čtvrtek 21. září 2017

Na návštěvě u staříků (Pochopíš, až budeš velká - Virginie Grimaldi)

Když jsem byla malá, nechápala jsem spoustu věcí.

Proč rodiče tolik milují kafe.
Proč pijí víno.
Jak dokážou nic nedělat a vypadají, jako by se nudili.
Proč musíme jezdit každé prázdniny jen k babičce.
Proč nedostávám spoustu dárků.
Proč zrovna já mám cukrovku.
Proč si s bráchou nerozumíme.
Proč musím chodit do školy.

Samá proč. Však to asi znáte. Spoustu nezodpovězených otázek, na které nemáte odpovědi. Odpovědi, které dostanete časem. Věkem vám všechno dochází (každému to trvá déle) a je vám naprosto jasný, proč to tak bylo a proč to děláte stejně jako ti vaši rodiče. To přistižení sebe sama v naprosto stejné pozici!

Stejně tak to má dvaatřicetiletá Julia v novém románku Pochopíš, až budeš velká od Virginie Grimaldi. Příběh, v kterém se bude vidět určitě spousta z vás. Julie se dostane do situace, která ji srazí na kolena. Zemře ji tatínek a babička vážně onemocní. Nevidí v tu chvíli jiné řešení, než že opustí všechny a uteče. Daleko. Před sebou i před svým životem. Od rodiny, od přátel, od práce. 

Má pocit že to nezvládá. Kdo to ale zvládá? Někdo asi bude muset.

Ale to by nebyl osud, aby ji nezavedl na místo, které ji v tom jejím utápění se pomůže a dodá ji zase spoustu energie. Protože běhání do ledové vody, kouření trávy, tajné oslavy? Ovšem. Jasný domov důchodců se staříky, kteří si užívají života.

Z nějakého pro ni nepochopitelného důvodu zůstane a snaží se začlenit (přežít). Staříci jinak zvaní fosilie ji ale nenechají v klidu. Vymýšlí skopičiny a vidí jí až do žaludku.

Jenomže pravda je, že člověk zůstává dítětem po celý život. Jen si obléká různé šaty, aby to skryl, a jako ostatní dělá, že je dospělý, že je rodič, a pak jednoho dne, když už je moc starý na to, aby to předstíral, tak si ten převlek sundá a všem ukáže, že je tím, čím vždycky byl: dítětem.“

Julie má vrtochy jako snad každý. Nosí plyšové pyžamo s jednorožci, hulí jako fabrika, bojí se vody a za veškerým šustnutím vidí vraha. Prostě vyplašená normální ženská. Patří mezi ty lepší psychology, kteří si s lidmi i povídají a nepředepisují jim hnedka prášky.

Příběh o ženě, která vlastně neví co chce. Ač má strach, tak se ho snaží překonat. Snaží se pořád neutíkat a jednou taky důvěřovat. A světe div se, občas se jí to vyplatí.

Jak to radí všude okolo, i jí pomohl čas. Jen ho potřebovala větší množství než všichni ostatní. Spadla na dno a vzlétla jako motýl.

Julia se ocitá v domě, který je plný životních zkušeností, radostí a tužeb. Staříci, kteří mají svoje vrtochy a stejně tak jako Julia, i oni si připadají jako malé děti. Chodítko, plína...koloběh života je krásný.

"Jen breč, budeš míň čůrat.“

Je v tom určitě nevinnost a pokora. Je v tom uvědomění a jistá znalost toho, co člověk doopravdy chce a potřebuje. Na povrch vyplouvají věci, na které už není čas a nebo s nimi nejde nic dělat.

Lidé říkají, že stáří je hrůza, já myslím, že je to štěstí. Čest. Každému se toho nedostane. A taky jsem přesvědčená, že to není jen tak pro nic, když je těžké.“
Jak to myslíte?“
Kdyby bylo stáří příjemné, nikdo by nechtěl, aby přestalo. Ale protože je kruté, život ztrácí na přitažlivosti. Stáří bylo vynalezeno, aby se člověk od života odpoutal.“

Ač se nejedná o trhák, spíše o pohodovou knížku, kde najdete milý humor, já jsem si to užila. Mohu doporučit. Do podzimních večerů pod dekou s teplým čajem jako dělané.

Být šťastný neznamená, že je všechno perfektní.
Znamená to, že ses rozhodl užívat si život i přes všechny jeho nedokonalosti.“
ARISTOTELES


Safienka




Název: Pochopíš, až budeš velká
Autor: Virginie Grimaldi
Vydává: Ikar, 2017

čtvrtek 31. srpna 2017

Pokec u kafíčka XXXIII. - Jen si tak sbírat borůvky

V poslední době myslím často na borůvky. Na jejich sbírání někde na kraji lesa, do kterého svítí něžně sluníčko. Je tam jakési bezčasí a já si dávám se sbíráním pěkně na čas. Vedle sebe mám položený košík, do kterého sbírám jednu kuličku za druhou. Pomalu, abych je neponičila a donesla v pořádku. Nikdo mě do ničeho nežene a nikam nespěchám. Vychutnávám si to, jak je to všechno v klidu.

A tak se to snažím dělat v poslední dobou pořád. Nejde mi to ještě ve všem, ale ve většině případů mi naskočí obraz borůvek a já zpomalím.

Zdroj

Ani vlastně nevím, kde jsem k tomu přišla, že na mě vlezl pocit, že musím dělat všechno rychle. Takové to Včera bylo pozdě. Začala jsem se tím strašně šikanovat a sama sebe ničit.

Dost často jsem se přistihla, že se někam ženu a vlastně ani nevím proč. Možná ze zvyku, kdo ví. Honem rychle sem, honem rychle tam. Dělej, dělej...makej, šup, šup..

A pak ty seznamy. Strašně ráda píšu seznamy, ale zjistila jsem, že to nesmím přehánět. Myšlenky mi lítají a já mám z původních tří položek popsán papírek ze všech stran a ještě mám pořád tendence dopisovat.

Pak když mám volno a zrovna se nemusím starat o ty dva raubíře, vezmu si seznam do ruky a vyflusaně odškrtnu poslední položku těsně před příjezdem rodiny. Mám odškrtnuto. Stálo to ale za to? Možná ten pocit, že mi na papírku nic nezbylo. Vítěz? S kým to vlastně soutěžím? Jedině sama se sebou.

Jedna slečna mi nedávno řekla, jestli si toho na ten seznam nepíšu moc. Já ji odvětila, že občas napíšu jen tři položky. A ona na to, jestli by nestačila jedna. Wow! Výzva! Mít na seznamu TO DO jen jednu položku. Dokážete si to představit? Je to takové rebelské, odvážné a strašně free. Možná by připutovaly odstrašující myšlenky typu: „Co sakra budeš dělat ten zbývající čas?“ … „Musíš to přeci nějak vyplnit, to nejde nic nedělat.“.

Řekla bych, že nic nedělat je velké umění v dnešní době. Prostě jen tak žít. Za něčím se nehnat. Nedělat si plány. Nic moc neplánovat. Jen si třeba malovat nebo číst. Nebo se jít projít do lesa a poslouchat přírodu (bez sluchátek). Nebo se jen tak bloumat ulicemi, nakukovat do obchodů a nic nekupovat. Nebo jen tak sedět a rozjímat. Napsat dopis, pohled a nebo jen nějaký krátký vzkaz. Zahrát si večer karty a nebo si jen tak povídat. Nebo třeba zavolat kamarádce a zajít s ní na drink. Kouknout se na film a nic jiného dalšího u toho neudělat.

Mít čisto.

Nestarat se a jen tak si sbírat borůvky.


Jak to máte vy? Umíte nespěchat?



Safienka

sobota 5. srpna 2017

Mé červencové radosti

Je vám skoro až s podivem, jak ten první letní měsíc pokaždé uteče.I když je upršený a většinou takový ulítaný. Ale je.

Konečně! Léto!

Letní pohoda na zahradě :) 

Tak tu tak sedím, peču sušenky a říkám si, že bych si mohla ten červencový vyletněný měsíc trochu připomenout a zavzpomínat.

Už teď mohu s jistotou říct, že jsem dohnala svůj čtecí deficit. Podařilo se mi přečíst hned několik knih. Konkrétněji 8 kousků, celkem 3280 stran. (v průměru přes 100 hodin čtení...prosím vás, máte to někdo taky tak??) První týden v červenci jsem si mohla odškrtnout téměř celý svůj letní seznam knih. S velkým elánem jsem se pustila do knih, které jsem si chtěla nechat na podzim. Občas i to se stane. Někomu. Ví víte komu.

Kromě mých oblíbených fantasy sérií jsem se dostala i ke knize, která je naprosto boží. Prostě mě dostala. A neřekla bych to do ní.

Nehodlám krotit své nadšení a dám tomu klidně několik vykřičníků !!!


Cesta k sobě samému - Cheryl Strayed

Jedná se o Velkou cestu k sobě samému od Cheryl Strayed. Kniha od autorky, která napsala Divočinu. Autobiografické dílo o ženě, která se ve svém dětství a mládí potýkala s nemalými problémy. Dívce, které zemřel nejbližší člověk a která svůj život odešla řešit na vysokohorskou trasu Pacifik Crest Trail.
Nyní se Cheryl stává Sugar. Poradkyní, ke které se lidé obrací se svými všemožnými strastmi. Žena, která odpovídá na dotazy a nejsou to vůbec odfláknuté odpovědi. A vůbec nemají koncept, který byste čekali. Je v tom spousta životních zkušeností, skrze které dochází ke skvělým radám, z kterých jsem si vzala spoustu i já.
Je to o všech. O ženách, o mužích, o dětech, o sexu, o vztazích, o smrti, o vášních. Opravdu to stojí za to. U mě v knihovně má své právoplatné místo a určitě jsem nečetla naposledy. Což by se vlastně i jen díky těm vykřičníkům dalo pochopit.

Letní večer

Červenec jsem tedy začala knižně na dovolené s dětmi v nedalekých Lužanech, kde jsme byli i vloni. Užívala jsem si nicnedělání, krásného počasí a dokonce i koupání. I když letos to bylo i s velkými vodními bitkami.

Bitváááááá

V červenci jsem si s dětmi stihla oblíbit nově předělanou kavárnu, kde měli naprosto vynikající jogurtové dezerty a pěkný dětský koutek s fungujícím zvonkem, který pořád a jen cinkal a cinkal a cinkal...asi si to dokážete představit.

Určitě cinká ještě teď.

Delikatesa v podobě jogurtového dezertu

Narozeniny jsem letos oslavila stejně jako vloni v mé oblíbené kavárně Cafe Poem, kam jsme vyrazili popít a zahrát si nějaké stolní hry. Ano, tušíte správně, na hry nedošlo. Ale skvěle jsme se pobavili a vyměnili si zase spoustu zábavných zkušeností. Nejvíc nadšená jsem z nově objevené FB stránky o Fioně - Tygru Bengálském, kterého chovají jako domácího mazlíčka. Boží prostě. I když samotné mi ta naše 4kg Britka bohatě stačí.

S kamarádkou jsme oslavily svátky a lišáčky si vyměnily naprosto stejné dárky, z kterých jsem jak jinak než nadšená (Kolikrát už jsem to dneska napsala??). A určitě mohu jen a jen doporučit. Už jste koukali na doplňky ke knihám od Martinus.cz? Určitě jsem do budoucna neskončila jen u plátěné tašky a hrnku "Čtu až do dna".

Nadšená jsem i z nových chňapek (díky mami), které jsou dokonce i k použití.

Muž: "To se dá i používat a nebo to tu je jen na ozdobu?"

Nové chňapky 

Ke konci měsíce jsem si dokonce užila i svoji malou dovolenou. Byla jsem na týden bez dětí. Zjistila jsem, že je to divné, ale naopak strašně moc fajn a že víc bych asi nedala. A když už mám tolik času, jsem schopna zběsile pobíhat sem a tam, dělat si velké seznamy, nedělat vůbec nic a vlastně mít pocit, že to je na jednu stranu strašně moc volného času a na druhou to strašně rychle utíká. Jojo..vítejte v mém světě bláznivé matky.

A pak jsem zjistila, že už je srpen. A že všude začínají bláznit se zářím a že i tento měsíc pravděpodobně strašně rychle uteče. Ale já z něho vytluču jen to nejlepší :-)


Mějte se krásně,

Safienka

středa 28. června 2017

Víkendový kurz aromaterapie s Karlem Hádkem

Přemýšlím, jak to celé uchopit, protože toho je tak strašně moc. Obrovské množství poznatků, informací a zajímavostí.

Kosmetiku Karla Hádka používám už nějaký ten rok. Vždycky jsem si nechala doporučit a několikrát jsem zkoušela podle svého mínění. Což jednou i nedopadlo nejlépe, protože mi doma přistálo úplně něco jiného, než jsem chtěla.

O bylinky se zajímám taky už nějakou tu dobu. Ač se mi nechce pořád studovat, co k čemu patří, na co je a jak používat, bylo pro mě absolvování kurzu aromaterapie tou nejlepší cestou. Strašně moc jsem se těšila a letos se i dočkala. A vůbec nelituji.



Cestovaly jsme ve skupině čtyř žen v malinkém žlutém autíčku. Každý den dojížděly asi půl hodiny cesty a myslím, že se i skvěle bavily. Na kurzu nás bylo 18 a asi nikoho moc nepřekvapí, že tam byly kromě pana Hádka samé ženy

Mě a kamarádce začal kurz už ve čtvrtek, nebo tedy spíš cestování začalo ve čtvrtek a končilo v neděli večer. Zavzpomínala jsem na cestování vlakem a autobusem, kterých jsem hojně využívala při vysokoškolských studiích. Bylo to úmorné a dlouhé. Zvlášť v neděli, kdy bylo větší teplo, ale uteklo to celkem rychle. Co vám budu povídat, po měsíci s dětmi doma jsem se na čtyřhodinové cestování i těšila.

Takový nějaký nástřel toho, co se na kurzu probírá najdete zde. Přesto se obsah a náplň různě motali a v závěru se nejvíce opírali o katalog produktů, který jsme obdržely na začátku kurzu. Vůbec mi to nevadilo, protože to bylo obohaceno a milion dalších věcí, praktických věcí (hlavně používání hlavy a selského rozumu).

Je to jednoduché. Nic nečíst. Nikoho neposlouchat. Odpovědi hledat v přírodě. A hlavně používat selský rozum. 



Takže pan Hádek se snažil začínat u historie (jak se k tomu dostal, co ho k tomu vedlo) a postupně se dostával do tajů zákonitostí, praktičnosti a využívání aromaterapie.

Když jsem se zajímala o kurz aromaterapie pod firmou Just&Nahrin, bylo jasné, že se bude povídat o tom, jak se používá těch pár olejíčků v nabídce a k čemu všemu slouží.
Vlastně celou dobu, co jsme seděly na přednáškách o bylinkách a olejíčkách, jsme čekaly, že se konečně bude mluvit o éterických olejích. No, světe div se, nemluvilo. Po ukončení kurzu jsme se dozvěděly, že celá pravda o éterických olejích bude probírána až na kurzu pro pokročilé :o) Možná jsme si i oddechly, neboť dozvědět se o těch všech bylinkách něco dalšího v těch pár hodinách, to bychom si vůbec neužily. 



Na kurzu pro začátečníky se tedy probíralo, na co všechno se to dá olejová bylinná kosmetika použít, jak ji nepoužít, co udělat proto, aby nám bylo líp, co je všechno pravda a nepravda v tomto světě aromaterapie a kosmetiky, z čeho se skládá, proč se vyrábí a jak nás ovlivňují média a řeči kolem.
Mám spoustu poznámek, podtrhaných a uvykřičníkovaných vět a slov a dlouhý seznam toho, co ještě všechno potřebuji. Jen pro informaci, na všechno jsme měly slevu až 40%.

Flákárna to opravdu nebyla. Začínalo se před devátou a končilo kolem páté. Bylo hodně přestávek, k dispozici čaj a káva a možnost sezení na balónech nebo židlích se stolečkem. Místnost byla malá, takže vzduch nic moc, zvlášť ještě po otvírání všech možných lahviček s kosmetikou, ale prostě to za to stálo. 



Po absolvování jsme dostali certifikát a pozvánku na kurz konaný v Egyptě. 

Přijela jsem domů a začala jsem probírat svoji zásobu kosmetiky. Hodně produktů jsem prostě vyhodila, některé nahradila. Teď už chápu všechny ty věci, které jsou spojené s byznysem (chápala jsem je víceméně i předtím, ale ne až v takovém rozsahu). 

Myslím, že nejhorší vlastnost lidí dnešní doby je lenost a malá informovanost. Je toho všude moc a my ani pořádně nevíme, co si vybrat. Nakonec na sebe patláme něco, co je spíše k zkáze než k užitku. Snažíme se šetřit na všem možném, ale vlastně toho pak kupujeme ještě víc.Takže ve výsledku jednoduchá rada. Nebýt líný, zajímat se a číst složení.

Fascinovalo mě, jak je pan Hádek přístupný k tomu, co chtějí lidé. Když už je moc poptávek, tak výrobek vyrobí a zákazníci jsou spokojeni. Sám přesto říkal, že mu stačí málo a něco je opravdu jen pro pocit, abychom na ty všechny končetiny měli co použít. Protože přeci nebudeme používat jeden a ten samý výrobek na nohy, zadek, prsa a obličej. Nebo jo? ;) 

Po kurzu jsem začala pravidelněji jíst lněné semínko a usušila si listy pampelišky. Nebojím se brát kvalitní éteráky vnitřně (samozřejmě s doporučením toho, kdo to vyrábí a něco o tom ví), protože to je určitě menší zlo než chemie. Povyměňovala jsem co nejvíc čistících prostředků a začala uklízet s aromaterapií. Protože se mi opravdu nelíbí představa, že dítě na něco narazí, rozhodne se, že je to obyčejná šťáva a vypije to.

Na nepěnění si pořád zvykám, ale už teď mi pokožka děkuje, protože není tak vysušená a zanesená, tak jak byla. 

Samozřejmě, že aromaterapie není osvěta, ale je to obrovský pomocník, zvlášť když se o ní člověk něco dozví. Ke kosmetice od pana Hádka vychází i občasník Aromaterapie, kde je spousta dalších informací a hlavně zkušeností spokojených zákazníků. Takže doporučuji pročíst.


Za mě velká spokojenost. 



Příště se můžete těšit na praktičtější článek o tom, co z kosmetiky Karel Hádek používám a s čím jsem spokojená.



Mějte se báječně,
krásné léto přeji,

Safienka

pondělí 26. června 2017

TOUR DE COFFEE: Kafe Kytka

Ještě do nedávna jsem si opravdu myslela, že v Liberci není moc kaváren. Jak já jsem se pletla. Zjišťuji, že jich tu je víc než dost a já mám alespoň pořád co objevovat.

Před pár dny se mi kamarádka zmínila o kavárně, kde se prý po zdi plazí kytky. Asi nikoho nebude překvapovat, že se kavárna jmenuje Kytka. A je úžasná!

Najdete ji hned vedle kostela v ulici Kostelní. Je taková nenápadná, zastrčená, ale opravdu stojí za to. Najdete tu hned několik stolečků a opravdu zelenou zeď. V zadní části se nachází květinářství, odkud si můžete odnést květinu a vepředu u baru zase koupit flašku vína.

My jsme tam ale šly za dobrou kávou a něčím na zub, protože jsme měly opravdu hlad.

Na chuť jsem si dala malé espresso, k tomu mátovo-okurkovou limonádu a opečený toast s polníčkem a řepovou pomazánkou. Co vám budu povídat, bylo to vynikající! Obsluha nám to tak pěkně podala, že nebylo pochyb, že zaženeme hlad a výtečně si pochutnáme. V nabídce byly ještě obložené housky a paštika (dle internetu kachní s brusinkami). Tu si zřejmě necháme na příště.

Protože jsme se pěkně rozseděly a ještě se nám nechtělo domů (jako správným matkám na tahu), tak jsme se ještě rozhodly pro šeříkové prosecco. Na můj vkus bylo hodně sladké, ale neubralo to kavárně žádné body, udělalo to spíše pěknou tečku za večerem.

Kavárna je moc pěkná a člověk si tam přišel trochu jak v botanické zahradě. Obsluha byla sympatická a příjemná.

Pro děti tam určitě není místo, spíš bych se bála, aby ty všechny lístečky nepokosily a neudělaly tam tak přírodní trávník.

Výhodou kavárny je také to, že má otevřeno až do 21h v pátek a sobotu dokonce až do 23h.


Za mě na výbornou, určitě jsem tam nebyla naposledy.












Safienka

Hudbu milovat (Možná jednou - Colleen Hoover)

...

Ty ale dobře víš, že já
ti pořád vidím na očích,
že sledují mě, kam se hnu
kam provází mě i tvůj smích.

A tak přiznávám:
Když tyhle šaty máš
a já tě vidím jít
nic dalšího nevnímám.

Ach jé, jé, jé,
tohleto průšvih je
ach jé, jé, jé
tohle mě zabije.

...

Ani jsem si nestihla udělat fotku s kávou a knihou. Prostě jsem to v tom zápalu a neustálém odbíhání ke stránkám nestihla. Dala jsem si slib, že si ji přečtu v klidu na houpačce na dovolené, kdy pro ni budu mít plnou pozornost. Tak trochu jsem tušila, že podlehnu. Netušila jsem, že ale tak úplně.


Miluji příběhy, které jsou spojené s nějakou hudbou, filmem, jinou knihou či prostě něčím, co nám to udělá o to víc reálným a hmatatelným. Hodně mi to připomíná film Hudbu složil, slova napsal a mé oblíbené Třetí přání od Roberta Fulghuma a vlastně i Na hraně zapomnění od A.I.Redmerski.

Myslím, že teď ze všech stran uslyšíte, jak je kniha úžasná, jak nás dostala a prostě samá pozitiva. Já na tom nejsem jinak. Dostat ze sebe všechny ty emoce, to chce několik tisíc slov. Možná víc...

Ono se to na první pohled zdá jako naprosto nevinný příběh, který přeci nemůže být tak záživný, jak vypadá. Opak je ale pravdou. Nejen příběh, ale i ta obálka je po přečtení hezčí a začnete ji mít o to víc rádi. Jak se dostanete pod povrch, přelouskáte pár stránek, které jsou o rozchodu dvou mladých lidí, tak se dostanete na to pravé. K tomu, který neslyší, ale hraje krásně na kytaru a k tomu, jak Sydney začala psát texty k písním.



Pořád by to mohlo vypadat jako nic moc zápletka, dokud nezjistíte, že ty texty jsou jako brána k duši. Jen si to poslechnout a nechat plynout. Že to, co ze sebe dostáváte strašně moc vypovídá o tom, co chcete a po čem toužíte. Když se k tomu ještě přidá skupina přátel, kteří to nemají tak jednoduché, ale jsou strašně vtipní a dělají si ze všeho srandičky, tak je to opět lepší a lepší.

Budete je milovat všechny, i tu odstrašující Bridgette a nepochopitelného Warrena.

Je to jako zastavit se, zavřít oči, lehnout si a poslouchat tlukot svého srdce. Protože nic jiného nevnímáte. Zatím. Pak přijdou ty maličkosti, které mají svoji řeč a vy toho najednou vnímáte o tolik víc. Dokážete se víc radovat a hledáte i v tom nejpatrnějším kousku štěstí, které k vám přilétne.

Zjistíte, že to, co nejvíc odsuzujete se může stát i vám. A zaskočí vás to nepřipravené.

Vnímat tóny hudby, vibraci hlasu a tlukot srdce je v tomto díle to nejkrásnější a nejstěžejnější. To, jak to k sobě táhne dva, kteří k sobě patří, ale snaží se rozumem vysvětlit, že by to tak nemělo být, to mě drásalo nejvíc.



Vůbec si nedokáži představit, kde k tomu Colleen chodí, že dokáže napsat tolik příběhů s tak moc velkými emocemi. Necelých 400 stran úplně nabušených, od začátku do konce, bez pauzy. Čtete a skoro nedýcháte, vlastně téměř letíte, protože se bojíte přestat. Nevěřícně kroutíte hlavou, ale pak začnete přikyvovat, protože tak to je. A na konci? To si jen povzdychnete a jdete si to celé pustit znovu. A znovu a znovu. A nevíte co si se sebou počít, protože toto musí odeznít a zazdít to dalším příběhem, to snad ani nejde.


A tak to prostě je.

Hudbu nelze jinak, než milovat.




Safienka

PS: A já jdu na ty fotky ;-)



Název: Možná jednou
Autor: Colleen Hoover
Vydává: Yoli, 2017

pátek 23. června 2017

Z Ostrova počmáraných blahovičníků (Poslední výročí - Liane Moriarty)

Liane Moriarty mě ještě nezklamala. Od té doby, co začala psát, já ji objevila, jsem si ji oblíbila. Padesátiletá australanka, která fakt umí.

Tentokrát do příběhu zakomponovala celkem dost postav. Možná by to mohlo někoho odradit, ale říkám vám, vydržte. Fakt to stojí za to.

Rodinné tajemství sirotka Enigmy se vláčí celým příběhem a musím přiznat, že jsem se s ním dost prala. Myslím to samozřejmě v tom nejlepším možném smyslu. Prostě jsem byla zvědavá a nenápadně (hlavně nenápadně) nahlížela dozadu. Vlastně jednu chvíli jsem měla chuť číst pozpátku. Ale něco ve mně si přálo dosáhnout okamžiku překvapení, takže jsem to nakonec četla jako normální člověk. Užila jsem si to a došlo i k překvapení, které jsem nečekala. Vlastně hned k několika. Ne, kecám, byla jich spousta.

Nejvíc se mi líbil život z pohledu Sophie a Grace. Dvou žen, které přišly k velkým emocím. Sophie se ocitla na řádcích závěti tetičky svého bývalého přítele a zdědila tak velký dům na ostrově a Grace, která si po porodu potykala s depresemi. Na první pohled dokonalá žena, které se hlavou honí opravdu nepěkné myšlenky. Koho by to nevyděsilo? Mě určitě. Vlastně se jí ani nedivím. Mateřství je pořádný nápor na nervy. 

A vůbec Ostrov počmáraných blahovičníků? Místo, v kterém jste trochu jako ve vězení, z kterého je kamkoliv daleko. Nebo taky ne. Možná to je jako ráj na zemi, kde je klid a krásná příroda. Každý to vnímá jinak.

Těch 10 a občas i více postav se tam pěkně potuluje, přijíždí, odjíždí a někomu se tam ani moc nechce. Co je ale spojuje, to je jejich rodina a to proklaté tajemství, které se nedozví nikdo pod 40 let. A tak si můžete myslet co chcete a vymýšlet třeba i různé teorie.

Takže, co z toho všeho plyne?

  • Connie je ta tetička, která umře hned na začátku (nic zásadního neprozrazuji).
  • Pak tam jsou ještě dvě další, které mají své staré kosti, vrtochy a plány. A které si jednou pěkně zahulí.
  • Potkáte tam taky silnější, ale strašně moc pohodovou a hodnou Margie, jejího nezáživného manžela Rona a dvě šílené děti – Veroniku a Thomase. Z Veroniky by mě jistojistě kleplo a i když to její tajemství bylo možná zřejmé, tak mě opravdu překvapilo.
  • Další lehce rozpadlá rodina je Lauřina. Ta si jako novopečená babička cestuje kdesi po světě a hledá samu sebe. O její dceři už jsem se zmiňovala, je to Grace, která začíná objevovat temná zákoutí deprese a její věrný (no, možná zas tak věrný ne) milující manžel Callum a syn Jake.
  • A pak je tu téměř čtyřicetiletá Sophie, která se červená jako rajče, miluje dobré víno, neumí vařit a hlavně vypadá jako naprosto normální bláznivá ženská (nějak si ji pořád představuji mladší) a samozřejmě jejich několik nápadníků a kamarádek.
  • A samozřejmě záhada rodiny Munroových. Ztracení rodiče, spousta krve, vařící voda na čaj, mramorový koláč a malé miminko.
  • Velký rodinný podnik, který má každoroční výročí. Je pravda, že letos je to ale jiné.
  • Víte co, je to všechno pořádně zamotané, každý chce něco jiného, někoho jiného a nakonec jsou všichni šťastní za to, co mají. Nebo byste se tomu snad divili?
  • Moc se mi líbil poslední kreativní výtvor babičky Rosse, z které se stala šmrncovní baba a která konečně přišla na to, co udělat, aby ji nebolely všechny kosti v těle (jo, musím se zase jednou podívat na film Bílá vdova.


Takže prostě spousta stran, zamotané příběhy jedné větší rodiny, tajemství táhnoucí se desetiletí, jedno šťastné dědictví, deprese, jedna soutěž v hubnutí, spousta mramorového koláče, několik krásných výhledů, trochu výchovy, hledání lásky a hlavně...spoustu osudových okamžiků.


Takže si to určitě taky přečtěte ;-)


Safienka



Název: Poslední výročí
Autor: Liane Moriarty
Vydává: Ikar, 2017

úterý 20. června 2017

Tipy na letní čtení aneb co najdete u mě v košíku

Léto už je za dveřmi a já pošilhávám po knížkách, které bych si v těch parných a deštivých dnech chtěla přečíst (čekám, že červenec bude stejný jako několik posledních let...prostě večer dvě mikiny a v ruce neustále deštník).



Vidím to ale tak, že se budu hodně válet, ještě víc číst, po ruce budu mít neustále ledový drink a nic mě nerozhází. A věřte, že to po tom jaru opravdu potřebuji.

Říkám si, že je lepší toho mít v plánu víc než míň, takže jsem se vůbec neostýchala a vybrala jsem celkem 10 knih. Nejsou to žádné extra novinky, spíš něco, co už jsem si chtěla nějakou tu dobu přečíst, nebo mi to přijde na léto správně oddychové a pohodové.



Moc radši neuvažuji o tom, že budu ještě chodit na brigádu do knihkupectví (ano, tam kde jsem předtím dělala šéfovou, ano, nezbláznila jsem se:o)). Takže budu mít další milion knížek na očích a samozřejmě je budu všechny potřebovat přečíst.

Ale tak prozatím zůstávám u svých "skromných" plánů a začínám.
Některé ještě nevyšly...takže nejsou v košíku ;)

Nalijte si koktejl, nažhavte notesy a propisky a jde se na věc.






Poslední výročí - Liane Moriarty


Sophii táhne na čtyřicet, a ačkoliv je taková optimistka, že podle své kamarádky Claire nevidí sklenici zpola, ale úplně plnou, už i ji začínají trochu znervózňovat biologické hodiny a nová známost je přitom v nedohlednu. Neudělala chybu, když tak lehkovážně pustila k vodě Thomase, nejhodnějšího muže, jakého kdy poznala? Sophie začíná mít pocit, že její život uvízl na mrtvém bodě, když jednoho dne zjistí, že jí Thomasova mazaná prateta z Ostrova počmáraných blahovičníků ve své závěti odkázala něco tak nečekaného, že tím Sophii jako pohádková kmotřička obrátí život úplně naruby. Grace je krásná ledová královna a má všechno, o čem kdy snila: manžela, který ji miluje, a čerstvě narozeného syna. Jak se s tím ale vypořádá, když vidí, jak se Sophie na oba toužebně dívá? Veronice se v životě nic nedaří a na všechny má dopal. Nejvíc na pratetu Connii za to, že umřela a že do své závěti zahrnula zrovna Sophii! Veronika je odhodlaná závěť napadnout a hnát celou „kauzu“ až před nejvyšší soud. A taky vyřešit záhadu Ostrova počmáraných blahovičníků a napsat o tom knihu!

Dobrá tak akorát - Barbora Šťastná


Ženy prý samy sebe kritizují v průměru osmkrát denně. Poprvé hned ráno v koupelně před zrcadlem. Ani mě to nepřekvapuje. Taky to dělám. Za to, že nejsem dost krásná. Za to, že nemám dost uklizeno. Za to, že nezvládám všechno v práci, že nejsem skvělá matka a že nežiju v harmonii s vesmírem. Dlouho jsem si myslela, že opravdový a báječný život začne, teprve až to všechno napravím a zlepším. Až zhubnu, až si udělám pořádek ve skříni i v účetnictví, až konečně změním účes, až se naučím meditovat. Jenže pak jsem si všimla, že život už dávno začal i bez toho. A že je chaotický a někdy i dost stresující, ale taky skvělý a zábavný, i když jsem se nezlepšila vůbec v ničem z výše uvedeného seznamu. Takže tahle kniha je plná historek o tom, co se mi nepovedlo. O tom, co všechno jsem nestihla, pokazila nebo to nedopadlo zrovna podle mých představ. Ale taky o tom, že právě takovýhle život je doopravdy můj a že přesně takhle mě to baví. Zkrátka že je dobrý tak akorát.


Čas minisukní - Helena Tyburcová


Milostný a manželský příběh Ester a Pavla je zasazen do sedmdesátých let minulého století a svým dějem onu dobu velmi výrazně reflektuje. 
Dosud naivní a radostní hrdinové se s lehkostí mládí vyrovnávají s množstvím potíží, které jim přicházejí do cesty, a v rámci možností studují, pracují, cestují, veselí se s přáteli a zakládají rodinu. Do jejich společného osudu však znenadání zasáhne vážná nemoc Ester. Tváří v tvář nemilosrdné diagnóze a dlouhé léčbě s nejasným výsledkem se život všech hrdinů výrazně proměňuje, a všichni jsou nuceni přehodnotit, co má pro ně opravdový smysl.
Autobiografická prvotina Heleny Tyburcové je čtivým a poučným příběhem pro všechny generace čtenářů.


Šťastní lidé čtou a pijí kávu - Agnes Martin-Lugand


Dá se vyléčit zlomené srdce? Mladá Pařížanka Diane je přesvědčená, že šťastní lidé čtou a pijou kávu, a proto tak nazve svou kavárnu. Když však při automobilové nehodě zahyne její manžel i malá dcerka, Diane ztratí smysl života. Zoufalá mladá žena se zcela uzavře před světem a přestane se starat i o svou literární kavárnu. Nakonec se rozhodne odjet do Irska, které toužil navštívit její muž, a na jeho bouřlivém a drsném pobřeží dát do pořádku svůj život. Netuší, že tu potká muže, který rázem její život změní. Záhadný fotograf Edward, kolem nějž se dějí podivné věci, ji přiměje vrátit se do života. V současné době se podle knihy natáčí i film.


Šťastní lidé mají snadný život - Agnes Martin-Lugand


Další osud hrdinky autorčiny úspěšné knihy "Šťastní lidé čtou a pijou kávu".
Po návratu z Irska je Diane pevně rozhodnutá začít nový život v Paříži. S pomocí přítele Felixe se vrhne do práce ve své kavárně „Šťastní lidé čtou a pijou kávu“ a v tomto klidném přístavu potká jednoho dne Oliviera. Je milý, pozorný a hlavně chápe, že Diane už nechce žádné děti. Nemůže se totiž vzpamatovat ze ztráty své dcery. Když už si Diane myslí, že její život poplyne v tomto klidném řečišti, dojde k události, která zbourá všechny její jistoty, za něž tolik bojovala. Bude mít dost odvahy, aby se vydala jinou cestou?


Velká cesta k sobě samému - Cheryl Strayed


Autorka bestselleru Divočina, podle něhož vznikl i stejnojmenný úspěšný film, shromáždila do jednoho svazku své sloupky, které uveřejňovala v novinách pod pseudonymem Sugar a v nichž radila lidem s nejrůznějšími osobními problémy. „Sugar své čtenáře nerozmazluje – věří jim a vnímá osudy pod povrchem příběhu, který jí vyprávějí. Dokáže se vcítit do situace, aniž by zabředla do sentimentu, a vidí problémy dříve, než si jich všimne čtenář.“ Takto knihu charakterizoval americký hudebník a kritik časopisu The New Yorker Sasha Frere-Jones


Malý princ - Antoine Saint-Exupéry (ilustrace Markéta Vydrová)

Není princ jako princ. Tenhle je skutečně jen jeden – Malý princ Antoina de Saint-Exuperyho, jedno z nejslavnějších děl moderní světové literatury.

Malý princ, kouzelná pohádková bytost, přichází na naši Zemi ze vzdálených vesmírných světů, aby se kdesi v Africké poušti setkal s autorem našeho příběhu a zjevil mu tajemství své podivuhodné životní pouti. Ale zjeví mu vlastně daleko víc: tajemství čistého srdce, dobra a krásy. Je to opravdu líbezná knížka, která vám bude jistě právě tak milá a blízká, jako byla všem čtenářským generacím, a k níž se budete i později najednou rádi vracet.



Jana Eyrová - Emily Bronteová (vydání z roku 1994)


Děj románu významné anglické spisovatelky je zasazen do kopcovité yorkshirské krajiny se slatinami a vřesovišti a odehrává se v době viktoriánské. Vypráví teskný příběh lásky ušlechtilé, přímé a ač v mládí odstrkované, přece jen sebevědomé a statečné dívky, jež odchází od zámožného a milujícího muže, když zjišťuje, že jejímu sňatku s ním stojí v cestě závažná morální překážka..


Noc s Marilyn Monroe - Lucy Hollidayová


Pokračování komediální romance Noc s Audrey Hepburnovou. Libby Lomaxová má za sebou pár těžkých dní. Sotva si stihla zvyknout na to, že randí s nežhavější filmovou hvězdou Dillonen O'Harou, musí si přiznat (a to konkrétně opuštěná, v úkrytu a během hurikánu), že Dillon má do láskyplného a spolehlivého přítele velmi, velmi daleko. A jako by to nestačilo, doma se jí na gauči objeví další nezvaný host ze zlatých dob Hollywoodu. Nikdo menší než Marilyn Monroe. Libby hluboce pochybuje, že by měla naslouchat radám ohledně vztahů právě od ní, ale usoudí, že hůř už snad být nemůže…


Možná jednou - Colleen Hooverová

Sydney žila v dokonalém světě – dobrá škola, práce, skvělá kámoška i úžasný přítel. Jenže pak zjistí, že její přítel ji podvádí a nádherná bublina perfektní idylky praskne. Naštěstí je tu záhadný soused a jeho hudba, který dá Sydney novou naději. Ale psát písně, stejně jako žít vlastní život, není nikdy snadné…




A to je pro dnešek vše. Četli jste něco z mého letního seznamu? A co se chystáte číst vy?
Mějte krásné léto plné krásných knih a pohodových chvil,


mávám,
Safienka










pátek 16. června 2017

Jak jsem se zamilovala do Love, style, life od Garance Doré

Co povídat. Přišla jsem „tak nějak omylem“ do knihkupectví. Samozřejmě „jen“ na pokec za holkama a tak nějak se „omylem“ i rozhlédla kolem a prohlídla několik knih, které jsem chtěla vidět na živo a prostě tam byla.

Už jsem ji viděla u Verči na blogu, ale vůbec jsem netušila o co jde a že to je takový poklad.



Garance Doré jsem znala pouze z Instagramu, kde jsem občas koukla na její posty, ale vůbec jsem vlastně netušila, o koho jde.

Dneska, dva dny po ulovení a dočtení Love, styl, life jsem na to přišla. A zase to tak mělo být. Našla jsem někoho, koho mohu obdivovat a u koho se mohu jen a jen inspirovat. Protože toho je tolik!

Módní blogerka, ilustrátorka, fotografka a spisovatelka, která přesáhla čtyřicítku, ale vůbec to není vidět.





Žena, která je vtipná, má trefné poznámky a do světa pouští spoustu mouder. Původem korsičanka, která miluje Paříž i New York. Má svůj ateliér, v kterém to musí být úžasné! Žena, která se v tomto díle snaží alespoň maličko přiblížit rozdíly mezi newyorčankami a pařížankami. Žena, která nám přiblížila život za velkou louží a pod velkou věží zase o trochu víc a která mě hlavně zaujala svojí tvorbou.

Už jsem to tak měla u P.S. od Ani Geislorové a úplně přesně stejně to mám teď i u Garance Doré. Listuji a kochám se. A nejen těmi ilustracemi, ale i fotkami žen, které jsou naprosto ženské, úžasné a prostě už jen z fotky obdivuhodné!





Budu juchat asi ještě dlouho, myslím, že se budu hodně vracet, nahlížet a nebo si prostě jen listovat pro potěchu. Protože to za to stojí.

Motivační příběh ženy, která si šla za svým a šla i tím nejchudším dnem, kdy se nebála prorazit s blogem a začalo se o ní vědět víc a víc. O ženě, která vám dá určitě mnoho cenných rad o tom, co a jak nosit, jak být přirozenou ženou a jak jednat s lidmi. Tato žena je mi tak blízká. Prostě jak už jsem psala výše, padlo mi to do noty a udělalo si to místo v mé TOPce.

Mám já na to poslední dobou kliku ;)


Safienka






středa 14. června 2017

Za posledních 14 dní ...

Konečně jsem tu s reportem za posledních 14 dní. 

Za tu dobu se toho celkem dost událo. Spíš teda v rovině toho, že jsme byli konečně po měsíci pořádně venku a náležitě si to užívali.


První červnovou sobotu jsme si dokonce i upekli buřty a pořádně se u toho vyudili. Těšila jsem se, že vyzkoušíme „svícen“, který muž přinesl a pak jsem to trochu proklínala. Říká se, že kouř jde za krásou, tentokrát se mi to ale vůbec nelíbilo.



Parádní počasí také nahrávalo k nafouknutí našeho maličkatého bazénku a najití té nejlepší roviny naší zahrady z kopce.

Stihla jsem taky vyzkoušet již vyzkoušené kavárny a byla jsem zklamaná, jak to dopadlo. Taky jsem zjistila, že kavárnu Naše kafe už zavřeli :( Takže moje kartička na sbírání bodíků je mi maličko na tři věci. A to to tam měli tak hezký a měli moc výborné Chai Latté!!!



Konečně jsem taky vyzkoušela uklizení bytu pomocí Thymiconu a Orange-Sanitolu od Karla Hádka, vyměnila pastu za zubní olej, začala se mít ve sprchovacích olejích a začala místo krému používat jojobovou masku. A je to lepší!



Maruška vyrazila na svůj první školkový výlet na hrad Kost. Dovezla si kašel, následně rýmu a v poslední řadě i virózu doprovázenou 40st.horečkami. Takže opravdu „radost“.

Aby nebyl Adámek pozadu, tak to dostal taky a já si to aktuálně užívám v druhém kole.

Ke konci minulého týdne jsem taky uspořádala další z našich Setkávaček s kamarády, tentokrát jsme grilovali. Hned následující den, na který jsem se probudila po dvou hodinách spánku jsme pořádali oslavu narozenin.

Co vám budu povídat, bylo toho krapet moc. Pekla jsem sušenky, preclíčky, dort, brumíky jako auta a snažila se vyzdobit maličko byt. V praxi to znamenalo, že šlo vše do skrýší, pověsila jsem vlaječky z minulé oslavy a nafoukla balonky.



A protože už bylo načase, tak nám konečně červenají jahody a mě se začínají krapet kupit v misce. Děti se rozhodly, že je jíst nebudou, takže budu asi dělat šťávu a nebo marmeládu (ta se neztratí!).

Pro velký úspěch jsem neviděla žádný film ani seriál, ale za to jsem konečně dočetla Ahernovou a její Díky za vzpomínky a za pár hodin slupla Tíhuvesmíru.



A jak jste si užili vy posledních 14 dní?