Pokec u kafíčka XXXI. - Buďte sami sebou

Už je pozdě na kávu? To nevadí, dáme si klidně čaj :-)

Dneska to bude spíše čtení pro ženy. Je ale možné, že se v tom najdou i muži, kdo ví. :-) 

Ještě donedávna se mi děla taková věc. Občas mám problém, že se nadchnu pro názory a činy druhých a pak nevím, kde mi hlava stojí. Učím se s tím pracovat a trošku to rozlišovat.

Pociťuji lehké zlepšení. Říkám si, že lepší něco než nic.

Daná věc/pocit se mi stávala, když jsem se ocitla na místě, které mi přišlo naprosto úžasné a dokonalé. Nebo když jsem potkala člověka, který měl vše do puntíku vymyšlené. Pamatoval na všechno, všechny a prostě byl připraven. Nebo tak alespoň vypadal. Dostávala jsem se pak do stavů, kdy jsem měla pocit, že mi ujel vlak a já jsem jaksi pozadu. Protože nemám to a to hotové, nestíhám, nestačím a věčně zapomínám. Opravdu deprimující pocit vám povím. Zvlášť když takových míst a lidí navštěvujete víc.

Zdroj

Pak si ale strašně moc užívám lidi, kteří to mají podobně jako já. Cítím se vedle nich jako normální člověk, ne jako někdo naprosto neschopný (no dobře, ne naprosto, ale tak částečně...maličko...víte jak.:o)

Nikdy bych nevěřila, že mi s tímto „problémem“ pomůže kniha o módě. Fakt ne. O projektu Móda a duše od Táni Havlíčkové už jsem vám psala v tomto článku. O tom, jak jsem se našla a že konečně vím, co mi sedí a co snad i sluší, po čem mám koukat a čemu se vyvarovat. 

Jak by se to mohlo na první pohled zdát, tak tato kniha není jen o oblečení. Je vlastně i o vašem životním stylu a o tom, jací jste. Týká se to nejen žen, ale i mužů a dětí. Kniha 8 klíčů k vaší duši obsahuje velké poselství a hlavně pomoc ženám, které tápou stejně jako já.

Myslím, že neprozradím nic nového, když napíši, že každý člověk je naprosto jiný. Že se nedá srovnávat a i když nás k tomu společnost možná dovádí, tak si musíme uvědomit, že my jsme tady ti, kteří si vytváří svůj život. A že to má nějaký smysl.

Každému se líbí něco jiného, má své problémy, své uvažování a své postupy. Mohla bych pokračovat do nekonečna, ale myslím, že chápete, co tím chci říct. Někdo nás nějak vychoval a na něco naučil. Něco si neseme v základu sami, což nás nějak utváří. Žijeme a možná ani nepřemýšlíme, jestli to děláme dobře a nebo ne, protože nám to je přirozené. Jinak to neumíme a pokud se v tom cítíme dobře, tak ani jinak nechceme.

Zdroj

Táňa to napsala dokonale. I když sama přiznala, že to, co ona napsala, už bylo vlastně dáno. Lidé se mohou dělit do dvou skupin. Stejně jako čínský znak rovnováhy Jing a Jang.

Když budeme mít štěstí na toho, co to má stejně, tak se nám pravděpodobně dost uleví. Zjistíme, že takový nepořádek není jen u nás doma a že všechno vždycky nemusí lícovat.

Naopak, když se "srazíme" s člověkem, který to má naprosto opačně, tak nás to může krapítko vyvést z harmonie. My bordeláři přijdeme do místa, kde žije milovník úklidu a srovnaných věcí. Žasneme, že je všude utřený prach, všude to voní a prostě jen procházíme a skoro až kroutíme hlavou. Pak dorazíme domů a máme chuť uklízet, gruntovat, rovnat vše do sloupečků a mít vše naprosto krásné a čisté. No, ale moc dlouho nám to nevydrží. Mám s tím své zkušenosti.

Milovníky úklidu obdivuji, ale já bych tak šťastná vůbec nebyla. (Teď mě tak napadlo, jestli to je i obráceně. Že by milovníci úklidu prahli po bordelu, kávičce a nohách nahoře? :o)))

Nejdřív jsem si myslela, že je se mnou něco špatně, pak jsem ale zjistila, že je mi to vše naprosto přirozené. Naopak, že sama vynikám v jiných věcech. Že to tak má být, je a bude. Že se můžu uklidnit, protože jiná nebudu.

Zdroj

Abych sama sebe naprášila (což už jste asi pochopili, ale tak kdyby náhodou ještě ne), tak já patřím mezi ty lidi, co spíš sklouzávají k nepořádku. Milují uklízeno, ale nikdy jim to moc nevydrží, protože raději budou číst knihu a psát články, než aby šli umýt nádobí a vytřít podlahu. Někdy mě to chytne a já musím vše vygruntovat (protože pořádek v bytě = pořádek v hlavě), ale spíš to je tak, že uklidím, aby to jako nebylo vidět a pak stejně čtu a čtu a čtu..víte jak. Miluji svoji rodinu, ale patřím spíše k té skupině, která dělá a nebo by chtěla dělat věci pro sebe. Svým dětem se věnuji, ale odsuď posuď. Snažím se z nich vychovat lidi, kteří budou dělat věci sami a kteří si budou nejlíp pořád číst :o) No, kecám...ale bylo by to fakt hezký. Pěkně spolu, každý se svou knihou. Něco občas vytvořit, jít se projít, moci si o všem popovídat. Jo, to jsem se zasnila. Ale tak kdoví. Jsem ten druh maminek, které pošlou dítě, aby si to udělalo samo, než abych mu se vším pomáhala. Uvidíme, jaký to bude mít další vývoj a následky, ale zatím to tak mám

Ale to jsem odbočila...

Každý má ve světě svůj úkol. Není možné, aby všichni zvládali všechno, všechno stíhali a byli takový a makový. Aby bylo vše v rovnováze, tak musí existovat obě strany vah. Všichni jsou k něčemu potřeba a v něčem dobří. Opravdu všichni, i vy, co si myslíte, že neumíte nic a v ničem nevynikáte.

Doufám, že mi rozumíte, co jsem vám chtěla říct. Nemusíte být rozhozeni jako jsem byla já. Možná zrovna vy budete patřit k té skupině, která miluje vše rodinné, vše uklizené, pro všechny všechno a sami sebe dáváte až někam do pozadí. Nebo naopak budete patřit mezi ty, kteří se věnují sobě a to doma je zase tolik netrápí. Obě tyto skupiny bude určitě spojovat společný prvek a tím není nikdo jiný než spokojený člověk.

Hlavní je, aby vám bylo dobře v tom, co děláte. Aby vám to bylo přirozené a do ničeho jste se netlačili. Aby jste si ten život dovedli užít a nedělali něco jenom proto, že to dělají druzí a nebo se to od vás očekává.

Myslete na sebe.

Nikdo vám do hlavy nevidí. Ani já.

Mějte se báječně,

mávám,

Safienka

Zdroj

Užívejme života: Filmy, knihy, kafe, cvičení

A už to jsou zase tři měsíce...toto letí...jako smetí...a jako každý rok... :o) A jaké jsou mé „úlovky“ (pro vás třeba inspirace)?

Říkala jsem si, že bych měla kouknout taky na nějaký nový film...zpočátku to vypadalo bledě...ale pak se to rozrostlo do krásných 6, vlastně 7 nových filmů! Tááákže...

Půlnoc v Paříži /2011

Můj třetí Woody Allan. Nemohla jsem si zprvu zvyknout na ten jiný styl, ale přišlo to. Úžasné, svobodomyslící a kouzelné...A Owen Wilson je prostě roztomilej :-)

Vzmuž se /2015

Vtipná komedie s neoukanými herci. Když jde jeden na rande na slepo a druhá se tam ocitne úplně špatně. A jsou si tak podobní.

Teorie tygra !!! /2016

Tak to je film, na který jen tak nezapomenu! Úžasné, strašně trefné a prostě najednou byl konec! Musím ho vidět ještě několikrát. Určitě. Jak chtějí ženy dominovat mužům a jak se muži nechají. Ale nemusí. A pak se pan Bartoška rozhodne bojovat. A je to krásné! A ta hudba... 

Láska všemi deseti /2012

Růžová romantická komedie o prosté dívce, která díky svému umu psát na stroji dostane práci sekretářky. A pak se zamiluje a začne to psaní brát vážně. A soutěží a …dál mlčím :)

Malý princ !!! /2015

Znám Malého prince, ale toto bylo snad ještě lepší. Krásné animované zpracování o holčičce, která žije podle toho, jak maminka píská a tabulkuje. Až se přestěhují vedle staré barabizny, která se odlišuje. Je tak sluníčková a všude kolem samá zeleň a ptáci...a moc fajn stařík...a kouzelný příběh..

Zootropolis /2016

Hledala jsem něco dětem a narazila na tuto novinku :) Napínavá a vtipná pohádka ! Jak se stala zaječice policajtkou :-)

A taky jsem samozřejmě četla...jak jinak...má vášeň, můj koníček...ale to melu pořád dokola. Přečetla jsem krásných 16 knih a jednu rozečetla...a to jsem měla dva stavy, kdy se mi fakt číst nechtělo…. 

1. Dobrodružství milovníka knih – C.Lovett

2. O jedné holce – L.Kelk

3. Selekce – K.Cass

4. Will Grayson,Will Grayson – J. Green

5. Elita – K. Cass

6. První – K. Cass

7. Čtenář z vlakuv 6.27 – J.Didierlaurent

8. Co ta holka chce – L. Kelk

9. Nezapomenutelnácesta – N. Sparks

10. Němý křik – A. Marsons

11. S Madame Chic naúrovni – J. L. Scott

12. Na co Alice zapomněla – L. Moriarty

13. P.S. - A. Geislerová

14. Fit za 15 min denně – Z. Light

15. Jeden plus jedna – J. Moyes

16. Hausfrau – J.A.Essbaum

Nejhezčí obálka – Stopro kniha P.S. od Ani Geislerové. Víte, že už píše další knihu? Jej, to se můžu zase těšit :-)

Nejvíc stránek – Na co Alice zapomněla (Liane Moriarty patří právem mezi mé oblíbené autory)

Motivační – S madame Chic na úrovni (Trilogii od J.L. Scott bych měla číst každý měsíc, je to skvělý nakopávač k tomu, aby se člověk o sebe trochu víc staral)

Nejvíc vytočená – Hausfrau (bože, tolik emocí v knize a prostě uáááá)

Nejvíc jsem se zasmála – Čtenář z vlaku v 6.27 (tato kniha mě dostala! hodně mi připomínala Amélii z Montmartru a prostě byla svá a moc milá)

Nejzajímavější téma – Na co Alice zapomněla (opět a zase….ztráta paměti na deset let zpět...jo, to se stalo fakt hodně věcí)

 A co ještě?

Po dlouhé době jsem měla kulturní zážitek v podobě koncertu Vivaldiano – město zrcadel. V obrovské aréně, kde se teda šíleně sedělo :O (asi dělané jen pro lidi do 160cm), ale jinak úžasné, strhující!

Tak dlouho jsme překapávali kafe přes obyč filtr do sklenice až jsme si pořídili Chemex a začali si dělat konečně výborné kafe!

Začala jsem péct kváskový chléb. Jo, to jednou přišla známá s tím, že doma peče chleba a že je to strašně jednoduchý a výborný a že už jiný nechce. No a znáte to. Vyžádala jsem si kvásek, každý týden peču chleba a už jiný nechci :o)

V jednom z cílů na měsíc, jsem měla najít nový seriál. Castla už jsem měla dlouho na seznamu a tak jsem se odvážila. A teď nejsme schopni sledovat nic jiného...a ještě nás to neomrzelo...skvělé, vtipné, napínavé a prostě Castle….na zabití.

Už jsem o tom psala, ale nikdy bych nevěřila, že mě to bude na zahradě tak bavit. I když kvůli dětem nestíhám mnoho, tak aspoň něco. Vždy odcházím se skvělým pocitem! A už máme svoje okurky!! a borůvky vypadají nadějně a rajčátka tam taky jsou...jojojojojooo!

„Čichla“ jsem k tangu. Byla jsem bohužel jen jednou, což mě mrzí, ale s dětmi to jinak nejde. Nemáme hlídání, tak snad se k tomu někdy v budoucnu dostanu víc! Tak moc chci!

Takhle jsem úplně netančila, ale je to moje oblíbená scéna s tangem :) Viděli jste film Tančím, abych žil? ;-)

A nebo toto, to určitě znáte ;-) Don't say anything, don't think!

Mno, měla bych si už konečně pořádně zatančit....:o)

A začala jsem zase cvičit. I když teď mám dvoutýdenní pauzu kvůli nemoci. Ale zase naskočím! Mám kalendář! To mi pomůže! Věřím si:o) Dokážu být lemra líná, ale dokážu se taky pořádně vybičovat. Zvlášť když se občas podívám do zrcadla. Jo, jsem k sobě hodně kritická a Zuzka Light je skvělý motivátor! Určitě bude brzy článek – recenze na knihu a mé zkušenosti.

A co vy? Jaké bylo vaše jaro?

Safienka

Pokec u kafíčka XVIII. - Hlavně čtěte to, co chcete!

Už několikrát se mi stalo, že můj výběr četby kdosi nechápal. Co to je za směsku? To čtou jen...vlastně jen kdo? Říkala jsem si, co tím člověk myslí, když říká, že bych měla číst to a to. Hlavně klasiku, tu by měl mít člověk zmáknutou celou, no ne? Nebo jen to, co je zařazeno do žánru věku určeného, který striktně podléhá pravidlům. Protože číst ve středním věku pohádky? No, prosím vás, to jste se zbláznili ne?

Vždycky nad tím akorát žasnu. Chápu, že může někdo soudit lidi podle toho, co čtou. Ale že by jim měli nakazovat co číst? Že toto se jim určitě líbit bude/nebude.

Kniha je jako člověk, taky nikdy nevíte, co v ní najdete. Může se tvářit sebelíp a uvnitř bude něco hrůzostrašného. Nebo naopak?

Myslím si, že by měl člověk prostě číst, to co se mu zrovna chce, na co má náladu. Ráda hledám v knihách odpovědi na mé otázky. A nacházím je opravdu všude. Stačí málo. (Mám pocit, že to píšu v každém článku :D)

Ale je to pravda. Pokud se vám do něčeho nechce, tak to nečtěte (říká ta pravá :D….zasvěcení ví:o)). A že to čte druhej? No a co? Ať čte. Co vy víte, co v tom hledá, proč to čte a nebo co tím zamýšlí. Známe akorát sami sebe, takže nesuďme druhé. Můžeme si udělat obrázek a ten si v hlavě ponechat. Třeba se nám za několik let změní a nebo nám ho právě dotyčný obrátí. 

Když jsem byla malá, knihy jsem zbožňovala. Proležela jsem u nich hodiny, kdyby se to sečetlo, tak by to už dalo určitě pěknou řádku dní. Nějak jsem přeskočila pohádky a vrhla se na knihy určené pro věkově starší. Mamka mi to chtěla zprvu rozmluvit, ale pak si to rozmyslela. Příběhy do mě padaly jeden za druhým. Zůstalo mi to. Až na to, že tentokrát nečtu jen příběhy určené starším, ale čtu to, na co mám náladu. Miluji knihy ze žánru Young adult, občas si střihnu nějakou fantasy, sem tam přijde nálada na něco napínavého, dost často podléhám romantice a v poslední době mám chutě na motivační knihy, na příběhy lidí, co něco dokázaly, něco umí a nebo něco krásného prožili. Kdybych to ale shrnula, tak se nebráním ničemu. Dokáže mě dostat i kniha, od které jsem to čekala nejmíň.

Dost často trpím stresem z toho, že jsem v životě přečetla strašně málo knih a nevím, jestli se mi to podaří dohnat. Protože spisovatelé se zbláznili, je jich čím dál víc a vychází čím dál víc knih. Občas tedy sáhnu po klasice, kterou čtu s určitým úžasem a pokorou a pak se láduji novodobými díly. 

  

Čtení knih je koníček, který se dá krásně hýčkat a který vás dokáže dostat do spoustu míst a naučit oooobrosvké množství věcí. Takže vybírejte srdcem a užívejte si to co nejlíp. Hezky někde v klidu, na pohodlném křesle, s nožkama nahoru a něčím dobrým po ruce. Tak to prostě umí jen knihomolové.

Jo a nenechte si kecat do toho, co číst a co ne!

Žijeme ve svobodné době, kde je volba zcela na nás...a myslím, že výběr je opravdu prvotřídní. 

Mějte se báječně,

Safienka

Motivace s Madame Chic (Jennifer L.Scott)

 Někdy člověk potřebuje motivaci. Aby se hnul a nelenivěl. Jako já momentálně. Vůůůbec se mi nic nechce. Děti spí, kafe mám uvařené a jen bych tupě zírala. Což o to, ono by to vlastně vůbec nevadilo, ale…. bylo by tolik věcí, co dělat. Motivaci se tudíž snažím vyhledávat denně. Někde jsem četla, že je to jako se sprchou. Taky ji potřebujeme pořád. Bez ní by to nešlo.

U Vivi na blogu jsem kdysi narazila na recenzi knihy o Madame Chic. A zjistila jsem, že toto zrovna nutně potřebuji. Protože kromě toho, že miluji film Amélie z Montmartru, vlastně víc francouzských filmů, Paříž, maličké francouzské kavárničky, tu ženskost žen a šarm mužů, francouzštinu a dokonce i v několika bodech francouzskou výchovu...joooo a ty křupavé bagety, tak se mi líbí ten na oko francouzský poklid, ležérnost a prostě...no, kdo to má stejně, tak ví :-) Takže není s podivem, že jsem se nechala lehce uhranout knihou od Jennifer L. Scott a musela si ji rychle! přečíst.

Zrovna jsem rodila, takže je tomu asi tak rok. Četla jsem ji v porodnici a byla tak namotivovaná, že mě to vlilo energii do žil a já musela všechno hned zařadit do života. Myslíte si, že mi to všechno vydrželo? Ani omylem….ale pár věcí mi v hlavě utkvělo a já se je snažím dodržovat. Nebo je nedodržím a hned vím, co je zase špatně. Příště. Snažím se. A občas to i vyjde.

Jennifer L.Scott napsala celkem tři knihy o životě madame Chic a všechny jsou úžasné! Určitě sami vidíte, jak jsem nadšená a jak si ji určitě i vy musíte přečíst (pokuď jste žena ;-)) Pro muže to prostě není no.

I když ve všech třech dílech najdete něco stejného, tak mi to vůbec nevadilo. Ba naopak přišlo mi to celkem vhod, protože přeci opakování je matkou moudrosti.

První díl (Madame Chic aneb Co všechno jsem se naučila v Paříži) byl o tom, jak se jedna kaliforňanka dostala na výměnný pobyt do francouzské rodiny, kde se měla přiučit francouzskému životu. A kde pochytávala spoustu věcí, které ji úplně obrátily život vzhůru nohama. Holt jiná kultura, jiný mrav. Ale tento, to je něco. Něco krásného, ležérního, pohodového, na úrovni a lidského. Je to o tom, jak se lidem ztrácí ta správná nonšalantnost. Jak francouzsky jíst, oblékat se a žít.

 

Konkrétněji..

...cpát se celý den určitě není chic

...neodpírejte si

...pohyb není otrava, ale součást života

...provětrejte svůj šatník - deset kusů stačí

...najděte svůj vlastní styl

...buďte dokonalá bez líčení

...pečujte o svou plet

...buďte vždy upravená

...dejte vniknout své ženskosti

...používejte vždy jen to nejlepší, co máte

...buďte formální

...zatočte s nepořádkem

...žijte uměním

...buďte tajemná

...naučte se být dobrou hostitelkou

...odmítněte novodobý materialismus

...kultivujte svého ducha

...těšte se z maličkostí

...volte vždy kvalitu

...žijte s chutí

V druhém díle (S Madame Chic doma), který jsem si objednala hned záhy, nám autorka vše zařazuje do životů. Prostě praxe, praxe, praxe. Jak to jednoduše udělat doma. V každodenním životě se spoustou praktických rad. Jak si užít čas, využít čas a pohostit návštěvu. Tipy, co poslouchat, jak se líčit, jak si líp zorganizovat život a jak mít ráda svoje "doma".

"Co se pod slovem chic vlastně skrývá? Chic je pocit. Je to stav mysli. Je to způsob života a způsob bytí. Každý z nás se někdy setkal s lidmi, kteří byli chic. Byli pěkně oblečeni a působili dojmem, že svůj jedinečný styl naprosto chápou. Jenže ono to zdaleka není jen v oblečení, e ne? Lidi, kteří jsou chic, obklopuje jakýsi tajemný nádech. Působí dojmem spokojenosti s čímsi, jenže co ono cosi je..., to jaksi nedokážeme uchopit. Jako by pro ně mít šarm nepředstavovalo vůbec žádné úsilí, jako b pro ně elegance, s níž absolvují den, byla naprosto přirozená."

Na třetí díl (S Madame Chic na úrovni) mě upozornila kamarádka a věděla jsem, že ho musím mít. A už je přečten. Příjemné završení francouzské motivace, která je na úrovni. Opět spoustu praktických rad (jak být na úrovni) a na závěr spoustu pěkných slov k zamyšlení. O našem všedním životě, který si tvoříme dle naší lenosti, ale který si můžeme tak fajnově zpříjemnit. A nemusí nás to stát majlant.

Prostě a jednoduše, to musíte mít a číst!

První díl (teď už i celou sérii) jsem zařadila do své nej 10. Myslím si, že je tam právem a ještě nějakou dobu tam i zůstane :-)

Safienka

Pokec u kafíčka X. - Hýčkání je potřeba

Je zajímavé, co si každý pod slovem hýčkat představí :-) Každopádně už od prvního poslechnutí slibuje něco příjemného! A kdo by se nechtěl nechat hýčkat? Neznám takového člověka. Stoprocentně každý se ve skrytu duše chce nechat rozmazlovat. (Chápejte mě, před chvílí jsem přišla z dvouhodinové voňavé kosmetiky obličeje...správný smajlík k vyjádření mé nálady tu není :o))

I když se snažíme, aby se měli ostatní dobře a bylo jim fajn, tak sami to potřebujeme ještě o 100% víc.
Ne nadarmo se říká, že je nejprve potřeba začít u sebe, aby bylo vše v tom nejlepším pořádku.
Buďme tedy alespoň trochu na chvíli sobci a nechme se hýčkat. Určitě to bude fajn!

Pamatuji si jedné trefné moudro z knihy Bludná sdělení, kde jistá paní sdělovala hlavní hrdince, že kdyby byly ženy tak sobecké jako muži a děti, svět by byl hned vyrovnanější a lepší. Všichni by byly spokojenější a možná by došlo k jisté rovnováze.

Mám to tak podložené svou vlastní zkušeností. Jako matka dvou dětí a manželka jsem nejmíň sobecká z celé rodiny. Už i ta kočka je na tom líp. Tak nějak přirozeně dělám pro druhé první poslední. Je pravda, že v posledních dnech si to snažím vynahradit, krájím si svůj díl a nechávám se hýčkat(mani, pedi, kosmetika, něco dobrého do sebe, na sebe, něco voňavého, něco krásného a úzasného...masáž, atd.)

Je docela vtipné, že k tomuto tématu hýčkání jsem přišla na kurzu Hýčkej svoji hostitelku, kterou pořádá firma JUST&NAHRIN. Učím se tam, jak hýčkat a dopřávat, místo, aby hýčkal někdo mě :o) Takže kromě mě, se můžete těšit i vy ;-)

Je pravda, že když se člověk dostane na své pomyslné dno, má se alespoň od čeho odrazit. To dno je takovým startem, který nám dodává spoustu nového a třeba i lepšího.
Nikdy bych nevěřila, že se pocitím, co to ta deprese je. Nikdy jsem ji moc nechápala a nepřišlo mi to jako velké zlo. Ale ono je. A je taky pravda, že někdy se z toho člověk prostě nevykope sám. Zkusí si říct o pomoc a buď to padne na úrodnou půdu a nebo nikoliv.

Mě z toho stavu pomohla kamarádka. Jedna, která se v tom kdysi plácala stejně a ví jak na to. Její rady padly na úrodnou půdu a já najednou měla pocit, že na to nejsem sama. I když to byly jen slova, tak to stačilo.
Čím víc jsem se v tom plácala, o to víc jsem měla pocit, že pro sebe musím začít něco dělat. Hýčkat se. A že jsem to potřebovala jako sůl.
Ona jen řekla, prostě vypadni. Nech děti doma s manželem a vyraž ven. Nebo můžeme spolu. Každopádně vypadni. A já vypadla.

Začala jsem tím, že jsem vyrážela ven na kafíčko. Buď s někým nebo sama s knihou. Alespoň jeden den, jeden večer v týdnu. A pak jsem tomu propadla a vyžaduji to víc a víc. Můj kalendář se plní. Je to teda všechno s mírou a podléhá to určitým pravidlům, ale i z toho se dá těžit a cítit se trochu svobodněji.

Najednou jsem měla pocit, že se potřebuji vyloupnout z té rodičovské skořápky, která podléhá sakrapohodlným teplákům a nemytým vlasům. Prostě stavu, je mi jedno jak vypadám, co nosím a co se sebou dělám. Protože prostě na to není čas.

I když je to hýčkání stavem krátkodobým, tak to s námi dělá divy. Odpočinout, relaxovat, nic nedělat a věnovat se jen sám sobě. Dělat něco jen protože se nám to líbí, nikdo nám do toho nekecá a my můžeme vypnout. Tyto krátké chvlky jsou tím, co nás drží nad vodou a vytváří nám náš krásný osobní svět. Můžou být vlastně jakékoliv. Každému dle jeho gusta.

Protože, když se budeme usmívat my, budou se usmívat i druzí. Je to nakažlivé. Nechte se hýčkat, usmívejte se a bude Vám líp!

Praktičtěji třeba zase někdy příště :-)

A co rozmazluje a hýčká vás? Necháváte se hýčkat? Dokážete být sobci?



Safienka

ŽIvotní styl: Co jíme bez pšenice

žitný chléb s máslem a řeřichou

Jsou to téměř tři měsíce, co jsme ze své stravy vypustili pšenici. Snažíme se to dodržovat co nejvíc, ale stejně nám to občas ujede. Přesto jsme ve svém životě pocítili změny k lepšímu a tento životní styl se nám líbí víc a víc. Můj muž dokonce pronesl, že už se snad ani nechce stravovat jinak.

Protože se nám ale občas chuť na chleba ukáže, rozhodli jsme se do svého jídelníčku semtam zapojit i žito. Zkusili jsme si upéct (vlastně nám byl upečen, neboť mé již tři pokusy vzaly za své) 100% žitný chléb a vůbec nebyl marný. Stejně tak i žitné škvarkové placky a žitná pizza. Neříkám, že si to dáváme denně, spíš jednou za čas pro zpestření jídelníčku. Protože co si budeme povídat, dát si chleba a máslo je prostě nejjednodušší cesta k zahnání hladu. Holt tak to mám v sobě zakořeněné.

Už od začátku jsme věděli, že nechceme používat bezlepkové směsi, které se snaží nahradit lepkové. Takže cílem bylo jíst co nejvíc přirozeně a užívat si to.

Přestože jsme na bezpšeničné stravě teprve tři měsíce, tak mám dost často pocit, že nevím, co vařit. Je teda docela dost možné, že to není chyba v pšenici. Co tak sleduji, tak s tím má problém většina žen v okolí. Motám se najednou v kruhu, který mi dává pocit, že jsem schopna vytvořit jen několik málo receptů. A ono je takových možností. Jen k nim přijít a nebát se je vyzkoušet.

Co se týká našeho jídelníčku, držíme se několika častých modelů:

Snídaně

Mezi mé nejčastější snídaně patří bílý jogurt s domácí musli směsí a nějakým ovocem. Další variantou jsou instantní kaše Nominal (ovesné, jáhlové, pohankové, semínkové, rýžové, lahodné) s rozmixovaným ovocem. Když už mám fakt na něco chuť, tak si ráno udělám lívance s jogurtem a čokoládou a nebo pohankové palačinky s ovocem. Pokud je doma něco upečeno, tak si dám občas i to, ale spíš se držím modelu č. 1. 

Svačina

Jako diabetik jsem byla zvyklá dopoledne svačit. Poslední dobou to ale nějak nestíhám a nebo nemám hlad. Mou svačinou bývá dopolední káva a občas nějaký oříšek. (Ohoho..teď jsem si dala pohankové sušenky.)

Oběd

kukuřičné muffiny se šunkou

Jelikož jsem s dětmi doma, tak obědy bývají rychlovkou. Málokdy mám něco dopředu uvařeno, abych to jen ohřála a mohla servírovat. To ale neznamená, že mě to tak nebaví, naopak. Je to příjemné, když nemusím vařit. Nejmladšímu členu rodiny dělám zeleninové kaše a nám s Maruškou se snažím udělat něco rychlého, chutného a zdravého. Jelikož je holčička dost vybíravá a poslední dobou odmítá cokoliv jíst (co je smíchané, vypadá blbě, nevoní, nechutná a nebo na to prostě nemá náladu) dělám obědy spíš podle sebe, protože, kdybychom měli jíst podle ní, tak budeme mít každý den párek nebo sekanou.

Nejčastější verzí je něco s bramborem a zeleninou. Občas podusím maso a k tomu rýži a nebo uvařím těstoviny s mákem. Pokud musím hustit, hustím instantní kaší. Často zapojuji pohanku, jáhly, červenou čočku.

Svačina

Odpolední svačina bývá takovým „bonbónkem“ v celém dni. Většinou si dáváme něco dobrého, pěkného na pohled nebo něco upečeného. Nejčastěji teď dělám tvaroh s musli a ovocem přelitý čokoládou. Někdy ji odbudeme nakrájeným ovocem, oříšky nebo nějakou tyčinkou ze zdravé výživy.

Večeře

Nejhorší část dne, neboť nikdy nevím, co dělat. Nechce se mi pořád ládovat rýžovými chlebíčky s gervais. Snažím se každý den nakrájet nějakou zeleninu a k tomu něco buď upéct nebo uvařit. Ale...už mě to teda moc nebaví. Večeři většinou vymýšlím několik minut před jejím započetím. Určitě by mi to vyřešil dopředu napsaný jídelníček, ale jak už je u mě zvykem, tak nikdy u něj nevydržím dlouho.

Dost často zapojuji vajíčka na milion způsobů, pečené brambory s nějakým dipem, placky, slané koláče, zeleninové saláty, těstovinové saláty.

2.večeře:

Když jsem byla mladší, tak jsem musela mít kvůli diabetu 2.večeři. Teď je to spíš o chutích, kdy mě prostě honí mlsná. Musím přiznat, že po vysazení pšenice ze stravy je to spíš v hlavě, než bych na něco měla doopravdy chuť. Ale když už, tak si dám občas ještě jogurt s kakaem nebo oříšky. Někdy je blbé období, takže si dám i čokoládu, ale snažím se to zamezit a moc ji doma nemít. 

cottage lívance s jogurtem, lesním ovocem a čok.

ovesný koláč s pudinkem a ovocem

rýže s kokosem, porkem a kešu oříšky

brumíci

makový koláč s tvarohovou polevou

mrkvový koláč s ořechy

pohanková bábovka

A co vy? Jak to máte s jídelníčkem přes den? Píšete si ho dopředu? Vaříte na několik dní nebo děláte jen čerstvá jídla? Co nejčastěji večeříte? Kam si chodíte pro inspiraci?

Mějte se bájově, 

Safienka

Pohodový začátek dne

Pojďme si udělat krásný začátek dne.

Chápu, že spousta lidí potřebuje k přežití zapnutý telefon, počítač, tablet a kdesi cosi. Nechám to na vás, ale zkuste se do toho chvíli nedívat. Uvidíte, že Vám nic neuletí a bude to taky fajn.

Pokud to sami nezvládnete, tak já vás zvu k nám. Omlouvám se, ale u nás se budete muset zout. Přesto vám nožky zahřejí návštěvní papuče. Uvařím konvici voňavé kávy a čaje, prostřu stůl, talíře ozdobím samými dobrotami od vajíček, šunky, sýrů, zeleniny, ovoce, jogurtů a musli směsí až po něco dobrého upečeného. Doprostřed dám čerstvou kytici (nepřemýšlejte o tom, že je únor, kytice tam bude J). Pustím nějakou veselou hudbu, která nám zvedne náladu ještě o stupeň výš. Třeba takový Stevie Wonder nebo Caro Emerald.

Pokud si s námi nebudete chtít povídat a poslouchat hudbu, tak si můžete vypůjčit nějaký časopis nebo knihu. Vedle v pokoji je křeslo, které zve k posezení a čtení. Nemusíte se bát, že se straníte. Chvilku to bez vás vydržíme. My se zatím budeme smát a vyprávět si vtipné historky.

Až dosnídáme, tak se odebereme na sakrapohodlný gauč a budeme si vyprávět ty nejlepší a nejveselejší zážitky nebo prostě jen zdrbneme nějakou knihu. Možná budeme mít chuť tančit. Meze se nekladou. Až se dosytosti vysmějeme, tak si oblékneme něco teplého na sebe a protože venku svítí sluníčko, tak se půjdeme projít. Nebo si zahrajeme nějakou hru či si rozložíme gauč a pustíme si film. Je dopoledne? Proč ne film? Měla bych chuť na něco veselého a oddychového.  A nebo se můžeme prostě jen plácat do dlaní, sledovat a tlachat. 

A krásný den může začít...

PS: Děti jistojistě hlídá nějaká babička a tudíž se nám nemotají pod nohama . Nikdo nás nežene k pohádkám, netrhá nám kafe z ruky a jídlo od pusy.


I když své děti miluji, tak mi je v tuto chvíli naprosto blaze.


Safienka

Životní styl: Začínáme bez pšenice

Za jednu z nejzajímavějších knih, které jsem četla v roce 2015, považuji knihu Život bez pšenice. Ačkoliv se jedná o odbornou publikaci, celkem jsem ji zhltla. Našla jsem tam spoustu informací, které jsem nevěděla a které mi utvořily nové pohledy na své stravování.

Od roku 1991 jsem diabetikem I.typu. Již od začátku jsem léčená inzulínem, takže si ho musím píchat několikrát denně. Ze začátku jsem se s tím docela trápila, ale myslím, že už jsem si za těch 24 let celkem zvykla. Od začátku, co si snad pamatuji, jsem jedla chleba, pečivo a potraviny složené převážně z pšenice. Je to totiž tak jednoduché. Když nevíte co, tak si vezmete kousek chleba nebo rohlík a hlad je zažehnán. Dokonce i v časopisech, které jsou věnovány diabetu, se pšenice nachází v jídelničku až moc často. Když jsem koukala na jeden vzorový, tak jsem tam našla k snídani chleba, k obědu těstoviny, nějaký rohlík k svačině a pak cosi k večeři. Tzn., že pečivo několikrát denně. Když jsem řešila svůj jídelníček s doktorkou na diabetologii, tak mi byl doporučován chleba. Říkám si, proč?!?

Když o tom člověk neví, nebo jen nepřemýšlí, tak se tolik asi nezarazí, že se pšenice vyskytuje v našem jídelníčku tak často. Od té doby, co jsem si přečetla Život bez pšenice a pročetla několik odborných článků, to ale vidím na každém rohu a jen kroutím hlavou. Nechci tady psát o tom, jak je pšenice v její dnešní podobě pro naše tělo škodlivá a nepotřebná. Ráda bych se spíše zaměřila na to, jak jsme jí v naší domácnosti řekli adié.

Aby se nám to dobře počítalo, tak jsme začali 1.1.2016. Co nás k tomu donutilo? Řekla bych, že nejvíc naše oteklé pupky po vánočních svátcích a potom taky touha po lepším zdraví a bohatější stravě.

Nikdy bych netušila, že se do toho bude chtít pustit i můj muž. Jsem za to neskonale vděčná, neboť je to velká podpora a motivace, když se o něco snaží v rodině dva.

O bezlepkovém stravování jsem přemýšlela a dokonce ho i zkoušela loni, když jsem byla těhotná. Vydržela jsem to ale jen několik týdnů a nakonec se k pšenici zase vrátila. I přes těch pár dní jsem ale pocítila rozdíl, hlavně tedy v hodnotách glykémie. Když jsem diabetologům tvrdila, že mi chleba zvyšuje po ránu cukr výš než cokoliv bez pšenice, tak mi nevěřili. Jen kroutili hlavou a nechtěli připustit jinou možnost než tu, co mají nadrcenou.

Teď už je to skoro měsíc, co jíme bez pšenice. Řekla bych, že to není stoprocentní, ale vědomě se udržujeme u toho, abychom se pšenici vyhnuli a jedli něco jiného. Zařadili jsme více zeleniny, ovoce, tvarohu, pohanky, luštěnin, ořechů, jáhel.

Zdroj

Našla jsem několik stránek, z kterých čerpám inspiraci a kde se motivuji. Hodně mi pomáhají cíle, které jsem si pro tento rok dala. Úplně nejvíc mě ale motivuje to, že se cítím líp a hlavně, že nemám celé dny žravou. Přes den nemám téměř vůbec hlad a večer jsem klidnější a nevymetám všemožné úkryty slaných a sladkých potravin.

Je spousta pozitiv, které nás provází a udržují nás u toho, abychom pokračovali. Nemohu říct, jak dlouho to vydržíme, protože sama nevím. Pšenici vidím všude kolem a je občas těžké vydržet, ale zatím to jde.

Ráda bych s tímto naším příběhem pokračovala v několika dalších článcích, kde bych chtěla zvýraznit své oblíbené recepty, větší zkušenost se změnou postavy, tipy na potraviny a třeba i něco dalšího, co mě k tomu napadne. Doufám, že neskončím, jako jsem začala a nějakou dobu to vydržím, aby to mohlo být trochu inspirativní a motivující.

Uvidíme, držím nám palce.

Mějte se krásně, i když dneska poněkud deštivě.

Safienka