Pokec u kafíčka XXII. - Dá se naučit všechno?

Jsem taková, jaká jsem. I přes to mám občas pocit, že bych mohla být ještě lepší. Což je vlastně přání dost pochybné, protože co je lepší? Lepší vypadá jako štěstí. A dost mě mate.

Když je někdo úspěšný, tak mě to hnedka zaujme. Má svoje štěstí. VLASTNÍ SVOJE ŠTĚSTÍ. Na což občas zapomínám. Na první pohled je to totiž tak kouzelné, úžasné a tak moc přitažlivé. A vypadá to, že je to tak snadné.

Asi mi něco tlačí na mozek, ale poslední dobou si víc a víc uvědomuji, že to, co naoko chci, vlastně není to, co chci a jaká jsem. Zřejmě si ten můj vnitřní hlas řekl, že už je na čase a že musí trochu víc hulákat, abych ho vnímala.

Když po něčem toužíme, dokážeme se to naučit? Co nám je všechno přirozené? To, co se nám učí lehce? Za jak dlouho jsme schopni se naučit něco, co bychom chtěli?

Chtěla bych být víc trpělivá, nebýt taková chaotická a víc si pamatovat. Kdesi jsem četla, že když budu něco vykonávat po 21 dní, tak by se to mělo stát mojí přirozeností. Ale u čeho všeho to platí? Opravdu stačí pouhých několik dní, abychom docílila toho, co chci?

Dumám nad tím docela dlouho a říkám si, že všechno se asi naučit nejde. Že ve skrytu duše jsme nějací a nemůžeme mít a umět všechno. Co myslíte? Dovedeme se vše naučit?

Už jsem to zkoušela několikrát a vždycky sklouznu k tomu, že mě to přejde. Chci něčeho dosáhnout, stojí mě to celkem dost energie, vydržím to několik dní/měsíců a pak konec. Vrátím se k tomu, co je mi přirozené a toto dál nedělám. Znamená to, že to nejsem já? Nebo mám vytrvat dýl?

Možná by to mohlo být tak, že máme předurčeno zvládat, umět jen něco. A ten zbytek nám nebude vlastní. I když se nám to nebude líbit. Protože my takoví chceme být? Líbí se nám to na druhých a proto si myslíme, že naše štěstí závisí na tomto bodu?

Každý člověk má na světě nějaký úděl. Narodil se na tuto planetu, aby tu něco dokázal, sám sebe někam posunul a hlavně se nějak vyvíjel. A každý to má jinak. Naštěstí. Byla by to dost nuda, kdyby byli všichni stejní. Jo, to bylo velké moudro.

Neustále, no dobře, hlavně poslední dobou, něco tvořím a přicházím na to, co jsem já a kde je to moje štěstí. Ten pravý stav. Stav mysli a štěstí kolem mé osoby. Čím dál tím častěji potkávám lidi, kteří jsou na mé vlně. A mě tak moc fascinuje, že jsem s nimi šťastná. I když taková a maková. Překvapuje mě, že ty, které jsem potkala a myslela si, že jsou ti praví, už jsou pryč. Nejsem s nimi v kontaktu a to báječné, co bylo,někam záhadně odplulo. Ač je mi toho líto, tak to pouštím. Dalo mi to, co mi mělo dát a čeká mě něco lepšího. Což jsem vlastně zase na začátku. Opravuji se tedy...něco krásného, jiného a štěstí naplňujícího.

Jak to máte vy? Jste schopni se naučit vše nebo alespoň něco, co byste chtěli?

Safienka