neděle 29. ledna 2017

Když rodiče míní a děti mění (Je to i můj život - Jodi Picoultová)



Nikdy nemůžeme vědět, jaký z nás bude rodič. Vymyslet si to můžeme, ale děti nám dost často řeknou, jak to vlastně bude, oni chtějí a potřebují. Jediné, za čím si můžeme stát je to, že své děti budeme milovat  a uděláme pro ně první poslední.

Sára a Brian měli dvě děti. Jelikož jejich nejmladší Kate onemocněla leukemií, rozhodli se, že si pořídí třetí. Věděli, že Anna pro ně bude záchranným lanem, které poskytne to nejlepší. Možná se ale nezamysleli nad tím (i když Brian asi jo), že to nebude tak jednoduché. Dítě není robot, i když vše dělá pro sestru, která umírá, a mělo by to být tudíž v pořádku, tak potřebuje stejný díl lásky jako všichni ostatní. 

Když jsem se rozhodla, že si tuto knihu přečtu, věděla jsem, že to bude jedna z těch „brečících“. I přes to jsem se do ní pustila. Protože...Jodi Picoultová!

Vlastně popravdě se ve mně prala dvě fakta. To, že se mi do takovéhoto emočně laděného příběhu, kde jde hlavně o děti, moc nechtělo a druhý fakt, že jsem strašně moc toužila znát celý ten příběh od začátku do konce. Knihy od Jodi Picoultové miluji. Zatím mě vždycky dostaly na kolena. Autorka píše skvěle, čtivě, s nápadem a neokoukanou myšlenkou. A prostě umí.
 
Kniha Je to i můj život má v sobě skrytý silný příběh o mladé rodině, která se potýká s rakovinou krve. Musí čelit tomu, že jejich nejstarší jde z jednoho maléru do druhého, jejich druhý domov má název nemocnice a ta nejmladší si všechno nenechá líbit a hlavně chce žít svůj život. Chce mít právo říct, že tu ledvinu nechce dát, ať už je proto jakýkoliv důvod.

"Co si pod tím mám představit? chtěla vědět Sara a madame Agnes jí vysvětlila, že osud je jako hlína, která se dá v každém okamžiku na kruhu přeformovat. Ale předělat můžete jenom vlastní osud, ne už osud někoho jiného, a některým lidem to nepřipadá dost dobré."

Myslím si, že dokážeme rychle odsoudit, ale kdybychom se ocitli ve stejné situaci, tak bychom byli stejně bezradní a zoufalí a dělali vše hlava nehlava, jen abychom zachránili své dítě z náruče smrti.

Musím přiznat, že Sara mi byla z počátku dost nesympatická. Jakto, že neviděla, jak se její další dvě děti trápí a snaží se strhnout veškerou pozornost jen a jen na sebe. Že činy Anny byly naprosto na místě a pochopitelné.  A nad Jessem zlomit hůl, protože je beznadějný případ? To snad ne!



Celou tu dobu, kdy se v příběhu střídají životy hlavních hrdinů  jsem se těšila na vyjádření Kate. Protože to tam skoro nebylo. A vlastně jen díky tomu nás to trochu směrovalo.

Být rodičem nemocného dítěte není žádný med. Matka udělá první poslední, aby bylo všechno vpořádku. Kde je ale rovnováha toho všeho? Říká se, že rodič přesně ví, co je pro jeho dítě dobré. Ale je to opravdu tak?

Vůbec se nedivím Brianovi, že utíkal ke svým hasičům a požárům. Tam, kde ví, co má dělat a jak pomoci. Doma je to pro něj o tolik těžší, i když tam má lidi, které miluje nadevše.
 

Knihu jsem si moc užila. Už od prvních stran, které pro mě byly strašně překvapivé, protože třináctiletá dívka, která si najímá právníka, aby podala stížnost na své rodiče? Wow!, jsem si říkala, že chci vědět víc. Potřebovala jsem vědět víc. A čím víc se odkrývalo, tím víc jsem kulila oči a obdivovala všechny, jak to vlastně zvládli. Jodi Picoultová prostě umí. Opakuji se, ale je to tak.

Tentokrát se jedná o druhé vydání, které se možná vryje dalším lidem do hlavy a donutí je k zamyšlení. Jak bychom se jako rodiče zachovali my sami? Protože vždycky najdete nějaký důvod, proč je to tak nejlepší a zjistíte, že vlastně nevíte co dál.

Ptala jsem se sama sebe, jak bych se asi cítila, kdyby mi přišlo povolání k soudu, kterému napomohla moje dcera? Vypadalo by to asi tak, že tu ledvinu, která by zachránila milovanou sestru, nechce dát. Nebo by to možná vypadalo tak, že se bojí a tápe a chce svůj život. Že hraje tvrdou hru, protože chce pozornost. A nebo by to mohlo být úplně jinak.

Jistojistě bych se složila. Papír v ruce by mi dal jasně najevo, že něco není v pořádku. Že jsou potřeba změny. Nebo bych vůči tomu byla slepá a šla bych si pevně za svým. Těžko říct. I když o tom jenom přemýšlím, tak nevím. Natož pak, kdybych měla být v kůži Sary.

Každému nedojde všechno hned. Může nás nakopávat intuice, můžeme mít různé pocity, a můžeme strašně moc chybovat.

Jak říká pan Fulghum, tak: "Je třeba tím projít, moudrost přijde později."

Příběh to byl skvostný. Celou dobu jsem se připravovala, jak  to obrečím a obrečela. Nelituji. Byla jsem mile překvapena, jak to bylo poskládané a co všechno to odkrývalo. A jsem moc ráda, že vydavatelství udělalo k druhému vydání takovouto obálku, protože ta je všeříkající.

Jako zatím každou knihu, kterou jsem od Jodi Picoultové četla, mohu doporučit. Dávám ji k své TOPce a těším se na další.


Safienka




Název: Je to i můj život
Autor: Jodi Picoultová
Vydává: 2. vydání, 2016, Ikar

4 komentáře:

  1. Tohle vypadá na těžký doják. Mám sama dvě malé děti a teda nevím, jestli tohle budu schopná přečíst, protože téma je opravdu závažné, ale na druhou stranu mě tvoje recenze fakt nalákala, tak to zkusím. Navíc autorku vlastně neznám, tak si zase rozšířím obzory :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Monis :) děkuji za milý komentář :) Je to doják, ale jde to. Myslím, že oproti Sofiině volbě to je dobré, hlavně skvěle napsané a má to úžasnou myšlenku :) Tak kdyby se pro to opravdu rozhodla, tak přeji pěkné počtení :) Mávám, Safienka

      Vymazat
  2. Skvělá recenze :) Viděla jsem film, ale vůbec jsem netušila že je i kniha :) Určitě se po ní podívám :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Aires :)Moc děkuji za milý komentář. Já zase neviděla film a jsem na něj taky zvědavá :) Měj se bájově, mávám, Saf.

      Vymazat

♥ Děkuji za milé komentáře ♥