pondělí 18. července 2016

Ohlédnutí za Malým kurzem tvůrčího psaní

Rozloučili jsme se. Je konec.
Všechno má svůj začátek, prostředek a konec. Závěr, který očekáváme, ale stejně nás překvapí. Stejně jako kurz, který jsem tento víkend absolvovala.


Zavírám dveře Skautského institutu a nevnímám. Připadám si jako vytržená z reality. Všude spousta lidí. Tlačí se a uhýbají.

"Pardon, já nechtěl."
"S dovolením."

Tisknu k sobě kabelku, protože v Praze se přeci krade. Všichni vypadají podezřele. Jako ve snu procházím jakýmsi obchodem a vlastně ani nevím, co chci. Všechno mám. Jsem najedená, napitá, nic mi nechybí. I když vlastně něco jo.

Objetí nechci. To nemám u zdánlivě cizích lidí ráda. Snad nějaká pomyslná tečka? Puntík. Pořádně velký puntík.

Stojím v metru a čekám. Hlavou se mi honí myšlenky, jak to bylo, co jsem prožila, koho jsem poznala a koho vlastně už asi ani neuvidím. 
Neměla jsem si vzít číslo?

"Přečtěte si všechny vaše poznámky a co nejvíc je vstřebejte. Nebude lepší chvíle." povídal René. 

Koukám kolik času zbývá do příjezdu. Dumám, kde zasednu a začnu číst, možná už psát. A pak to přijde. 
Kolem mne prochází Robert Fulghum. Postavička v černém, ovšem tentorát bez klaunského červeného nosu. Živý. V Praze. V metru. Robert Fulghum! Než seberu odvahu zavolat: "Robert, you are the best.", je pryč. Eskalátory ho odvezou kamsi vzhůru a mně přijíždí metro. 

Můj pomyslný černý puntík za víkendem. Usmívám se jako měsíček na hnoji. Děkuji pane Fulghume, přestože vůbec netušíte, že někdo jako já existuje. 

Stejně jako plyne řeka, odplul tento kurz. Obohatil mne o mnohé, otevřel různá zákoutí. Poskytl mi jakousi berličku k tomu, abych si uvědomila, že mě tvůrčí psaní opravdu baví a chci se mu věnovat víc.

Dozvěděla jsem se, jak to mají jiní. Jak se mi na papíře dokáže objevit postava, aniž bych o ní víc přemýšlela. Jak snadná je cesta k novému životu, příběhu. Jak lehce se dá pracovat s hudbou, vůní nebo obrazem. Teorie byla provázaná s praxí a tím se mi příjemně ukotvila v hlavě. Nemohu nic vytknout. I když mohu. Mohlo to být delší.
 
Patřím mezi ty, kteří se rychle nadchnou. Když mě to zasáhne, jsem impulsivní a nadšená. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Ano, chci víc psát, líp psát a chci aby vás bavilo mě číst. 

Děkuji Renému Nekudovi a všem účastníkům kurzu, že mi svým přístupem, nadšením a posloucháním, dovedli vytvořit podhoubí. Určitě to nebylo naposledy
.  
Těším se, co bude dál.
 Mějte se báječně.


 Safienka


4 komentáře:

  1. Přesně takový kurz bych taky brala. Třeba se na nějakém sejdeme :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to musel byt uzasny zazitek, skvele, mas z toho radost a je to znat, parada!Pis, pis a pis , ja osobne budu rada cist :-)

    OdpovědětVymazat

♥ Děkuji za milé komentáře ♥