Hola hola, podzim volá!

Končí léto a blíží se podzim. Věřím, že spousta z nás achjuje, protože už nebude tolik světla a tepla. Na všem bychom ale měli hledat pozitiva! Protože přeci...musíme se pořád na něco těšit, no ne? Dělám to tak od mala a opravdu to funguje. Tož těšte se, určitě si to užijeme!

Aby to šlo líp od ruky, je potřeba si vytyčit několik bodů a mít je pořád na očích. A moci si je odškrtávat :-) Protože ten pocit...no, však víme :-)

Když si představím podzim, vybaví se mi stoprocentně čaj, dýně, teplé ponožky, hřejivý svetr, holinky a barevné listí...jo a pečené brambory...jo a hořící krb (i když to už by mohla být spíš zima).

Každopádně si myslím, že podzim nás tak nějak připravuje na zimu a nenápadně nám vtlouká do hlavy, že bychom měli zpomalit, víc odpočívat a dát si trochu nohy nahoru. A samozřejmě přečíst spoustu knih a nakoukat samé dobré filmy a seriály.

Já mám na podzim spoustu plánů. Ano už teď...A dokonce mě už napadly dřív. Protože mám prostě podzim ráda. I když bude dřív tma a větší zima.

Zdroj

Čím víc je ten náš svět (ehm moje hlava) přehlcený, tím víc mám pocit, že bych se měla hodit do větší pohody a klidu. Možná mi tak tělo a mysl dává najevo, že mi nic neuteče, že bych mohla víc věcí dělat v klidu (teda spíš jednu po druhé a ne sto naráz) a že bych se měla zaměřit víc na sebe. Je to klišé, ale měla bych se mít víc ráda a víc se sobě věnovat. Opět jsem se pustila do knihy Miluj svůj život od L.L.Hay. Znovu v ní nacházím spoustu nových věcí, které jsem posledně nevnímala (kdoví kolikrát bych ji měla přečíst, abych se dozvěděla všechno? :o)). Cítím, že se lidé kolem mne mění a vše mě nenápadně „tlačí“ tím směrem, který mě nejvíc baví a naplňuje. Jo a o tom by to mohlo být, že? Dělat jenom to, co nás baví. 

Zdroj

Ale abych se vrátila k tomu podzimu a užívání …. určitě plánuji (píši si na seznam):

~vyzkoušet nový recept na dýňový koláč
 
~uspořádat Díkuvzdání pro kamarády (už jsem dělala loni a bylo to moc fajn!) 
 
~podniknout filmový večer s popcornem
 
~pořídit si nějaké čuprtrupr teplé a bláznivé ponožky
 
~ochutnat nějaký dobrý podzimní čaj (kafe taky samozřejmě)
 
~zajít do parfumerie a vybrat a pořádně načuchat nové vůně
 
~brouzdat listím 
 
~napustit si plnou vanu bublin, pustit si nějakou příjemnou hudbu, napatlat na obličej zklidňující masku a buď si číst a nebo jen tak relaxovat
  
~otevřít nějakou pořádnou bichli a začíst se do ní
 
~pořídit si podzimní samolepky a lepit je všude
 
~poslat zase spoustu dopisů a pohledů (s podzimními samolepkami :-))
 
~omrknout novou kabelku a peněženku
 
~a samozřejmě taky nějakou úžasňáckou čepici (protože pod Ještědem je vždycky zima)
 
~odstresovat se u antistresových omalovánek
 
~víc si hrát a malovat a vyrábět (hlavně z kaštanů)
 
~sednout si do kavárny, dát si dobrou kávu a jen tak pozorovat lidi (jojo :-)
 
~udělat něco nečekaného a překročit své hranice
 
~uvařit si horkou čokoládu se šlehačkou (jooooo!)
 
~začít vybírat diář na příští rok (myslím, že už je čas)

Zdroj

A to je tak asi vše...určitě ne vše...prozatím vše :) A co plánujete na podzim vy? Pochlubte se :-)

Mávám,

Safienka

Dopisování a jiné papírenské tajnosti

Jsem stoprocentní knihomol. Tím si jsem naprosto jistá. Od té doby, co ale sleduji jeden blog (ehm, kdyby jen jeden), začala jsem tíhnout také k papírenství. Říkala jsem si, proč zrovna teď. A pak mi najednou blesklo, že to teď už je vlastně docela dlouho. Jen jsem tam vecpala lehkou několikaletou pauzičku....

Ale předtím….

….jsem začala dopisováním. Ani vlastně nevím, kde jsem získala první adresu. Asi to bylo od jedné kamarádky, přes známou s doporučením a nadšením (znáte to:-)). Každopádně dívka se jmenovala Andrea a byla z Mikulčič a psaly jsme si hoooodně dlouho. Posílaly jsme si fotky, samolepky, obrázky, vyměňovaly si názory a byly šťastné, když jsme objevily ve schránce dopis od té druhé. Viděly jsme se jen z fotek, osobně nikdy. Jo, to ještě nebyl facebook jiné sociální sítě, vlastně jsem ještě ani nebyla přihlášená k xchatu a doma jsme neměli internet.

Po desítkách dopisů jsme ale přestaly. Asi jsme se moc namlsaly. Stále jsem si však s někým psala - sestřenice, kamarádky, pak i přítel...milovala jsem tu vůni papíru..sbírala jsem dopisáky, obálky, různé pohledy a prostě všelijaké cerepetičky. Založila jsem si sešit/desky, kam jsem si psala různé důležité záležitosti a tvořila jsem si kvízy. Hodně jsem „žrala“ Bravíčko a Bravo girl. Vystřihávala jsem různé obrázky a lepila si je všude možně. Co si pamatuji, tak jsem měla jednu chvíli polepenou celou zeď plakáty oblíbených skupin a zpěváků. Ani kousek zdi nebyl vidět..

A pak na střední jsem k tomu zase víc přilnula. Tentokrát ale maličko jinak. Poznala jsem dívku, s kterou jsme si káply do noty. Zjistily jsme, že máme hodně moc společného a že nás spousta věcí zajímá. Založily jsme si svoji filoSOFII. Takové jedno naše velké tajemství. Jednou za čas (tu frekvenci si bohužel nepamatuji), jsme si vyměnily obálky s lístkem, kde bylo napsáno, co máme splnit. Jestli odpovědět na otázky, nebo vymyslet příběh nebo něco vytvořit. A že to nebyly otázky typu, jaké je tvé nejoblíbenější jídlo. Spíše názory a myšlenky. Byly jsme takové jiné. Jednu chvíli jsme si připadaly jako čarodějnice. V živé paměti mám chvíli, kdy nás tak nevědomky můj taťka oslovil a my se musely potutelně chichotat. A to jsme nedělaly nic čarodějnického. Ale prostě to tak bylo. Brouzdaly jsme se bosky v trávě, lítaly z kopce jak splašené a řvaly u toho, pálily jsme svíčky a voňavé tyčinky, chodily nakupovat do shambally. Když tak listuji zápisky, musím se usmívat. Dokonce jsme si i psaly dopisy a pohledy a prostě jsme byly velké nejlepší a nejvěrnější přítelkyně. Však víte :-)

No a pak to nějak utichlo. Po střední jsme se odloučily, každá se odstěhovala do jiného kouta země a po psaní byl konec. Všechny věci šly do krabic nebo do desek a najednou došlo k pauze. Sem tam si vyměníme email, pošleme fotky dětí. Minulost je za námi.

A najednou, po těch několika letech, po té odmlce, mám zase chuť psát a tvořit. Začalo to vlastně založením blogu. Nejprve estranky, potom webnode a nakonec, do třetice všeho dobrého, jsem se ukotvila tady. Se mnou to jinak ani nejde. Není to Sofie, ale je to ventilace a hlavně relaxace. Je to o knížkách a o myšlenkách, občas o receptech a semtam o fotkách. Snažím se vyjádřit, jak by to ústy nešlo (teď při mateřské vůbec…). Začínám zase dýchat vzduch provoněný papírem, stejně jako v minulosti. Dochází mi, jak hodně mi papírenský hmatatelný svět dal, jak mě obohatil, bavil a hlavně, jak mi chybí. Potřebuji se obklopovat věcmi, které jsou malinké, kouzelné a které udělají tak obrovskou radost.

Občas mi přilítne do schránky pohled. Dopis vlastně až teď po dlouhé době (díky Vivi :*). Vůbec se mi tomu nechce věřit, že tak dlouho jsem žádný nedostala. Je to jasné, když jsem žádný neposlala, tak jak bych mohla nějaký dostat. Ale tak kdo ví?

 Nedávno ke mně přilítla informace o postcrossingu. O dopisování/pohledování po celém světě. Vylosujete si adresu někoho úúúplně neznámého a pošlete mu pohled a nějaké slůvko k tomu. Naoplátku někdo si vylosuje vás a vám přijde nečekaně psaníčko. A je to tak napínavé, radostné, milé, nové a neokoukané a….prostě mně se to strašně líbí a jsem nadšená! Protože všechno nemusí mít praktický a rozumný důvod. Stačí, když se vzduchem šíří radost. Ať je to, co je to.

No a to by bylo tak ve zkratce a pár fotkách vše. Správně jsem se naladila a jdu pokračovat v pročítání starých dopisů. Úplně se na to těším, jak se budu usmívat nad tím, jaké jsem měla kdy ideály, co si myslela a přála. Co mi vyšlo v kvízu, jaký chlapec byl ten vysněný a co jsem poslouchala za hudbu. Jako bych byla naprosto někdo jiný, ale zároveň to byla pořád já. Snad mě chápete.

Mějte se bájově:-)

Safienka

Pokec u kafíčka XIX. - Ofiko letně

Dneska o půlnoci ofiko začíná léto a venku celý den leje….jak jinak. Ani mě to vlastně nepřekvapuje, protože to tak je vždycky. Teda skoro vždycky. Na jaře je sníh, v létě prší, na podzim je vedro a v zimě na Vánoce svítí sluníčko. Takže co by...ještě bych to mohla hodit na Liberec, protože tady je to pokaždé jinak. A moje dítě chce jít sáňkovat. Jo, jdu si udělat kafe… :D už je to potřeba!

Ale léto. Když se vrátíme k té původní představě...tak léto jsou prázdniny. Pro ty pracující a ženy na mateřské je to vlastně jedno...ale prázdniny. Nevím jak vy, ale já si léto spojuji s představou malého Vaška, jak sedí na stromě kdesi na vesnici, je špinavej až za ušima, láduje se třešněma a vymýšlí, kdo je jak dobrej. Prostě pohoda, pozdní vstávání, sluníčko, třešně, výlety, radostné tváře, stolování venku, nohy nahoře, spálené tváře a záda, lechtání trávou, koupání a zmrzlina. 

Když jsem pracovala, tak jsem se těšila, že bude v létě dovolená, ať už to představovalo cokoliv. Nejlíp samozřejmě někde u babičky, kde bych nemusela ani hnout prstem. Maximálně trhat rybíz a nebo hrabat trávu. 

Teď, když jsem na rodičáku (achach už to budou 4 roky..) tak se těším, že na ty dva caparty nebudu sama, protože mamka bude mít prázdniny. Správně, je učitelka. Naštěstí! Takže budeme častěji skypovat, společně vymýšlet, co zase vařit (že to bude lečo a koprová! Jojojo...jím to snad jen já...takže hodně zbyde!!) a pak, že budu mít narozky a budou dárečky a že konečně snad uspořádám ten piknik. Pod širým nebem, se spoustou dobrot, přátel, hrami, hudbou a tancem...úplně to vidím, i když nějak ještě nevím jak ho zrealizuji...ale to přijde.

Lehce mě pak děsí vedra, protože nejsem koupací typ a moje optimální teplota je mezi 20-25stupni. Nemám ráda koupálka...tu hlavu na hlavě, to, že ze mě neustále leje, nedá se tam ani číst, protože mi praží do očí…..ale pak si zase říkám, že někde v parku pod stromem by to nemuselo být špatné.

A pak to, že bude víc slunce, večer bude teplo (snad ne těch 30 stupňů...kde je to moře???)...a že když jednou vyperu, tak hned pověsím a je to za pár hodin (minut..eh) suché...a že se může pořád větrat...chodit ven jen tak nalehko….prostě jen šaty, balerínky a jde se...že si člověk může lehnout do trávy (bacha klíšťata!!) a vypít si kafe...že všude všechno roste...člověk jde po zahradě a jen sbírá...jahody, rybíz, borůvky, okurky, rajčata, papriky, cukety...bylinky...joooo..! Já se fakt těším!

A co vy? Jaké máte letní sny?

Safienka

Bude to výzva 4: Brnkáním k uklidnění

Nevím proč jsem si včera myslela, že byl pátek :O celý den….prostě tomu tak nějak všechno nasvědčovalo :o) A pak si tak ležím v posteli, sekundu před spánkem a došlo mi, že byl fakt čtvrtek a já jsem nenapsala příspěvek. Jo, až tak pozdě jsem si vzpomněla. Mno a jelikož jsem člověk líný, tak jsem si řekla, že ho napíšu až dneska...v pátek, který by mohl být vlastně čtvrtkem :D

Tak co? Meditovali jste? Mně se zadařilo, i když ne úplně tak, jak jsem si původně myslela. Kdysi dávno, když jsem ještě patřila mezi svobodné a bezdětné, jsem meditovala často. Potom, co jsem si udělala všemožné kurzy reiki, shambally, mentálních technik atd, jsem prostě byla tak naložená, že jsem neměla problém na několik minut (max. půl hodiny) denně meditovat. Protože jsem mohla mít klid, čas, místo a prostě to šlo. Teď to nejde. Nebo ne tak lehce. Nějaká půlhodinovka ticha a klidu se mi špatně shání. Ta správná chvíle by mohla klapnout až večer v posteli, kde ale při doteku mé hlavy s polštářem upadám do hlubokého spánku. Nebo v opačném případě mám kolem sebe řvoucí děti, které bolí zuby, něco se jim zdá a nebo si stěžují, že nejsou přikryté. Mami přikrýt, mami nechci deku, mami utřít nos, mami žízeň, mamiiiiiii….kdo má děti, pochopí. 

To prostě s mojí krásnou meditační zahradou, kde jsou v pozadí hory, kde mám útulnou starou chajdu s terasou a obrovitánskou zahradu se spoustou stromů, nemá nic společného. V tomto momentu nejsem schopna rozjímat a nebo na nic nemyslet. Pokud nemyslím, tak spím.

Kde je mých krásných 8 hodin klidného spánku?

A tak jsem si říkala, že jsem si na sebe ušila bič s touto výzvou. Neušila. Jen jsem to uchopila maličko jinak. 

Jednou se mi podařilo najít chvíli se svou španělkou a zpěvníkem. Podruhé jsem si to báječně užila s kamarády při společenských hrách. Potřetí, počtvrté až po x té jsem si to užila s knihou... ehm několika knihami. Když jsem se rýpala v hlíně a nebo když jsem s nohama na hoře a jedním spícím dítětem pila kafe. 

I když to nejsou momenty, které nabízí stav nirvány, tak to byly chvíle, které jsem si užila, tělo se dostalo do pohody a nikde nebyla žádná křeč (nepočítám to napětí při hrách). Usoudila jsem, že si od nynějška musím své meditační chvilky představovat úplně jinak. A o tom to vlastně asi i je. Najít si ve svém stylu života tolik pohody, která vás sama zanese na ta nejbáječnější místa, kde se budete cítit svobodně a uvolněně. I kdyby to byla chvíle, která na první pohled vůbec meditačně nevypadá:-)

Další, čtvrtou výzvou je:

Něco namalovat, vybarvit, vytvořit. 

Prostě si chvíli hrát. Snad už od začátku roku mám v plánu něco namalovat, vytvořit. Po táááákhle dlouhé době. Každý měsíc to mám v cílech a nic. Fakt ještě nic. Takže, jdu do toho. To dám :-)

Safienka

PS: Jedna z mých oblíbených meditačních :-)

Pokec u kafíčka XVII. - Kouzlo druhých

Už docela dlouho přemýšlím, o čem bych zase psala. Tolik kafí už mám v sobě a pořád se mi myšlenky motají kolem jednoho tématu, který se snažím nějak uchopit a vtěsnat do slov a vět. Je to něco, co už celkem dlouho řeším a co jsem vlastně ještě konečně nedořešila. Pouze vím, co bych chtěla a jak...ale znáte to, teorie je vždycky jednodušší :-)

Když jsem chodila na základní školu, tak jsem psaní nijak extra nevyhledávala. Spíš jsem propadala čtení. Dokonce mi mamka několikrát napsala slohovku, protože ty moje kecy, to se nedalo číst. Divím se, že to paní učitelce nebylo divný...a nebo bylo a nic neřekla. Těžko říct.

Vlastně ani deníky jsem nějak extra nevedla. Jo, měla jsem pokusy, ale ty vždycky skončily. V zásobě mám tedy několik sešitů, které končí sotva ve čtvrtině.

A já pak začnu psát blog a recenze a mám chuť se vyjadřovat ke všemu. Je z toho patrné, že naše koníčky se nemusí projevit hned. Může jim to chvíli trvat. Někdy hodně dlouhou dobu. A někdy se vůbec neprojeví. To, v čem vynikáme nejvíc, na to vlastně asi ani nemusíme přijít. Když se budeme bát zkoušet a riskovat. 

Víme, kdo jsme? Známe se? Ne, každý to všechno ví :-)

Po nějaké době, co jsem psala blog, jsem začala narážet na zajímavé, krásné, úžasné a nejlepší blogy. Hltala jsem článek za článkem a úplně tomu propadla. Sledovala jsem kdekoho. A pořád měla pocit, že mi něco uniká. Nebo možná někdo. Hledala jsem sama sebe ve slovech druhých. Koukala jsem, kdo všechno je jako já a s kým se můžu srovnávat.

Z těch několika desítek blogů jsem ale našla pár, které opravdu ráda navštěvuji a z kterých ráda čerpám. Chodím se tam vždycky nabít a nedočkavě čekám na nový příspěvek. Už? Už? Dneska? Hurááá! Je tam. Rychlostí blesku ho přečtu a čekám dál.

Přemýšlela jsem, proč jsem takový vášnivý hledač a vyhledávač a žrout slov od jiných. Proč chci všechno, co vypadá úspěšně, krásně, nadějně a nejbáječněji? Kromě toho, že to všechno nutně potřebuji samozřejmě. Dotyčný pisatel to vše tak vybásní, že to prostě jinak nejde. Mám pocit, že to musím mít a být tím. Protože přeci, když je kdosi šťastný s tím, co používá/dělá, tak tak musím dopadnout taky...no ne?

Nedávno jsem upadla do takového prazláštního stádia, kdy jsem měla dost věcí, ale vlastně mě jejich vlastnictví nijak nenaplňovalo. Vůbec jsem nepřemýšlela. Všechno vypadalo tak krásně, ale v mém životě to bylo nepoužitelné. Nehodilo se to ke mně. Díky tomu, že to dělalo šťastným druhého, tak to nemuselo lahodit mě. Jen to vypadalo tak dobře a bylo to ozkoušené. Nebo ne? Nebo reklama?

Píšu to hodně nadneseně, ale v obecném měřítku to tak opravdu bylo a je. Věcné věci jsou pro mě zlo. Jsem ve fázi, kdy se musím zastavit a zauvažovat, jestli to jsem opravdu já. Protože těmi všemi úžasnými lidmi okolo jsem schopna se zastínit. Nebýt sama sebou. Chtít něco, protože se to potkalo s úspěchem u druhého.

Začínám v sobě rozvíjet svoji osobnost. Možná si řeknete, že jako až teď jo? To je divnej člověk. Ale já to tak prostě mám. Já se celý život hledám. Nevěděla jsem, kam chci po základce. Pak ani po gymplu. Vždyky jsem si přišla jak v Jiříkově vidění a nějak se prostě rozhodla. Až po době jsem zjistila, že to tak nechci. A stejně vytrvala. Pak mě to možná štvalo, ale zase jsem si říkala, že bych asi neměla to, co mám, kdybych byla jinde. Nebo jo? Věříte na osud?

Co by mě bavilo? Co mě baví? Co chci? Čím chci být? Jak jsem šťastná? Co mi stačí? Musím bádat nad svými přáními a říkat si, že to je asi moc? Nesmysl? Pravda? Realita?

Snažím se najít sama sebe, takovou, v jaké podobě se cítím nejlíp. Tak abych si řekla, jo! To jsem já. Možná pro někoho, kdo mě zná, to příjde jako bláznivina. Vždyť ona taková je. Je to přeci ona. Ale v hlavě to mám občas úplně otočené. Když se ponořím do představy sama sebe v té nejlepší formě, tak mě to nabije štěstím. A jsem spokojená. A za tím se ženu. A je to tak strašně fajn. Jen občas neulítnout…

Život je dřina :o)

A jak to máte vy?

Safienka

Vyšly z toho 2 hodiny (splnění druhé výzvy, zadání třetí)

Vím, že na to mám týden, ale stejně to pořád odkládám, protože se mi to nehodí. Když do toho neskočím rovnýma nohama, tak mám smůlu. Říkám si, že bude lepší chvíle. A šup … konec týdne a já mám kulový.

Už jednou jsem to udělala, prostě jsem zrušila facebook. A snažila se omezit brouzdání po netu. Bylo toho na mě moc, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v nějakém strašně zběsilém světě, z kterého není úniku. Jako když stojíte v davu lidí, který proudí sem a tam a vy nemáte šanci nikam jít. Prostě jen stojíte a z toho zmatku vám jde hlava kolem. Tak jsem si připadala. Byla jsem lapena. Závislá. A vadilo mi to. Krom dalších věcí. A tak jsem to loňský podzim ukončila. 

Zdroj

 Jo, byla jsem na sebe pyšná. A měla jsem pocit, že jsem udělala obrovskou věc. I když mi někde vzadu v hlavě podlézala myšlenka typu: Co si tam beze mne počnou?. Ironicky si toho skoro nikdo nevšiml. Až když jsem jim to řekla, tak se divili: "Ježiši!!! :O Proč? Proč jsi ho zrušila?" Nějak mi nešlo na mozek, proč jim to tak vadí. 

Vydržela jsem několik měsíců (myslím, že čtyři).

Ze začátku to bylo náročné. Přeci jen kolem telefonu člověk chodí často, má ho pořád na očích a je tak jednoduché ho otevřít, nakouknout a kliknout. Co kdyby někdo něco potřeboval? Nebo se o mně zmínil? 

Tentokrát tam FB nebyl, tudíž nebylo co rolovat. Konečně jsem se dostala k jiným věcem. K něčemu, co mi dalo mnohem víc než to, že brouzdám kdesi na netu a mezitím uběhne několik minut, hodin...asi to však znáte, což?

Bylo to pro mě obohacující, ale stejně jsem nevydržela a znovu si to obnovila. Snažím se tam nechodit tak často, nebýt ve všech skupinách a hlavně tam mít opravdu lidi, s kterými komunikuji nebo s kterými jsem osobně schopna mluvit. 

Do hlavy vpravuji myšlenku, že nemusím vědět všechno. Utlačuji moji zvědavost, která má občas obrovitánské rozměry.

A není to jen o facebooku :-)

Jsem si jistá, že mi to pomohlo a doufám, že se k tomu zase někdy dopracuji. Překvapilo mě, co to se mnou udělalo a že jsem zjistila, že tam ta závislost opravdu je. O tomto tématu by se dalo povídat hodně dlouho. Nebudu zahlcovat tuto výzvu a nechám to na jindy.

Druhou výzvu jsem tedy nesplnila. Jedno ráno jsem se snažila na telefon nekouknout, a prostě jen být. Vstát, uvařit si kafe, udělat si snídani, přečíst si kousek knihy, zároveň obsloužit děti, obléknout je, nasnídat je a zabavit je. Být. No...šlo by to. Ale pak jsem si vzpomněla, že potřebuji zjistit to a to, napsat tam a tam a bylo to. Červík hlodal a hlodal až mě uhlodal. 

I když jsem podlehla, telefon jsem se snažila nebrat do ruky tak často.

Takže jo, nesplnila jsem, ale beru si to jako velkou osobní výzvu a chystám se to někdy splnit. Prostě jen být, užívat si a hlavně tam nečumět. Evidentně na to potřebuji víc jak týden....ne, kecy...to jsou jen omluvy, že jsem to nedala....nepotřebuji týden, jde to hned. Jen chtít :-)

A co vy? Daří se vám být nekomplikovaným neandrtálcem? Jste schopni nekoukat do telefonu, zrušit facebook, nezapínat počítač a prostě být chvíli offline?

Na stránkách Veroniky jsem narazila na super video...určitě mrkněte:-)

Další, třetí výzvou je VYPÍT 2-3l VODY ZA DEN (nepočítám kafe, čaje ani alkohol).

Mám s tím poslední dobou opravdu problém. Dám stoprocentně dvě kafe denně, jedno caro ráno a občas čaj večír, ale přes den to šidím. Takže jdu do toho :-)

Mějte se bájově,

 

Safienka

Pokec u kafíčka XVI. - Jarní nabíjení

Mám chuť napsat něco strašně pozitivního. Dobře vás naladit, namotivovat a prostě udělat si nicnekazící chvíli.

Zjistila jsem, že jak všechno kvete, voní, zelená se a pučí, tak bych jen seděla a vnímala tu krásu. Nikdy jsem to tak neměla. Asi dospívám (haha). Každopádně jsem schopná na zahradě jen sedět a tupě zírat do trávy nebo do rozkvetlých stromů. A ještě k tomu když svítí sluníčko. Žůžo labůžo.

Já jsem takový zahradnický neznalec. O zahradu doma se vždycky starali rodiče. Já měla občas něco za trest vyplet a nebo shrabat. Nejvíc jsem přišla s rostlinami do styku, když jsme se jich měli na základní škole naučit nazpaměť 200 a psali jsme z nich neustále písemky. Jo, to jsem znala skoro vše. A teď? He..pamatuji si jich pár a občas se až stydím, že nevím, co je co. Utěšuji se tím, že až děti jednou vyrostou, budou se to učit a já si budu nucena všechno zopakovat. Když to holt nepoužíváte a přijdete k tomu zřídka, tak to zapomenete. Že jo? Máte to taky tak? Je to tak se vším.

Od té doby, co jsme si koupili byt v baráčku, ke kterému patří i zahrada, se to u mě začíná všechno převracet. Baví mě to a naplňuje. Zrovna nedávno jsem měla chuť se chvíli hrabat v záhonku a jít likvidovat plevel. Nikdy bych nevěřila, že to budu dělat dobrovolně a ještě se u toho budu usmívat. A hlavně! Je vidět výsledek!

Po dnech, kdy mám pocit, že se jen táhnu, jsem vysátá a v depresi, je toto opravdovým pomocníkem. Hrabat se v hlíně. Samozřejmě jen pozitivně. (Pozn. Právě čtu thriller, kde vykopávají mrtvé dívky :O) No, nic..)

A co teprve les. Ten mě vždycky fascinoval. Nebo obrovské stromy. To je nabíječ jako hrom. Jít se projít do lesa a jen tak nasávat a dýchat. 

Jeden z cílů na duben byl, vyrazit do lesa. Ke konci měsíce jsem už ani nedoufala, že se k tomu dostanu. A ono ejhle. Přijel mě navštívit bratříček a že by se chtěl podívat na Ještěd. Dorazil vyzbrojen turistickou mapou a s velkým elánem. Na rychlo jsem se rozhodla, že s ním půjdeme taky. S kočárem a Adámkem. Měli jsme v plánu naučnou stezku. Ještě, že má náš kočár velká kola. Svítilo krásně sluníčko, všude kolem lesy a nikde nikdo. Téměř. Dorazili jsme na Pláně, kde hrál Nohavica a taktéž tam skoro nikdo nebyl. Já si připadala jak v jiném světě. O Ještědu už se v tomto ohledu moc hezkého říct nedá, ale vyškrábali jsme se tam, chvíli poseděli, zkusili odhadnout, kde máme barák a frčeli zpět. Náramně jsem si to užila!

Na kupování květin jsem taktéž nikdy moc nebyla. A teď mám neustálé nutkání  nakukovat do květinářství a nebo sousedům do zahrádky :o) Doma jsme si občas něco natrhali na zahradě, babička mi nosila vždycky jednou ročně k narozeninám růžičku, ale jinak nic extra. Teď jsem přišla k nějaké výzvě, kde bylo za úkol si koupit do bytu květinu. Sehnala jsem tulipány, které mi udělaly takovou radost, že jsem z toho žila ještě několik dní.

Ač je mi teprve třicet (ještě ne), mám pocit, jako bych se ocitla úplně v novém těle, v kterém vše vnímám jinak. Říkám si, že bych konečně dospěla? (Už zase?) Nebo zmoudřela? (Radši to ani nevyslovuji) Nevím, ale strašně mě to baví a užívám si to. Úplně se do toho vcucávám. Nasávám vše zelené, voňavé a jarní.

Asi to prostě potřebuji!

A jak to máte s nabíjením vy? Co doplňuje energii vám?

Safienka

PS: Jedna od ZAZ s úžasným videoklipem!

A jedna plážová z oblíbeného seriálu Město žen :-)

Pokec u kafíčka XIII. - Správná vhodná chvíle

Nedávno jsem se kamarádky ptala, jestli už začala používat voňavku, kterou si kupovala. Ona mi na to odpověděla, že ještě ne, že si ji nechává na lepší příležitost.

A mě tak napadlo, kdy je vlastně ta lepší příležitost?

Zdroj

Znám člověka, který tvrdí, že je potřeba si vše užít hned, protože nikdy nevíme, co se stane. Takže raději teď hned než nikdy. Mám peníze? Tak si koupím něco hezkého teď, nebudu je schovávat na horší časy. Mám volnou chvíli? Teď si ji užiji podle svého a budu si číst. Zrovna teď si to CHCI užít...a měla bych! Protože, co kdyby?

Druhý typ lidí si to ale nepřipouští, že by si danou věc nemohli potom užít. Protože ta pravá chvíle jistojistě někdy bude. Takže teď ne, raději až POTOM. Po čem?

Víc se mi líbí názor, raději si vše užít co nejdřív. Protože proč zrovna dneska není ta správná chvíle? Proč bych zrovna dneska nemohla krásně vonět, i když je jen deštivý den a já zůstanu celý den doma?

Možná mě to odklání od trpělivosti, ale zase mi to dokáže udělat dobrou náladu (pokud tedy nezjistím, že mi ta voňavka nevoní :o)

Máme tu možnost? Hurá do ní!

Z hodně směrů se na nás valí názor, že bychom měli žít TADY A TEĎ. Dost často na to zapomínáme a spíš se zabýváme tím, co bylo, co bychom chtěli změnit, ale už to nejde a nebo tím, co bude, co si naplánujeme a možná třeba uskutečníme.

Ono je to docela těžké neustále si připomínat, abychom „nechali všeho“ a užívali si zrovna toho stavu, v kterém se nacházíme a který tu je z nějakého důvodu. Tlak – čas – spěch – nechce se mi – lenost – před něčím utíkáme – něčemu se vyhýbáme – proč to děláme? - bouchněte nás někdo! – rozsviťte nám někdo!

Nejlíp jsou na tom děti, zjišťuji. To ony nás mají naučit, abychom si prostě hráli, radovali se a hlavně uměli odpouštět a být tzv. splachovací. Jen my dospělí na něčem lpíme, shromažďujeme si to v sobě a pak se z toho sesypeme. Neřešíme hned, necháváme dost často na potom. Protože většinou není čas a nebo kdesi cosi...a pak to rupne a šup, je to venku ve větší míře, než jsme čekali. Zbytné řešte – nezbytné neřešte! 

Hlavně se radujme a užívejme si to! Nedělejme věci, které nás nebaví! No, dobře...něco se dělat musí, co nás nebaví, ale není toho zase tolik :-)

Takže nejlepší vhodná chvíle je prostě teď. Teď se navoním, teď si vypiji to dobré víno, kávu, koktejl, teď si dopřeji chvíli relaxu, teď si budu hrát, teď si budu užívat toho krásného počasí, teď budu zrovna s těmi, s kterými jsem, teď poslouchám, vnímám, tvořím, jsem.

Jj...velké to moudro….JÁ JSEM TADY A TEĎ:-)

Jak to máte vy? Užíváte si rovnou a nebo to necháváte na lepší chvíli?

Mějte krásný víkend,

u nás bohužel prší…

Safienka

Pokec u kafíčka X. - Hýčkání je potřeba

Je zajímavé, co si každý pod slovem hýčkat představí :-) Každopádně už od prvního poslechnutí slibuje něco příjemného! A kdo by se nechtěl nechat hýčkat? Neznám takového člověka. Stoprocentně každý se ve skrytu duše chce nechat rozmazlovat. (Chápejte mě, před chvílí jsem přišla z dvouhodinové voňavé kosmetiky obličeje...správný smajlík k vyjádření mé nálady tu není :o))

I když se snažíme, aby se měli ostatní dobře a bylo jim fajn, tak sami to potřebujeme ještě o 100% víc.
Ne nadarmo se říká, že je nejprve potřeba začít u sebe, aby bylo vše v tom nejlepším pořádku.
Buďme tedy alespoň trochu na chvíli sobci a nechme se hýčkat. Určitě to bude fajn!

Pamatuji si jedné trefné moudro z knihy Bludná sdělení, kde jistá paní sdělovala hlavní hrdince, že kdyby byly ženy tak sobecké jako muži a děti, svět by byl hned vyrovnanější a lepší. Všichni by byly spokojenější a možná by došlo k jisté rovnováze.

Mám to tak podložené svou vlastní zkušeností. Jako matka dvou dětí a manželka jsem nejmíň sobecká z celé rodiny. Už i ta kočka je na tom líp. Tak nějak přirozeně dělám pro druhé první poslední. Je pravda, že v posledních dnech si to snažím vynahradit, krájím si svůj díl a nechávám se hýčkat(mani, pedi, kosmetika, něco dobrého do sebe, na sebe, něco voňavého, něco krásného a úzasného...masáž, atd.)

Je docela vtipné, že k tomuto tématu hýčkání jsem přišla na kurzu Hýčkej svoji hostitelku, kterou pořádá firma JUST&NAHRIN. Učím se tam, jak hýčkat a dopřávat, místo, aby hýčkal někdo mě :o) Takže kromě mě, se můžete těšit i vy ;-)

Je pravda, že když se člověk dostane na své pomyslné dno, má se alespoň od čeho odrazit. To dno je takovým startem, který nám dodává spoustu nového a třeba i lepšího.
Nikdy bych nevěřila, že se pocitím, co to ta deprese je. Nikdy jsem ji moc nechápala a nepřišlo mi to jako velké zlo. Ale ono je. A je taky pravda, že někdy se z toho člověk prostě nevykope sám. Zkusí si říct o pomoc a buď to padne na úrodnou půdu a nebo nikoliv.

Mě z toho stavu pomohla kamarádka. Jedna, která se v tom kdysi plácala stejně a ví jak na to. Její rady padly na úrodnou půdu a já najednou měla pocit, že na to nejsem sama. I když to byly jen slova, tak to stačilo.
Čím víc jsem se v tom plácala, o to víc jsem měla pocit, že pro sebe musím začít něco dělat. Hýčkat se. A že jsem to potřebovala jako sůl.
Ona jen řekla, prostě vypadni. Nech děti doma s manželem a vyraž ven. Nebo můžeme spolu. Každopádně vypadni. A já vypadla.

Začala jsem tím, že jsem vyrážela ven na kafíčko. Buď s někým nebo sama s knihou. Alespoň jeden den, jeden večer v týdnu. A pak jsem tomu propadla a vyžaduji to víc a víc. Můj kalendář se plní. Je to teda všechno s mírou a podléhá to určitým pravidlům, ale i z toho se dá těžit a cítit se trochu svobodněji.

Najednou jsem měla pocit, že se potřebuji vyloupnout z té rodičovské skořápky, která podléhá sakrapohodlným teplákům a nemytým vlasům. Prostě stavu, je mi jedno jak vypadám, co nosím a co se sebou dělám. Protože prostě na to není čas.

I když je to hýčkání stavem krátkodobým, tak to s námi dělá divy. Odpočinout, relaxovat, nic nedělat a věnovat se jen sám sobě. Dělat něco jen protože se nám to líbí, nikdo nám do toho nekecá a my můžeme vypnout. Tyto krátké chvlky jsou tím, co nás drží nad vodou a vytváří nám náš krásný osobní svět. Můžou být vlastně jakékoliv. Každému dle jeho gusta.

Protože, když se budeme usmívat my, budou se usmívat i druzí. Je to nakažlivé. Nechte se hýčkat, usmívejte se a bude Vám líp!

Praktičtěji třeba zase někdy příště :-)

A co rozmazluje a hýčká vás? Necháváte se hýčkat? Dokážete být sobci?



Safienka

Užívejme života: knihy, koncert, bylinky

První tři měsíce roku 2016 jsou téměř za námi a já si tak říkám, co všechno jsem stihla udělat, přečíst, uvařit a oblíbit si. Říkala jsem si, že bych to mohla sepisovat častěji, ale tak nějak na to vždycky zapomenu. Nedivte se. Zjišťuji, že na mateřské to není vůbec nic divného, vytěsňovat některé věci. Je toho na mě občas docela dost a abych se z toho nezbláznila, tak mi mozek vypomáhá tím, že občas něco smázne...však to určitě znáte...doufám :o)

Začala bych u knih, mého nejoblíbenějšího tématu :-)

Za předešlé tři měsíce jsem přečetla celkem 13 knih.

1. Smrtící žár – Patricia Briggs

2. Tentokrát to bude jinak – Alexandra Potter

3. Úlovek – Taylor Stevens

4. Kam se poděla Elizabeth – Emma Healey

5. Miláček – Guy de Maupassant

6. Kniha života – Deborah Harkness

7. Tvůj báječný život – Liz Fenton, Lisa Steink

8. Jeden den – David Nicholls

9. Rudá jako rubín – Kerstin Gier

10. Zamilovaná hypnotizérka – Liane Moriarty

11. Odvrácená tvář lásky – Coleen Hoover

12. Marcelo ve skutečném světě – Francesco X.Stork

13. Zimní moře – Susanna Kearsley

Nejvíc stran měla kniha Kniha života od Deborah Harkness v počtu 512.

Nejvíc vytočená jsem byla z knihy Miláček od Guy de Maupassanta.

Nejvíc jsem se zasmála u knihy Tentokrát to bude jinak od Alexandry Potter.

Nejvíc jsem zhltla knihu Odvrácená tvář lásky od Coleen Hoover.

Nejzajímavější téma měla kniha Zamilovaná hypnotizérka od Liane Moriarty.

Nejvíc se mi líbila obálka knihy Rudá jako rubín od Kerstin Gier.

Kromě knih jsem si taky oblíbila několik dalších činností.

Začala jsem si psát deník radostných událostí.

Přestala jsem jíst lepek, nebo se o to alespoň snažím.

Začala jsem více zkoušet nové recepty.

Do svého jídelníčku jsem díky tomu zapojila víc pohanky (pohanka do každého koláče, do sušenek, pohankové palačinky, jako zahušťovadlo) a ovesných vloček (ty jsem prostě vynechat nemohla).

Začala jsem víc cvičit a pořídila si kettlebel.

Oblíbila jsem si písničku Mám boky jako skříň od Ewy Farné. (oblíbily si ji i naše děti)

Má nálada byla jako na horské dráze. Jednou šťastná, podruhé v depce.

Objevila jsem nový blog, na kterém jsem začala být závislá :-)

Mám pocit, že má potřeba kofeinu značně vzrostla.

Začala jsem se víc zajímat o kávu a její přípravu.

Zjistila jsem, že ne všichni přátele jsou napořád.

Napsala jsem první příručku, kterou jsem věnovala kamarádce k narozeninám.

Můj seznam knih, které si chci přečíst se prapodivně zvětšil.

Dostala jsem jízdní kolo, které jsem ještě nevyzkoušela.

Konečně jsem do hlavy dostala představu našeho budoucího obýváku.

Po strááááášně dlouhé době jsem byla na koncertě, který byl naprosto úžasný!

Navštívili jsme s manželem kamarády a zahráli si novou společenskou hru. Opět nadšenost, i když jsem prohrála:o)

Sešla jsem se po dlouhé době s holkama z bývalé práce a dala si medovinu.

Začala jsem se víc vzdělávat v oblasti bylinkového poradenství.

Začala jsem psát víc článků na blog.

Opět jsem začala koukat na Gilmorky a nejsem schopná v televizi sledovat nic jiného.

Po přečtení knih Rudá jako rubín, Jeden den, Miláček jsem viděla i jejich filmové zpracování.

Začali jsme opět keškovat. S dětmi je to větší zábava.

A to je asi tak vše, co mě napadlo mí drazí.

Jak jste na tom vy? Co nejlepšího a nejhezčího vás potkalo v předešlých třech měsících?

Mějte se krásně a užívejte první jarní dny.

 Safienka

PS: Již stokrát přehrané ;-)

Trochu do rytmu...

Trochu k rozjímání...

Čaj o páté

  Celý život prožíváme každý den, každou hodinu. Něco vnímáme víc, něco míň. Něco jen tak přejdeme, něco vlastně vůbec nevnímáme, protože doufáme, že už to bude pryč. Něco prospíme, projíme, pročteme, prokoukáme, prohledáme, prohrajeme a mohla bych tak pokračovat do aleluja.

Narodily jsme se v nějakou hodinu, která určuje náš ascendent, naši osobnost. Ovlivňuje nás  víc, než si myslíme. Jsme zvyklí nějak žít. Pomáhá nám v tom čas, jehož systém nám kdysi vštěpili.

  V určitý čas se nám něco dělá hůř, něco líp. Snažíme se dělat vše dle toho, co našemu tělu nejvíc vyhovuje. I když někdy nám to okolnosti dost popírají, tak většina je pro nás stabilní a oblíbená.

Od té doby, co mám děti, se čas dělí na pravidelnější a stereotypnější úseky, než jsem byla zvyklá. Vstáváme, snídáme, snažíme se vymyslet dopolední aktivitu (nemám ráda déšť!), obědváme, snažíme se vymyslet odpolední aktivitu (nesnáším déšť!), svačíme, večeříme, koupeme se, čteme pohádky, uspáváme a poté my rodiče žijeme a nebo padneme.

  V těch několika málo chvílích, kdy jsem byla jen sama se sebou mě napadla myšlenka o jedné hodině. Jak se můj život měnil kolem páté hodiny.

Pátá hodina v...

Dětství – V pět jsme většinou večeřeli. Pátá, šestá. To už byl jasný hlad. Nebyly jsme z těch rodin, které večeří až kolem sedmé, osmé.

Základní škole – Kolem páté jsem se toulala někde venku a pak jsem mířila zpět domů. Pamatuji se, že jsem si schválně přeřizovala hodinky, abych domů ještě nemusela.

Střední škole – V pět jsem se učila. Teda, buďto jsem si četla a nebo jsem se učila. Ještě doteď si pamatuji těch 200 rostlin, které jsem se musela v biologii nadrtit. Pamatuji si jich 5?

Vysoká škole – Před pátou končil předposlední a nebo poslední blok. 16:10-17:45 – Můj mozek už opravdu nespolupracoval!

Práci – Kolem páté jsem se vracela z práce. Když jsem teda nekončila dřív a zrovna nekafíčkovala. 

Mateřské „dovolené“ – Momentálně je už v pět tma, tudíž když dojde na nejhorší, tak už v pět koupeme a pak následně večeříme.

Stáří – To ještě není (jsem optimista), ale až to třeba jednou bude, tak budu nejspíš luštit křížovku, koukat na seriál či zprávy a nebo si číst knížku J

A jak to máte vy? Co děláte o páté?