Pokec u kafíčka XXXIII. - Jen si tak sbírat borůvky

V poslední době myslím často na borůvky. Na jejich sbírání někde na kraji lesa, do kterého svítí něžně sluníčko. Je tam jakési bezčasí a já si dávám se sbíráním pěkně na čas. Vedle sebe mám položený košík, do kterého sbírám jednu kuličku za druhou. Pomalu, abych je neponičila a donesla v pořádku. Nikdo mě do ničeho nežene a nikam nespěchám. Vychutnávám si to, jak je to všechno v klidu.

A tak se to snažím dělat v poslední dobou pořád. Nejde mi to ještě ve všem, ale ve většině případů mi naskočí obraz borůvek a já zpomalím.

Zdroj

Ani vlastně nevím, kde jsem k tomu přišla, že na mě vlezl pocit, že musím dělat všechno rychle. Takové to Včera bylo pozdě. Začala jsem se tím strašně šikanovat a sama sebe ničit.

Dost často jsem se přistihla, že se někam ženu a vlastně ani nevím proč. Možná ze zvyku, kdo ví. Honem rychle sem, honem rychle tam. Dělej, dělej...makej, šup, šup..

A pak ty seznamy. Strašně ráda píšu seznamy, ale zjistila jsem, že to nesmím přehánět. Myšlenky mi lítají a já mám z původních tří položek popsán papírek ze všech stran a ještě mám pořád tendence dopisovat.

Pak když mám volno a zrovna se nemusím starat o ty dva raubíře, vezmu si seznam do ruky a vyflusaně odškrtnu poslední položku těsně před příjezdem rodiny. Mám odškrtnuto. Stálo to ale za to? Možná ten pocit, že mi na papírku nic nezbylo. Vítěz? S kým to vlastně soutěžím? Jedině sama se sebou.

Jedna slečna mi nedávno řekla, jestli si toho na ten seznam nepíšu moc. Já ji odvětila, že občas napíšu jen tři položky. A ona na to, jestli by nestačila jedna. Wow! Výzva! Mít na seznamu TO DO jen jednu položku. Dokážete si to představit? Je to takové rebelské, odvážné a strašně free. Možná by připutovaly odstrašující myšlenky typu: „Co sakra budeš dělat ten zbývající čas?“ … „Musíš to přeci nějak vyplnit, to nejde nic nedělat.“.

Řekla bych, že nic nedělat je velké umění v dnešní době. Prostě jen tak žít. Za něčím se nehnat. Nedělat si plány. Nic moc neplánovat. Jen si třeba malovat nebo číst. Nebo se jít projít do lesa a poslouchat přírodu (bez sluchátek). Nebo se jen tak bloumat ulicemi, nakukovat do obchodů a nic nekupovat. Nebo jen tak sedět a rozjímat. Napsat dopis, pohled a nebo jen nějaký krátký vzkaz. Zahrát si večer karty a nebo si jen tak povídat. Nebo třeba zavolat kamarádce a zajít s ní na drink. Kouknout se na film a nic jiného dalšího u toho neudělat.

Mít čisto.

Nestarat se a jen tak si sbírat borůvky.

Jak to máte vy? Umíte nespěchat?

Safienka

Bude to výzva 6: Celý život v několika řádcích

Poezie je krásná. Ač ji moc nerozumím, nejsem takový ten pomalý čtenář vyhledavač, tak se mi moc líbí. Líbí se mi to její poselství, ta její prostota a tajemnost a to, že dokáže v několika řádcích vystihnout tolik emocí.

Mám pocit, že za život jsem z poezie moc nepřečetla. Snad někdy něco do školy, ale nějak si nevybavuji co. Básničky jsem dokonce i psala. A jeden expřítel je i zhudebnil. Jo, to bylo hezký. Ale jinak se stále držím prózy...beznadějný případ prostě.

I přes to jsem si ale po době chtěla zase něco přečíst. Mít ten pocit plápolání ve vánku někde v trávě s kloboukem na hlavě. Říkala jsem si, že určitě najdu ve své knihovně nějakou poezii. No, nenašla. A pak jsem si vzpomněla, že jsem kdysi četla knihu o jednom druhu poezie, který mě opravdu zaujal.

Slam poetry – styl básnického přednesu, který vznikl v Americe v 2. polovině 80. let.  a který není ohraničen žádnými pravidly. Jen to musí být úderné, záživné, subjektivní a musí to nadchnout publikum. Přednáší se to na akcích tomu určených. Prostě emoční rap bez hudby.

Četla jsem o tom v knize Život jedna báseň (což je super kniha od mé oblíbené autorky Colleen Hoover), kde došlo hned k několika přednesům. Abych svoji výzvu splnila a vlastně hlavně díky ní jsem knihu konečně zase vzala do ruky a ponořila se do úžasu slam poetry. A to se počítá :-) 

Zdroj

Kdo toto dílo četl, určitě nezapomene výstup Eddie…

Jmenuji se Olivia Kingová.

Je mi pět let.

Maminka mi koupila balónek. Vzpomínám si na ten den,

kdy s ním vešla do dveří. Měla kolem zápěstí

omotanou krásnou růžovou stužku, a on se vznášel

nad ní.

Usmála se a odvázala si mašli, a tu pak

omotala kolem ruky mně.

„Na, Livie, tohle jsem ti koupila.“

Říkala mi Livie.

Byla jsem tak šťastná. Nikdy předtím jsem neměla

balónek.

Viděla jsem, jak si je nosí jiné děti, omotané

na zápěstích, na parkovišti Walmarktu, ale

mně se nikdy ani nesnilo o tom,

že bych měla vlastní.

Můj první vlastní růžový balónek.

Byla jsem tak vzrušená! Tak nadšená! Tak dychtivá!

Nemohla jsem uvěřit, že mi maminka něco koupila.

Nikdy předtím se to nestalo! Nikdy mi nic nekoupila!

Hrála jsem si s ním celé hodiny.

Byl plný helia, a já

tančila a poskakovala a plula

z místnosti do místnosti, pořád s ním,

a vymýšlela, kam ho ještě vzít. Vzala jsem ho

do koupelny, do spíže, do prádelny, do kuchyně

do obýváku. Chtěla jsem, aby můj nový přítel

viděl všechno, co já! Vzala jsem ho taky

do maminčiny ložnice….

Ložnice….

Kam jsem nesměla chodit….

Ale já tam šla...se svým růžovým balónkem.

Zakryla jsem si uši, když na mě vřískala

a nadávala mi.

Dala mi facku a křičela, jak jsem zlá! Neposlušná!

Zlobivá! Jak se neumím chovat!

Vystrčila mě z ložnice,

zabouchla dveře

a můj krásný růžový balónek

tam zůstal s ní. Chtěla jsem ho zpátky! Byl to můj

nejlepší přítel!

Ne její! Ta růžová stuha byla pořád uvázaná

na mém zápěstí

a já tahala a škubala a snažila se

přitáhnout si svého nejlepšího přítele k sobě

pryč od ní.

A

on

prasknul.

Jmenuji se Eddie.

Je mi sedmnáct let.

Za týden mám narozeniny. Osmnácté.

Můj pěstoun mi koupí dárky, které chci.

Mí kamarádi mě vytáhnou někam na jídlo.

Můj kluk mi dá něco hezkého a možná

půjdeme do kina. Dostanu i přání na pohlednici

od své sociální pracovnice, kde mi popřeje

všechno nejlepší a oznámí mi, že už

jsem byla vyřazena z jejich péče.

Bude to bezva. Užiju si to, to vím.

A taky vím jednu věc:

už nikdy nechci dostat

žádný, vůbec žádný

posraný růžový balónky!

(Život jedna báseň, Colleen Hoover

Yoli, 2014)

Z mé tvorby:
Jako skála

Další, sedmá výzva:
Obnovit si svůj playlist...potřebuji trochu vzpruhu (co poslouchat při čtení, uklízení, vaření atd :-))

Safienka

Bude to výzva 5: Čárám, čáráš, čáráme

Mám pocit, že mám prostě tvoření v krvi, ale...ne vždy mám na to náladu, ne vždy se povede a hlavně ne vždy si vzpomenu, že. Nedávno jsem přišla dokonce i na malování na zeď. Ve starém bytě jsem zkrášlila kuchyň, v nynějším bytě jsem namalovala stromy do dětského pokoje. A pořád koketuji s tím, že bych něco namalovala na zeď do ložnice a na chodbu. Jen to vymyslet a začít. Vlastně ani nevím, co mě brzdí...jo vlastně vím...děti :D Protože, kdyby viděly, že maluji na zeď já, proč by nemohly oni, že? (všechno svedeme na děti)

Vsuvka: Viděli jste film 50x a stále poprvé? ;-) Tam Drew Barrymore krásně maluje v garáži, přes celou zeď...ach!

Na tento týden jsem měla výzvu něco vytvořit, namalovat. Nejprve jsem si myslela, že pomaluji venku květináče, pak jsem si říkala, že bych něco namalovala do ložnice...chybí mi tam po zdech obrázky. Dokonce jsem i dostala nápad, ale když jsem sedla k papíru, tak jsem zjistila, že to není ončo. Honem honem něco namalovat mi prostě nejde. A tak jsem jen čárala. Jednou, dvakrát.

Chytám v sobě ten okamžik, který mi dovolí se do toho ponořit. Vytáhnout z půdy stojan, pustit tu správnou hudbu, natáhnout plátno, připravit barvy, správně se umazat a malovat.

Když jsem byla mladší, tak jsem chodila do umělky na výtvarku. Pak jsem si jen tak malovala doma a když jsem byla na střední, tak jsem se rozhodla z výtvarky maturovat. Našprtala jsem se dějiny umění a vymyslela téma, na které udělám svůj maturitní projekt (Tanec). Pamatuji se, že z toho byli všichni paf. Jelikož jsem byla jediná, kdo ze třídy maturoval z výtvarky, tak to byla pro porotu příjemná změna. Zvedli se ze židle a šli okukovat moji tvorbu. Jo, to se jim líbilo.

Pak jsem chtěla na vysokou, kde bych výtvarku a dějiny víc studovala, ale bohužel jsem neměla štěstí a nedostala se. A to jsem se celý měsíc připravovala :D bylo to takové fajn..pořád malovat a zkoumat, kdo, co a jak namaloval.Pamatuji se, že jsem seděla v pokojíčku na zemi, kde se nedalo hnout, kolem sebe desítky knih a učebnic a já jen prohlížela, dělala si zápisky a chtěla umět taky tak krásně malovat.

Pak jsem se jednu chvíli dostala k malování mandal a zentangle obrázků. Jooo, to byla správná relaxace. Barvičky, titěrnosti, nikde nic a pak krása.

Teď akorát maluji s dětmi, učím je dokola sluníčko a domeček, rybičku, strašidlo, autíčko…někdo je to naučit musí :o)

Ale abych namalovala něco většího, musím se hecnout, něco si vymyslet a pak to najednou vytvořit. Neumím malovat na etapy. Potřebuji to mít hned. Klidně i za několik hodin, ale už použitelné. Pokud se tak nestane, tak vzniká spoustu rozkreslených obrázků, ke kterým se nikdy nevrátím. 

Když tak o tom přemýšlím, mám to tak se vším...ajajaj.

Jak to máte vy? Malujete rádi? Tvoříte?

Safienka

 

 

 

Další, šestá výzva:

Přečíst si nějakou poezii, nebo jen báseň.

Už asi ani psát nebudu, že se k tomu dlouho chystám...:D

Bude to výzva 4: Brnkáním k uklidnění

Nevím proč jsem si včera myslela, že byl pátek :O celý den….prostě tomu tak nějak všechno nasvědčovalo :o) A pak si tak ležím v posteli, sekundu před spánkem a došlo mi, že byl fakt čtvrtek a já jsem nenapsala příspěvek. Jo, až tak pozdě jsem si vzpomněla. Mno a jelikož jsem člověk líný, tak jsem si řekla, že ho napíšu až dneska...v pátek, který by mohl být vlastně čtvrtkem :D

Tak co? Meditovali jste? Mně se zadařilo, i když ne úplně tak, jak jsem si původně myslela. Kdysi dávno, když jsem ještě patřila mezi svobodné a bezdětné, jsem meditovala často. Potom, co jsem si udělala všemožné kurzy reiki, shambally, mentálních technik atd, jsem prostě byla tak naložená, že jsem neměla problém na několik minut (max. půl hodiny) denně meditovat. Protože jsem mohla mít klid, čas, místo a prostě to šlo. Teď to nejde. Nebo ne tak lehce. Nějaká půlhodinovka ticha a klidu se mi špatně shání. Ta správná chvíle by mohla klapnout až večer v posteli, kde ale při doteku mé hlavy s polštářem upadám do hlubokého spánku. Nebo v opačném případě mám kolem sebe řvoucí děti, které bolí zuby, něco se jim zdá a nebo si stěžují, že nejsou přikryté. Mami přikrýt, mami nechci deku, mami utřít nos, mami žízeň, mamiiiiiii….kdo má děti, pochopí. 

To prostě s mojí krásnou meditační zahradou, kde jsou v pozadí hory, kde mám útulnou starou chajdu s terasou a obrovitánskou zahradu se spoustou stromů, nemá nic společného. V tomto momentu nejsem schopna rozjímat a nebo na nic nemyslet. Pokud nemyslím, tak spím.

Kde je mých krásných 8 hodin klidného spánku?

A tak jsem si říkala, že jsem si na sebe ušila bič s touto výzvou. Neušila. Jen jsem to uchopila maličko jinak. 

Jednou se mi podařilo najít chvíli se svou španělkou a zpěvníkem. Podruhé jsem si to báječně užila s kamarády při společenských hrách. Potřetí, počtvrté až po x té jsem si to užila s knihou... ehm několika knihami. Když jsem se rýpala v hlíně a nebo když jsem s nohama na hoře a jedním spícím dítětem pila kafe. 

I když to nejsou momenty, které nabízí stav nirvány, tak to byly chvíle, které jsem si užila, tělo se dostalo do pohody a nikde nebyla žádná křeč (nepočítám to napětí při hrách). Usoudila jsem, že si od nynějška musím své meditační chvilky představovat úplně jinak. A o tom to vlastně asi i je. Najít si ve svém stylu života tolik pohody, která vás sama zanese na ta nejbáječnější místa, kde se budete cítit svobodně a uvolněně. I kdyby to byla chvíle, která na první pohled vůbec meditačně nevypadá:-)

Další, čtvrtou výzvou je:

Něco namalovat, vybarvit, vytvořit. 

Prostě si chvíli hrát. Snad už od začátku roku mám v plánu něco namalovat, vytvořit. Po táááákhle dlouhé době. Každý měsíc to mám v cílech a nic. Fakt ještě nic. Takže, jdu do toho. To dám :-)

Safienka

PS: Jedna z mých oblíbených meditačních :-)

Bude to výzva 3: Ani to ve mně nešplouchalo

Vždycky jsem celkem obstojně pila. Vodu. Jelikož jsem diabetik, nějaké sladké nápoje, slazené čaje, kakaa, se mě moc netýkaly. Takže čistá voda, ovocný čaj a nebo pak když jsem byla starší, tak neslazená coca cola.

Teď v dospělosti jsem na tom stejně s tím rozdílem, že si občas dám trochu šťávy a sem tam si osladím kafe, když si do něj zrovna nedám mléko.

Za den stoprocentně vypiji jedno caro (hned po ránu) a dopolední/odpolední kávu. To bývá jistotka. No a ta voda, tu se snažím pít mezitím. Vím, v hlavě mi zní siréna, že když vypiji kafe, tak bych měla dát sklenici vody, jinak jsem těžce v mínusu. Ale...jsem hlava děravá...

Poslední dny to nějak prostě nedávám. Jakože to pití vody. Hodně mě to štve, protože jsem víc unavená, pleť je horší a celkově to zaháním jídlem. Znáte to, hlad je přestrojená žízeň. Tak jsem se tomu snažila dát na frak a výzvu splnit. Nejdřív jsem to zkoušela se sklenicemi, kdy jsem si dělala čárky, kolik sklenic jsem vypila. To se moc s úspěchem nesetkalo. V pondělí už jsem si říkala, že se mi ty 2l snad ani nepodaří vypít, ale omyl. Zkusila jsem princip plné pet lahve, která má 1,5l. Věděla jsem, že musím vypít dvě, abych splnila. A já je vypila. Řekla bych, že jsem vypila víc jak 3l vody. Plus do toho ještě od odpoledne meloun. A já se ani nějak extra necítila přepitá...ani ve mně nešplouchalo...divný :-)

No, lítala jsem každou chvíli na záchod. A pak mě to pěkně prohnalo i v noci. Ale jsem na sebe pyšná. Cítím se líp, nežeru tolik a tu kávu si vychutnávám ještě o tolik víc:-)

A co vy? Kolik vody vypijete za den?

A tu jedna modlitba pro vodu :-) Už jsem ji dlouho neslyšela. Kdysi jsem viděla nějaké vystoupení vysokoškoláků tělocvikářů na tuto písničku a bylo to snad ještě lepší jak originál. No, kdybych našla, tak to sem ještě dám:-) 

Další, třetí výzva je:

Min. 10 min denně relaxovat, meditovat

Safienka

Vyšly z toho 2 hodiny (splnění druhé výzvy, zadání třetí)

Vím, že na to mám týden, ale stejně to pořád odkládám, protože se mi to nehodí. Když do toho neskočím rovnýma nohama, tak mám smůlu. Říkám si, že bude lepší chvíle. A šup … konec týdne a já mám kulový.

Už jednou jsem to udělala, prostě jsem zrušila facebook. A snažila se omezit brouzdání po netu. Bylo toho na mě moc, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v nějakém strašně zběsilém světě, z kterého není úniku. Jako když stojíte v davu lidí, který proudí sem a tam a vy nemáte šanci nikam jít. Prostě jen stojíte a z toho zmatku vám jde hlava kolem. Tak jsem si připadala. Byla jsem lapena. Závislá. A vadilo mi to. Krom dalších věcí. A tak jsem to loňský podzim ukončila. 

Zdroj

 Jo, byla jsem na sebe pyšná. A měla jsem pocit, že jsem udělala obrovskou věc. I když mi někde vzadu v hlavě podlézala myšlenka typu: Co si tam beze mne počnou?. Ironicky si toho skoro nikdo nevšiml. Až když jsem jim to řekla, tak se divili: "Ježiši!!! :O Proč? Proč jsi ho zrušila?" Nějak mi nešlo na mozek, proč jim to tak vadí. 

Vydržela jsem několik měsíců (myslím, že čtyři).

Ze začátku to bylo náročné. Přeci jen kolem telefonu člověk chodí často, má ho pořád na očích a je tak jednoduché ho otevřít, nakouknout a kliknout. Co kdyby někdo něco potřeboval? Nebo se o mně zmínil? 

Tentokrát tam FB nebyl, tudíž nebylo co rolovat. Konečně jsem se dostala k jiným věcem. K něčemu, co mi dalo mnohem víc než to, že brouzdám kdesi na netu a mezitím uběhne několik minut, hodin...asi to však znáte, což?

Bylo to pro mě obohacující, ale stejně jsem nevydržela a znovu si to obnovila. Snažím se tam nechodit tak často, nebýt ve všech skupinách a hlavně tam mít opravdu lidi, s kterými komunikuji nebo s kterými jsem osobně schopna mluvit. 

Do hlavy vpravuji myšlenku, že nemusím vědět všechno. Utlačuji moji zvědavost, která má občas obrovitánské rozměry.

A není to jen o facebooku :-)

Jsem si jistá, že mi to pomohlo a doufám, že se k tomu zase někdy dopracuji. Překvapilo mě, co to se mnou udělalo a že jsem zjistila, že tam ta závislost opravdu je. O tomto tématu by se dalo povídat hodně dlouho. Nebudu zahlcovat tuto výzvu a nechám to na jindy.

Druhou výzvu jsem tedy nesplnila. Jedno ráno jsem se snažila na telefon nekouknout, a prostě jen být. Vstát, uvařit si kafe, udělat si snídani, přečíst si kousek knihy, zároveň obsloužit děti, obléknout je, nasnídat je a zabavit je. Být. No...šlo by to. Ale pak jsem si vzpomněla, že potřebuji zjistit to a to, napsat tam a tam a bylo to. Červík hlodal a hlodal až mě uhlodal. 

I když jsem podlehla, telefon jsem se snažila nebrat do ruky tak často.

Takže jo, nesplnila jsem, ale beru si to jako velkou osobní výzvu a chystám se to někdy splnit. Prostě jen být, užívat si a hlavně tam nečumět. Evidentně na to potřebuji víc jak týden....ne, kecy...to jsou jen omluvy, že jsem to nedala....nepotřebuji týden, jde to hned. Jen chtít :-)

A co vy? Daří se vám být nekomplikovaným neandrtálcem? Jste schopni nekoukat do telefonu, zrušit facebook, nezapínat počítač a prostě být chvíli offline?

Na stránkách Veroniky jsem narazila na super video...určitě mrkněte:-)

Další, třetí výzvou je VYPÍT 2-3l VODY ZA DEN (nepočítám kafe, čaje ani alkohol).

Mám s tím poslední dobou opravdu problém. Dám stoprocentně dvě kafe denně, jedno caro ráno a občas čaj večír, ale přes den to šidím. Takže jdu do toho :-)

Mějte se bájově,

 

Safienka

Konečně jsem se dostala k mé nejoblíbenější (splnění první výzvy, zadání druhé)

Tak už je to týden. Nějak to uteklo. Zkusili jste si někdy nic nekoupit a udělat si radost? Já jsem zjistila, že pokud nejsem někde na samotě v přírodě zásobená jídlem, tak mi to moc nejde. Protože sem tam něco koupím (myslím tím jídlo). 

Pořád jsem polemizovala, jestli to platí a nebo ne. Jsem zvyklá pořád něco platit. Sem tam rohlíky, banány, jogurty, zmrzlina, kafíčko. Takže jsem se rozhodla, že to zkusím jinak. Půjdu víc do sebe. Udělám něco, k čemu se dlouho odhodlávám, ale nějak to nikdy neklaplo. A týká se to knih...jak jinak. 

Má fronta knih se neustále navyšuje a já mám tak pocit, že MUSÍM pořád něco číst. Občas se dostanu do toho stavu, že už se ani nezamýšlím, jestli se mi to chce číst nebo ne. Prostě čtu. Knihy na recenzi, na článek, protože na to někdo spěchá atd. Poslední dobou se to ale mění a já si říkám, že se honím tak akorát sama, takže si prostě budu vybírat dle nálady a hotovo. 

Asi po roce a půl konečně otevřela knihu Klub nenapravitelných optimistů a byla happy. Tak nějak mám pocit, že jdu proti svému proudu a že to jdělám skoro na truc, ale zároveň z toho mám obrovskou radost. Konečně jsem se odhodlala. Ještě jsem tomu nasadila korunu víc, když jsem si přečetla pár stránek a zjistila, že to bude moc na vážno. Finálně jsem se tedy rozhodla, že se po táááákhle dlouhé době opět pustím do mého nejoblíbenějšího Třetího přání. Jojojojojojo! (v hlavě mi zní Hrdý Budžes a návštěva Milušky Voborníkové...slyšíte to taky? :D)…

Takže, ač jsem prožila za ten týden několik moc fajn situací, které mi udělaly velikou radost, tak do této výzvy vybírám čtení Třetího přání od Roberta Fulghuma.

A co vy? Udělali jste si radost aniž byste si něco koupili?

2. výzvou je:

BÝT NEKOMPLIKOVANÝM NEANDRTÁLCEM (díky Vivi:o))...což znamená vypnout telefon, internet, počítač a užívat si konečně svého života :-) nezahrnuji do toho pracovní život, neboť někdo by si pak musel vzít dovolenou :o)

Safienka

Bude to výzva

Nikdy bych netušila, že mě budou nějaké výzvy na internetu bavit, ale baví. Je to takové nenáročné, motivující a zábavu přinášející pozdvižení, které vám může zpestřit ne jeden den. Sama jsem jich vyzkoušela hned několik.

Napadlo mě, že bych na tento blog něco takového taky zapasovala. Můžete se nechat inspirovat, trochu se pobavit, zapřemýšlet a tak. Nikde se nemusíte registrovat ani nic slibovat...stačí si říct, že to prubnete a hotovo. Když pak něco napíšete, bude to jen bonus pro mě.

Jelikož se na tomto blogu věnuji hlavně tématům k osobnímu rozvoji (prostě mudrování nad životem), knihomolství, ráda bych výzvy udělala v podobném duchu. Myslela jsem, že jich udělám nejprve jen 11, ale nějak mě napadají nové a nové, takže to asi nechám otevřené. Uvidíme, jak si s tím poradím :-)

Výzvy nebudu uveřejňovat naráz, ale vždy postupně. Bude to větší dobrodrůžo. Následně bych to ráda rozebrala ve svém světle, co se povedlo, nepovedlo, udělalo, neudělalo. A hlavně jak jsem si to užila.

Na každou výzvu bude týden, takže bude jen a jen na vás, kdy se k ní dostanete. Jestli ji zkusíte jednou, dvakrát nebo i sedmkrát.

Tož tedy, směle do toho a půl je hotovo :-)

1. výzva

UDĚLAT SI RADOST, ALE NIC SI NEKOUPIT