Užívejme života: tipy na filmy, pár knih, piknik

Tři měsíce opět za námi a já jsem tu s příspěvkem. Těším se, jak shrnu to, co jsem zažila, přečetla, viděla atd. Spousta dobrých věcí pohromadě dá prostě spoustu dobré nálady. Špatné věci zaniknou a dobré dodají spoustu nové energie. A ta je potřeba … fakt! Protože spánek a kafe to vždycky nezachrání...i když by to bez nich nešlo :-)

Poslední dobou se mi vůbec nechce číst. Lehce mě to děsí, ale to určitě brzy přejde. Holt 5 rozečtených knih dočtu pomalu, polehoučku, potichoučku a v klidu.

Co jsem tedy za ty tři měsíce přečetla? Něco se našlo…

Okamžik všeho – S. King 
Příjemná romantika, kdy se jedna dívka bez práce fláká za výlohou antikvariátu. Hltá tam jeden lechtivý román za druhým, přičemž v jednom najde tajný a megaromantický příběh mezi řádky a...zamiluje se. Kdo by ne. :-)

Možná v jiném životě – T. Jenkins Reid
Příběh o životní situaci, která se zobrazí ve dvou verzích. Dvě možné linie jednoho života. Co by se stalo kdyby? Skvělé, zábavné, úsměvně a hlavně strašně zamilované :-)

Ohnivý dotyk – P. Briggs
Několikátý (už ani nevím kolikátý) díl s Mercy Thompson. Co se vlastně děje Pod kopcem? Že je Mercy zase tou, která všechny zachrání. To vlastně ani nemůže být jinak :-)

Vzdorující Toskánsko – P. Doran
O manželském páru, který se rozhodne zachránit manželství v troskách toskánského bunkru. Sousedské vztahy, úplně jiný národ a spousta práce. Nezní to tak, ale bylo to opravdu oddychové a úsměvné čtení.

Just Kids – P. Smith
Pro mě hodně inspirační. Životopis Patti Smith. Úžasná žena!

Noc s Audrey Hepburnovou – L. Holliday (recenze)
Romantika o jedné potrhlé holce, která se přestěhuje do mini bytečku s mega gaučem, který kdysi vlastnila Audrey Hepburnová. A ta se na něm taky brzy objeví. Hodně mi to připomínalo knihy Alexandry Potter.

Ti, já a ti druzí – F. Kearney (recenze)
O rodinném tajemství, manželské krizi, nevěře a prostě román o tom, jak se člověk musí dostat ze dna, aby mohl žít dál.

Skoro Francouzka – S- Turnbull
Příběh o Australance, která se zamiluje do Francouze. O tom, jak se snaží zapadnout v jiné zemi. Musela jsem odložit. Na můj vkus tam bylo moc nudných pasáží. Třeba příště.

Kniha....
...s nejhezčí obálkou – Ti, já a ti druzí 
..., která se mi nejvíc líbila – Možná v jiném životě
...., která se mi nejmíň líbila - Skoro Francouzka (nedočetla jsem)
...., která mě nakopla/namotivovala – Just Kids
...., u které jsem se nejvíc nasmála – Noc s Audrey Hepburnovou

 Takže skóre malé, ale to nevadí, určitě to brzy zase doženu a budu klátit jednu za druhou :o)

S filmy a seriály jsem ale nezahálela..S dětmi jsme odjeli na týden k rodičům, takže jsem měla prostor a více času (hahaha)...o trochu víc času...něco sledovat, číst atd. :-)
Našla jsem nový seriál, který je boží. Oddychovka, prdlovina a prostě 20 min. vypnutí mozku :-) Seriál se jmenuje NOVÁ HOLKA a vypráví o holce, učitelce, která se nastěhuje ke třem klukům. Přemýšlím k čemu bych to přirovnala...Nevysedávají pořád na gauči jako Přátelé, spíš se poflakují po baru, občas někam vyrazí a nejvíc času řeší situace, které vznikají mezi ženami a muži. Možná HIMYM. Asi jo...mrkněte a uvidíte :-)

A pak samozřejmě dokoukáváme Castla na zabití. Už jsme u 7.série...takže huráá:-)Pořád nás to baví a já už snad i objevila schopnost uhádnout vraha :D


Vedle seriálů jsem viděla spoustu nových filmů. Taky máte období čtení nebo pak naopak seriálové či filmové? Mně to potkává celkem často….buď jenom čtu a nebo jen koukám. Málokdy to zvládám kombinovat :o)

Taaaakže, co jsem viděla a mohu či nemohu doporučit?

Svůdná krása   xxxxx
Itálie, Liv Tyler, panenství, umělci, fajn soundtrack


Brooklyn   xxxxx
50. léta, Irsko, Brooklyn, první láska, kdo by se nezamiloval do Itala?

Coco Chanel   xxxxx
nadání sirotka Coco, život, kariéra, průbojnost nového stylu, první láska, úžasná Audrey Tautou

Coco Chanel & Igor Stravinsky   xxxxx
Coco po smrti své lásky, sex, vyčítání, hudba, rozvrat rodiny

Co žere Gilberta Grapea   xxxxx
úžasný herecký výkon Leonarda Dicapria, Johny Depp, rodina bez otce, retardovaný syn, krásná Juliette Lewis

Tatínkova sláva   xxxxx
poetický film, 1895, prostředí Marseille a pak kopce Provance, rodina

Švadlena   xxxxx
trochu Tarantinovský styl, skvělý výkon Kate Winslet, šílené městečko, Liam Hemsworth!!!

Neobyčejné ženy – Audrey Hepburn   xxxxx
životopis Audrey Hepburn

Neobyčejné ženy – Coco Chanel   xxxxx
životopis Coco Chanel

Maminčin zámek   xxxxx
pokračování filmu Tatínkova sláva, poetický film, kopce Provance, soudržnost rodiny, pohoda

Otcové a dcery   xxxxx !!!
úžasný výkon Russella Crowa a Amandy Seifried, hodně silný film, následky výchovy rodičů, láska

That sugar film   xxxxx
dokument o tom, co s lidmi dělá cukr, měl by vidět každý

Dívka s perlou   xxxxx
1665, Colin Firth!, umělec, obraz Dívka s perlou, jak se chudá dívka na obraz vešla, Johannes Vermeer

Big eyes  xxxxx
životopisný, skandální, obrazy Margaret Keane, 40./50. léta 

Dánská dívka   xxxxx
20. léta, dánští malíři, žena v těle muže, komplikovaný vztah manželů



A co ještě?

Zaregistrovala jsem se na portálu Postcrossing a poslala už dva pohledy :), jeden dostala a prostě radost :) Úplně jsem zapomněla, jak je člověk dychtivý, když kouká do schránky :o)

Taky jsem poslala několik dopisů a moooc si to užívala! Hodlám pokračovat v dělání radosti ... prostě jen tak, klidně i lidem, které neznám! Jo!

S rodiči jsme na začátku prázdnin absolvovali úžasnou dovolenou v Lužanech (fotky zde) nedaleko Jičína. Děti vůbec nechtěly spát, byla tam vcelku zima (večer klidně i 4 vrstvy), ale bylo to báááječnéé! Pořád vzpomínám:-)

Stihla jsem absolvovat Kurz tvůrčího psaní (článek zde) u Reného Nekudy. Můj první kurz podobného typu a mohu jen a jen doporučit. Doufám, že toto nebylo poslední vzdělávání s tématikou psaní.

Letos jsem se dočkala 30. narozenin, takže jsem se rozhodla udělat oslavu. U kamaráda v kavárně Cafe Poem. Bylo nás poskrovnu a o to víc to bylo povedené. Popíjeli jsme, bavili se, hráli hry a prostě byla sranda a já si to užila. Fakt moc.

Jako dárek od manžela jsem dostala tajný výlet. Byl do Drážďan a článek o něm si můžete přečíst tady. Určitě to nebylo naposledy:-)

Už takovou dobu jsem se chystala něco namalovat, až jsem se k tomu dostala. Oprášila jsem svou výtvarnou krabici, snažila se vymačkat zaschlé akrylové barvy a pustila se do toho.

Nějak se mi zalíbilo kupovat květiny. Chápejte mě, nejsem znalec botaniky, ale zjistila jsem, že mi ty barevné krásky zvedají náladu a dělají den i místnost hezčí, takže sem s nimi.

Už nějakou dobu si stěžuji na svého doktora a až po letech jsem se rozhodla, že ho změním. Pořád jsem o tom mlela, ale skutek utek a teď konečně. Snad. Beru svůj život do rukou a chci ho mít hezčí, lepší a bez stresu!

Jako narozeninový dárek jsem dostala piknikový koš a minulý víkend jsem ho konečně pokřtila na prvním pikniku. Vyrazili jsme na mládežnický rodinný sraz do Bakova nad Jizerou do úžasného areálu a moc si to užili.

A v poslední řadě jsem začala trochu upravovat blog (jen v maličkostech), ale i tak mě to moc baví a přináší spoustu nového a inspirativního.

Určitě by se opět našlo spoustu dalších jiných věcí, které jsem zažila, prožila, užila a mohla doporučit, ale tak víte co...nemůže být všechno hned ;o)



Mějte se báječně, užívejte prvních podzimních dní a nezapomeňte se usmívat :-)



Mávám z pod kopce špičatého,

Safienka

Pokec u kafíčka XXIV. - Vnímání a intuice

Zdroj

Když jsem se věnovala reiki, shamballe, kyvadlu a tarotovým kartám, tak jsem pořád chtěla vidět a vědět něco víc. Moc jsem chtěla. A nedělo se to. Ano, energii jsem cítila a cítím (třeba ty desítky duší po příjezdu z Paříže), ale prostě víte jak. Nějak mi to nestačilo. Řekla bych, že jsem si to brzdila sama. Protože jsem tzv. tlačila na pilu a ono se pořád na truc nic nedělo.

V několika chytrých knihách jsem četla, že jsou lidé schopni vidět bytosti, anděly..jak chcete. Lorna Byrne s nimi dokonce i komunikuje. Když si načtete několik takových knih, můžete dostat pocit, že se to bude dít i vám. Takže i já jsem pořád čekala. Zírala jsem do jednoho místa a hledala nějaký obrys, záři, světlo. A nic. Jak jinak.

Nějak mi nedošlo, že to „nadání“ nemusí mít všichni stejné. Že každý je jiný a někdo může vidět, někdo slyšet a někdo cítit. A někdo vůbec nic. A někdo třeba i všechno dohromady. A že když budu čekat pouze to krásné, zářivé, že se mohu dočkat i toho šeredného, tmavého.

Musela jsem si připustit fakt, že jsem se možná i trošilinku bála. Přeci jen, kdo ví, co na vás vyskočí. Holt jsem od mala srab no...už jsem o tom kdysi psala, jak jsem utíkala doma v noci do schodů, protože jsem měla pocit, že mě dole v té tmě něco pozoruje a určitě, stoprocentně mi sežere nohy. A to jsem prosím nekoukala na žádné horory ani jiné podobné děsivé filmy. To bych nedala už vůbec. Možná na jeden (Kruh) a to mi stačilo ažaž...nebo vlastně ještě jeden...jak nějaký chlap, zabiják, sleduje ženu takovou malou dírou ve dveřích...a je mu vidět jen oko...brrr...Takže pak se nebylo čemu divit, že jsem za veškerou tmou hledala něco strašidelného.

Abych to uvedla na pravou míru. Věřím v to, že po životě existuje život, že duše je nesmrtelná, že když zemřeme a máme něco nedořešeného, nebo nás někdo svazuje atd, tak jsme schopni zůstat tady a vydáváme se za živé ač nás nikdo nevidí. Věřím, protože to tak cítím. Abyste mě dobře pochopili, po nějaké době své „ezoterické kariéry“ jsem přišla na to, že já patřím mezi ty, kteří nic neuvidí. Protože bych to prostě nedala. Někdo tam nahoře zřejmě ví a zná:-) A ono to stačí.

Pozn. : Kdo nechce, nevěří, tak ať ani nečte :-) Příště bude určitě zase nějaká recenze :-)

Takže občas si takhle odvedu nějakou zbloudilou duši a jsem klidnější. Pořád mě něco nelechtá a nebrní mě hlava. Poslední dobou se k tomu ale přidalo i něco víc. Něco, co vím, že mám, ale nikdy jsem to neslyšela tolik jako v poslední době. Možná jsem to nechtěla vnímat a nebo si toho nevšímala. Ano, mluvím o intuici. Někde jsem kdesi četla, že když se žena stane matkou, tak se její schopnost intuice značně zvyšuje. Pro děti jen to nejlepší! Určitě tomu tak je. Něco, co nám ukáže správný směr. Je potřeba to jen zachytit a důvěřovat tomu.

Zdroj

U dětí je to ze začátku jasné. Zakniknou a já se proberu i z toho nejhlubšího spánku (mno, dobře...jednou mi to trvalo dýl, ale to jsem byla určitě v komatu)...Jako ženy a matky je vnímáme víc než chlapi a otcové. Ti pro ně dělají zase jiné věci. Rozumíme jejich řeči, tušíme (i když občas taky ne), co asi chtějí, sledujeme je ze všech stran, vidíme je všude a když nevidíme, tak správně zmatkujeme, a prostě máme tak nějak vrozené, že pro ně skáčeme kamkoliv. Jednou jsem ani nezaregistrovala a už jsem se sbírala ze země, kam jsem skočila z křesla po kolenou, aby ten můj malej nezbeda náhodou nespadnul na hlavu. Takže tak.

V poslední době se mi začal v hlavě hlas intuice ozývat víc a víc. Směle bych řekla, že mi tam občas i dost řve. Neber to! Nesahej tam! Nechoď tam! Odpočívej! A já se mu opravdu učím důvěřovat. Vždycky to bylo totiž tak, že jsem ho sice slyšela, ale jela jsem si svoje a pak jsem si na něj vzpomněla, když jsem viděla, kam jsem se to proboha zase dostala a nebo co se mi stalo. Jooo, to jsem měla dát na ten první pocit, který mi v hlavě naběhl.

Co jsem tímto článkem vlastně chtěla říct? Měla jsem najednou pocit, že bych to měla napsat. Sdělit vám, že byste měli svoji intuici používat a důvěřovat jí. A i když vám to nejde, tak to nelámat přes koleno a dělat věci jen tak, jak jste zvyklí. Hlavně se řídit srdcem. Rozum je dobrej, ale víte co, se štěstím to tolik zase neumí :-)

Mějte se báječně,

Safienka

Pokec u kafíčka XXIII. - Jak moc jsme podobni našim rodičům a děti nám?

Káva voní celým bytem. Občas je to lepší než kdejaká voňavka. Čerstvě namletá káva! Jo! Pěkně do oblíbeného hrnečku, v pohodlném křesle, sluníčko svítí a člověku je tak nějak...tak akorát na psaní. Když se mi zadaří, tak popíjím kávu a děti spí. Když už na to nemám nervy, tak popíjím kávu a děti nespí. Jo, je v tom rozdíl. Značný. I když je káva vynikající, tak pohoda je maličko jiná. Míň uvolněná a víc v pozoru.

Od té doby, co mám děti, pozoruji, jak mi začínají být podobné. Víte, nejdřív mi to tak ani nepřišlo. Když tedy nepočítám vzhled :o) Ale postupem času, když se začaly „vybarvovat“, tak to vidím víc a víc. Musím si v tu chvíli přiznat barvu: „Bože, to jsem celá já.“ S mými dobrými i špatnými vlastnostmi. Ve většině případů hlavně s těmi skrytými, které by objevil jen někdo, kdo mě buď hodně zná a nebo je odborník. 

Zdroj

Je to až s podivem, jak se člověk začne víc poznávat, když sleduje vlastní děti. A pořád. A znovu. Jo, jsou to človíčkové, kteří mají hodně z obou rodičů. Nebudu si to přeci všechno přivlastňovat sama ;-)

Zrovna nedávno jsem byla s dětmi u cukrárny, kterou máme kousek od baráčku (pořád jsem se nerozhodla, jestli to je dobře a nebo ne) a tam jsem svoji holčičku pozorovala a říkala kamarádce, jaká je a jak se chová. Až po několika hodinách mi došlo, že jsem ji popsala sebe. A že jsem to o sobě vlastně ani nevěděla, i když jsem to dělala. Šílené. A co teprve ten druhý trpaslík. Člověk jen žasne a chce se mu smát.

Viděli jste to video, kde děti dělají naprosto všechno stejně, jako dělají jeho rodiče? Video je hnáno hodně do extrémů, ale v důsledku je strašně pravdivé. Od koho jiného se mají děti něco naučit než od nás? Nejsme schopni být pořád v pozoru a dělat jen to, co chceme, aby se naše děti naučily. Buďto jsme už v jádru duše naprosto vyrovnaní, klidní, trpěliví, jíme jenom u stolu, na nikoho nekřičíme, na všechny se usmíváme a nebo máme svoje mouchy, které naše děti zrovna vyhmátnou a rozhodnou si je osvojit. A že to jsou ty nejlepší mouchy. Nejlepší z nejlepších. Nejlíp ty, které se snažíme co nejvíc zamaskovat. 

Zdroj

A naši rodiče? To je vlastně to samé. Naše děti vychováváme, rodiči jsme byli vychováváni. Nikde není rozdíl. Vše je stejné. Každý má na všechno právo i nárok. A my možná zjišťujeme, jak jsme jim hodně podobni. A jak nás štve, že jsme vlastně v mnoha ohledech stejní. Někoho to může až děsit. Protože se mu nelíbí, co jeho rodiče dělají a představa, že to budou v budoucnu dělat taky je otřesná….nebo třeba ne? Nebo naopak a můžeme se jen a jen těšit ;-)

Říká se, že jsme takoví, jací chceme být. Svůj život si utváříme sami. Něčemu se bohužel ale nevyhneme nebo ano?

Když jsem byla v pubertě, tak mě na rodičích štvalo hodně věcí. Neznám snad člověka, který by to tak neměl. To a to a to mi vadilo. A říkala jsem si, že taková nikdy nebudu. Nikdy! A víte jak? Nikdy se nemá říkat nikdy. Protože už to začíná. Ta podobnost.

Můžeme se s tím prát a nebo se s tím smířit. A nebo s tím něco udělat. Přesto si myslím, že naše přirozenost nás doběhne. Důležité je, abychom byli šťastni a mohli se radovat. Nejlíp nic neřešit. Což bych nebyla já. Já musím mít pořád nějaké otázky a nad něčím hloubat.

V knize Temná stránka hledačů světla byl skvělý příklad. Bylo tam vypsáno několik desítek špatných vlastností člověka. Těžší verze příkladu. Měla jsem si je přečíst a podtrhnout či zakroužkovat ty vlastnosti, které mi vadily. S kterými jsem se nemohla ztotožnit. Jaká nechci být. 

Tento výběr byl mým úkolem. Přijmout to, že bych taková mohla být. Ta špatná, zlá a pomstychtivá. Víte proč? Protože to je něco, co je vlastností každého člověka. Abychom byli šťastni, potřebujeme být vyrovnaní. Potřebujeme být hodní i zlí. Není to nic špatného. Je to normální a je to nutné. Bez tmy by nebylo světlo. Vlastně když to tak řeknu, tak by nám mělo být jedno, jací jsme a jací jsou ostatní. To je řešení úkolu. Přijmout něco špatného, nechat to chvíli rezonovat, přivítat to a nechat to být. Je to náročnější téma, které kdekdo neskousne. Já se s tím snažím ztotožnit už několik let. Učím se a zjišťuji, že to jinak ani nemůže být.

Platí to i v obrácené verzi, v kladných vlastnostech. Které se samozřejmě přijímají mnohem snáz :o) 

Zase je tu to zrcadlo a jen my sami. Pěkně se to všechno odráží a ukazuje nám nás samotné. Naše děti, to je vzácný dar. Děti jsou bezprostřední, splachovací a strašně moc vzácní. Milujme je se vším, protože jen tak můžeme milovat sami sebe.

A to jsem se zase dostala někam dál. To bude určitě to kafe….hlavně to na něco svést ;)

Mějte krásný poslední letní víkend,

mává,

Safienka

Dopisování a jiné papírenské tajnosti

Jsem stoprocentní knihomol. Tím si jsem naprosto jistá. Od té doby, co ale sleduji jeden blog (ehm, kdyby jen jeden), začala jsem tíhnout také k papírenství. Říkala jsem si, proč zrovna teď. A pak mi najednou blesklo, že to teď už je vlastně docela dlouho. Jen jsem tam vecpala lehkou několikaletou pauzičku....

Ale předtím….

….jsem začala dopisováním. Ani vlastně nevím, kde jsem získala první adresu. Asi to bylo od jedné kamarádky, přes známou s doporučením a nadšením (znáte to:-)). Každopádně dívka se jmenovala Andrea a byla z Mikulčič a psaly jsme si hoooodně dlouho. Posílaly jsme si fotky, samolepky, obrázky, vyměňovaly si názory a byly šťastné, když jsme objevily ve schránce dopis od té druhé. Viděly jsme se jen z fotek, osobně nikdy. Jo, to ještě nebyl facebook jiné sociální sítě, vlastně jsem ještě ani nebyla přihlášená k xchatu a doma jsme neměli internet.

Po desítkách dopisů jsme ale přestaly. Asi jsme se moc namlsaly. Stále jsem si však s někým psala - sestřenice, kamarádky, pak i přítel...milovala jsem tu vůni papíru..sbírala jsem dopisáky, obálky, různé pohledy a prostě všelijaké cerepetičky. Založila jsem si sešit/desky, kam jsem si psala různé důležité záležitosti a tvořila jsem si kvízy. Hodně jsem „žrala“ Bravíčko a Bravo girl. Vystřihávala jsem různé obrázky a lepila si je všude možně. Co si pamatuji, tak jsem měla jednu chvíli polepenou celou zeď plakáty oblíbených skupin a zpěváků. Ani kousek zdi nebyl vidět..

A pak na střední jsem k tomu zase víc přilnula. Tentokrát ale maličko jinak. Poznala jsem dívku, s kterou jsme si káply do noty. Zjistily jsme, že máme hodně moc společného a že nás spousta věcí zajímá. Založily jsme si svoji filoSOFII. Takové jedno naše velké tajemství. Jednou za čas (tu frekvenci si bohužel nepamatuji), jsme si vyměnily obálky s lístkem, kde bylo napsáno, co máme splnit. Jestli odpovědět na otázky, nebo vymyslet příběh nebo něco vytvořit. A že to nebyly otázky typu, jaké je tvé nejoblíbenější jídlo. Spíše názory a myšlenky. Byly jsme takové jiné. Jednu chvíli jsme si připadaly jako čarodějnice. V živé paměti mám chvíli, kdy nás tak nevědomky můj taťka oslovil a my se musely potutelně chichotat. A to jsme nedělaly nic čarodějnického. Ale prostě to tak bylo. Brouzdaly jsme se bosky v trávě, lítaly z kopce jak splašené a řvaly u toho, pálily jsme svíčky a voňavé tyčinky, chodily nakupovat do shambally. Když tak listuji zápisky, musím se usmívat. Dokonce jsme si i psaly dopisy a pohledy a prostě jsme byly velké nejlepší a nejvěrnější přítelkyně. Však víte :-)

No a pak to nějak utichlo. Po střední jsme se odloučily, každá se odstěhovala do jiného kouta země a po psaní byl konec. Všechny věci šly do krabic nebo do desek a najednou došlo k pauze. Sem tam si vyměníme email, pošleme fotky dětí. Minulost je za námi.

A najednou, po těch několika letech, po té odmlce, mám zase chuť psát a tvořit. Začalo to vlastně založením blogu. Nejprve estranky, potom webnode a nakonec, do třetice všeho dobrého, jsem se ukotvila tady. Se mnou to jinak ani nejde. Není to Sofie, ale je to ventilace a hlavně relaxace. Je to o knížkách a o myšlenkách, občas o receptech a semtam o fotkách. Snažím se vyjádřit, jak by to ústy nešlo (teď při mateřské vůbec…). Začínám zase dýchat vzduch provoněný papírem, stejně jako v minulosti. Dochází mi, jak hodně mi papírenský hmatatelný svět dal, jak mě obohatil, bavil a hlavně, jak mi chybí. Potřebuji se obklopovat věcmi, které jsou malinké, kouzelné a které udělají tak obrovskou radost.

Občas mi přilítne do schránky pohled. Dopis vlastně až teď po dlouhé době (díky Vivi :*). Vůbec se mi tomu nechce věřit, že tak dlouho jsem žádný nedostala. Je to jasné, když jsem žádný neposlala, tak jak bych mohla nějaký dostat. Ale tak kdo ví?

 Nedávno ke mně přilítla informace o postcrossingu. O dopisování/pohledování po celém světě. Vylosujete si adresu někoho úúúplně neznámého a pošlete mu pohled a nějaké slůvko k tomu. Naoplátku někdo si vylosuje vás a vám přijde nečekaně psaníčko. A je to tak napínavé, radostné, milé, nové a neokoukané a….prostě mně se to strašně líbí a jsem nadšená! Protože všechno nemusí mít praktický a rozumný důvod. Stačí, když se vzduchem šíří radost. Ať je to, co je to.

No a to by bylo tak ve zkratce a pár fotkách vše. Správně jsem se naladila a jdu pokračovat v pročítání starých dopisů. Úplně se na to těším, jak se budu usmívat nad tím, jaké jsem měla kdy ideály, co si myslela a přála. Co mi vyšlo v kvízu, jaký chlapec byl ten vysněný a co jsem poslouchala za hudbu. Jako bych byla naprosto někdo jiný, ale zároveň to byla pořád já. Snad mě chápete.

Mějte se bájově:-)

Safienka

Narozeninový výlet do Drážďan

Nedávno jsem slavila narozeniny. I já jsem se dočkala kulatin. Nějak extra jinak se necítím, ale pocit, že jsem zase o rok starší, tu je. Hlavně v hlavě. Jo a vlastně asi i na hlavě. Každopádně ani v den D mě neminuly běžné úkoly. Děti chtěly snídani, pak svačinu a pak jely na výlet s babičkou. Miluji svoje děti, ale toto mi opravdu bodlo.

Manžel pro mě připravil překvapení. Juch juch. Tlesk tlesk.

Když se mě několik dní předem zeptal, jestli mám ráda baroko, tak jsem se trošku zalekla. Vzpomněla jsem si na barokní obrazy andělíčků a pantáty s příčesky. Ale tak nebudu se hnedka děsit, když nevím o co jde, že?

Prozradil mi, že pojedeme do Drážďan. Do místa, kde jsem ještě nikdy nebyla. Město mě mile překvapilo. Cesta do něj byla lemovaná stromy, všude jezdili cyklisté a nevím čím to, ale všude to bylo takové klidné a tiché. Žádný Václavák.

Projeli jsme kolem největšího parku ve střední Evropě a blížili se k cíli. Prý nějaký Panometer. Zní to divně, co? Spojení dvou slov panorama a plynometr asi nevyznělo jinak líp. 

Zdroj

V dáli se tyčila obrovská budova, která mi připomínala minikoloseum v německé verzi. Prý ale stará plynárna. Pořád jsem si nedokázala představit, co s tím má co dočinění baroko, ale tak, překvapení může být jakékoliv. Vystoupili jsme a já si říkala, že tam určitě budou viset barokní obrazy a my to budeme procházet. Bude nám foukat vánek do vlasů...ale omyl. Do tohoto monstra jsme nešli. Zabočili jsme za roh, kde byla další obr budova (tentokrát trochu víc upravená a určitě mnohem líp využitá), kde bylo napsáno Dresden im Barock, Yadegar Asisi, 360° panorama.

Vlezli jsme dovnitř, zaplatili vstupné, vyfásli dalekohled a šli po znění barokní hudby. A začalo to opravdu obrazy. Hned poté se to ale změnilo v něco naprosto úchvatného. Vešli jsme do temné místnosti s 12m věží, která byla kolem dokola obehnána obrovským plátnem se zobrazenými Drážďany v době baroka. A byla zrovna noc. Řvala tam někde kočka, bylo slyšet mumlání kněze. A pak se začalo rozednívat. Začali zpívat ptáci a byl slyšet hluk mluvících lidí. Svítání v Drážďanech. Všude, naprosto všude byly zobrazeni lidé v barokní době. Spousta střech, věže, kostely, uličky, trhy, řeka, mosty, hluk, rachot, všemožné zvuky. A najednou poledne, zvony, pozdní slunce, stmívání, bouřka, ohňostroj a tma. Pořád vše dokola. 

Vše jsme si mohli prohlížet ze tří pater věže uprostřed. Pokaždé jsme na zobrazeném plátně našli něco jiného. Detaily, které nám braly dech. Hlavně teda můj dech. Úžasem jsem juchala v každém patře. V tom nejvrchnějším se mi tedy juchalo hůř, neboť tam bylo nehorázné dusno, ale i tak to byl zážitek velkých rozměrů.

Yedegar Asisi je německý výtvarník perského původu, který své nadání ukazuje světu od roku 2006. Spektakulární expozice, které již zobrazovaly Řím v 1. století před naším letopočtem, Lipsko v roce 1813 a výstavbu Berlínské zdi. Od 6. června 2016 je ve výstavě Baroko a pak to vypadá na vybombardované Drážďany v roce 1945. (Na to se těší můj muž). Chystá se taktéž Titanic a spoustu jiného. Určitě bude na co koukat a stoprocentně to bude vždycky obrovský zážitek.

Jak sám autor říkal v natočeném rozhovoru, který jsme si mohli poslechnout, práce je to na dlouho, je to piplačka, ale stojí to za to. Pracuje s kombinací několika technik – malba, kresba, fotografie, koláž.

Zkusila jsem alespoň kousek nahrát. Kvalita nic moc a dost se to třese...takže spíš pro hrubou představu ;-) Začíná to v noci, tak chvilku vydržte :-)

Pryč ale od panometru. 

Plni dojmů jsme se vydali na další část výletu. Cílem byl místního park Großer Garten (velký 147ha). Měli jsme s sebou kola, takže jsme si stihli prohlédnout alespoň část a že se bylo na co koukat. Krásné travnaté plochy, udržované cesty, jezero, mašinka, někde tam bylo i ZOO a výrobna porcelánu. Plán byl jasný, dát si oběd a pak posedět a prolenošit čas na trávě s výhledem na jezero. A vyšlo to. Nebudu ani povídat, jak úžasné to bylo. Dokonce i motýli lítali, lidé se vozili na lodičkách, svítilo sluníčko, bylo teplo a byli jsme sami bez dětí. Budu z toho žít ještě hodně dlouho. 

Zdroj

 

 

Když jsme se projížděli a snažili se co nejvíc nasát, narazili jsme na barokní zámek, který byl vystavěn v roce 1683. Byl uzavřen, ale zvenku byl prostě nádherný. Nedivím se, že se kolem něj fotilo tolik novomanželů :o) Úplně jsem tam viděla nějaký romantický film a no...prostě představivost jela na plné obrátky. Znáte to...

Při relax chvilce jsem jako správný knihomol sledovala, kde se kdo válí s knihou. Na dece hned vedle nás seděla žena s dvěma dívkami a předčítala jim. Znělo to jako pohádka, ovšem s tou mojí němčinou by zněla téměř každá kniha jako pohádka. 

Vůbec se mi odtamtud nechtělo. Potřebuji takový nabíjecí park někde víc poblíž! A nejlíp stejně velký. Nebudu přeci troškařit.

Na cestě zpátky jsme zajeli k Bezdorfer See, k jezeru u Žitavy, které jsme už jednou navštívili. Tentokrát jsem s sebou měla kromě tenisek a sluchátek i kolo. Jezero jsme objeli kolem dokola. Celkem to dalo na 15km. Na kole a koloběžce co by dup :-) Stavili jsme se na pláži a trochu si odpočinuli. Nezdrželi jsme se ale dlouho. Jen jsme ponořili nohy do písku, nasáli atmosféru a frčeli domů. Byla to úžasná tečka za narozeninovým výletem.

 

Mám báječného muže :*

Těším se na další narozeniny a nebo prostě jen nějaký fajn výlet :-)

A to je vše mí milí čtenáři,

mějte se bájově - minimálně stejně jako já :-)

Safienka

Ohlédnutí za Malým kurzem tvůrčího psaní

Rozloučili jsme se. Je konec.
Všechno má svůj začátek, prostředek a konec. Závěr, který očekáváme, ale stejně nás překvapí. Stejně jako kurz, který jsem tento víkend absolvovala.

Malý kurz tvůrčího psaní

Zavírám dveře Skautského institutu a nevnímám. Připadám si jako vytržená z reality. Všude spousta lidí. Tlačí se a uhýbají.

"Pardon, já nechtěl."

"S dovolením."

Tisknu k sobě kabelku, protože v Praze se přeci krade. Všichni vypadají podezřele. Jako ve snu procházím jakýmsi obchodem a vlastně ani nevím, co chci. Všechno mám. Jsem najedená, napitá, nic mi nechybí. I když vlastně něco jo.

Objetí nechci. To nemám u zdánlivě cizích lidí ráda. Snad nějaká pomyslná tečka? Puntík. Pořádně velký puntík.

Stojím v metru a čekám. Hlavou se mi honí myšlenky, jak to bylo, co jsem prožila, koho jsem poznala a koho vlastně už asi ani neuvidím. 

Neměla jsem si vzít číslo?

"Přečtěte si všechny vaše poznámky a co nejvíc je vstřebejte. Nebude lepší chvíle." povídal René. 

Koukám kolik času zbývá do příjezdu. Dumám, kde zasednu a začnu číst, možná už psát. A pak to přijde. 

Kolem mne prochází Robert Fulghum. Postavička v černém, ovšem tentorát bez klaunského červeného nosu. Živý. V Praze. V metru. Robert Fulghum! Než seberu odvahu zavolat: "Robert, you are the best.", je pryč. Eskalátory ho odvezou kamsi vzhůru a mně přijíždí metro. 

Můj pomyslný černý puntík za víkendem. Usmívám se jako měsíček na hnoji. Děkuji pane Fulghume, přestože vůbec netušíte, že někdo jako já existuje. 

Stejně jako plyne řeka, odplul tento kurz. Obohatil mne o mnohé, otevřel různá zákoutí. Poskytl mi jakousi berličku k tomu, abych si uvědomila, že mě tvůrčí psaní opravdu baví a chci se mu věnovat víc.

Dozvěděla jsem se, jak to mají jiní. Jak se mi na papíře dokáže objevit postava, aniž bych o ní víc přemýšlela. Jak snadná je cesta k novému životu, příběhu. Jak lehce se dá pracovat s hudbou, vůní nebo obrazem. Teorie byla provázaná s praxí a tím se mi příjemně ukotvila v hlavě. Nemohu nic vytknout. I když mohu. Mohlo to být delší.
 

Patřím mezi ty, kteří se rychle nadchnou. Když mě to zasáhne, jsem impulsivní a nadšená. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Ano, chci víc psát, líp psát a chci aby vás bavilo mě číst. 

Děkuji Renému Nekudovi a všem účastníkům kurzu, že mi svým přístupem, nadšením a posloucháním, dovedli vytvořit podhoubí. Určitě to nebylo naposledy
.  

Těším se, co bude dál.

 Mějte se báječně.

 Safienka

Letem mým světem III. - Lužany

Tak a je za námi první dovolená. A bylo to mooooc prima :-) Mohlo být tepleji, ale i tak to nepokazilo nic. Odpočinula jsem si (v rámci možností), chvíli lenošila v houpací síti, přečetla pár knih, vypila několik drinků, pokochala se krásnými baráčky, poválela se na dece na zahradě, snědla kopu třešní, užila si ranní i odpolední kafíčko s nožkama nahoře, zahrála po dlouhé době badminton a vlastně téměř celé dny trávila venku na vzduchu :-)

Ano, ano...dovolená v Lužanech u Jičína je za námi a já tu jsem s pár vzpomínkami :-)

Kroket děti hodně bavil...:)

Naštěstí hrály opravdu tak, jak se má a nikdo nepřišel k úhoně..

Bylo to pohodlné přesně tak, jak to vypadá..

V houpací "síti" bych vydržela dlouho...

Třešně...třešně...třešně

Miluji smysl pro humor :o)

Jeden z těch příjemných odpočinků

Třešňové naušnice byly moooc dobré :)

Třešně, kniha, sluníčko, pohoda

Drink...při zapadání slunce..nemusím snad ani víc popisovat

Večerní sluníčko...nej!

Třešně...třešně...třešně...

Ranní káva u ohniště...v klidu...v zimě

Oslavovat se dá vždycky všechno :)

Joo, ta holka to neměla lehké....

Bydleli jsme v lepším, ale toto mě prostě fascinovalo :-)

Odpolední leháro

A ještě jedno leháro...prostě dovolená

Chodila jsem ho okukovat denně :)

A to je vše.
Úplně jsem zapomněla splnit poslední výzvu, ale to se napraví :-) Mějte se báječně, hodně čtěte, pijte skvělé drinky, lahodnou kávu a užívejte sluníčka:-)


Safienka

Užívejme života: Filmy, knihy, kafe, cvičení

A už to jsou zase tři měsíce...toto letí...jako smetí...a jako každý rok... :o) A jaké jsou mé „úlovky“ (pro vás třeba inspirace)?

Říkala jsem si, že bych měla kouknout taky na nějaký nový film...zpočátku to vypadalo bledě...ale pak se to rozrostlo do krásných 6, vlastně 7 nových filmů! Tááákže...

Půlnoc v Paříži /2011

Můj třetí Woody Allan. Nemohla jsem si zprvu zvyknout na ten jiný styl, ale přišlo to. Úžasné, svobodomyslící a kouzelné...A Owen Wilson je prostě roztomilej :-)

Vzmuž se /2015

Vtipná komedie s neoukanými herci. Když jde jeden na rande na slepo a druhá se tam ocitne úplně špatně. A jsou si tak podobní.

Teorie tygra !!! /2016

Tak to je film, na který jen tak nezapomenu! Úžasné, strašně trefné a prostě najednou byl konec! Musím ho vidět ještě několikrát. Určitě. Jak chtějí ženy dominovat mužům a jak se muži nechají. Ale nemusí. A pak se pan Bartoška rozhodne bojovat. A je to krásné! A ta hudba... 

Láska všemi deseti /2012

Růžová romantická komedie o prosté dívce, která díky svému umu psát na stroji dostane práci sekretářky. A pak se zamiluje a začne to psaní brát vážně. A soutěží a …dál mlčím :)

Malý princ !!! /2015

Znám Malého prince, ale toto bylo snad ještě lepší. Krásné animované zpracování o holčičce, která žije podle toho, jak maminka píská a tabulkuje. Až se přestěhují vedle staré barabizny, která se odlišuje. Je tak sluníčková a všude kolem samá zeleň a ptáci...a moc fajn stařík...a kouzelný příběh..

Zootropolis /2016

Hledala jsem něco dětem a narazila na tuto novinku :) Napínavá a vtipná pohádka ! Jak se stala zaječice policajtkou :-)

A taky jsem samozřejmě četla...jak jinak...má vášeň, můj koníček...ale to melu pořád dokola. Přečetla jsem krásných 16 knih a jednu rozečetla...a to jsem měla dva stavy, kdy se mi fakt číst nechtělo…. 

1. Dobrodružství milovníka knih – C.Lovett

2. O jedné holce – L.Kelk

3. Selekce – K.Cass

4. Will Grayson,Will Grayson – J. Green

5. Elita – K. Cass

6. První – K. Cass

7. Čtenář z vlakuv 6.27 – J.Didierlaurent

8. Co ta holka chce – L. Kelk

9. Nezapomenutelnácesta – N. Sparks

10. Němý křik – A. Marsons

11. S Madame Chic naúrovni – J. L. Scott

12. Na co Alice zapomněla – L. Moriarty

13. P.S. - A. Geislerová

14. Fit za 15 min denně – Z. Light

15. Jeden plus jedna – J. Moyes

16. Hausfrau – J.A.Essbaum

Nejhezčí obálka – Stopro kniha P.S. od Ani Geislerové. Víte, že už píše další knihu? Jej, to se můžu zase těšit :-)

Nejvíc stránek – Na co Alice zapomněla (Liane Moriarty patří právem mezi mé oblíbené autory)

Motivační – S madame Chic na úrovni (Trilogii od J.L. Scott bych měla číst každý měsíc, je to skvělý nakopávač k tomu, aby se člověk o sebe trochu víc staral)

Nejvíc vytočená – Hausfrau (bože, tolik emocí v knize a prostě uáááá)

Nejvíc jsem se zasmála – Čtenář z vlaku v 6.27 (tato kniha mě dostala! hodně mi připomínala Amélii z Montmartru a prostě byla svá a moc milá)

Nejzajímavější téma – Na co Alice zapomněla (opět a zase….ztráta paměti na deset let zpět...jo, to se stalo fakt hodně věcí)

 A co ještě?

Po dlouhé době jsem měla kulturní zážitek v podobě koncertu Vivaldiano – město zrcadel. V obrovské aréně, kde se teda šíleně sedělo :O (asi dělané jen pro lidi do 160cm), ale jinak úžasné, strhující!

Tak dlouho jsme překapávali kafe přes obyč filtr do sklenice až jsme si pořídili Chemex a začali si dělat konečně výborné kafe!

Začala jsem péct kváskový chléb. Jo, to jednou přišla známá s tím, že doma peče chleba a že je to strašně jednoduchý a výborný a že už jiný nechce. No a znáte to. Vyžádala jsem si kvásek, každý týden peču chleba a už jiný nechci :o)

V jednom z cílů na měsíc, jsem měla najít nový seriál. Castla už jsem měla dlouho na seznamu a tak jsem se odvážila. A teď nejsme schopni sledovat nic jiného...a ještě nás to neomrzelo...skvělé, vtipné, napínavé a prostě Castle….na zabití.

Už jsem o tom psala, ale nikdy bych nevěřila, že mě to bude na zahradě tak bavit. I když kvůli dětem nestíhám mnoho, tak aspoň něco. Vždy odcházím se skvělým pocitem! A už máme svoje okurky!! a borůvky vypadají nadějně a rajčátka tam taky jsou...jojojojojooo!

„Čichla“ jsem k tangu. Byla jsem bohužel jen jednou, což mě mrzí, ale s dětmi to jinak nejde. Nemáme hlídání, tak snad se k tomu někdy v budoucnu dostanu víc! Tak moc chci!

Takhle jsem úplně netančila, ale je to moje oblíbená scéna s tangem :) Viděli jste film Tančím, abych žil? ;-)

A nebo toto, to určitě znáte ;-) Don't say anything, don't think!

Mno, měla bych si už konečně pořádně zatančit....:o)

A začala jsem zase cvičit. I když teď mám dvoutýdenní pauzu kvůli nemoci. Ale zase naskočím! Mám kalendář! To mi pomůže! Věřím si:o) Dokážu být lemra líná, ale dokážu se taky pořádně vybičovat. Zvlášť když se občas podívám do zrcadla. Jo, jsem k sobě hodně kritická a Zuzka Light je skvělý motivátor! Určitě bude brzy článek – recenze na knihu a mé zkušenosti.

A co vy? Jaké bylo vaše jaro?

Safienka

Bude to výzva 6: Celý život v několika řádcích

Poezie je krásná. Ač ji moc nerozumím, nejsem takový ten pomalý čtenář vyhledavač, tak se mi moc líbí. Líbí se mi to její poselství, ta její prostota a tajemnost a to, že dokáže v několika řádcích vystihnout tolik emocí.

Mám pocit, že za život jsem z poezie moc nepřečetla. Snad někdy něco do školy, ale nějak si nevybavuji co. Básničky jsem dokonce i psala. A jeden expřítel je i zhudebnil. Jo, to bylo hezký. Ale jinak se stále držím prózy...beznadějný případ prostě.

I přes to jsem si ale po době chtěla zase něco přečíst. Mít ten pocit plápolání ve vánku někde v trávě s kloboukem na hlavě. Říkala jsem si, že určitě najdu ve své knihovně nějakou poezii. No, nenašla. A pak jsem si vzpomněla, že jsem kdysi četla knihu o jednom druhu poezie, který mě opravdu zaujal.

Slam poetry – styl básnického přednesu, který vznikl v Americe v 2. polovině 80. let.  a který není ohraničen žádnými pravidly. Jen to musí být úderné, záživné, subjektivní a musí to nadchnout publikum. Přednáší se to na akcích tomu určených. Prostě emoční rap bez hudby.

Četla jsem o tom v knize Život jedna báseň (což je super kniha od mé oblíbené autorky Colleen Hoover), kde došlo hned k několika přednesům. Abych svoji výzvu splnila a vlastně hlavně díky ní jsem knihu konečně zase vzala do ruky a ponořila se do úžasu slam poetry. A to se počítá :-) 

Zdroj

Kdo toto dílo četl, určitě nezapomene výstup Eddie…

Jmenuji se Olivia Kingová.

Je mi pět let.

Maminka mi koupila balónek. Vzpomínám si na ten den,

kdy s ním vešla do dveří. Měla kolem zápěstí

omotanou krásnou růžovou stužku, a on se vznášel

nad ní.

Usmála se a odvázala si mašli, a tu pak

omotala kolem ruky mně.

„Na, Livie, tohle jsem ti koupila.“

Říkala mi Livie.

Byla jsem tak šťastná. Nikdy předtím jsem neměla

balónek.

Viděla jsem, jak si je nosí jiné děti, omotané

na zápěstích, na parkovišti Walmarktu, ale

mně se nikdy ani nesnilo o tom,

že bych měla vlastní.

Můj první vlastní růžový balónek.

Byla jsem tak vzrušená! Tak nadšená! Tak dychtivá!

Nemohla jsem uvěřit, že mi maminka něco koupila.

Nikdy předtím se to nestalo! Nikdy mi nic nekoupila!

Hrála jsem si s ním celé hodiny.

Byl plný helia, a já

tančila a poskakovala a plula

z místnosti do místnosti, pořád s ním,

a vymýšlela, kam ho ještě vzít. Vzala jsem ho

do koupelny, do spíže, do prádelny, do kuchyně

do obýváku. Chtěla jsem, aby můj nový přítel

viděl všechno, co já! Vzala jsem ho taky

do maminčiny ložnice….

Ložnice….

Kam jsem nesměla chodit….

Ale já tam šla...se svým růžovým balónkem.

Zakryla jsem si uši, když na mě vřískala

a nadávala mi.

Dala mi facku a křičela, jak jsem zlá! Neposlušná!

Zlobivá! Jak se neumím chovat!

Vystrčila mě z ložnice,

zabouchla dveře

a můj krásný růžový balónek

tam zůstal s ní. Chtěla jsem ho zpátky! Byl to můj

nejlepší přítel!

Ne její! Ta růžová stuha byla pořád uvázaná

na mém zápěstí

a já tahala a škubala a snažila se

přitáhnout si svého nejlepšího přítele k sobě

pryč od ní.

A

on

prasknul.

Jmenuji se Eddie.

Je mi sedmnáct let.

Za týden mám narozeniny. Osmnácté.

Můj pěstoun mi koupí dárky, které chci.

Mí kamarádi mě vytáhnou někam na jídlo.

Můj kluk mi dá něco hezkého a možná

půjdeme do kina. Dostanu i přání na pohlednici

od své sociální pracovnice, kde mi popřeje

všechno nejlepší a oznámí mi, že už

jsem byla vyřazena z jejich péče.

Bude to bezva. Užiju si to, to vím.

A taky vím jednu věc:

už nikdy nechci dostat

žádný, vůbec žádný

posraný růžový balónky!

(Život jedna báseň, Colleen Hoover

Yoli, 2014)

Z mé tvorby:
Jako skála

Další, sedmá výzva:
Obnovit si svůj playlist...potřebuji trochu vzpruhu (co poslouchat při čtení, uklízení, vaření atd :-))

Safienka