Ze života: Cesta z města

Probudit se s bolestí hlavy není žádná radost. Ráno se stává míň příjemným, ale naštěstí to zažene prášek. Alespoň na chvíli. Přestože venku padá a je tam pod nulou, tak doma už je příjemné teplo. Vidina kamen v obýváku je víc než příjemná. Je to náš velký sen. Sálající teplo, praskající oheň. Hmmm…

Vařím si svou ranní dávku kávy a usedám k rozečtené knize. Nevydržím u ní dlouho. Chvíli uklízím, peru a třídím a pak to zkouším znovu. Zase jen kapitola. Pouštím si nový seriál, který mě na chvíli dostane o několik desítek let zpět. Takové příjemné vybočení a utlumení dnešního dne. Hlava se opět hlásí o slovo.

Rozhodnu se pro procházku. Ta určitě pomůže. Čerstvý vzduch je víc jak lék. 

Pod nohami to křupe a ujíždí. Projíždějící auta mají soudnost a vždy zpomalí, když vidí, že se blíží. Jsem zachumlaná do obrovské teplé šály a štráduji do města. Myšlenky mi víří hlavou a honí se jedna za druhou. Nestíhám je sledovat, tak je raději nevnímám.

Než se naději, tak jsem ve městě. Hlava nebolí. Beru potřebné a okruhem se vracím zpět. Myslím, že hodinka mi bude stačit. Nálada se mění každou vteřinou. Nadávám sama sobě, že mě tolik ovládají emoce. Tentokrát jdu přes nádraží. Snažím si vnutit nějakou dobrou myšlenku a nebo nápad. Motivaci, která mě vždycky pomůže. Nic se neděje. 

z filmu Láska všemi deseti

Někdo se přeci jen slitoval a já najednou přemýšlím o tom, o čem budu psát. V hlavě se mi vytváří příběh, který nabývá konkrétních rozměrů. Mám hlavní postavu. Mám první slovo.

Bože, já mám první slovo.

Začínám zrychlovat a pořád si ho mumlám do šály. V rychlosti procházím kolem hotelu Pytloun a říkám si, jestli mi ten nápad v hlavě zůstane. Míjím podivína, který se tak prapodivně vleče s prázdnými kovovými sáňkami. Doufám, že po mně nebude nic chtít. Auta u přechodu zastavují.

Říkám si, že bych mohla zrychlit. Sakra už i ten močák si říká o slovo. První slovo si pořád opakuji. V hlavě mi letí vzpomínka na moudro od Elizabeth Gilbertové, která říká, že nápad u nás nemusí zůstat navždy. Když ho nezpracujeme, tak poputuje jinam. K někomu jinému. Bože. Ano, zase ty. Rychle.

Už ani nevím, proč tak pádím. Jestli potřebuji víc něco začít psát a nebo na záchod. Příště si sebou musím vzít nějaký zápisník. V tom mrazu je to sice blbý nápad, ale co by člověk neudělal v krajní nouzi.

Mám chuť popoběhnout. V tom sněhu to totiž nejde tak rychle, jak bych si představovala. Nikdo nikde, tak běžím. Kousek. Jde přeci o první slovo a ehm teď už fakt i o močák. Jsem v naší ulici. Teda na konci. Ale to už dám. Běžím. Prostě běžím. Ještě, že tu není led. S radostí a úsměvem vybíhám schody, shazuji boty a …. dobře nejdřív záchod. A pak rychle zapnout počítač (protože tak rychle prostě psát na papír neumím)….a….

Uf. Je to tam. To je pohoda. Hlava už teda zase naskakuje, ale to se doufám poddá. Hlavní je, že jsem začala. Prvním slovem. Pár větami za ním.

Hned mám lepší den.

Procházku jsem stihla pod hodinu. Jo, mohlo to být lepší, ale tohle je dostačující.

A co vy? Taky občas potřebujete něco nutně rychle napsat?

Mějte se krásně,

Safienka

Ze života: Volnost

Přemýšlím, co jsem dělala, když jsem byla svobodná a bezdětná. Jak jsem trávila svůj čas, jak si ho užívala a rozvrhla. Musím říct, že pokud člověk děti nemá, tak neví, co má. Chtěla bych vám tedy říct, vám bezdětným, abyste si svůj čas opravdu uživali. Pak to bude jiné. Krásné ale jiné.

Nechci tím říct, že si to sama neužívám, ale jsou situace, kdy bych ten svůj bezdětný čas brala všemi dvaceti. Někdo mi tak před rokem řekl, že teď budu mít vcelku náročné období, které bude nějakou dobru trvat. Asi tak dva roky. A to je přeci vpohodě. 

Když jste ale na pokraji svých všemožných sil někde v půlce, tak si říkáte, že to asi úplně v pohodě nebude. A že třeba ten někdo neměl doma takové nezmary. Ale jo, já jsem šťastná!

Zdroj

Třeba zrovna dneska, kdy si od svých miláčků můžu odpočinout. Víte jak, prostě dělat si všechno, jak sama chci. Být svou paní, která si uklidí a nikdo jí to hned nerozhází. Něco si vytvořím, přičemž si můžu sama vybrat barvu, štětec a hudbu, kterou u toho budu poslouchat. Ta žena, která najednou vnímá čas úplně jinak. Je v jakémsi mlze, která do ní hučí, co všechno chtěla stihnout, a jak si to nejlíp rozvrhne a co teda nejdřív udělá a že si prostě nejdřív udělá kafe a bude to.

Ten čas plyne úplně jinou rychlostí. Nemám vůbec potřebu koukat na hodiny. Prostě to nějak je. Chvíli si čtu, chvíli uklízím, popíjím čaj, pak bych se asi měla najíst, tvoření, procházka v mínus deseti, nákup, opět kolečko dobrých teplých nápojů, seriál, další úklid, knížka, film a možná ještě knížka.

Víte, to je strašná vzácnost tohle. Nabažím se toho za ten den a půl a pak už se na ten hluk a chaos zase těším (těšící se typ se ve mně nezapře). Na ty rozjařené obličeje a bůů, mamííí, brmbrm, mňam mňam...

Za ten rok a půl, kdy jsme čtyři, chápu ty stavy matek, které jsem při jednom či žádném dítěti nechápala. Už rozumím tomu, proč nosí do krámu krosnu. Chápu ty nepřítomné výrazy žen v kavárně, to, že z batohu vytáhnou vždycky všechno potřebné. To, proč je maminka vždycky tak strašně důležitá a všichni malí tvorové se na ni odvolávají. Chápu, proč se dělají všerůzné jídelní dětské sety, jen aby děti něco snědly a nebo proč má většina rodin v obýváku druhý pokojíček. Chápu, proč si spousta žen/matek myslí, že to nezvládne a jak je krásné si to udělat po svém. Už vím, že na „hovno příběhy“ se nedá připravit, protože to prostě příjde (trefněji přilétne) a že všechna bebíčka potřebují náplast. 

I když začínám víc chápat, tak něčemu třeba vůbec nerozumím, ale to se taky poddá :-) To chce čas.

Ale už bych si měla jít asi zase číst, protože volný gauč čeká :-) A nebo radši žehlit, protože se toho nějak zase moc nakupilo. No a nebo taky ne.

Mějte se krásně a užívejte volnosti :-)

Mávám, 

Safienka

PS: Přehrávač se dneska zasekl na této písničce a fakt se u ní nedá číst :-)

 

Ze života: Příslib nového roku

Procházím místností a cítím, jak je plná. Všude jsou samé nazdobené větvičky, které ještě před pár dny voněly po čerstvém jehličí. Nasušené pomeranče se lehce pohybují v rytmu sálajícího topení. Rybičky na sebe pomrkávají a andělíček zpívá svoji melodii. Už to ale není o Vánocích. Je o příslibu nového roku, který se nám vetřel do duší a začíná si dělat, co se mu zlíbí.

Stromeček už to má chudák taky za sebou. Něžně na něj koukám a říkám si, proč letos tak opadává. Najetá kolona bagrů, aut a mašinek říká své. Zapínám naposledy světýlka o pohlcuji se do atmosféry. Ještě tu trochu je, ale málo. Hodně málo.

I u mě v hlavě to začíná být jiné. Už nejsem lapena ve svátcích a loňském roku. Naopak, jako zběsilý kůň se ženu dopředu a začínám spřádat plány a seznamy. Na každém kroku, i tam na půdě, kde nějak podezřele často věším prádlo, se mi do hlavy vlévají nové a nové nápady. Co všechno je potřeba obnovit, napsat, říct. Tady domalovat, nakoupit, upravit, vyčistit...uííííí.

Na chvíli usedám ke kávě. Děti mají pohádku a jsou podezřele potichu. Toho se musí využít. Již s jistotou nabírám určené množství zrn, stereotypně melu, zalévám a nasávám tu vůni. Jsem si jistá, že vůně mě dostává víc jak chuť.

Sněží. Sype se to tam a vše je krásně bílé. Jen ta tma by nemusela být tak uspávající. Už od rána. Nemít děti, tak jsem zalezlá v peřinách a čtu si nového Fulghuma. Povedl se.

Radši se ani moc nerozhlížím a v tichosti popíjím. Snažím se být neviditelná, protože co kdyby. Káva mě trochu probírá a začíná mi to v hlavě opět vřít. Ženská neseď a něco dělej. Nikdo jinej to za tebe neudělá. A já si tak říkám, snažím si vsugerovat, že vůbec nemusím nikam pospíchat. Ještě chvíli lenoším.

A pak to začíná. Kofein v krvi dělá své. Jako bych měla vzadu vrtuli. Z jedné místnosti do druhé, přes třetí a pátou, opět k první. Cože jsem to tady chtěla?

Vždycky se mi do odstrojování vánoční výzdoby nechtělo. Ta prázdná místa mě maličko deptala. Tentokrát je to ale jiné. Vše pomalu uklízím a dávám do normálu. Ozdoby opatrně vkládám do krabiček, zametám jehličí, mažu vánoční citáty z rámečků a začínám se cítít jako v novém roce.


Hvězda na okně, klid v duši, uklízený pokoj (vydrží tak 3 minuty), pověšené prádlo, čistá kuchyně,  svítící stromeček (dneska už naposledy). Vše tak, jak má být.

I vám přeji co nejlepší vkročení do nového roku. :)


Udělejte si ho krásným a užívejte každých chvil. Snažte se, aby vás vše, co děláte, bavilo a naplňovalo štěstím. A hlavně nezapomínejte na svá přání. Přejte si od srdce a určitě se vám to vyplní. Věřím v to.




Mávám,

Safienka