací jste. Týká se to nejen žen, ale i mužů a dětí. Kniha 8 klíčů k vaší duši obsahuje velké poselství a hlavně pomoc ženám, které tápou stejně jako já.

Myslím, že neprozradím nic nového, když napíši, že každý člověk je naprosto jiný. Že se nedá srovnávat a i když nás k tomu společnost možná dovádí, tak si musíme uvědomit, že my jsme tady ti, kteří si vytváří svůj život. A že to má nějaký smysl.

Každému se líbí něco jiného, má své problémy, své uvažování a své postupy. Mohla bych pokračovat do nekonečna, ale myslím, že chápete, co tím chci říct. Někdo nás nějak vychoval a na něco naučil. Něco si neseme v základu sami, což nás nějak utváří. Žijeme a možná ani nepřemýšlíme, jestli to děláme dobře a nebo ne, protože nám to je přirozené. Jinak to neumíme a pokud se v tom cítíme dobře, tak ani jinak nechceme.

Zdroj

Táňa to napsala dokonale. I když sama přiznala, že to, co ona napsala, už bylo vlastně dáno. Lidé se mohou dělit do dvou skupin. Stejně jako čínský znak rovnováhy Jing a Jang.

Když budeme mít štěstí na toho, co to má stejně, tak se nám pravděpodobně dost uleví. Zjistíme, že takový nepořádek není jen u nás doma a že všechno vždycky nemusí lícovat.

Naopak, když se "srazíme" s člověkem, který to má naprosto opačně, tak nás to může krapítko vyvést z harmonie. My bordeláři přijdeme do místa, kde žije milovník úklidu a srovnaných věcí. Žasneme, že je všude utřený prach, všude to voní a prostě jen procházíme a skoro až kroutíme hlavou. Pak dorazíme domů a máme chuť uklízet, gruntovat, rovnat vše do sloupečků a mít vše naprosto krásné a čisté. No, ale moc dlouho nám to nevydrží. Mám s tím své zkušenosti.

Milovníky úklidu obdivuji, ale já bych tak šťastná vůbec nebyla. (Teď mě tak napadlo, jestli to je i obráceně. Že by milovníci úklidu prahli po bordelu, kávičce a nohách nahoře? :o)))

Nejdřív jsem si myslela, že je se mnou něco špatně, pak jsem ale zjistila, že je mi to vše naprosto přirozené. Naopak, že sama vynikám v jiných věcech. Že to tak má být, je a bude. Že se můžu uklidnit, protože jiná nebudu.

Zdroj

Abych sama sebe naprášila (což už jste asi pochopili, ale tak kdyby náhodou ještě ne), tak já patřím mezi ty lidi, co spíš sklouzávají k nepořádku. Milují uklízeno, ale nikdy jim to moc nevydrží, protože raději budou číst knihu a psát články, než aby šli umýt nádobí a vytřít podlahu. Někdy mě to chytne a já musím vše vygruntovat (protože pořádek v bytě = pořádek v hlavě), ale spíš to je tak, že uklidím, aby to jako nebylo vidět a pak stejně čtu a čtu a čtu..víte jak. Miluji svoji rodinu, ale patřím spíše k té skupině, která dělá a nebo by chtěla dělat věci pro sebe. Svým dětem se věnuji, ale odsuď posuď. Snažím se z nich vychovat lidi, kteří budou dělat věci sami a kteří si budou nejlíp pořád číst :o) No, kecám...ale bylo by to fakt hezký. Pěkně spolu, každý se svou knihou. Něco občas vytvořit, jít se projít, moci si o všem popovídat. Jo, to jsem se zasnila. Ale tak kdoví. Jsem ten druh maminek, které pošlou dítě, aby si to udělalo samo, než abych mu se vším pomáhala. Uvidíme, jaký to bude mít další vývoj a následky, ale zatím to tak mám

Ale to jsem odbočila...

Každý má ve světě svůj úkol. Není možné, aby všichni zvládali všechno, všechno stíhali a byli takový a makový. Aby bylo vše v rovnováze, tak musí existovat obě strany vah. Všichni jsou k něčemu potřeba a v něčem dobří. Opravdu všichni, i vy, co si myslíte, že neumíte nic a v ničem nevynikáte.

Doufám, že mi rozumíte, co jsem vám chtěla říct. Nemusíte být rozhozeni jako jsem byla já. Možná zrovna vy budete patřit k té skupině, která miluje vše rodinné, vše uklizené, pro všechny všechno a sami sebe dáváte až někam do pozadí. Nebo naopak budete patřit mezi ty, kteří se věnují sobě a to doma je zase tolik netrápí. Obě tyto skupiny bude určitě spojovat společný prvek a tím není nikdo jiný než spokojený člověk.

Hlavní je, aby vám bylo dobře v tom, co děláte. Aby vám to bylo přirozené a do ničeho jste se netlačili. Aby jste si ten život dovedli užít a nedělali něco jenom proto, že to dělají druzí a nebo se to od vás očekává.

Myslete na sebe.

Nikdo vám do hlavy nevidí. Ani já.

Mějte se báječně,

mávám,

Safienka

Zdroj

Pokec u kafíčka XXX. - Sousedi

Zdroj

Sousedy si člověk nevybírá. Může na ně mít štěstí a nebo nemusí. To už je holt v kartách osudu. Nastěhujete se a čekáte, co se z nich vyvrbí. 

Za svůj život jsem se stěhovala několikrát. Z domova, z koleje, z půdního bytu, z vilového bytu a teď jsem tady. Musím říct, že nikdy mi sousedi nevadili. Možná jsem hodně tolerantní. Nevyhledávám konflikty, spíš se jim vyhýbám a snažím se být milá. Občas mě něco štve, ale dá se s tím žít.

Je to vlastně taková jedna velká sranda ti sousedi. Musím z vlastní zkušenosti říct, že je asi lepší mít za sousedy chlapy. Usmívají se. Člověk jim něco řekne a oni se občas až přetrhnou, aby to hned udělali a nebo naopak protočí panenky a říkají si: "Cože to ta ženská zase chce? A to jako hned jo?".

Naposledy jsme bydleli v domě, kde byly čtyři byty. V každém bydlely ženy. Dole na první pohled nepříjemná žena, která chodila o berli, skoro ani nepozdravila. Nad námi žena ve středních letech s velkým hárem, s dospělými dcerami a retrívrem, po kterém zásadně neuklízela hovna. A úplně nejvejš bydlela paní v důchodu, která to měla všechno víceméně na starosti, protože to tak bylo. Na velké zahradě měla uprostřed velký stůl s židlemi, kde se denodenně scházela s okolními sousedy a popíjela buď víno a nebo kafíčko. O dalších sousedech ani nemluvím. Jak to lze předpokládat, tak byly všude ženy. Muži se tam taky našli, ale nebyli zase tolik vidět a slyšet. 

Teď bydlíme v domě, kde jsou tři byty. Bydlíme v patře. Pod námi jsou dva byty a v každém je chlap. Důchodce. Je tam i jedna žena, ale o té skoro vůbec nevíme. Vlastně jsme i nedávno přemýšleli, jestli tam ještě bydlí. A je tam i jeden pes. Fena. V okolních bytech bydlí taková směska lidí. Ženy, muži, důchodci, děti, psi.

Když bych to měla porovnat, tak muži jsou opravdu lepší variantou. A pokud chcete vědět všechno, tak ještě důchodci. 

Má to spoustu pozitiv. Uklízejí po svém psovi, udělají pro vás první poslední, šňůra je většinu času prázdná, takže je kam věšet prádlo, občas vám přinesou nějaký dárek a když je o něco poprosíte, tak to udělají a jsou moc milí. Vlastně je skoro ani nevidíte a když už, tak něco špekulují s ostatními sousedy, u toho popíjejí pivo a jsou prostě spokojení. 

Myslím si, že život nás zanese tam, kam má a my abychom si ho užili, tak musíme hledat pozitiva. Protože štvát nás může kdeco, ale aby nám bylo dobře a abychom byli šťastni, to si to v hlavě musíme trochu urovnat.:-)

Měla jsem chuť napsat článek o tom, jak hledáme v sousedech spojence a vlastně se tak oťukáváme, až se z nás můžou stát přátele, kteří nosí na práh koláčky (seriál Přátelé). Jak okoukáváme, jestli už jsou venku popelnice a nebo jestli už ti v tom protějším domě rozsvítili světýlka. Už je čas? No, já nevím, ti odnaproti ještě nesvítí. Ale nějak se mi to zvrtlo a slova si našla svoji cestu.

Ten život je vlastně celkem i sranda. Jen se to musí všechno brát s nadhledem a jak už jsem psala výše, tak si to musíme pořádně užívat. 

A jaké máte zkušenosti s vlastními sousedy vy?

Mějte krásný den,

tady padá a padá...a silničáři to asi zase nečekali :o)

Safienka

Pokec u kafíčka XXIX. - Pokud něco dáváte, vždycky něco chcete

Nevěřím tomu, že když někdo něco dává, tak nikdy nic nechce. Myslím se, že to musí být jako se vším. Na obou stranách musí být rovnítko, aby se nic nepřevrhlo, nic nezvrátilo, všichni byli spokojeni a vše bylo v harmonii.

Mám s tím už několik zkušeností a vlastně i vlastních zážitků. Tvařme se nevinně, ale vždycky musí být stejně na na obou stranách. Když to tak není, tak dochází k nespokojenosti a nebo nějakým nešvarům.

„Já opravdu nic nechci. Dělám to vlastně všechno jen pro své potěšení. Já jsem šťastná, když jsou ostatní šťastní. Já taková prostě jsem. Smířila jsem se s tím, že dávám jen já.“

Fakt to tak je? Sáhněte si na své svědomí. Opravdu nechcete nic za to, co dáváte?

Myslím, že ne.

zdroj

Stejné je to snad ve všem. Ve vztazích, ve zdravém životním stylu, ve vzdělání, v rodině, na celém širém světě. Všude. Je až k pousmání vidět, že se to dotýká opravdu všeho. Abychom byli šťastni (o štěstí už třetí článek v pořadí ;-)), tak potřebujeme, aby to bylo vyrovnané na obou stranách.

Prahneme po lásce, po pozornosti, po štěstí, po objetí. Každému dle potřeb. Toužíme po tom, že někdo k nám bude stejně tak pozorný, jako my jsme k němu. Alespoň někdo by mohl být, no ne?

Uvědomila jsem si, že nejvíc se mohu dát do pohody sama. Protože já jsem jistota. Abych byla šťastná, tak se potřebuji nějak vyvíjet. Ano, určitě nás ovlivňují lidé kolem nás a to, jestli máme rodinu a co to pro nás všechno znamená. Ale na úplnou dřeň je to jen a jen o nás samotných. Sebeláska. Jojo, doma mám učebnici sebelásky a teď mě tak napadá, že ji mám rozečtenou už pěknou dobu.

Možná máme pocit, že když budeme hodně dávat a nic za to nebudeme chtít, tak nám to pomůže. Nepomůže. Nemůžeme si nic nalhávat. Buďme trošku sobečtí. My potřebujeme dostávat. Čím víc budeme dávat, tím víc potřebujeme dostávat.

V osobním životě znám několik případů, kde si osoba myslí, že to je její přirozenost všem dávat. Ale když ji posloucháte, tak to tak není. Ač nic nemusí říct, tak nám může dávat najevo, že ona je tu ta, co potřebuje něco dostat. Její pomyslné misky vah jsou nakloněné k jedné straně.

Už jsem o tom kdysi psala a pořád si za tím stojím. Pokud dáváme nějaký dárek (ať už je to cokoliv od hmotných věcí po ty nehmotné), tak dáváme to, co nejvíc chceme a nebo co bychom chtěli. Málokdo umí dávat dárky takové, které se nás netýkají. Když se tedy zaměříme na to, co dostaneme, tak se dozvíme strašně moc. Vůbec jsem původně nechtěla dávat takový příklad, ale když budou ty Vánoce, tak proč vlastně ne.

Myslím si, že nejvíc se tento problém týká žen. Ženy jsou tady ty něžnější, které mají v přirozenosti někoho obdarovávat. Doma jsou to většinou ony, co někomu něco vaří, žehlí, perou, uklízí. Jsou to ty, které umí dělat několik věcí najednou. Neznám snad žádného muže, který by měl měl podobné nesrovnalosti. Prostě jiná planeta.

Sama jsem typ člověka, který by se pro druhé rozdal a pak občas trpím. Fakt to tak musím napsat, protože to tak je. Můžu si nalhávat kde co, ale uvnitř moje duše či mé já prahne po tom, aby mu bylo dáváno stejně jako dává samo. A ono to tak občas není. A já si pak akorát říkám, že na mě všichni kašlou. Chyba

Každý dává podle svých možností a dle toho, jak to sám vnímá. Nemůžeme nikoho nutit, aby nám dával víc, než je mu přirozené. Pokud nechce. A když chce, tak to je pak krásná energie.

Je období, kdy zjišťuji, jak se všechno týká jen nás samotných a my to nějak úplně přehlížíme. Řešíme spíš okolí, než abychom pomáhali sami sobě. Dáváme energii do toho, co se nás netýká. Kde je ta pravda a to pomyslné rovnítko?

Jak to máte vy? Máte pocit, že dáváte víc nebo málo a nebo to vůbec neřešíte? :o) Protože to je taky možné. Všichni nejsou stejní.

Mějte se krásně,

Safienka 

zdroj

Pokec u kafíčka XXVIII. - Jednoduše ležérně a taky trochu o módním stylu

Tak koukám na datum posledního příspěvku a ono už je to víc jak týden, co jsem něco publikovala. Páni, to to letí. Abyste si nemysleli, tak já vůbec nezahálím, i když bych mohla, ale stejně to nejde. Vždycky chytnu nápad, začnu psát, ale ono to nějak vyšumí. Fakt. Zjistila jsem, že jakmile něco nenapíšu hned/rovnou/za pár hodin a nehodím to rovnou na web, tak se k tomu těžko vracím. Spíš vlastně vůbec. Málokdy vytáhnu nějaký článek ze šuplíku (a že jich tam mám požehnaně) a nebo ho píšu týden. Kdybyste slyšeli všechny moje názory, myšlenky, chaotické pobíhání od jednoho k druhému, tak by se vám pěkně zamotala hlava.

Takže jsem uspala dítě (druhé kouká na pohádku), uvařila si kafíčko a rozhodla se, že něco opět napíši – rozumějte, publikuji na web. 

 

V poslední době se toho událo tolik, že vlastně ani nevím, čím začít. Kdybyste viděli náš byt, tak byste pochopili. Neustále se tu něco hromadí (čistota je několikamálominutová, dýl tu nevydrží) a já si říkám, že teda musím mít v hlavě pěkný nepořádek, když se mi to tady děje. Jo, jako hodně toho hodím na děti, protože lego kostičky, kaštany, papírky, pastelky, knížky, rozřezané kartony, několik dek a polštářů, převrácené židličky, nedopité hrníčky, obrázek, který byl hodně vysoko, ale ocitnul se na stole ??, v rychlosti sundané oblečení ... přesně za to mohou děti. Zbytek je víceméně můj a muže. Dobře, můj.

Jak už jsem psala v minulém článku, tak teď se hodně zaměřuji na sebe a své zdraví a většinu času někde něco pročítám, vymýšlím (co budu vařit/odšťavňovat/mixovat/míchat a přidávat) a pak se snažím uklidit, semtam něco vyrobím či mě popadne čtecí nálada (jednu knihu mám rozečtenou nějak podezřele dlouho).

Takže kromě tohoto mě ještě občas přepadne něco nového, blyštivějšího a zajímavějšího a já tomu dám přednost (až svědomí pláče) a jsem strašně nadšená a uchvácená a pořád o tom mluvím a tak. Určitě to znáte. Doufám.

Jednou úplně náhodně (jak jinak) jsem narazila na projekt MÓDA A DUŠE od Táni Havlíčkové (majitelky projektu a módní návrhářky). Vyběhnul na mě stylový test a tak jsem ho prubla. Několik otázek typu, co nosím nejčastěji za boty, co nejčastěji nakupuji či co najdete u mě ve skříni, jsem vyplnila celkem rychle. Za nějakou dobu mi přišel na email výsledek. Musela jsem se smát, neboť to na mě sedlo naprosto skvěle! Po čase mi do schránky přilítla informace o online webináři, který moderovala Táňa a já si říkala, že to zkusím. Skoro tři hodiny času, který se docela táhl, ale nakopl mě k tomu, že o tom chci vědět víc. Vedle sedící muž pronesl (celou dobu tam něco datloval na počítači), že už snad začíná menstruovat.

.

Součástí webináře byla zpověď žen, které prošly Tániným kurzem nebo si přečetly knihu a které našly samy sebe. Několik žen, které zářily štěstím a povídaly o svých zkušenostech. 

"Styl je tedy to vše, co máme na sobě, čím se obklopujeme, co na sebe necháváme rády působit, a čemu věříme."

Já jsem na takovéto věci celkem chytlavá. Po webináři jsem pročetla o tématu kde co. Našla jsem knihy a kurzy. Slova, která vám pomohou se zařazením a možná i s tím zoufalstvím, že pořád nevíte, kdo jste, co máte nosit a zbytečně nenakupovat.

Po tom, co jsem si přečetla knihu Zázračný úklid, kterou opravdu doporučuji, jsem si svůj šatník dost probrala, ale stále se mi stávalo, že jsem si z obchodů nosila věci, které se mi líbily. Ve výsledku jsem je měla na sobě jednou, max dvakrát, někdy vůbec ne. Jaké to zděšení, když se moje zásoby oblečení najednou tolik zmenšily a já občas fakt neměla a ještě stále nemám, co na sebe. Říkala jsem si, že tento stylový test a vlastně i informace, co já to jsem za magora (ehm ženu), mi pomůže. Jít do krámu a jít na jistotu? Super!

Dost často se mi stává, že vidím nějakou pěkně oblečenou ženu a říkám si: „Jo, to se mi fakt líbí, to si musím taky pořídit.“ Pak se mi taky dost často stává, že si to v euforii, jak to dotyčné slušelo, pořídím a vlastně to vůbec nenosím, protože se mi to na sobě vůbec nelíbí.

 

Když nakupuji, tak jdu po pocitu a souznění. Zní to šíleně, ale fakt mi to funguje. Hledám věci, v kterých se cítím tak, jako by byly už dlouho moje. Tak nějak ke mně patří. Přestože to vím, tak se někdy i tak netrefím. 

 

Teď jsem se zařadila mezi „ležérky“ (popis sedí na pár vět dokonale) a jsem z toho tak nějak úplně na větvi. Přirozenost se hlásí o slovo. Najednou vím, že ty moje oblíbené černé nebo tmavé barvy ke mně prostě patří. Nemám ráda škatulkování, ale tento druh mi přináší jen samé příjemnosti.

Víte, mně se úplně ulevilo. I když je to divné, tak jsem šťastná, že vím, co jsem to za člověka. Že je to naproto přirozené a že to ke mně patří. Že jsem žena, která je nabušená energií, a která i když miluje svoji rodinu a udělá pro ní první poslední, tak potřebuje sama růst a věnovat se svým věcem. Že i ten styl vrby je k tomu dán a patří to tak. Že jsem člověk, který se nepotřebuje obvěšovat šperky, když mu stačí pár prstýnku a jedny naušnice. Doma mám plnou šperkovnici krásných věcí, ale když přijde na věc, tak nosím stejně jen jedno a nebo nic. Jsem schopná vyjít nenalíčená, jen tak v nedbalém drdolu. Mezi moje nejpohodlnější oblečení patří kalhoty, nějaké tmavé triko a boty bez podpatku. Hlavně pohodlí. Dokážu si připadat jako žena, ale nepotřebuji k tomu lodičky a kostýmek. Jak píše Táňa:

„Ležérní žena je krásná ve své nejpřirozenější podstatě. Má v sobě hloubku, velikou citlivost a vnímavost, nejvyšší míru empatie, klid a velkou potřebu harmonie.“

A to jsem se zase pěkně rozkecala. Alespoň jsem vám trochu zrecenzovala knihu, kterou jsem zhltla za pár hodin a ke které se budu určitě často vracet. Táňa to prostě umí. Těším se, co o sobě zjistím dál a konečně si vyberu to, co mi sedí a já budu nosit. 

Jak jste na tom vy? Víte, co je váš styl? Cítíte se v něm dobře a nebo máte taky plnou skříň věcí, které vůbec nenosíte? 

Mějte se bájově,

já jdu uklízet,

mávám,

Saf.

Pokec u kafíčka XXVII. - Štěstí v neštěstí

„Ty máš ale štěstí.“

Slýchám to celkem často. Co na to tak odpovědět?

„Díky.“

„Nojo.“

„Vůbec žádnou práci to nedá.“ nebo

„Vždyť ty taky přeci.“

Lidé si možná ani neuvědomují, že mít štěstí neznamená, těžce na něm pracovat. Mít štěstí totiž můžeme mít kdykoliv, v jakoukoliv dobu, při jakékoliv příležitosti a vlastně vždycky, když si zamaneme. 

zdroj

Co očekáváme od štěstí? Když někdo vypadá šťastně, neznamená to, že když budeme dělat přesně to samé, bude se to štěstí týkat i nás.

Kdo by hledal štěstí, když pořád padá na hubu a nebo mu někdo hází klacky pod nohy? Je zajímavé, že i přesto může být člověk šťastný, vlastně moc šťastný. S úsměvem se pořád válet kdesi po zemi, to je umění.

Všechno je jen v hlavě. Pokud budeme vědět, co máme hledat, tak to bude snazší. Není to nic těžkého. Jen by se to chtělo zastavit a uvědomit si, co vlastně chceme, co nám zvedá náladu a vyrábí jiskřičky v očích.

John Green napsal:

"Chceš-li vidět duhu, musíš se smířit s deštěm."

Jednoduše řečeno, všechno zlé je pro něco dobré. Všechny chyby nás někam posouvají (i když nás příšerně štvou). Pořád dokola opakujeme vlastní chyby a pořád dokola je to to samé. Někdo tam nahoře se musí opravdu dost smát.

zdroj

Myslím si, že život si můžeme nastavit tak, abychom se měli co nejlíp. Není to o tom, co vlastníme, čeho jsme dosáhli, kolik papírů máme v šuplíku, ale prostě o tom, co si o tom myslíme a jak důležité je to pro náš život.

Opomíjím to, že štěstí je zdraví našich dětí a že je to střecha nad hlavou nebo že má někdo práci a milujícího partnera. To je samozřejmostí. Ale pak je tu něco, co je jen naše a sobecky nejvíc naše a co nám udělá chichichijuchjuchjuch na srdíčku a dává nám důvod mít šťastnější den. Je to o nás samotných. O té osobě, s kterou budete až do konce.

V knížce Velkékouzlo to vystihla Elizabeth Gilbert krásně.

Mám sousedku, která pořád chodí s novými a novými tetováními.

Jmenuje se Eileen. Pořizuje si tetování, jako bych si já pořizovala levné náušnice – prostě jen tak, z čirého rozmaru. Jednoduše se ráno probudí se špatnou náladou a prohlásí: „Myslím, že si dneska nechám udělat nové tetování.“ Pokud se ji zeptáte, jaké to tetování bude, odpoví: „Ani nevím. Rozmyslím se, až dorazím do salónu. Nebo nechám tatéra, aby mě překvapil.“

Přitom se nejedná o teenegera s problémy se sebekontrolou. Je to zralá žena s dospělými dětmi, která vede úspěšnou firmu. Je taky hodně v pohodě, jedinečně krásná a je to jedna z nejsvobodnějších duší, které znám. Když jsem se jednou zajímala, jak si může nechat své tělo tak bezstarostně pokreslit trvalým, nesmazatelným inkoustem, překvapila mě: „ Ale ty to nechápeš! Není to trvalé, je to jen dočasné.“

Zmateně jsem se zeptala: „Takže tvoje tetování jsou dočasná?“

Usmála se a řekla: „Ne, Liz. Moje tetování jsou trvalá, to jen moje tělo je dočasné. Stejně jako tvoje. Jsme tu na zemi jen krátkou chvíli, takže jsem se už před dlouhou dobou rozhodla, že se chci zdobit co nejveselji, zatímco mám čas.“

Skvělé, nemyslíte?

Nedávno jsem u Vivi narazila na článek s názvem 7 věcí. 7 věcí, které dělají život tím důležitým. Prostě nějaká vůně, obrázek, tužka, písnička, květina...cokoliv. A já si tak řekla: "No, to je přeci naprosto vpohodě. Vůbec žádný problém vymyslet jednou za čas 7 věcí, které mě dělají šťastnými." A ono ejhle. Zase taková rychlovka to nebyla. Vlastně mi to dalo dost zabrat. 

Vymyslela jsem spoustu věcí, které mě dělají šťastnou od úsměvů dětí po jejich krásný chrupkavý spánek. Ale něco, co bych si mohla potěžkat v ruce, to bylo nastartování mozku teda.

Při vymýšlení jsem zjistila, že si radost moc často nedělám. A tak nastala změna. Rozhodla jsem se, že s tím něco udělám. Budu víc pozorná sama k sobě a budu hledat a nacházet a obklopovat se víc věcmi, které mě opravdu rozsvítí oči jak ten vánoční stromeček (už jen necelé dva měsíce;-).

Je úsměvné, jak všechno souvisí se vším. Nedávno jsem začala řešit svůj zdravotní stav a rozhodla se podniknout víc věcí, které by mohly pramenit k lepšímu životu. Všechno se přede mnou začalo rozvíjet a já jen žasla, co mi to tělo dává najevo a já ho vůbec neposlouchám. Jojo, chybami se člověk učí. A pořád je dost práce a uvědomování.

A jak to máte vy? Jste šťastní? Kolik máte kolem sebe věcí, které vás dělají šťastnými? 

zdroj

 Mějte krásný zasněžený den,

Safienka

Pokec u kafíčka XXVI. - Pojmenování, zařazení, uklidnění

Chodím po bytě, po zahradě, po cestě, po louce a hlavou se mi honí myšlenky. Občas mě nechají být, ale dost často mi v hlavě tlučou jak datel. Chtějí ven, na papír, k písmenkám. Už se mi to stalo několikrát. Třes rukou a neustálé pokukování po papíru nebo počítači. Rychle, rychle...musím něco napsat.

A tak si zalévám kávu, ukrývám se za stůl v kuchyni a jdu na to. Protože můj seznam myšlenek a nápadů se plní nezvratnou rychlostí.

Zdroj

Takže…

Stává se vám, že jste nervózní z toho, že se vám něco stalo, děje a vy vlastně nevíte co? Mě se to občas stane. Ptám se pak, kde je chyba? Ve mně? V tom druhým? Proč? No, jak už mě znáte, tak mi to nedá spát.

Jeden takový stav jsem zažila nedávno. Leželo mi to v žaludku a vždycky, když jsem si na to vzpomněla, tak do mě vjel roj zmatených skřítků, kteří nevěděli, co dělat a co si počít. A já byla nenapravitelná. Když se to stalo jednou, tak jsem to vzala. Podruhé jsem byla mírně vytočená. Potřetí už jsem si klepala na čelo. A jako ten tupec jsem to zkoušela pořád a doufala, že se něco změní. Nezměnilo.

Dostavila se poslední situace, která mi přišla postavená na hlavu. To jako myslí vážně? Zmínila jsem se před kamarádkou a ta mi říká: „Jo, to znám! Tomu člověku se říká chronický lhář." HA! Mně se vám tak nějak prapodivně ulevilo. A dokázala jsem to pustit z hlavy. Věděla jsem, že taková dotyčná je a jiné to zřejmě nebude. Takže proč na to plýtvat svou energii? Pro nic za nic. Teď si na to vzpomenu a je klid. Žádní skřítkové! Úleva. Vysvobození. Tolik povyku a ono je to tak jednoduché. Připustit si, že tu problém je a pojmenovat ho.

Jak to máte vy? Uleví se vám, když dokážete pojmenovat situaci, která vám je nepříjemná? Dokážete určit, co se tu sakra děje? Máte v tom víc jasno?

Přátelství i jakýkoliv jiný vztah by měl být založen na tom, že je vyrovnán poměr dávání a příjímání. Pokuď to tak není, vždycky to bude skřípat. Každý jsme nějaký a máme svoje vrtochy. To ale neznamená, že je musí ostatní trpět.

Přemýšlíte, koho máte kolem sebe a jestli jsou vaši přátelé ti praví? Dáváte stejně jako přijímáte?

Všechno nemusíme pochopit, stačí to přijmout. 

 (Ivan Trojan, Medvídek) 

Užívejte dne,

Safienka

Pokec u kafíčka XXV. - Zlost aneb cesta k tvořivosti?

Jedno dítě ve školce, druhé spí a já mám chvíli času. Co tak dělat? Většinou si jdu uvařit kafe...těším se na něj jak malá už od rána! Fakt! Myslím, že nad kofeinem vyhrává to, že bude chvíle s hrnkem v ruce a prostě klid a pohoda. Jo!

A pak...nějak se mi nechce číst. Nevím, jestli nečtu správnou knihu a nebo není vhodné období..takže koukám na filmy, seriály, maluji, uklízím a nebo vařím :)...a snažím se najít chuť číst :o) Jak jste na tom se čtením vy?

A tak jsem se koukla na starý blog a našla zase jeden článek, který by stál za obnovu...:)

Zlost aneb cesta k tvořivosti? 

Co je to vlastně zlost? Nahromaděné a nevybouřené emoce? Špatné chápání a projevená nevědomost? Člověk je schopen se zlobit jak na sebe, tak i na druhé. Bohužel pokud se jedná o někoho dalšího, na koho tu zlost tzv. vyvalíme, tak si sice ulevíme, v daný moment je nám líp, ale nic to neřeší. K systému "padajícího hovna" jsem se už párkrát taky dostala, dokonce i z obou pohledů. A musím teda říct, že nic moc.  Byla jsem tím, na koho se řve a tím, kdo tu porci zlosti schytá. Bohužel nejsem ten typ člověka, který by to byl schopen jednodušše poslat dál, takže to v sobě tutlám a pak se mi to vyvalí jinde. Většinou ve formě slz. V neočekávaných situacích se objeví a já pak nejsem schopna dělat vůbec nic.

Jedna příhoda se mi stala ještě na vysoké škole, kde jsem šla na hodinu klavíru. Na ten jsme měli úžasného profesora. Strašně hodného, snad ani mouše by neublížil. A když mě zkoušel, tak jsem se mu tam nejednou rozbulela a nešlo to zastavit. Už ani nevím, jaký k tomu byl popud, možná jeho žádost v podobě věty: "Zkuste to položit výš.". Ale to není podstatné. Podstatné bylo, že jsem nebyla schopna vůbec ničeho. On na mě jen koukal s úděsem v očích a snažil se pochopit, co mi tak strašného řekl. Nevymyslel to. Pak jsem se mu zpětně moc omlouvala, že to vůbec nebylo kvůli němu.Prostě se stalo a já to neovlivnila, neboť jsem měla v sobě nahromaděných takových emocí, které moje tělo neustálo. Stávala jsem se čím dál více bezbrannou, až to nakonec schytala hodina klavíru.

Bohužel ne vždy se nahromaděné emoce projevují právě pláčem. U hodně lidí se může projevit v podobě zlosti a rozzuřenosti, která se nedá tak lehce ovládnout a zastavit. Příjde mi, že daný člověk je najednou v jisté euforii a zlost ho naplno ovládne. Svoje vědomé já potlačí někam dozadu a nechá promlouvat své ego.

A jak zlost popisuje odborník?

Zlost může mít mnoho důvodů a je důležité aspoň přibližně rozumět pozadí vzniku této emoce. Jestliže člověk, který pečuje o dítě, dokáže odhadnout, z jakých důvodů má toto dítě zlost nebo se vzteká, dává mu to lepší možnost správně reagovat. Bude se nám snadněji jednat se zlostnými a agresivními lidmi, budeme-li vědět, že se za jejich zlostí skrývá i jistý pozitivní záměr.

- V některých situacích je zlost jen sekundární emocí, to znamená, že se objevuje jako snaha zvládnout smutek ze zklamání a odmítání.

- Nuda a pocit nenaplněnosti jsou frustrující a mohou vést k zlosti a agresivnímu chování, které má vlastně upozornit na neuspokojivou lidskou situaci.

- Překračování hranic lidských možností nějakého člověka může vyvolat velký hněv. Vyjádření hněvu naznačuje, že byly překročeny hranice únosnosti a kde byly překročeny. Včasná reakce na takový problém může předcházet násilí. Dítě se potřebuje naučit vytvářet vědomí svébytné osobnosti (ega) a prosazovat vlastní zájmy. V agresivním chování (potyčkách a rvačkách) se vyjadřuje i jeho potřeba mít s někým tělesný kontakt. Dítě se při potyčkách setkává se svou vlastní fyzickou silou a cítí, jaké jsou jeho fyzické hranice.

-Sdělování vlastních potřeb a prosazování jejich uspokojení vede často ke střetávání s požadavky druhých lidí a hledání společných řešení. To je sociální schopnost, kterou je třeba rozvíjet.

Uvedené příklady důvodů, které často vedou k hněvu a zlosti, případně i k agresivnímu chování, mohou pomoci, abychom reagovali na zlost a agresi druhých lidí s trochu větším nadhledem a důkladněji pátrali po možných příčinách této emoce.

Zdroj: Simone Pfeffer - Rozvíjíme emoce dětí, nakladatelství Portál

A jak celou věc se zlostí popisuje OSHO?

Ze sta lidí trpících častými výbuchy hněvu jich má asi padesát procent nesmírně tvůrčí energii, ale nejsou schopni ji využívat. Jejich problémem není zlost, nicméně si celý život myslí, že je tomu tak. Jakmile je problém správně diagnostikován, je z poloviny vyřešen.

Vložte svoji energii do tvořivosti. Nevnímejte zlost jako problém, ignorujte ji. Nasměrujte svoji energii k větší kreativitě. Pusťte se do toho, co máte rádi. Nečiňte ze zlosti problém, ale raději učiňte tvořivost předmětem meditace. Přijďte od zlosti k tvořivosti a okamžitě ucítíte, jak uvnitř dochází k velké změně. A zítra už pro Vás nebudou tytéž věci záminkou k tomu, abyste se zlobili protože energie začne proudit, radovat se, začne sama od sebe tančit. Koho zajímají maličkosti?

OSHO na každý den - 365 meditací

Safienka

Pokec u kafíčka XXIV. - Vnímání a intuice

Zdroj

Když jsem se věnovala reiki, shamballe, kyvadlu a tarotovým kartám, tak jsem pořád chtěla vidět a vědět něco víc. Moc jsem chtěla. A nedělo se to. Ano, energii jsem cítila a cítím (třeba ty desítky duší po příjezdu z Paříže), ale prostě víte jak. Nějak mi to nestačilo. Řekla bych, že jsem si to brzdila sama. Protože jsem tzv. tlačila na pilu a ono se pořád na truc nic nedělo.

V několika chytrých knihách jsem četla, že jsou lidé schopni vidět bytosti, anděly..jak chcete. Lorna Byrne s nimi dokonce i komunikuje. Když si načtete několik takových knih, můžete dostat pocit, že se to bude dít i vám. Takže i já jsem pořád čekala. Zírala jsem do jednoho místa a hledala nějaký obrys, záři, světlo. A nic. Jak jinak.

Nějak mi nedošlo, že to „nadání“ nemusí mít všichni stejné. Že každý je jiný a někdo může vidět, někdo slyšet a někdo cítit. A někdo vůbec nic. A někdo třeba i všechno dohromady. A že když budu čekat pouze to krásné, zářivé, že se mohu dočkat i toho šeredného, tmavého.

Musela jsem si připustit fakt, že jsem se možná i trošilinku bála. Přeci jen, kdo ví, co na vás vyskočí. Holt jsem od mala srab no...už jsem o tom kdysi psala, jak jsem utíkala doma v noci do schodů, protože jsem měla pocit, že mě dole v té tmě něco pozoruje a určitě, stoprocentně mi sežere nohy. A to jsem prosím nekoukala na žádné horory ani jiné podobné děsivé filmy. To bych nedala už vůbec. Možná na jeden (Kruh) a to mi stačilo ažaž...nebo vlastně ještě jeden...jak nějaký chlap, zabiják, sleduje ženu takovou malou dírou ve dveřích...a je mu vidět jen oko...brrr...Takže pak se nebylo čemu divit, že jsem za veškerou tmou hledala něco strašidelného.

Abych to uvedla na pravou míru. Věřím v to, že po životě existuje život, že duše je nesmrtelná, že když zemřeme a máme něco nedořešeného, nebo nás někdo svazuje atd, tak jsme schopni zůstat tady a vydáváme se za živé ač nás nikdo nevidí. Věřím, protože to tak cítím. Abyste mě dobře pochopili, po nějaké době své „ezoterické kariéry“ jsem přišla na to, že já patřím mezi ty, kteří nic neuvidí. Protože bych to prostě nedala. Někdo tam nahoře zřejmě ví a zná:-) A ono to stačí.

Pozn. : Kdo nechce, nevěří, tak ať ani nečte :-) Příště bude určitě zase nějaká recenze :-)

Takže občas si takhle odvedu nějakou zbloudilou duši a jsem klidnější. Pořád mě něco nelechtá a nebrní mě hlava. Poslední dobou se k tomu ale přidalo i něco víc. Něco, co vím, že mám, ale nikdy jsem to neslyšela tolik jako v poslední době. Možná jsem to nechtěla vnímat a nebo si toho nevšímala. Ano, mluvím o intuici. Někde jsem kdesi četla, že když se žena stane matkou, tak se její schopnost intuice značně zvyšuje. Pro děti jen to nejlepší! Určitě tomu tak je. Něco, co nám ukáže správný směr. Je potřeba to jen zachytit a důvěřovat tomu.

Zdroj

U dětí je to ze začátku jasné. Zakniknou a já se proberu i z toho nejhlubšího spánku (mno, dobře...jednou mi to trvalo dýl, ale to jsem byla určitě v komatu)...Jako ženy a matky je vnímáme víc než chlapi a otcové. Ti pro ně dělají zase jiné věci. Rozumíme jejich řeči, tušíme (i když občas taky ne), co asi chtějí, sledujeme je ze všech stran, vidíme je všude a když nevidíme, tak správně zmatkujeme, a prostě máme tak nějak vrozené, že pro ně skáčeme kamkoliv. Jednou jsem ani nezaregistrovala a už jsem se sbírala ze země, kam jsem skočila z křesla po kolenou, aby ten můj malej nezbeda náhodou nespadnul na hlavu. Takže tak.

V poslední době se mi začal v hlavě hlas intuice ozývat víc a víc. Směle bych řekla, že mi tam občas i dost řve. Neber to! Nesahej tam! Nechoď tam! Odpočívej! A já se mu opravdu učím důvěřovat. Vždycky to bylo totiž tak, že jsem ho sice slyšela, ale jela jsem si svoje a pak jsem si na něj vzpomněla, když jsem viděla, kam jsem se to proboha zase dostala a nebo co se mi stalo. Jooo, to jsem měla dát na ten první pocit, který mi v hlavě naběhl.

Co jsem tímto článkem vlastně chtěla říct? Měla jsem najednou pocit, že bych to měla napsat. Sdělit vám, že byste měli svoji intuici používat a důvěřovat jí. A i když vám to nejde, tak to nelámat přes koleno a dělat věci jen tak, jak jste zvyklí. Hlavně se řídit srdcem. Rozum je dobrej, ale víte co, se štěstím to tolik zase neumí :-)

Mějte se báječně,

Safienka

Pokec u kafíčka XXIII. - Jak moc jsme podobni našim rodičům a děti nám?

Káva voní celým bytem. Občas je to lepší než kdejaká voňavka. Čerstvě namletá káva! Jo! Pěkně do oblíbeného hrnečku, v pohodlném křesle, sluníčko svítí a člověku je tak nějak...tak akorát na psaní. Když se mi zadaří, tak popíjím kávu a děti spí. Když už na to nemám nervy, tak popíjím kávu a děti nespí. Jo, je v tom rozdíl. Značný. I když je káva vynikající, tak pohoda je maličko jiná. Míň uvolněná a víc v pozoru.

Od té doby, co mám děti, pozoruji, jak mi začínají být podobné. Víte, nejdřív mi to tak ani nepřišlo. Když tedy nepočítám vzhled :o) Ale postupem času, když se začaly „vybarvovat“, tak to vidím víc a víc. Musím si v tu chvíli přiznat barvu: „Bože, to jsem celá já.“ S mými dobrými i špatnými vlastnostmi. Ve většině případů hlavně s těmi skrytými, které by objevil jen někdo, kdo mě buď hodně zná a nebo je odborník. 

Zdroj

Je to až s podivem, jak se člověk začne víc poznávat, když sleduje vlastní děti. A pořád. A znovu. Jo, jsou to človíčkové, kteří mají hodně z obou rodičů. Nebudu si to přeci všechno přivlastňovat sama ;-)

Zrovna nedávno jsem byla s dětmi u cukrárny, kterou máme kousek od baráčku (pořád jsem se nerozhodla, jestli to je dobře a nebo ne) a tam jsem svoji holčičku pozorovala a říkala kamarádce, jaká je a jak se chová. Až po několika hodinách mi došlo, že jsem ji popsala sebe. A že jsem to o sobě vlastně ani nevěděla, i když jsem to dělala. Šílené. A co teprve ten druhý trpaslík. Člověk jen žasne a chce se mu smát.

Viděli jste to video, kde děti dělají naprosto všechno stejně, jako dělají jeho rodiče? Video je hnáno hodně do extrémů, ale v důsledku je strašně pravdivé. Od koho jiného se mají děti něco naučit než od nás? Nejsme schopni být pořád v pozoru a dělat jen to, co chceme, aby se naše děti naučily. Buďto jsme už v jádru duše naprosto vyrovnaní, klidní, trpěliví, jíme jenom u stolu, na nikoho nekřičíme, na všechny se usmíváme a nebo máme svoje mouchy, které naše děti zrovna vyhmátnou a rozhodnou si je osvojit. A že to jsou ty nejlepší mouchy. Nejlepší z nejlepších. Nejlíp ty, které se snažíme co nejvíc zamaskovat. 

Zdroj

A naši rodiče? To je vlastně to samé. Naše děti vychováváme, rodiči jsme byli vychováváni. Nikde není rozdíl. Vše je stejné. Každý má na všechno právo i nárok. A my možná zjišťujeme, jak jsme jim hodně podobni. A jak nás štve, že jsme vlastně v mnoha ohledech stejní. Někoho to může až děsit. Protože se mu nelíbí, co jeho rodiče dělají a představa, že to budou v budoucnu dělat taky je otřesná….nebo třeba ne? Nebo naopak a můžeme se jen a jen těšit ;-)

Říká se, že jsme takoví, jací chceme být. Svůj život si utváříme sami. Něčemu se bohužel ale nevyhneme nebo ano?

Když jsem byla v pubertě, tak mě na rodičích štvalo hodně věcí. Neznám snad člověka, který by to tak neměl. To a to a to mi vadilo. A říkala jsem si, že taková nikdy nebudu. Nikdy! A víte jak? Nikdy se nemá říkat nikdy. Protože už to začíná. Ta podobnost.

Můžeme se s tím prát a nebo se s tím smířit. A nebo s tím něco udělat. Přesto si myslím, že naše přirozenost nás doběhne. Důležité je, abychom byli šťastni a mohli se radovat. Nejlíp nic neřešit. Což bych nebyla já. Já musím mít pořád nějaké otázky a nad něčím hloubat.

V knize Temná stránka hledačů světla byl skvělý příklad. Bylo tam vypsáno několik desítek špatných vlastností člověka. Těžší verze příkladu. Měla jsem si je přečíst a podtrhnout či zakroužkovat ty vlastnosti, které mi vadily. S kterými jsem se nemohla ztotožnit. Jaká nechci být. 

Tento výběr byl mým úkolem. Přijmout to, že bych taková mohla být. Ta špatná, zlá a pomstychtivá. Víte proč? Protože to je něco, co je vlastností každého člověka. Abychom byli šťastni, potřebujeme být vyrovnaní. Potřebujeme být hodní i zlí. Není to nic špatného. Je to normální a je to nutné. Bez tmy by nebylo světlo. Vlastně když to tak řeknu, tak by nám mělo být jedno, jací jsme a jací jsou ostatní. To je řešení úkolu. Přijmout něco špatného, nechat to chvíli rezonovat, přivítat to a nechat to být. Je to náročnější téma, které kdekdo neskousne. Já se s tím snažím ztotožnit už několik let. Učím se a zjišťuji, že to jinak ani nemůže být.

Platí to i v obrácené verzi, v kladných vlastnostech. Které se samozřejmě přijímají mnohem snáz :o) 

Zase je tu to zrcadlo a jen my sami. Pěkně se to všechno odráží a ukazuje nám nás samotné. Naše děti, to je vzácný dar. Děti jsou bezprostřední, splachovací a strašně moc vzácní. Milujme je se vším, protože jen tak můžeme milovat sami sebe.

A to jsem se zase dostala někam dál. To bude určitě to kafe….hlavně to na něco svést ;)

Mějte krásný poslední letní víkend,

mává,

Safienka